ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.96.2019:35
sp. zn. 9 Afs 96/2019 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Prvosenka Flowers, s.r.o.,
se sídlem nám. Přátelství 1518/2, Praha 10, zast. Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem
Vídeňská 188/119d, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 29302/17/5000-10470-700290, č. j. 29301/17/5000-10470-700290 a č. j. 29300/17/5000-
10470-700290, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 28. 2. 2019, č. j. 11 Af 32/2017 - 182,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se vrací soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku
ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího
zástupce, Mgr. Romana Klimuse, advokáta se sídlem Vídeňská 188/119d, Brno,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni byl na základě jejích žádostí přiznán v 1., 2. a 3. čtvrtletí roku 2010 příspěvek
na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě (dále též jen
„příspěvek“) podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném
do 31. 3. 2011 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). O přiznání příspěvku za 1. čtvrtletí ve výši
1 568 000 Kč a za 2. čtvrtletí ve výši 3 128 000 Kč rozhodla krajská pobočka Úřadu práce
v Českých Budějovicích. O přiznání příspěvku za 3. čtvrtletí ve výši 3 272 000 Kč rozhodla
krajská pobočka Úřadu práce pro hl. m. Prahu. Poté ovšem Okresní soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, č. j. 2 T 115/2012 - 4616 (následně
potvrzeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2015,
č. j. 3 To 535/2014 - 4655), uznal tehdejší zaměstnankyni žalobkyně R. K. vinnou trestným
činem dotačního podvodu ve smyslu §212 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů. Toho se dopustila tím, že uzavírala s osobami zdravotně postiženými
pracovní poměry s tím, že je informovala, že budou za vykonanou práci dostávat měsíčně částku
2 000 Kč místo částky 5 875 Kč, uvedené v pracovní smlouvě a na výplatních páskách, což se
týkalo nejméně 58 zaměstnanců. Tímto jednáním způsobila obžalovaná v období 1. až 3. čtvrtletí
roku 2010 škodu České republice nejméně ve výši 1 616 104 Kč. V reakci na tento odsuzující
rozsudek vyzvala krajská pobočka Úřadu práce v Českých Budějovicích žalobkyni výzvou ze dne
25. 5. 2015, č. j. MPSV-UP/25673/15/CB, k vrácení části příspěvků za 1. a 2. čtvrtletí, a to v
celkové výši 3 120 720 Kč. Obdobně krajská pobočka Úřadu práce pro hl. m. Prahu výzvou ze
dne 25. 5. 2015, č. j. MPSV-UP/20744/15/AA, vyzvala žalobkyni k vrácení části příspěvku za 3.
čtvrtletí, a to ve výši 2 174 892 Kč. Žalobkyně na výzvy reagovala dne 3. 6. 2015 dvěma podáními
označenými jako „Sdělení k výzvě ze dne 25. 5. 2015“, která adresovala příslušným krajským
pobočkám Úřadu práce. V nich uvedla, že neakceptuje požadavek na vrácení příspěvků,
respektive nesouhlasí s konkrétní výší příspěvků, která má být vrácena. Příslušné krajské pobočky
Úřadu práce na „Sdělení“ žalobkyně nereagovaly. Žalobkyně požadované příspěvky ani v
částečné výši nevrátila. Krajská pobočka Úřadu práce pro hl. m. Prahu následně zaslala
Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) podnět k prošetření
možného porušení rozpočtové kázně. Krajská pobočka Úřadu práce v Českých Budějovicích
obdobně zaslala správci daně postoupení pohledávky k vymáhání z důvodu téhož porušení
rozpočtové kázně. Správce daně následně zahájil u žalobkyně trojici daňových kontrol za
jednotlivá čtvrtletí, které probíhaly od února do června 2016. Na jejich základě vydal tři platební
výměry ze dne 10. 6. 2016, kterými byl žalobkyni podle §44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“), vyměřen odvod zadržených
prostředků do státního rozpočtu ve výši 1 041 678 Kč za 1. čtvrtletí (platební výměr č. j.
4879731/16/2000-31476-107374), ve výši 2 079 042 Kč za 2. čtvrtletí (platební výměr č. j.
4879754/16/2000-31476-107374) a ve výši 2 174 892 Kč za 3. čtvrtletí roku 2010 (platební
výměr č. j. 4879766/16/2000-31476-107374). Proti těmto třem platebním výměrům podala
žalobkyně odvolání, která žalovaný zamítl trojicí rozhodnutí ze dne 28. 6. 2017, č. j.
29300/17/5000-10470-700290, č. j. 29301/17/5000-10470-700290 a č. j. 29302/17/5000-10470-
700290.
[2] Žalobkyně napadla tato rozhodnutí žalobou, které Městský soud v Praze (dále jen
„městský soud“) vyhověl rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 11 Af 32/2017 - 135. Tento
rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2018,
č. j. 7 Afs 115/2018 - 27, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V rozsudku konstatoval,
že správce daně a následně žalovaný postupovali podle tehdy účinné zákonné úpravy, z níž nijak
nevyplývalo, že by výzva krajské pobočky Úřadu práce k vrácení přeplatku byla rozhodnutím
ve formálním smyslu a že by finanční úřady měly čekat, až nabude právní moci.
[3] Městský soud v novém rozsudku ze dne 28. 2. 2019 žalobu zamítl. Konstatoval,
že krajské pobočky Úřadu práce oprávněně požadovaly vrácení poskytnutých příspěvků, přičemž
vycházely z údajů, které v žádostech o příspěvek uváděla sama žalobkyně. Žalobkyně přitom
následně v daňovém řízení neprokázala, že by částky požadované k vrácení byly nesprávně
vyčísleny a že by nedošlo k porušení rozpočtové kázně, a nemohla pouze odkázat na rozdílnost
oproti částce určené v trestním řízení proti její zaměstnankyni jako škoda způsobená České
republice. Žalobkyně čerpala neoprávněně rozdíl mezi skutečnými mzdovými náklady
u invalidních zaměstnanců a tou částí příspěvku, který nebyl zaměstnancům se zdravotním
postižením vyplacen. Správce daně jí pak odvod za porušení rozpočtové kázně vyměřil na základě
výsledků daňové kontroly, zpráva o této kontrole obsahuje dostatečně určitou, srozumitelnou
a přezkoumatelnou úvahu správce daně jak ohledně faktického zjištění porušení zákona
o zaměstnanosti, tak ohledně porušení rozpočtové kázně žalobkyní.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Podle stěžovatelky je příčinou nezákonného rozhodnutí žalovaného virtuální konflikt
kompetencí orgánů veřejné správy mezi Úřadem práce a správcem daně, v důsledku nedostatečně
určité zákonné úpravy účinné do listopadu 2015. Žalovaný však nemůže zneužívat nejasné právní
úpravy na úkor příjemců dotací v sociálním sektoru. Tato mezera v zákoně nemůže být přičítána
k tíži stěžovatelky, když při zahájení kontroly plnění dotačních podmínek v červenci 2015 nebyly
zákonem explicitně vyjasněny kompetence poskytovatele dotací a prvostupňového správce daně
jako vymahatele vrácení plnění. Naopak je třeba uplatnit zásadu deliktního práva in dubio pro reo
nebo přistoupit k mimořádnému odstranění tvrdosti zákona způsobeného jeho mezerami
a nevymáhat prostředky spotřebované v zásadě na sociální služby zdravotně postiženým jen
z důvodů přehnaně formalistického výkladu pozitivního práva. Soudem zjištěná trestná činnost
bývalé zaměstnankyně stěžovatelky nemůže implicitně vést k likvidaci celé veřejně prospěšné
organizace. I kdyby se stěžovatelka předvídavě bránila žalobou proti nerozhodnutí o svém
původním opravném prostředku ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí, řízení
o rozhodnutích žalovaného by stejně probíhalo právě z důvodu neujasněnosti konfliktu
zákonných kompetencí správních orgánů dotčených sporem od okamžiku jeho vzniku v květnu
2015, přičemž Úřad práce již dávno předal písemnosti žalovanému.
[6] Žalovaný a městský soud vycházejí shodně z premisy, že skutková podstata porušení
rozpočtové kázně dle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech ve spojení
s §3 písm. f) téhož zákona je naplněna zadržením peněžních prostředků poskytnutých
ze státního rozpočtu, tedy porušením povinnosti vrácení prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu ve stanoveném termínu. K formálnímu a dílčímu zadržení ovšem prokazatelně došlo
jen ve výši 1 616 104 Kč, a to po zadržení peněz bývalou zaměstnankyní stěžovatelky, nikoliv
ve výši 5 295 612 Kč, včetně příslušenství, vymáhané žalovaným. Důkazy skutečného užití částky
odpovídající rozdílu mezi těmito dvěma částkami jsou formalisticky přehlíženy a škoda
způsobená jednou zaměstnankyní je přičítána k tíži stěžovatelky. Na tom pak stojí i nepřesvědčivě
a nepřezkoumatelně stanovená výše odvodu zadržených vymáhaných prostředků vypočítaná
hromadně, nikoliv za každého dotčeného zaměstnance, a následným součtem údajně zadržených
částek.
[7] Stěžovatelka dále polemizuje s trojicí tvrzení v bodech 30., 31. a 42. rozsudku městského
soudu a uzavírá, že kumulací nesprávného výkladu právních norem předchozími rozhodujícími
orgány a případně přímo porušením tzv. jednoduchého práva došlo k porušení principu rovnosti
před zákonem, principu neznalost zákona neomlouvá a principu, že povinnosti mohou být
správním orgánem ukládány a vymáhány toliko na základě zákona nebo pravomocného
rozhodnutí vydaného orgánem k tomu zákonem povolaným.
[8] Porušení rozpočtové kázně je deliktním jednáním vymezeným v §78 odst. 9 zákona
o zaměstnanosti, které je skutkově naplněno za prvé pravomocným stanovením lhůty k vrácení
prostředků, za druhé nevrácením poskytnutého příspěvku ve stanovené lhůtě. Jelikož v případě
stěžovatelky nebyla lhůta pravomocně stanovena, nemohla být hypotéza deliktu naplněna. Trvá
na tom, že nemá žádnou povinnost ke zpětnému odvodu, dokud výzva krajských poboček Úřadu
práce nenabude právní moci. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem č. j. 7 Afs 115/2018 - 27
a poté městský soud dotvrdily faktickou situaci, kdy je možné, aby byla prováděna daňová
kontrola existence nebo splnění povinnosti, která jako povinnost ovšem nikdy nebyla platně
stanovena – protože rozhodnutí o ní nenabylo právní moci. To je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Oba soudy tak porušily právo na spravedlivý proces, když jí podsouvají
povinnost aktivně kontrolovat správný úřední postup a případně se ho na vlastní náklady
domáhat i soudně.
[9] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby rozsudek městského soudu byl zrušen, stejně
jako rozhodnutí žalovaného a platební výměry správce daně. Zároveň požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že řízení vedené správcem daně
nebylo jen pokračováním řízení probíhajícího u Úřadu práce, ale novým řízením, jehož
výsledkem bylo uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Žalovanému proto nelze klást
k tíži, že stěžovatelka nevyužila opravných prostředků proti výzvám Úřadu práce. V době,
kdy správce daně řízení konal, nebylo možno předpokládat, že výzva Úřadu práce bude následně
legislativně upravena jako rozhodnutí, proti němuž je možné podat odvolání. Naopak změna
judikatury Nejvyššího správního soudu, k níž mezitím došlo, se týkala Úřadu práce, nikoli daňové
správy, a došlo k ní až čtyři měsíce po vydání platebních výměrů. Navíc výzvy Úřadu práce byly
využity v daňovém řízení jen jako jeden z důkazů, ale nebyly automaticky předpokladem
provedení daňové kontroly, jak se zřejmě nesprávně domnívá stěžovatelka. Žalovaný také
poukázal na judikaturu, podle níž se při rozhodování ve věcech odvodů za porušení rozpočtové
kázně nepoužijí principy správního trestání, včetně stěžovatelkou zmiňovaného principu in dubio
pro reo. Poukázal také na rozdíly mezi trestním řízením a řízením vedeným správcem daně
v otázce důkazního břemene, jímž vysvětloval rozdíl mezi výší škody konstatovanou v trestním
řízení a výší částek určených v platebních výměrech. Skutková podstata zadržení poskytnutých
prostředků je naplněna tím, že stěžovatelka nevrátila Úřadu práce ty prostředky, jež jí nenáležely,
jelikož nesplnila podmínky rozhodnutí o poskytnutí příspěvku pro jejich čerpání, a to jednak tím,
že uvedla nepravdivé informace v žádostech o příspěvek, jednak na výzvu Úřadu práce tyto
neoprávněně poskytnuté prostředky nevrátila. Jak Úřad práce, tak orgány finanční správy
nepožadovaly vrácení celé částky poskytnutých příspěvků za předmětná období, tj. 7 968 000 Kč,
ale částku nižší, neboť nepožadovaly částku, o které je nesporné, že byla skutečně použita
ve prospěch zdravotně postižených zaměstnanců stěžovatelky. Navrhuje proto, aby kasační
stížnost byla zamítnuta a aby jí nebyl přiznán odkladný účinek.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Stěžovatelka nejprve brojila proti samotné skutečnosti, že jí správce daně vyměřil odvod
zadržených prostředků do státního rozpočtu, přestože ve světle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 4 Ads 190/2015 - 72, měla právo, aby bylo nejprve rozhodnuto
o jejích odvoláních proti výzvám ze strany krajských poboček Úřadu práce. S touto argumentací
se však zdejší soud již komplexně vypořádal ve svém předchozím rozsudku v této věci, tedy
v rozsudku č. j. 7 Afs 115/2018 - 27. V jeho bodech [19] a [20] zrekapituloval vývoj právní
úpravy i judikatury ke vztahu mezi výzvami Úřadu práce a daňovou kontrolou ze strany správce
daně a konstatoval, že „v červenci 2015, kdy finanční úřad obdržel podněty od obou krajských poboček Úřadu
práce, bylo správným a zákonným postupem zahájit úkony vedoucí ke stanovení odvodů za porušení rozpočtové
kázně, což také učinil. Samotný §78 odst. 10 zákona o zaměstnanosti přitom nekladl na podnět týkající
se porušení rozpočtové kázně či na jemu předcházející výzvu k vrácení části příspěvků na podporu zaměstnávání
osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě žádné konkrétní požadavky, ať už formální,
z hlediska jejich ‚pravomocnosti‘, či materiální, z hlediska kvality prokázání důvodnosti takové výzvy. Za tohoto
právního stavu nebylo možno finančnímu úřadu nic vytknout, pokud na základě takových podnětů zahájil trojici
daňových kontrol ve vztahu k jednotlivým čtvrtletím roku 2010 a v rámci těchto daňových kontrol činil úkony,
které by umožnily jasně zjistit, zda k porušení rozpočtové kázně došlo, či nikoli.“
[13] NSS se zde vypořádal i se stěžovatelčiným nynějším tvrzením, že nebylo možno vést
daňovou kontrolu ve vztahu k povinnosti, kterou jí krajské pobočky Úřadu práce dosud neuložily
„pravomocně“, respektive způsobem požadovaným v rozsudku NSS č. j. 4 Ads 190/2015 - 72.
K tomu ovšem NSS v bodě [25] předchozího rozsudku ve stěžovatelčině věci připomněl,
že na věc dopadala úprava účinná do 31. 12. 2017, tedy do účinnosti novely v podobě zákona
č. 327/2017 Sb., který vložil do zákona o zaměstnanosti nový §78a: „Z předchozí právní úpravy,
kterou aplikoval finanční úřad a stěžovatel, však povinnost čekat na právní moc této výzvy nijak nevyplývala
a před vydáním rozsudku č. j. 4 Ads 190/2015 - 72 ani nebylo zjevné, kdo nese primární odpovědnost
za konstatování vzniku povinnosti vrátit rozpočtové prostředky. Ve vztahu k rozložení úkolů mezi Úřadem
práce a orgány finanční správy teprve z citovaného rozsudku z listopadu 2015 plyne, že je to již Úřad práce,
kdo má vydat výzvu v takové podobě, aby coby rozhodnutí v materiálním smyslu obstála v případném odvolacím
řízení i v případném soudním přezkumu. Za takové situace ovšem nelze vyčítat finančnímu úřadu, že tuto
odpovědnost vzal v řízení zahájeném v červenci 2015 na sebe a postupoval tak, aby on sám nástroji daňové
kontroly výši odvodu přesvědčivě stanovil. Nelze tedy shledat, že by se finanční úřad dopustil porušení žalobcových
práv tím, že v jeho věci vedl daňovou kontrolu a na jejím základě mu vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně,
jak se domníval městský soud.“ Stěžovatelčina klíčová námitka už tedy byla vypořádána předchozím
rozsudkem NSS v téže věci a je nedůvodná.
[14] Co se týče vztahu mezi částkou odvodu vyměřeného správcem daně a částkou škody
uvedenou v trestním rozsudku ve věci R. K., je třeba zdůraznit jednak odlišné rozložení
důkazního břemene v těchto dvou typech řízení, jak správně připomíná žalovaný, ale také další
skutečnosti. Okresní soud v Českých Budějovicích se ve svém odsuzujícím rozsudku č. j. 2 T
115/2012 - 4616 zabýval škodou způsobenou České republice, přičemž na straně 24 jasně uvedl,
že podstatou stíhaného trestného činu „je prakticky manipulace s finančními prostředky v procesu přípravy
a výplaty mezd zaměstnanců společnosti, když obžalovaná takovéto prostředky nevyplácela dle mzdových výměrů a
podkladů v částkách 5 874 Kč, nýbrž převážně jen v částce 2 000 Kč“. Trestní soud se při určení škody
zaměřil pouze na důsledky rozdílu mezi částkou údajně vyplacenou a fakticky vyplacenou těm
zaměstnancům společnosti, u nichž bylo jejich svědeckými výpověďmi v trestním řízení ve
vztahu ke konkrétním obdobím prokázáno nevyplacení příslušné části mzdy.
[15] Oproti tomu správce daně se zaměřil na celou částku neoprávněně poskytnutého
příspěvku ze strany Úřadu práce jako poskytovatele dotace, přičemž z povahy věci vycházel z celé
částky rozdílu mezi vyplacenou částkou dotace za všechny zaměstnance spadající do vymezení
dotace na základě deklarovaných mzdových nákladů a částkou skutečných mzdových nákladů
při zohlednění faktické čisté mzdy ve výši 2 000 Kč měsíčně. Stěžovatelka přitom nijak konkrétně
neprokázala, že by při tomto celkovém přístupu byly do vypočtené částky neoprávněně
poskytnutého příspěvku zahrnuty i částky, které konkrétním zaměstnancům ve skutečnosti
vyplaceny byly.
[16] Pokud se pak stěžovatelka snaží vyvolat dojem, že správce daně a žalovaný posuzují její
postup „optikou přehnaného formalismu a škoda způsobená jednou zaměstnankyní“ je jí neprávem přičítána
k tíži, je třeba připomenout, že odsuzující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích
na straně 23 jasně konstatoval, že obžalovaná „dobře věděla, že mzdové náklady jsou vykazovány
nepravdivě. Jednala tak s vědomím jednatele a v součinnosti s ním, kdy jednatel poté žádost o poskytnutí
příspěvku předložil Úřadu práce.“ Nešlo tedy jen o pochybení jediné bývalé zaměstnankyně,
jak se snaží stěžovatelka naznačit, nýbrž o postup ve shodě s jednatelem stěžovatelky.
[17] V části IV. bodě 4 doplnění kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje na trojici citací
z bodů 30., 31. a 42. rozsudku městského soudu. Uvádí údajné citace z těchto bodů (uvádí
je v kurzívě a s uvozovkami), ovšem ve skutečnosti v uvedených bodech jí citovaná slova nejsou.
Patrně tak jde o jakési parafráze, které se pouze tváří jako citace a na něž pak stěžovatelka
útržkovitě reaguje způsobem, který neumožňuje skutečný přezkum bez značného domýšlení
toho, čeho se skutečně domáhá.
[18] NSS tedy uzavírá, že kasační stížnost je nedůvodná a že se správce daně, žalovaný
a následně městský soud nedopustili ani porušení obecných zásad rovnosti před zákonem, zásady
neznalost zákona neomlouvá a zásady, že povinnosti mohou být správním orgánem ukládány
a vymáhány toliko na základě zákona nebo pravomocného rozhodnutí vydaného orgánem
k tomu zákonem povolaným. Nebyl ani prostor k uplatnění zásady v pochybnosti ve prospěch
obviněného, neboť tu by bylo možno uplatnit jedině v řízení trestním, respektive ve správním
trestání, ale nikoli v řízení o odvodu zadržených prostředků do státního rozpočtu. Z judikatury
NSS jasně plyne, že odvod za porušení rozpočtové kázně není sankcí trestní povahy a jeho
účelem je toliko vrátit neoprávněně čerpané prostředky zpět do veřejného fondu, z něhož byly
poskytnuty (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu 31. 3. 2015, č. j. 5 As 95/2014 - 46,
či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/2013 - 36).
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1, větou druhou,
s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 2, věty první, s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[20] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení
po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1, věty první, s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[22] Protože Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o přiznání
odkladného účinku, vrací stěžovatelce již zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (§10
odst. 1, věta první, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu