ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.84.2012:38
sp. zn. 9 Afs 84/2012 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Nieten
Internationale Spedition, k.s., se sídlem U Nietenu 65, Chrastavice, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství
Plzeň ze dne 23. 2. 2011, č. j. 904-2/2011-160100-21, v řízení o kasační stížnosti Celního ředitelství
Plzeň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2012, č. j. 57 Af 20/2011 - 41,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2012, č. j. 57 Af 20/2011 - 41,
se zru š u je a věc se v r ací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností, kterou podalo Celní ředitelství Plzeň (dále jen „celní
ředitelství“), byl napaden shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí celního ředitelství ze dne 23. 2. 2011, č. j. 904-2/2011-
160100-21. Tímto správním rozhodnutím bylo v odvolacím řízení rozhodnutí Celního úřadu
Domažlice (dále též „celní úřad“) ze dne 10. 12. 2010, č. j. 5501-11/2010-166400-021, částečně
zrušeno, částečně změněno a ve zbytku bylo odvolání zamítnuto. Původně byl rozhodnutím
celního úřadu žalobce shledán vinným ze spáchání správních deliktů vymezených ve výrocích
I. až XIV. daného rozhodnutí, za což mu byla uložena sankce ve výši 22 000 Kč, a současně
mu bylo uloženo nahradit náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Celní ředitelství zrušilo výroky
I. až III. odvoláním napadeného rozhodnutí a řízení o skutcích vymezených v těchto výrocích
zastavilo, dále částečně změnilo výroky IV., V. a XII. prvostupňového správního rozhodnutí,
přičemž je ve zbytku potvrdilo, dále pak změnilo výrok, kterým byla uložena pokuta, tak, že pokutu
snížilo z 22 000 Kč na 18 000 Kč. Odvolání proti zbylým výrokům VI. až XI. a XIII. až XIV. bylo
zamítnuto.
Krajský soud v napadeném rozsudku shledal, že vymezení skutků ve výrocích IV. až XIV.
prvostupňového správního rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené na popis skutku, o nichž
pojednal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikovaném pod č. 1546/2008 Sb. NSS, dostupném stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz. Popis těchto skutků nebyl totiž
formulován takovým způsobem, aby dané skutky nemohly být zaměněny se skutky jinými, přičemž
ke každému výroku prvostupňového správního rozhodnutí krajský soud uvedl, jaké informace
zde chybí k řádnému popisu skutku.
Dále krajský soud shledal, že výrok žalobou napadeného rozhodnutí celního ředitelství,
kterým byla provedena změna prvostupňového rozhodnutí, je nesrozumitelný. Celní ředitelství
rozhodlo, že zrušuje výroky I. až III. prvostupňového správního rozhodnutí, avšak ve výroku svého
rozhodnutí nijak nepopsalo skutky, ohledně nichž nově řízení zastavilo. Tento postup celní
ředitelství zvolilo místo správného postupu, který by spočíval ve zrušení výroků I. až III.
prvostupňového správního rozhodnutí a uvedení, že se řízení zastavuje o skutcích, které bylo nutno
slovně popsat. Krajský soud tak uvedl, že celní ředitelství na jednu stranu vyšlo z toho, že tři výroky
prvostupňového správního rozhodnutí zrušilo, na druhou stranu na ně však odkázalo, jako by byly
součástí výroku přezkoumávaného rozhodnutí. Společně s tím ponechalo celní ředitelství výrok
o uložení sankce v prvostupňovém rozhodnutí včetně návětí, kde bylo uvedeno, že za delikty
uvedené v bodech I. až XIV. se ukládá sankce. Dle krajského soudu tak není možno dospět
k jednoznačnému závěru, který je obzvláště u správních deliktů nezbytný, zda celní ředitelství
skutečně zastavilo řízení o několika skutcích a o kterých přesně, či zda s těmito skutky zacházelo
tak, jako by se ve výroku prvostupňového rozhodnutí stále nacházely.
Krajský soud rovněž shledal, že byl porušen §298 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního
zákona, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „celní zákon“), dle něhož platí, že dopustila-li
se právnická osoba více celních deliktů, které je příslušný projednávat týž celní úřad, projednávají
se tyto delikty ve společném řízení. Zákon z tohoto pravidla nepřipouští žádné výjimky, a proto
nelze akceptovat, že by z „pragmatických důvodů“ nebylo nutno na zmíněném ustanovení důsledně
trvat. Krajský soud neakceptoval argument celního ředitelství, že při výkladu zastávaném krajským
soudem by pachatel mohl účelovým pácháním dalších deliktů dosáhnout toho, že nebude
pro uplynutí prekluzivní lhůty za nejstarší delikty potrestán, pokud by se o všech mělo vést jedno
společné řízení. K danému soud uvedl, že je to správní orgán, který určuje skutky, o nichž zahájí
řízení. Problému, na který poukázalo celní ředitelství, tak lze zabránit tím, že by správní orgán řízení
o nejméně závažných skutcích nezahajoval.
Pochybení správních orgánů bylo soudem shledáno rovněž ve vztahu k čl. 361 odst. 2
nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým
se vydává celní kodex Společenství, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „nařízení
č. 2454/93“). Žalobce navrhl provedení svědeckých výpovědí řidičů vozidel přepravujících zboží,
jehož se týkaly správní delikty, správní orgány však tyto výslechy neprovedly. Vycházely přitom
jen z předchozích výpovědí těchto řidičů, jimž nebyl žalobce přítomen. Žalobce tak navrhl
k prokázání liberačních důvodů dle čl. 361 odst. 2 nařízení č. 2454/93 výslechy řidičů, byl
však zkrácen na svých právech tím, že tyto výslechy provedeny nebyly.
Krajský soud napadené rozhodnutí celního ředitelství zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti byla uplatněna námitka nesprávného posouzení týkajícího se vymezení
skutku ve výroku správního rozhodnutí. Správní delikt musí být ve výroku rozhodnutí,
jímž se za něj ukládá sankce, vymezen natolik přesně, aby nemohl být zaměněn s jiným. Relevantní
právní úprava v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, ve znění účinném v rozhodné době (dále
jen „správní řád“), existuje však pouze v obecné rovině. Ve smyslu těchto pravidel je obligatorní
náležitostí každého rozhodnutí řešení otázky, která byla předmětem řízení, včetně uvedení
zákonných ustanovení, dle nichž bylo rozhodováno. Pro správní trestání právnických osob
však neexistuje žádné zvláštní pravidlo, které by upravovalo náležitosti výroku rozhodnutí
o správním deliktu tak, jak je tomu např. u přestupků. V daném kontextu tak není nezákonný výrok
rozhodnutí o správním deliktu, který neobsahuje přesné vymezení skutku časem, místem
a způsobem spáchání, neboť zákon takové náležitosti nestanoví. Danou problematiku tak nelze
zkoumat skrze výslovnou právní úpravu, jelikož ta neexistuje, ale je nutno posuzovat každý případ
individuálně. V nynější věci bylo přitom zřejmé, že žalobce věděl, o jakých skutcích se jednalo
a za jaké skutky byla ukládána sankce. Každý výrok prvostupňového správního rozhodnutí
obsahoval číselné označení správního celního prohlášení, které je jedinečné a nezaměnitelně
identifikuje celou celní operaci. Krajský soud měl tyto úvahy zahrnout do svého hodnocení
a zohlednit okolnosti daného případu, což neudělal a tím zatížil své rozhodnutí vadou.
Další kasační námitka se týkala zrušení výroků I. až III. prvostupňového správního
rozhodnutí a zastavení řízení pro skutky v těchto výrocích uvedených. Celní ředitelství shledalo,
že v průběhu řízení o odvolání zanikla trestnost vymezených deliktů, čímž byla současně naplněna
podmínka pro zastavení řízení dle §66 odst. 2 správního řádu. Není tak zřejmé, v čem mělo
pochybení celního ředitelství spočívat, když zákon takový postup předpokládá, přičemž formulace
výroku zákonu odpovídá. Ve vztahu k hodnocení krajského soudu, že v prvostupňovém správním
rozhodnutí byla ponechána část textu, že sankce je ukládána za delikty vymezené ve výrocích
I. až XIV. (tedy i za delikty ve výrocích I. až III.), celní ředitelství poznamenalo, že jde o zjevnou
chybu v psaní. Sankce byla z původních 22 000 Kč snížena na 18 000 Kč právě s ohledem, že řízení
o skutcích ve výrocích I. až III. prvostupňového rozhodnutí bylo zastaveno.
Ve vztahu k nutnosti vést společné řízení bylo v kasační stížnosti poukázáno na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 7 Afs 17/2012 - 40, v jehož rámci byla
připuštěna možnost vyloučit ze společného řízení vedeného o správních deliktech na základě §298
odst. 3 celního zákona delikty, u kterých je k tomu relevantní důvod (v daném případě hrozící zánik
trestnosti). To je možno učinit za dodržení určitých podmínek akcentujících zejména zachování
zásady absorpce. Ve věci, kterou Nejvyšší správní soud projednával v uvedeném rozhodnutí, přitom
jiný senát téhož krajského soudu shledal, že vyloučení některých skutků k samostatnému projednání
je za určitých okolností přípustné. Není tak zřejmé, proč se v nynější věci krajský soud odchýlil
od právního názoru vyjádřeného v jiném svém rozsudku.
Nesprávné právní hodnocení bylo namítnuto i ve vztahu k nevyslechnutí řidičů nákladních
automobilů. Čl. 361 odst. 2 nařízení č. 2454/93 obsahuje dvě kumulativně koncipované podmínky,
které musí být splněny, aby mohlo být uvažováno o fikci dodržení lhůty k dodání zboží celnímu
úřadu určení, ačkoli byla tato lhůta překročena. Předně musí během přepravy nastat okolnosti, které
způsobily nedodržení stanovené lhůty, které nelze přičítat ani dopravci ani hlavnímu povinnému.
Dále pak tyto okolnosti musí být uspokojivě vysvětleny celnímu úřadu určení. V nynější věci
však v jednotlivých případech (výroky VI. až XI. prvostupňového správního rozhodnutí) celnímu
úřadu nebyly vysvětleny okolnosti pozdního dodání zboží způsobem předvídaným právní normou.
Přinejmenším jedna z podmínek fikce řádného dodání tak nebyla naplněna. Mínil-li se žalobce
domáhat čl. 361 odst. 2 nařízení č. 2454/93, měl tak činit při předložení tranzitního celního
prohlášení u celního úřadu určení, nikoli až v rámci řízení o správním deliktu u celního úřadu
odlišného. Bez ohledu na uvedené však žalobce neprojevil snahu tyto okolnosti vysvětlit
ani následně, kdy mohly být hodnoceny ve vztahu k možnosti liberace ve specifickém pojetí
ustanovení §299 odst. 5 celního zákona.
Žalobce neuvedl žádná tvrzení, která by měla být výslechy řidičů objasněna a ze kterých
by vyplývala nedostatečnost dosud zjištěného skutkového stavu ve vztahu k naplnění liberačních
podmínek. V případě uplatnění liberace ze strany účastníka řízení se přenáší břemeno tvrzení
a břemeno důkazní na účastníka řízení. Žalobce se omezil jen na obecná tvrzení o tom, že liberační
podmínky byly splněny, na čemž setrval jak v řízení před správním orgánem prvního stupně,
tak v odvolacím řízení. Provádění důkazů za situace, kdy je skutkový stav dostatečně objasněn
bez důvodných pochybností a sám účastník neuvedl žádné kolidující skutkové okolnosti,
je nadbytečné. Žalobce přitom dále netvrdil ani žádné konkrétní okolnosti, které by vedly
k naplnění liberačních podmínek dle §299 odst. 5 celního zákona.
V kasační stížnosti bylo navrženo, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
Žalobce se ke kasační stížnosti podané správním orgánem nevyjádřil.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Na úvod svého hodnocení Nejvyšší správní soud poznamenává, že celní ředitelství, které
vydalo žalobou napadené rozhodnutí a které následně podalo kasační stížnost, bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších
předpisů. Jeho působnost přešla na Generální ředitelství cel [srov. §4 odst. 1 písm. a) zmíněného
zákona]. Postavení stěžovatele v řízení o nynější kasační stížnosti, které do 31. 12. 2012 svědčilo
zrušenému celnímu ředitelství, po tomto datu svědčí Generálnímu ředitelství cel.
IV. a) Posouzení náležitého vymezení skutku ve výrocích správního
rozhodnutí, kterým byla uložena pokuta za jiné správní delikty
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, že krajský soud pochybil, když dospěl
k závěru, že popis skutků ve výrocích IV. až XIV. prvostupňového správního rozhodnutí
nevyhověl požadavkům, které jsou kladeny na vymezení skutku.
Krajský soud zcela adekvátně odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS. V části
IV. tohoto usnesení rozšířený senát konstatoval, že dle §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů, musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným, obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny,
druh a výměru sankce. Široká oblast jiných správních deliktů však takto jednoznačně specifikované
náležitosti výroku nemá, rozšířený senát však shledal, že obdobné požadavky lze vyvodit z §68
odst. 2 správního řádu, dle něhož se ve výroku rozhodnutí uvede řešení otázky, která je předmětem
řízení [resp. z §47 odst. 2 již zrušeného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále též „správní
řád z roku 1967“), dle něhož výrok obsahoval rozhodnutí ve věci].
Rozšířený senát dále uvedl: „Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu
proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním
jiným. Tento závěr je přitom dovoditelný přímo z ustanovení §47 odst. 2 starého správního řádu, neboť věcí,
o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru.
V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit
najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis
skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména
pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté,
pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení
skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování.
Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. Typicky
takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí
útoky vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou
a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí,
čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení
totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek
a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě. Ze všech
těchto důvodů je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou-li tyto náležitosti uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.“
Lze přitom dodat, že identické požadavky na výrok rozhodnutí, v němž se konstatuje,
že určitá osoba spáchala jiný správní delikt, je možno vyvodit také z §68 odst. 2 správního řádu
shodným způsobem, jak to rozšířený senát učinil ve vztahu k §47 odst. 2 správního řádu z roku
1967. Konkretizace údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným,
tak představuje zákonný požadavek vyplývající ze správního řádu.
Nejvyšší správní soud na základě vyložených požadavků na popis skutku ve výroku
rozhodnutí o jiném správním deliktu nesouhlasí s námitkou, že v nynější věci každý výrok
prvostupňového správního rozhodnutí obsahoval číselné označení správního dokladu (celního
prohlášení), které je jedinečné a celou operaci nezaměnitelně identifikuje. K dané námitce zdejší
soud uvádí, že číselné označení správního dokladu nebylo schopno nezaměnitelně a jednoznačně
vymezit skutky, za něž byla uložena sankce v nynější věci, a to vzhledem k povaze sankcionovaných
správních deliktů.
Ve výroku IV. prvostupňového správního rozhodnutí byla sankce uložena za to, že v blíže
určeném celním prohlášení byly uvedeny nesprávné údaje (v odstavci 31 ohledně množství a druhu
skutečně dováženého zboží). Mělo jít o porušení §293 odst. 1 písm. d) celního zákona, dle něhož
celní předpisy poruší ten, kdo způsobí, že mu bylo zboží propuštěno na základě nepravých,
pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů. Zde je nutno
uvést, že číslo celního prohlášení (ani samotný jeho obsah bez uvedení dalších okolností) nijak
nespecifikuje, jaké množství či druh zboží bylo oproti skutečnosti v tomto prohlášení nesprávně
uvedeno, resp. co uvedeno nebylo, ač tomu tak být mělo. To nelze zjistit ani z dalších částí výroku.
Specifikace, v čem konkrétně spočívala nesprávnost či nepravdivost údajů v nynější věci, je přitom
základem popisu skutku tak, aby bylo vůbec seznatelné, za jaké jednání byla uložena sankce.
Až z odůvodnění je patrné, že v prohlášení nebylo oproti skutečnosti uvedeno 5 párů pánské obuvi,
26 párů dámské obuvi (zde se v odůvodnění dokonce nesprávně uvádí 26 párů pánské obuvi, když
příslušný protokol ve spise pojednává o dámské obuvi), 10 balíků kancelářského papíru a 1 kus
DVD pro záznam z kamerového systému. Náležitá specifikace skutku však musí být patrná
ze samotného výroku, a jak konstatoval rozšířený senát v citovaném usnesení, není možno připustit
řádné vymezení skutku až v odůvodnění.
Ve výrocích V. a XII. prvostupňového správního rozhodnutí byla sankce uložena za to,
že v celních prohlášeních určených dle čísla byly uvedeny nesprávné údaje v položce č. 1 v odstavci
33 celního prohlášení ohledně nesprávného zbožového kódu skutečně dováženého zboží. V obou
případech mělo jít o porušení §293 odst. 1 písm. d) celního zákona, dle něhož celní předpisy poruší
ten, kdo způsobí, že mu bylo zboží propuštěno na základě nepravých, pozměněných nebo
padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů. Nejvyšší správní soud souhlasí
s krajským soudem, že k řádnému popisu skutku bylo nutno uvést, jaký nesprávný zbožový kód byl
uveden na příslušném místě celního prohlášení a jaké zboží bylo skutečně dováženo, bez čehož
si nelze učinit jasnou představu o tom, jak byl skutek spáchán.
Ve výrocích VI. až XI. prvostupňového správního rozhodnutí bylo uvedeno, že žalobce
v postavení hlavního povinného nepředložil zboží propuštěné do režimu vnějšího tranzitu
Společenství (vždy je blíže specifikováno příslušné celní prohlášení jeho nezaměnitelným číslem)
ve stanovené lhůtě. Tím se měl žalobce dopustit porušení čl. 96 odst. 1 Celního kodexu a porušení
§298 odst. 1 celního zákona způsobem uvedeným v §293 odst. 1 písm. e) bodu 1. celního zákona.
Zdejší soud konstatuje, že podle posledně zmíněného ustanovení celní předpisy poruší ten, kdo
nedodrží podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu s podmíněným osvobozením.
Podstatou tohoto správního deliktu je porušení stanovených podmínek vztahujících se k určitému
zboží, nyní se podmínka vztahovala k určení lhůty pro předložení celnímu úřadu určení. Aby bylo
jednání, které představuje daný správní delikt řádně a nezaměnitelně vymezeno, je nutno
specifikovat, jaká konkrétní podmínka nebyla dodržena a jakým způsobem nebyla dodržena.
Podmínka ve formě lhůty je především vymezena uvedením časového okamžiku, kdy lhůta vyprší
(podmínku lze dále vymezit případně i aktem, který danou podmínku založil). Porušení dané
podmínky je pak nutno specifikovat např. uvedením toho, kdy bylo zboží skutečně předloženo,
případně, že nebylo předloženo vůbec. To však v popisu skutku v nynější věci zcela absentuje
a z výroků není patrné, jaká konkrétní podmínka nebyla dodržena a ani jakým způsobem k tomu
došlo. Celnímu ředitelství přitom nelze přisvědčit, že by uvedení čísla celního prohlášení na této
skutečnosti mohlo cokoli změnit, jelikož toto číslo nijak nespecifikuje ani podmínku ani jednání,
jakým mělo k jejímu porušení dojít.
Ve výrocích XIII. a XIV. prvostupňového správního rozhodnutí bylo uvedeno, že žalobce
v postavení hlavního povinného nepředložil zboží propuštěné do režimu vnějšího tranzitu
Společenství (vždy je blíže specifikováno příslušné celní prohlášení jeho nezaměnitelným číslem)
v nezměněném stavu, přičemž nedodržel opatření přijatá celními orgány ke ztotožnění zboží, čímž
nedodržel podmínky stanovené pro zboží do tohoto režimu propuštěné. Nejvyšší správní soud
shodně jako v případě výše uvedených výroků VI. až XI. konstatuje, že nedošlo k řádné specifikaci
podmínky stanovené pro zboží, která měla být porušena (resp. opatření přijatých celními orgány).
Z výroku není ani patrno, jaké konkrétní jednání mělo správní delikt naplnit. Uvedení toho,
že zboží nebylo předloženo v nezměněném stavu, je natolik široké a neurčité vymezení,
že nepostačuje k určité a nezaměnitelné identifikaci jednání. Ani zde tuto vadu výroku nemůže
napravit uvedení čísla celního prohlášení, které ve vztahu k chybějícímu popisu nemá žádnou
vypovídací schopnost.
IV. b) Hodnocení závěrů krajského soudu ve vztahu k rozhodnutí o odvolání, které zrušilo výroky I. až III.
prvostupňového správního rozhodnutí a řízení o skutcích dle těchto výroků zastavilo
Výrokem I. rozhodnutí o odvolání byly zrušeny výroky I. až III. prvostupňového správního
rozhodnutí a řízení o skutcích vymezených v těchto výrocích I. až III. bylo zastaveno. Důvodem
bylo uplynutí jednoroční lhůty dle §301 celního zákona, v níž lze uložit pokutu za celní delikt.
Krajský soud shledal pochybení odvolacího orgánu v tom, že po zrušení výroků I. až III.
prvostupňového správního rozhodnutí bylo v rozhodnutí o odvolání v části, kde se řízení zastavuje,
odkázáno na popis skutků ve zrušených výrocích. Dle krajského soudu nebylo zřejmé, zda odvolací
správní orgán skutečně zastavil řízení u části skutků a jakých přesně, či zda s těmito skutky i přes
zrušení příslušných výroků dále zacházel, jako by se ve výroku prvostupňového rozhodnutí
nacházely. Vedle toho ponechal odvolací orgán beze změny tu část prvostupňového správního
rozhodnutí, v níž se uvádí, že pokuta je uložena za skutky vymezené ve výrocích I. až XIV.
Celní ředitelství v kasační stížnosti napadlo celé právě uvedené hodnocení krajského soudu
a namítlo, že jiný postup než zastavení řízení pro takový případ zákon neumožňuje. Formulace
výroku přitom dle názoru celního ředitelství odpovídá zákonu a ponechání části prvostupňového
rozhodnutí, v níž byla pokuta uložena za skutky ve výrocích I. až XIV. (tedy i za zrušené výroky
I. až III.), je dle argumentace v kasační stížnosti jen zjevná chyba v psaní.
Projednání této kasační námitky brání pochybení krajského soudu, k němuž musí Nejvyšší
správní soud hledět z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v řízení před krajským
soudem shledal vadu, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s.], k níž se přihlíží ex offo dle §109 odst. 4 s. ř. s. Tato vada spočívá v překročení žalobního
petitu a zrušení žalobou nenapadené části správního rozhodnutí, která může obstát sama o sobě.
Jak bylo již uvedeno, výrokem I. rozhodnutí o odvolání byly zrušeny výroky I. až III.
prvostupňového správního rozhodnutí a řízení o skutcích vymezených v těchto zrušených výrocích
bylo zastaveno. Žaloba ke krajskému soudu dle výslovného vymezení žalobce směřovala proti
rozhodnutí o odvolání ve výrocích II., III. a VI., čemuž odpovídal i petit žaloby (jak v žalobě
poznamenal žalobce, v rozhodnutí o odvolání následuje po výroku III. výrok VI., správně má být
zřejmě IV.). Je tak zřejmé, že výrok I. rozhodnutí o odvolání nebyl napaden a žalobce
jej nepožadoval zrušit. Zároveň výrok I. může obstát sám o sobě, jelikož není závislý na žádném
jiném výroku rozhodnutí o odvolání. Krajský soud však nejenže v rozporu s §75 odst. 2 s. ř. s.
ve vztahu k výroku I. rozhodnutí o odvolání napadené rozhodnutí přezkoumal nad rámec žalobních
bodů, navíc i žalobou nenapadený výrok zrušil. Jde o vadu, pro kterou nemůže rozsudek krajského
soudu obstát a musí být Nejvyšším správním soudem zrušen. Krajský soud totiž rozhodnutí
o odvolání neměl ve vztahu k výroku I. vůbec přezkoumávat a tento výrok nemohl ani rušit, jelikož
nebyl předmětem žaloby. Z tohoto důvodu se zdejší soud nezabýval kasační námitkou, která
namítala věcnou nesprávnost hodnocení krajského soudu ve vztahu k výroku I. rozhodnutí
o odvolání, takové hodnocení však krajský soud v první řadě neměl vůbec činit.
Nejvyšší správní soud se však zabýval námitkou směřující proti hodnocení krajského soudu,
že rozhodnutí o odvolání trpí rozporností spočívající v tom, že na jednu stranu byly zrušeny výroky
I. až III. prvostupňového správního rozhodnutí a řízení bylo o skutcích v těchto výrocích
zastaveno, na druhou stranu však byla ve výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí
ponechána věta, že sankce se ukládá za delikty uvedené ve výrocích I. až XIV. (tedy i za zrušené
výroky I. až III.). Krajský soud při tomto hodnocení přezkoumával výrok III. rozhodnutí
o odvolání, kterým se měnila část prvostupňového správního rozhodnutí o uložené sankci; tato část
rozhodnutí o odvolání přitom byla napadena žalobou a v žalobě byla uplatněna příslušná námitka.
Zdejší soud nesouhlasí s námitkou, že by šlo o pouhou zjevnou chybu v psaní, tj. zřejmou
nesprávnost písemného vyhotovení rozhodnutí ve smyslu §70 správního řádu. Nelze připustit,
aby zjevná chyba v psaní spočívala v tom, že ve výroku rozhodnutí zcela chybí relativně ucelená
část, která by určovala, že výrok o uložené sankci v prvostupňovém správním rozhodnutí se mění
tak, že sankce se neukládá za skutky dle výroků I. až XIV. prvostupňového správního rozhodnutí,
ale jen za skutky dle výroků IV. až XIV. V takovém případě jde o daleko závažnější pochybení.
Zřejmé nesprávnosti ve výroku lze opravit opravným rozhodnutím, takto mohou být opraveny
např. různé překlepy a zkomoleniny, data a rodná čísla či početní chyby. Opravné rozhodnutí
však nemůže měnit vlastní obsah rozhodnutí. Tím, že by uvedené pochybení bylo označeno
za zjevnou nesprávnost, kterou lze opravit dle §70 správního řádu, by však mohl správní orgán
dodatečně zásadním způsobem měnit to, jakým způsobem rozhodl, což se vzpírá smyslu institutu
zřejmých nesprávností. Nejvyšší správní soud tak souhlasí s krajským soudem, že na základě
rozhodnutí o odvolání bylo prvostupňové správní rozhodnutí změněno takovým způsobem,
že výroková část změněného prvostupňového rozhodnutí trpí vnitřní rozporností spočívající v tom,
že pokuta byla uložena i za skutek, pro který bylo řízení zastaveno. Pro tuto vadu přitom nemůže
rozhodnutí o odvolání obstát.
IV. c) Vedení společného řízení o více celních deliktech
Dle §298 odst. 3 celního zákona: „Jestliže se právnická osoba dopustila více celních deliktů, které
je příslušný projednávat týž celní úřad, projednávají se tyto delikty ve společném řízení.“ Na toto ustanovení
navazuje §299 odst. 4 celního zákona, který stanovuje: „Za více celních deliktů téže právnické osoby
projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na celní delikt nejpřísněji
postižitelný.“
Krajský soud §298 odst. 3 celního zákona vyložil tím způsobem, že za všech okolností
o všech celních deliktech, kterých se dopustila právnická osoba před právní moci rozhodnutí o nich,
musí být vedeno společné řízení. O jiném náhledu krajský soud nepřesvědčil ani problém spočívající
v tom, že vedení společného řízení o deliktech, které se staly s větším časovým odstupem od sebe,
může vyústit buď v nemožnost uložit pokutu za dřívější celní delikt z důvodu uběhnutí subjektivní
jednoroční lhůty, v níž lze pokutu uložit, a to z důvodu řádného projednání pozdějšího deliktu,
či v nemožnost řádně prošetřit následný delikt tak, aby bylo možno dodržet jednoroční lhůtu
u dřívějšího deliktu. Řešení takového problému, na který v podmínkách nynější věci poukazovaly
správní orgány, krajský soud vidí v nezahájení správního řízení o následných deliktech, respektive
o nejméně závažných deliktech.
Nejvyšší správní soud důrazně nesouhlasí s náhledem, že celní orgán má možnost zvolit,
zda zahájí řízení o uložení pokuty za celní delikt, když je obeznámen se skutečnostmi, které
dostatečně odůvodňují zahájení řízení z moci úřední. V takovém případě má celní orgán povinnost
řízení zahájit, jinak by totiž stát rezignoval na vynucování právního řádu. Ostatně i §80 odst. 2
správního řádu vychází z toho, že správní orgán musí zahájit řízení zahajované z moci úřední poté,
co se dozví o skutečnostech odůvodňujících jeho zahájení; pakliže v takovém případě k zahájení
řízení nedojde do 30 dnů, nadřízený správní orgán učiní patřičné opatření proti nečinnosti.
Již v rozsudku ze dne 19. 6. 2012, č. j. 7 Afs 17/2012 - 40, Nejvyšší správní soud připustil,
že za určitých okolností není vadou řízení vedení oddělených řízení o celních deliktech jediné
právnické osoby, k jejichž projednání je příslušný týž celní úřad. V uvedeném rozsudku byl
zdůrazněn smysl novely celního zákona, kterou do tohoto zákona byl vložen §298 odst. 3
o společném řízení, jímž je postižení více celních deliktů na základě zásady absorpce. Dále bylo
v citovaném rozsudku s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 6. 2009,
č. j. 1 As 28/2009 - 62, publikovaný pod č. 2248/2011 Sb. NSS, který se zabýval řízením
o přestupcích, ale jehož závěry jsou použitelné i pro řízení o správních deliktech, připuštěno,
že zásada absorpce se může uplatit i ve vztahu dvou formálně samostatných rozhodnutí. Dle závěrů
posledně uvedeného rozsudku totiž lze i v následném rozhodnutí o sankci za přestupek, který byl
spáchán před právní mocí předešlého rozhodnutí o sankci za jiný přestupek, při zohlednění zásady
absorpce hledět k pokutě uložené v předešlém rozhodnutí a dle toho uložit sankci.
Zdejší soud tak zastává názor, že za určitých okolností není nutno vést o více deliktech,
které by splňovaly vymezení §298 odst. 3 celního zákona, jediné společné řízení. To však
neznamená, že by dané ustanovení bylo judikaturou zdejšího soudu efektivně negováno. Nejvyšší
správní soud pouze trvá na takovém výkladu §298 odst. 3 celního zákona, který respektuje jeho
smysl spočívající v širokém uplatnění absorpční zásady, ale který zároveň zabraňuje tomu,
aby nedocházelo k absurdním důsledkům – nemožnosti náležitě projednat některé celní delikty.
Středobodem této úvahy je naplnění zmíněných určitých okolností, které musí nastat,
aby o více celních deliktech mohla být vedena oddělená řízení. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že obecně je třeba dostát povinnosti vyplývající z §298 odst. 3 celního zákona a jestliže se právnická
osoba dopustila více celních deliktů, které je příslušný projednávat týž celní úřad, projednávat tyto
delikty v jediném společném řízení. Vedení jediného společného řízení tak má jednoznačnou
preferenci vyplývající přímo z §298 odst. 3 celního zákona a od tohoto požadavku lze upustit
jen v odůvodněných případech, které mají oporu v jiných zákonných požadavcích. Takovým
případem je také zájem na tom, aby vedení společného řízení neznemožnilo uložení sankce
za některé celní delikty vzhledem k jednoroční subjektivní či šestiroční objektivní lhůtě k uložení
sankce dle §301 celního zákona.
Jak vyplývá ze správního spisu, který měl zdejší soud k dispozici u věci projednávané
pod sp. zn. 9 Afs 92/2012, celní úřad oznámeními ze dne 11. 11. 2009 (doručeno 16. 11. 2009),
ze dne 12. 1. 2010 (doručeno dne 15. 1. 2010), ze dne 22. 1. 2010 (doručeno dne 25. 1. 2010),
ze dne 3. 2. 2010 (doručeno dne 8. 2. 2010), ze dne 6. 4. 2010 (doručeno dne 7. 4. 2010) a ze dne
11. 6. 2010 (doručeno dne 11. 6. 2010) informoval žalobce o zahájení správních řízení o celních
deliktech. Zprvu bylo vedeno společné řízení o všech těchto celních deliktech, následně
ale usnesením ze dne 14. 6. 2010, č. j. 5502/2010-166400-021, byla k samostatnému rozhodnutí
vyloučena řízení o deliktech, jichž se týkala nynější věc, a to z důvodu, že vedení společného řízení
by znemožnilo rozhodnout o nejstarších celních deliktech ve lhůtě, v níž je možno za ně uložit
sankci. V novém společném řízení, do kterého byly vyloučeny některé delikty z původního
společného řízení, byly projednány i další celní delikty, o nichž bylo řízení zahájeno až po vyloučení
některých deliktů z původního společného řízení zmíněným usnesením ze dne 14. 6. 2010.
Zahájení dalších řízení po 14. 6. 2010 se týkalo oznámení o zahájení řízení ze dne 21. 10. 2010,
ze dne 16. 11. 2010 a ze dne 29. 11. 2010.
Nejvyšší správní soud přitom konstatuje, že reálnou hrozbu uplynutí jednoroční lhůty
k uložení sankce dle §301 celního zákona nebylo možno v nynější věci přičítat závažným
pochybením v rychlosti projednávání věci ze strany celního úřadu. Dle §320 odst. 1 písm. b) bodu
1. celního zákona se na řízení o věcech celních a jiných správních deliktů uplatní obecné předpisy
o správním řízení, nestanoví-li celní nebo zvláštní zákon nebo přímo použitelný předpis
Evropských společenství jinak. Ohledně lhůt pro vydání rozhodnutí v nynější věci je tak nutno vyjít
ze správního řádu, zvláštní úprava totiž neexistuje. Dle §71 odst. 3 správního řádu je správní orgán
povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, pokud nelze rozhodnutí vydat
bezodkladně. Dle §71 odst. 3 písm. a) správního řádu se k této lhůtě připočítává dalších 30 dnů, mj.
jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo jde-li o zvlášť složitý případ.
Racionální výklad §71 odst. 3 správního řádu ve vztahu k společnému řízení dle §298
odst. 3 celního zákona je dle Nejvyššího správního soudu následující. Zahájení dodatečného řízení
o správním deliktu, který dle §298 odst. 3 celního zákona musel být projednán ve společném řízení
s jinými celními delikty a který v tomto společném řízení byl skutečně projednáván, způsobuje běh
nové lhůty k vydání rozhodnutí v běžícím společném řízení počítané od zahájení řízení
pro dodatečný celní delikt. Délka nové lhůty je pak určena dle pravidel uvedených v §71 odst. 3
správního řádu. I k projednání dodatečného celního deliktu je totiž v rámci společného řízení
potřeba přiměřený čas, který je tímto výkladem ponechán. Společné řízení je zakončeno jedním
rozhodnutím, lhůta k jeho vydání proto musí respektovat nutnost projednat všechny zde řešené
otázky.
V nynějším případě šlo před celním úřadem o složitou věc z důvodu velkého množství
projednávaných deliktů (až na oznámení ze dne 11. 6. 2010 bylo řízení zahájeno vždy
pro minimálně dva celní delikty), navíc zde byla konána ústní jednání, nově zahájená řízení
(oznámení ze dne 12. 1. 2010, ze dne 22. 1. 2010, ze dne 3. 2. 2010 a ze dne 6. 4. 2010)
tak způsobila běh nové 60denní lhůty dle §71 odst. 3 písm. a) správního řádu k vydání rozhodnutí
v běžícím společném řízení. Byť ne vždy došlo tímto způsobem k započetí běhu nové lhůty
až po uplynutí stávající, v ojedinělém případě, kdy nová lhůta nenavazovala na předešlou, šlo
o rozdíl jen několika málo dní, což Nejvyšší správní soud nepovažuje za natolik závažné pochybení,
které by jednoznačně svědčilo o liknavém jednání ze strany celního úřadu při projednávání věci.
Navíc rozhodnutí celního ředitelství ze dne 6. 4. 2008, č. j. 3254-02/2010-1601-21, dle §80 odst. 4
písm. d) správního řádu prodloužilo lhůtu k vydání rozhodnutí do 30. 6. 2010. Dále lze konstatovat,
že ne u všech celních deliktů bylo řízení zahájeno ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se celní úřad
prokazatelně dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení (§80 odst. 2 správního
řádu). Ani to však nemělo v dané věci reálný vliv na rychlost projednávání věci, jelikož s ohledem
na nutnost projednat celní delikty, u nichž byla lhůta dle §80 odst. 2 správního řádu dodržena,
by rozhodnutí ve společném řízení stejně nebylo vydáno dříve.
Oznámením ze dne 11. 6. 2010 celní úřad informoval žalobce o zahájení řízení o dalším
celním deliktu, téhož dne si žalobce též toto oznámení převzal. Pokud by celní úřad chtěl řádně
projednat i tento delikt v jediném společném řízení s dřívějšími celními delikty žalobce, hrozilo
reálné riziko, že by toto rozhodnutí v jediném společném řízení nenabylo právní moci v otevřené
subjektivní jednoroční lhůtě k uložení pokuty. O nejdříve zjištěném celním deliktu, který se též řešil
ve společném řízení, se celní úřad dozvěděl dne 10. 8. 2009 a je zřejmé, že řádné projednání celního
deliktu z oznámení ze dne 11. 6. 2010 a vedení případného odvolací řízení by znamenalo, že sankce
za celní delikt zjištěný dne 10. 8. 2009 by reálně nemusela být pravomocně uložena v jednoroční
lhůtě končící 10. 8. 2010. Lze tak konstatovat, že i přes to, že celní úřad se nedopustil závažných
pochybení ohledně rychlosti projednání deliktů ve společném řízení, vyvstala v řízení reálná hrozba,
že za některé delikty by nebyla sankce uložena v jednoroční lhůtě pravomocně, pokud by měl celní
úřad řádně projednat i posledně zjištěný delikt.
Taková situace dle zdejšího soudu odůvodnila vyloučení některých celních deliktů
k samostatnému projednání v jiném společném řízení (o těchto vyloučených deliktech a dalších
deliktech, pro které bylo zahájeno řízení až po rozhodnutí o vyloučení ze dne 14. 6. 2010, pak bylo
vydáno správní prvostupňové rozhodnutí ze dne 10. 12. 2010 v nynější věci). Dne 17. 6. 2010 vydal
celní úřad rozhodnutí o celních deliktech, které z původního společného řízení nevyloučil
(přezkumu tohoto rozhodnutí se týká věc vedená před zdejším soudem pod sp. zn. 9 Afs 92/2012).
Celní úřad tak v dané věci mohl vyjít z obecné úpravy v §140 správního řádu a dle odst. 3 tohoto
ustanovení řízení o některých deliktech vyloučit ze společného řízení.
Základní smysl vedení společného řízení dle §298 odst. 3 celního zák., které z objektivních
příčin nebylo vhodné vést u všech deliktů, pak byl dodržen tím, že se celní úřad při ukládání sankce
řídil zásadou absorpce. Dle §299 odst. 2 celního zákona bylo možno za celní delikty, jichž
se původní společné řízení týkalo, uložit sankci do výše 4 000 000 Kč. Na základě rozhodnutí
celního úřadu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 246-22/2010-166400-021, změněného rozhodnutím celního
ředitelství ze dne 20. 9. 2010, č. j. 7703-2/2010-160100-21, ve znění usnesení ze dne 30. 9. 2010,
č. j. 7703-3/2010-1601-21, byla za delikty nevyloučené z původního společného řízení uložena
pokuta ve výši 19 500 Kč. V nynější věci byla za celní delikty vyloučené z původního společného
řízení a další delikty uložena pokuta ve výši 18 000 Kč, celní úřad přitom poukázal na zásadu
absorpce při ukládání sankce. Z uvedeného je zřejmé, že součet pokut za všechny celní delikty
z původního společného řízení byl 37 500 Kč (19 500 Kč + 18 000 Kč), podle zásad absorpce byla
horní sazba pokuty, kterou bylo možno za všechny delikty z původního společného řízení uložit,
4 000 000 Kč. I souhrn pokut tak byl uložen v mnohem nižší výši, než je horní zákonná mez
za delikt nejpřísněji trestný.
V uvedené souvislosti lze odkázat na již výše zmíněný rozsudek ze dne 18. 6. 2009,
č. j. 1 As 28/2009 - 62, kde bylo k principům absorpce uvedeno: „Je zřejmé, že pro důsledné použití
ustanovení trestního zákona o souhrnném trestu (tedy současné zrušení výroku o trestu uloženém pachateli dřívějším
rozhodnutím) chybí dostatečný právní základ, nicméně není důvodu, proč by se uvedené principy nemohly s řádným
odůvodněním všech souvislostí a sousledností aplikovat, tedy proč by správní orgán neměl při ukládání následného
trestu přihlížet k trestům uloženým dříve za sbíhající se přestupky.“ I stručný odkaz na absorpční zásadu
v odůvodnění celního úřadu v nynější věci v kombinaci s okolnostmi případu spočívajícími ve výši
obou uložených pokut a horní hranici nejvyšší možné pokuty považoval Nejvyšší správní soud
za dostatečné odůvodnění.
Ve vyloučení některých celních deliktů ze společného řízení a rozhodnutím
o nich v odlišném společném řízení tak zdejší soud v nynější věci neshledal pochybení, která
by odůvodňovala zrušení správních rozhodnutí. Zdejší soud tak přisvědčil příslušné kasační
námitce.
IV. d) Posouzení možnosti vyjít z vyjádření řidičů a nutnosti provést
navržený důkaz svědeckou výpovědí řidičů a dalších osob
Nejvyšší správní soud se vyjádřil odděleně k námitkám týkajícím se nutnosti vyslechnout
navržené svědky, a to jednak ve vztahu k čl. 361 odst. 2 nařízení č. 2454/93 a jednak k §299 odst. 5
písm. b) celního zákona vzhledem k odlišným okolnostem vztahujícím se k dané problematice.
Krajský soud se ve svém rozsudku zabýval hodnocením, zda došlo k pochybení ze strany
celních orgánů ve vztahu k výrokům VI. až XI. prvostupňového rozhodnutí, kde se pojednávalo
o tom, že žalobce nepředložil zboží propuštěné do vnějšího tranzitu Společenství ve stanovené
lhůtě celnímu úřadu určení. Žalobce se v dané souvislosti dovolával čl. 361 odst. 2 nařízení
č. 2454/93. Dle tohoto ustanovení: „Je-li zboží předloženo celnímu úřadu určení po uplynutí lhůty stanovené
celním úřadem odeslání a je-li její nedodržení způsobeno okolnostmi, které jsou celnímu úřadu určení uspokojivě
vysvětleny a které nelze přičítat dopravci ani hlavnímu povinnému, má se za to, že hlavní povinný lhůtu dodržel.“
Žalobce před celním ředitelstvím navrhl výslech řidičů, kteří se účastnili přepravy, dopravců
a příjemců zboží, kteří měli dle žalobce potvrdit, že nedodržení lhůty bylo způsobeno okolnostmi,
které nelze přičítat ani dopravci ani žalobci jako hlavnímu povinnému.
Krajský soud uvedl, že celní ředitelství pochybilo ve zdůvodnění toho, proč neprovedlo
žalobcem navržený výslech řidičů, dopravců či příjemců zboží. Jako důvod neprovedení navržených
výslechů bylo v rozhodnutí o odvolání uvedeno, že celní úřad shromáždil dostatek podkladů
objasňujících stav věci bez důvodných pochybností. Dále pak dle celního ředitelství se žalobce
omezil jen na obecné konstatování o existenci okolností svědčících v jeho prospěch, aniž
by konkrétně uvedl, v čem tyto okolnosti měly spočívat. Krajský soud uvedl, že celní orgány použily
záznamy o vysvětlení řidičů, kteří se účastnili přepravy, u pořízení těchto záznamů však žalobce
nebyl, současně však odmítly provést výslechy těchto svědků. Krajský soud dospěl k závěru,
že navrhl-li žalobce důkazní návrh k prokázání liberačních důvodů dle čl. 361 odst. 2 nařízení
č. 2454/93, měly správní orgány tento důkaz provést, nebo sdělit, že daný důkazní návrh není
způsobilý osvědčit rozhodné skutečnosti.
Nejvyšší správní soud kasační námitce směřující proti zmíněnému hodnocení krajského
soudu částečně přisvědčil. Žalobce v odvolání tvrdil, že „bylo zboží sice předloženo po uplynutí lhůty
stanovené celním úřadem odeslání (vždy jen nepatrné opoždění), ale její nedodržení bylo způsobeno okolnostmi, které
nelze přičítat dopravci ani odvolatelce jako hlavnímu povinnému.“ K vysvětlení těchto okolností navrhl
žalobce výslech řidičů, dopravců a příjemců zboží. Zdejší soud se ztotožnil s celním ředitelstvím
v tom, že z daného důkazního návrhu není patrné, o jaké konkrétní okolnosti mělo jít.
Ve skutečnosti šlo o pouhou parafrázi obecného textu nařízení, který může být naplněn rozličnými
důvody (např. zemětřesení, stávky, povodně, trestný čin atd.). Tvrdil-li žalobce, že nastaly
okolnostmi, které nelze přičítat ani jemu ani dopravci a které způsobily nedodržení lhůty, měl
specifikovat, o které konkrétní okolnosti šlo. Po žalobci je možno žádat, aby formuloval své tvrzení,
k němuž nabízí důkazní návrh, natolik určitě, aby správnímu orgánu umožnil zhodnocení,
zda takové tvrzení, bylo-li by dokázáno, má v řízení význam či zda navržený důkaz je schopen
tvrzení dokázat, tj. zda má vůbec význam navržený důkaz provádět. To však ve vztahu
k žalobcovým tvrzením nebylo možno. Při neznalosti toho, jaké konkrétní skutečnosti měly naplnit
žalobcem zmíněné okolnosti, nebylo vůbec možno zhodnotit, zda by výpověď navržených svědků
mohla mít vůči takovým skutečnostem vypovídací hodnotu. Stejně tak nebylo možno vůbec
posoudit, zda by konkrétní důvod zmeškání lhůty spadal pod vymezení čl. 361 odst. 2 zmíněného
nařízení, když žalobce ani nepřiblížil, co jím mělo být. To vše platí zejména za situace, kdy mají být
dle daného článku nařízení okolnosti ze strany hlavního povinného uspokojivě vysvětleny, což
přímo vyžaduje dostatečnou procesní aktivitu hlavního povinného, čímž je částečně modifikována
vyšetřovací zásada.
Již ve výše zmíněném rozsudku ze dne 19. 6. 2012, č. j. 7 Afs 17/2012 - 40, Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že tvrzení o vyšší moci nebo nehodě [tj. obecná parafráze zákonného důvodu
neuložení sankce dle §299 odst. 5 písm. b) celního zákona, o který tehdy šlo, bez bližší konkretizace
konkrétní skutečností vyšší moc nebo nehodu naplňující] byla zcela nedostatečná jako skutkové
tvrzení, k němuž byla navržena svědecká výpověď. V nynější věci jde přitom o obdobně
nekonkrétní tvrzení. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že celní ředitelství nebylo povinno
v dané věci provádět navržené výslechy svědků, když nebylo zřejmé, jaké konkrétní tvrzení by jimi
mělo být prokázáno a zda by vůbec mělo v řízení význam. Hodnocení celního ředitelství
o nekonkrétnosti tvrzení, která měla být předmětem dokazování, tak dle Nejvyššího správního
soudu obstálo a samo o sobě bylo schopno dostatečně odůvodnit, proč nebyl navržený výslech
proveden, v čemž se zdejší soud neztotožnil s krajským soudem.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se v dané souvislosti krátce vyjádřit
k vysvětlením řidičů a dopravce dle §30 celního zákona. Krajskému soudu bylo nutno přisvědčit
v tom, že nebylo možno vyjít (v případě výroků VII., VIII., IX. a XI.) z vysvětlení řidičů podaných
dle §30 celního zákona, kterým nebyl žalobce přítomen, a z vysvětlení dopravce. Z těchto
vysvětlení vyplynulo, že ke zpoždění došlo z důvodu nakládky kontejneru, resp. v souvislosti
s možnou chybou mezi řidičem a dispečerem. Již v minulosti se Nejvyšší správní soud vyslovil
k nemožnosti použití podobných vysvětlení jako důkazního prostředku v řízení (srov. zejména výše
zmíněný rozsudek ze dne 19. 6. 2012, č. j. 7 Afs 17/2012 - 40, na který lze v podrobnostech
odkázat). Vysvětlení totiž bylo poskytnuto před zahájením řízení o předmětných celních deliktech,
žalobce nebyl přítomen podání těchto vysvětlení, nemohl tak osobám podávajícím vysvětlení klást
otázky. Protokol o vysvětlení tak mohl celnímu úřadu sloužit ke zvážení, zda je třeba řízení zahájit,
či jako interní indicie pro správní orgán, k jakým skutečnostem se daná osoba může vyjádřit jako
svědek, nikoli však jako důkaz v řízení. V řízení však nebylo možno informace zjištěné z vysvětlení
použít při popisu skutkového stavu. Byť tedy celní orgány pochybily, pokud v řízení
poukazovaly na obsah těchto vysvětlení, nemohla tato skutečnost nic změnit na skutečnosti,
že pro nekonkrétnost žalobcových tvrzení o „okolnostech, které nelze přičítat dopravci ani žalobci
jako hlavnímu povinnému“ nebylo třeba výslech provést. Bylo totiž v prvé řadě na žalobci, aby
ve svých tvrzeních nedodržení lhůty uspokojivě vysvětlil dle čl. 361 odst. 2 nařízení č. 2454/93
ve vztahu ke konkrétnímu důvodu nedodržení lhůty. Pokud by se tak stalo nebo pokud by měl
správní orgán z podaných vysvětlení indicie, že takové okolnosti existují (což se v nynější věc
nestalo), byl by povinen navržený důkaz provést.
V kasační stížnosti bylo ve vztahu k 361 odst. 2 nařízení č. 2454/93 namítnuto, že okolnosti
nedodržení lhůty musí být uspokojivě vysvětleny celnímu úřadu určení. Celní úřad Domažlice, který byl
dle §304 odst. 1 celního zákona příslušný k projednání celních deliktů, nebyl v dané věci celním
úřadem určení (tím byl Celní úřad Ústí nad Orlicí, Celní úřad Brno a Celní úřad Zlín).
Dle argumentace v kasační stížnosti je tak podstatné pro aplikaci čl. 361 odst. 2 zmíněného nařízení,
zda bylo vysvětlení poskytnuto celnímu úřadu určení, nikoli Celnímu úřadu Domažlice. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že takto formulovaná argumentace se ve správních rozhodnutích
neobjevila, nebyla zde tudíž ani podkladem pro hodnocení nutnosti vyslechnout navržené svědky.
Zdejší soud se proto touto argumentací nezabýval, jelikož odůvodnění správního rozhodnutí nelze
doplňovat až v kasační stížnosti podané správním orgánem. Pro soudní přezkum je vždy podstatné
jen to, co správní orgán skutečně ve svém rozhodnutí uvedl a vtělil tak mezi své rozhodovací
důvody.
Ve vztahu k §299 odst. 5 písm. b) celního zákona hodnotil krajský soud nutnost
vyslechnout navržené svědky u té části rozhodnutí celních orgánů, která se týkala výroků
XIII. a XIV. prvostupňového správního rozhodnutí. Ohledně těchto výroků celní úřad pojednával
o tom, že žalobce nezajistil předložení zboží propuštěného do režimu vnějšího tranzitu Společenství
v nezměněném stavu a s neporušenou celní závěrou. Dle protokolu Celního úřadu Karlovy Vary
řidiči vozidel tomuto úřadu oznámili, že jim někdo odstranil lodní a celní závěru a odcizil blíže
nezjištěný počet kartonů s textilním zbožím. Kontrolou bylo zjištěno chybějící množství textilního
zboží. V chybějícím textilním zboží a porušené celní závěře byl spatřován celní delikt.
Žalobce se v průběhu správního řízení bránil poukazem na §299 odst. 5 písm. b) celního
zákona, dle něhož „sankce nebude uložena, jestliže k porušení celních předpisů došlo v důsledku vyšší moci,
nehody nebo jiných okolností, které nemohla dotčená osoba ovlivnit, a tyto skutečnosti byly celním orgánům
prokázány.“ Celní úřad vyšel z protokolů o podaném vysvětlení sepsaných s řidiči, kteří se účastnili
přepravy, a policejního záznamu o podaném vysvětlení. Žalobce nebyl přítomen žádnému z těchto
vysvětlení. Celní úřad pak ohledně hodnocení výpovědí těchto řidičů dospěl k závěru, že v jednom
případě bylo vozidlo ponecháno po určitou dobu na okraji města bez jakéhokoli dozoru a řidič
v kabině vozidla spal, v druhém případě, že bylo vyvráceno řidičovo tvrzení o hlídaném parkovišti,
a to na základě e-mailu vedoucího útvaru realit a služeb společnosti Autobusy Karlovy Vary. Celní
úřad pak shledal, že k porušení celních předpisů nedošlo v důsledku okolností, které by nemohla
dotčená osoba ovlivnit.
Ve vztahu k §295 odst. 5 písm. b) celního zákona žalobce ve vyjádření ze dne 27. 4. 2010
před celním úřadem uvedl, že prostorové závěry z kontejneru neodstranil a část zboží celnímu
dohledu neodňal účastník či dopravce a nebylo tak činěno ani s jejich vědomím či na jejich příkaz.
Dále uvedl, že celní úřad nebyl schopen po několik dní zásilku odbavit a ukončit režim tranzit.
Vozidlo s kontejnerem, v němž se pod celní a lodní závěrou zboží nacházelo, bylo na hlídaném
parkovišti a k jeho ochraně před krádeží bylo učiněno vše, co lze rozumně požadovat. Žalobce
pak navrhl k daným skutečnostem výslech řidičů daných vozidel a vyčkat výsledků šetření Policie
České republiky. Navržený výslech nebyl nikdy uskutečněn.
Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že výpověď řidičů byla pro posuzování aplikace §299
odst. 5 písm. b) celního zákona v nynější věci zásadní, o čemž svědčilo i odůvodnění celního úřadu.
Žalobce nebyl přítomen vysvětlení podaných řidiči. Zdejší soud přitom zdůrazňuje, že žalobce
uvedl, co konkrétně jejich výpověďmi chtěl prokázat. Tím, že žalobci nebylo umožněno se výslechu
svědků účastnit a klást jim otázky, byl zbaven možnosti prostřednictvím těchto svědků osvětlit
ty skutečnosti, které dle jeho názoru vedou k závěru, že bylo učiněno vše, co bylo možno rozumně
požadovat k zabránění krádeži. Žalobci nebylo umožněno, aby se v návaznosti na jeho dotazy řidiči
vyjádřili i k těm otázkám, které žalobce považoval za zásadní, tím bylo řízení před celním úřadem
zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost, jelikož porušení procesních práv žalobce
se mohlo projevit v tom, zda byl řádně zjištěn skutkový stav věci. V této části tak byla kasační
námitka nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud v rozsudku krajského soudu shledal pochybení, pro která nemůže
obstát. Kasační stížnost je proto důvodná a zdejší soud napadený rozsudek krajského soudu
dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud
vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v souladu s §110
odst. 3, větou první, s. ř. s. ve svém novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu