ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.78.2010:205
sp. zn. 9 Afs 78/2010 - 205
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: K. S., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova
1114/4, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Celní ředitelství Ostrava, se
sídlem nám. Sv. Čecha 8, Ostrava - Přívoz, proti rozhodnutím žalovaného ze dne
17. 6. 2006, č. j. 1989/06-1401-21, ze dne 18. 6. 2006, č. j. 1989a/06-1401-21, ze dne
19. 6. 2006, č. j. 1989b/06-1401-21, ze dne 19. 6. 2006, č. j. 1989c/06-1401-21, ze dne
19. 6. 2006, č. j. 1991/06-1401-21, ze dne 7. 8. 2006, č. j. 3979/06-1401-21, ze dne
25. 9. 2006, č. j. 4787/06-1401-21, ze dne 27. 9. 2006, č. j. 4672/06-1401-21, a ze dne
27. 9. 2006, č. j. 5020/06-1401-21, o dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2010,
č. j. 22 Ca 332/2006 - 147, ve znění usnesení ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 22 Ca 332/2006 - 171,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byly
výrokem II. zamítnuty jeho žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 6. 2006,
č. j. 1989/06-1401-21, ze dne 19. 6. 2006, č. j. 1989b/06-1401-21, ze dne 19. 6. 2006,
č. j. 1991/06-1401-21, ze dne 7. 8. 2006, č. j. 3979/06-1401-21, ze dne 25. 9. 2006,
č. j. 4787/06-1401-21, ze dne 27. 9. 2006, č. j. 4672/06-1401-21 a ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 5020/06-1401-21, o dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Těmito
rozhodnutími žalovaný změnil dodatečné platební výměry vydané Celním úřadem Frýdek
– Místek, kterými bylo žalobci dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty,
a to na základě odebrání celních preferencí ve smyslu článku 16 Protokolu č. 4 týkajícího
se definice pojmu „původní výrobky“ a metod administrativní spolupráce (dále jen
„Protokol“) k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné
straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (dále jen
„Dohoda“). Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů
řízení částku 3 111 Kč.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že nebyly zohledněny skutečnosti obecně
známé a předpisy, které platily v období, kdy byly předmětné dovozy stěžovatele
realizovány do přistoupení České republiky do Evropské unie. První stížní námitkou
stěžovatel především poukazuje na znění čl. 32 odst. 1 Protokolu, z jehož znění dovozuje,
že ověřování důkazu původu není automatické, ale provádí se toliko v případě
pochybností o původu výrobku. Jelikož stěžovatel založil do spisu doklady EUR 1,
z nichž původ dovážených vozidel jednoznačně vyplývá, není o původu dovážené věci
pochybnost, a to tím spíše, že původ výrobku byl uveden v technickém průkazu, tj. úřední
listině, vozidla. Stěžovatel dále namítá, že pokud nebyly jím dovezené automobily
vyráběné v České republice zatíženy dovozním clem ve Spolkové republice Německo
(dále jen „SRN“), nemohou být zatíženy ani dovozním clem České republiky – zde navíc
státem, kde byly vyrobeny. Na podporu této argumentace stěžovatel odkazuje na článek
90 Smlouvy o založení Evropského společenství, podle kterého se členské státy vzájemně
zavazují ke stejnému celnímu zacházení ["Členské státy nepodrobí přímo ani nepřímo výrobky
jiných členských států jakémukoliv vyššímu vnitrostátnímu zdanění, než je to, jemuž jsou přímo
či nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí."]. Stěžovatel dále zpochybňuje postup celních
orgánů, pokud bez dalšího formálním způsobem akceptovaly pochybnosti o původu
výrobků učiněné celními orgány vyvážející země, a poukazuje na skutečnost, že dnes
již od výrobce ani vývozce dle jeho zjištění nemůže opatřit a předložit generálnímu
dovozci předmětných vozidel v SRN příslušné doklady k jednotlivým vozidlům.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na nesprávný výklad čl. 32
odst. 1 Protokolu, kdy dle jeho názoru lze ověřování důkazu původu provádět nejen
v případech důvodných pochybností o pravosti dokumentů a původu výrobků v nich
uvedených, nýbrž i namátkově. Dále poukázal na skutečnost, že v případě výroku II. výše
uvedeného rozsudku byly zamítnuty žaloby ve věcech, kdy bylo doměřeno clo výhradně
z důvodu falešných důkazů původu. Dále označil za dezinformaci tvrzení stěžovatele,
uvedené v kasační stížnosti, podle kterého předkládal doklad o původu ve formě
osvědčení "EUR 1", a poukázal na skutečnost, že ve všech případech byla stěžovateli celní
preference přiznávána na podkladě prohlášení vývozce o preferenčním původu
na fakturách.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci již jednou meritorně rozhodoval.
Rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Afs 32/2008 - 69 (dostupný na www.nssoud.cz)
zrušil předcházející rozsudek krajského soudu ze dne 22. 11. 2007, č. j. 22 Ca 332/2006 -
24. V tomto řízení o žalobě stěžovatel především namítal, že žalovaný jako odvolací orgán
porušil ustanovení §50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
účinném pro projednávanou věc, pokud podané odvolání nepřezkoumal v rozsahu
uplatněných námitek. Žalovaný dle jeho názoru chybně s odkazem na čl. 16 Protokolu
odmítl akceptovat stěžovatelem následně předkládané tzv. podpůrné doklady ve smyslu
čl. 17, 21 a 27 Protokolu k dodatečné verifikaci původu zboží, jež představují novou
skutečnost dle článku 78 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává
celní kodex Společenství. Krajský soud v předchozím řízení dospěl k závěru,
že žalovaným provedený výklad Protokolu byl příliš formalistický a současně upozornil
na případnou aplikaci čl. 32 odst. 6 Protokolu, který umožňuje přihlédnout v rámci
postverifikačního řízení k tzv. výjimečným okolnostem, za které označil stěžovatelem
dodatečně předkládané doklady o původu zboží. Krajský soud tak stěžovatelem napadená
rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu je k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se však
neztotožnil s názorem krajského soudu a přisvědčil žalovanému, že čl. 16 Protokolu
taxativním způsobem určuje doklady, kterými je možné prokazovat nárok na uznání
preferenčního původu zboží. Nejvyšší správní soud dále upozornil na skutečnost,
že výsledky ověření důkazu původu prezentované českými celními úřady v jejich
rozhodnutích ne ve všech případech odpovídají sdělením celních orgánů Spolkové
republiky Německo. S ohledem na učiněná zjištění tak pro účely dalšího řízení nevyloučil
aplikaci čl. 32 odst. 6 Protokolu, nicméně na základě odlišné právní úvahy, než jakou
učinil krajský soud.
V dalším řízení před krajským soudem, vedeném po zrušení jeho původního
rozsudku Nejvyšším správním soudem, doplnil stěžovatel podáním ze dne 30. 6. 2009
původní žalobu. Dle svého tvrzení v tomto podání rozvádí jím uplatněný žalobní bod
ad 1. Stěžovatel trvá na tom, že původ dovážených vozů prokázal a odkazuje na doslovné
znění čl. 32 odst. 1 Protokolu, dle něhož „následné ověřování důkazu původu se provádí
namátkově nebo kdykoliv, když mají celní orgány dovážející země pochybnost o pravosti těchto
dokumentů, o původu výrobku v nich uvedených, nebo o splnění jiných podmínek tohoto protokolu“.
Stěžovatel z tohoto textu dovozuje, že pokud mezi spojením „pochybnost o pravosti
dokumentů“ a „o původu zboží“ není spojka nebo, znamená to, že není-li pochybnost
o původu výrobku, není možné na základě pochybnosti o pravosti dokumentů
zpochybňovat původ zboží. Stěžovatel je toho názoru, že není-li pochyb o původu zboží,
není namístě ověřování původu provádět. Dále stěžovatel namítl, že rozhodnutí celních
orgánů ohledně dodatečného ověření je nepřezkoumatelné, jelikož ve spisu chybí přílohy,
které by obsahovaly doklady německých dožádaných celních orgánů odůvodňující závěr
o falzifikátech kupních smluv a faktur. Stěžovatel uvedl, že s osobami prodávajícími
v kontaktu nebyl, tím pověřil dovozce. Stěžovatel tak nemůže ověřit okolnosti, za kterých
se původní vlastník nedoznal k předmětným transakcím, neboť sdělení německých
celních orgánů nejsou úplná nebo nejsou přeložena do českého jazyka.
Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, v novém
rozhodnutí znovu posoudil právní otázku interpretace čl. 32 ve spojení s čl. 16 Protokolu
a dále aplikaci čl. 32 odst. 5 a 6 Protokolu. Na základě výsledku doplněného dokazování
o úřední překlady zpráv celních orgánů Spolkové republiky Německo o výsledcích
ověření důkazů původu krajský soud výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 6. 2006, č. j. 1989a/06-1401-21 a ze dne 19. 6. 2006, č. j. 1989c/06-1401-21,
s odkazem na možnou aplikaci čl. 32 odst. 6 Protokolu, a dále výrokem II. zamítl žaloby
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 6. 2006, č. j. 1989/06-1401-21, ze dne
19. 6. 2006, č. j. 1989b/06-1401-21, ze dne 19. 6. 2006, č. j. 1991/06-1401-21, ze dne
7. 8. 2006, č. j. 3979/06-1401-21, ze dne 25. 9. 2006, č. j. 4787/06-1401-21, ze dne
27. 9. 2006, č. j. 4672/06-1401-21 a ze dne 27. 9. 2006, č. j. 5020/06-1401-21,
pro nedůvodnost žalobních námitek, jelikož v uvedených případech byly celními orgány
Spolkové republiky Německo předkládané dokumenty jednoznačně označeny
za falzifikáty. K námitkám vzneseným stěžovatelem v podání ze dne 30. 6. 2009 krajský
soud uvedl, že se jimi blíže nezabýval, neboť je stěžovatel uplatnil až po uplynutí lhůty
dle ustanovení 72 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu
vydanému po předchozím zrušení jeho původního rozhodnutí Nejvyšším správním
soudem, zabýval se Nejvyšší správní soud nejdříve její přípustností. Dle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
Na základě tohoto hlediska Nejvyšší správní soud posoudil stížní námitku, kterou
stěžovatel opakovaně zpochybňuje formalismus v postupu celních orgánů, které bez
dalšího akceptovaly závěry učiněné celními orgány SRN, jako nepřípustnou dle
citovaného §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. K těmto otázkám se Nejvyšší správní soud již
vyslovil ve svém zrušujícím rozsudku, krajský soud jeho závěry akceptoval a nijak
se od nich v nyní napadeném rozhodnutí neodchýlil. Stěžovatel ostatně netvrdí,
že by se krajský soud v tomto ohledu neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, pouze opakoval již v žalobě vyslovené pochybnosti o správnosti
formálního postupu celních orgánů.
Námitka stěžovatele poukazující na znění článku 90 Smlouvy o založení
Evropského společenství, z něhož stěžovatel dovozuje, že pokud nebylo zboží zatíženo
dovozním clem v SRN, nemůže být zatíženo ani dovozním clem České republiky, nebyla
stěžovatelem uplatněna v řízení před krajským soudem ve formě řádně uplatněného
žalobního bodu. Stěžovatel ji poprvé vznesl až v řízení o kasační stížnosti. Projednání
takto vznesené námitky, je však dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. V řízení o kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud hodnotí v mezích stížních bodů a v omezené míře
i z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zda krajský soud rozhodl o jím projednávané
žalobě v souladu se zákonem, tj. za dodržení příslušných hmotněprávních
i procesněprávních předpisů. Výše citovaná námitka stěžovatele zpochybňuje správnost
právního názoru zaujatého správním orgánem. Stěžovatel však tyto pochybnosti neučinil
předmětem řízení před krajským soudem, neboť žalobní námitku tohoto znění neuplatnil,
ačkoliv zjevně mohl. Nejvyšší správní soud tedy nemá k dispozici názor krajského soudu
k této otázce, jehož správnost by mohl přezkoumat, zároveň se nejedná o skutečnost,
kterou by se krajský soud byl povinen zabývat z úřední povinnosti (§76 s. ř. s.), a nelze
mu tedy absenci jeho názoru vytknout. Z těchto důvodů soudní řád správní označuje
v §104 odst. 4 projednání takových námitek za nepřípustné.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti poukazoval na žalovaným nesprávně provedený
výklad znění čl. 32 odst. 1 Protokolu, dle jeho názoru lze z gramatického znění tohoto
ustanovení dovodit nepřípustnost namátkového ověřování důkazu původu výrobků.
Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku touto námitkou odmítl blíže zabývat
z důvodu jejího opožděného podání. Nejvyšší správní soud proto při hodnocení
důvodnosti této námitky musel posoudit, zda byla stěžovatelem před krajským soudem
uplatněna řádně.
Nejvyšší správní soud považuje zde za nutné zdůraznit, že žaloba ve správním
soudnictví představuje procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud a žádá jej, aby jeho
veřejnému subjektivnímu právu, které bylo dle jeho názoru ohroženo či porušeno,
originálně poskytl spravedlivou ochranu. Soudní řád správní požaduje, aby žaloba
splňovala určité náležitosti, nečiní tak ovšem proto, aby krajské soudy formalisticky trvaly
na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem pro poskytování
zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům v rámci soudního řízení.
V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí žalobce v podané žalobě
(kromě obecných náležitostí zakotvených v ust. §37 odst. 3 s. ř. s.) uvést také další
náležitosti, k nimž podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. patří uvedení žalobních bodů, z nichž
musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Rozsah napadení bodů je v dispozici
žalobce, správní soud pak přezkoumává jen výslovně napadené výroky rozhodnutí
v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Soudní řád správní umožňuje žalobci
rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body,
omezuje však časový rámec, kdy tak lze učinit, a to lhůtou pro podání žaloby (§71 odst. 2
s. ř. s.). Na běh dvouměsíční prekluzívní lhůty k podání žaloby, tj. ani na běh lhůty
pro řádné uplatnění žalobních bodů, nemá zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení
věci k novému řízení žádný vliv.
Námitka shodného obsahu jako v kasační stížnosti byla obsažena v podání ze dne
30. 6. 2009, které došlo krajskému soudu bezpochyby již po uplynutí lhůty k podání
žaloby, přičemž, jak je uvedeno výše, po tomto okamžiku již nebylo možno žalobu
rozšiřovat o další žalobní body, pouze stávající body upřesnit a doplnit. Bylo proto nutno
ověřit tvrzení stěžovatele, zda tato námitka je skutečně „rozvedením jím podaného bodu 1.
v článku II. jím podané žaloby“, jak sám v podání ze dne 30. 6. 2009 uvedl.
V žalobě podané ke krajskému soudu přitom stěžovatel nejprve namítal,
že se žalovaný řádně nevypořádal s jeho námitkou, že následnou verifikaci podle
Protokolu neuznal za provedenou s odkazem na článek 16, který stanoví důkazy
o preferenčním původu zboží. Stěžovatel odkázal na předložení dokladů majících
charakter tzv. podpůrných dokladů zmiňovaných v článcích 17, 21 a 27,
což představovalo novou skutečnost ve smyslu článku 78 odstavce 3 celního kodexu.
Stejně tak mu nemohlo být přičítáno k tíži, že prodejce v SRN postupoval v rozporu
s právními předpisy této země EU. V této souvislosti upozornil na skutečnost,
že až do okamžiku sdělení výsledků českou celní správou byl v dobré víře, že kupuje
výrobek splňující náležitosti preferenčního původu. Stručně shrnuto, stěžovatel tedy brojil
proti neakceptaci jím předložených dokladů o výrobě a původu výrobku v zemi EU
ze strany žalovaného, které bylo možno podřadit pod fakultativně vyjmenované způsoby
prokázání kvalifikovaného důkazu původu zboží, nezbytného pro přiznání preferenčního
původu. V bodě 2. žaloby dále stěžovatel namítal, že k dodatečnému vyměření cla došlo
již po uplynutí tříleté prekluzívní lhůty. V podání ze dne 30. 6. 2009 označeném jako
rozvedení žalobního bodu ad 1) podané žaloby stěžovatel upozorňuje na znění čl. 32
odst. 1 Protokolu, z něhož dovozuje, že není-li pochybnost o původu výrobku, nezakládá
pochybnost o pravosti dokumentu stav neprokázání původu zboží dovozcem. Současně
opětovně poukazuje na formalismus v přístupu celních orgánů a označuje rozhodnutí
celních orgánů ohledně dodatečného ověření nároku na preferenční zacházení
za nepřezkoumatelné, jelikož ve spise chybí přílohy, které by obsahovaly doklady
německých dožádaných celních orgánů odůvodňující závěr českého celního úřadu,
že faktury či kupní smlouvy mají být falzifikáty.
Na základě prověření obsahu jednotlivých podání tak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že se ztotožňuje s názorem vysloveným krajským soudem v napadeném
rozsudku, dle něhož podání ze dne 30. 6. 2009 nelze považovat za rozšíření 1. žalobního
bodu původní žaloby, neboť se netýká otázky přípustnosti dodatečně předložených
důkazů, ale nově zpochybňuje gramatický výklad čl. 32 odst. 1 Protokolu, se kterým
stěžovatel v žalobě ani ve správním řízení nijak nepolemizoval. Jedná se tedy zcela novou,
dříve neuplatněnou, žalobní námitku. Krajský soud tak postupoval v souladu se zákonem,
pokud se s poukazem na uplynutí lhůty dle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. nově
uplatněnými žalobními body v podání ze dne 30. 6. 2009 blíže nezabýval. Stížní námitka
pouze opakující v tomto podání uvedené skutečnosti je proto nedůvodná.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost z části
nepřípustnou a zčásti nedůvodnou, sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a proto kasační
stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle něhož stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu orgánu
žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu