ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.130.2016:39
sp. zn. 9 As 130/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
BULLDOG outdoor s.r.o., se sídlem Přetlucká 3354/12, Praha 10, zast. Mgr. Lucií Oršulovou,
advokátkou se sídlem Lazarská 13/8, Nové Město, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí ministra
dopravy ze dne 17. 9. 2013, č. j. 24/2013-510-RK/3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 3 A 119/2013 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí ministra dopravy specifikovanému tamtéž. Tímto rozhodnutím byl jako nepřípustný
podle §152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), s přihlédnutím k §152 odst. 4 a podle §92 odst. 1 téhož zákona
zamítnut její rozklad proti výzvě žalovaného ze dne 25. 3. 2013, č. j. 179/2013-120-STSP/1,
k odstranění pěti reklamních zařízení umístěných v ochranném pásmu dálnic D1 a D5, která byla
vydána podle §31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).
[2] Městský soud se ztotožnil se závěrem ministra dopravy, že proti výzvě k odstranění
reklamního zařízení není přípustný rozklad, neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu §9 a §67
správního řádu. Jde o faktický úkon správního orgánu podle části čtvrté správního řádu, kterým
je jeho adresát vyzýván k uvedení faktického protiprávního stavu do souladu s právní úpravou.
Z §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích nevyplývá, že by se ve věci vedlo jakékoli
řízení, cílem je co nejrychleji zjednat nápravu. Obrana proti výzvě je možná prostřednictvím
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatelka namítala nesprávné posouzení této právní otázky městským soudem [kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[4] Ve své argumentaci se věnovala pojmu rozhodnutí podle §65 s. ř. s. a zdůraznila,
je k němu třeba přistupovat materiálně, nikoli formálně. Rozhodnutím, proti kterému se lze
bránit žalobou podle citovaného ustanovení, může být jakýkoli individuální správní akt vydaný
orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení, podstatné přitom není, jakou
má formu a v rámci jakého procesu bylo vydáno. Svoji argumentaci podpořila související
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[5] Žalovaný v rámci výkonu svého dozoru posuzoval, zda stěžovatelka má či nemá právo
mít reklamní zařízení umístěné v rozšíření části území silničního ochranného pásma.
Autoritativně rozhodl o její veřejné subjektivní povinnosti a výsledek promítl do výzvy,
která je deklaratorním rozhodnutím. Není podstatné, že nebyla vydaná v rámci formalizovaného
procesu.
[6] Odkaz městského soudu na citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně,
sp. zn. 29 A 56/2015, nebyl dle názoru stěžovatelky případný. Krajský soud řešil pouze otázku,
zda se lze žalobou bránit již proti výzvě k odstranění reklamního zařízení nebo až proti jeho
faktickému odstranění. Navíc vychází z nesprávného názoru, že výzva k odstranění reklamního
zařízení je faktickým úkonem.
[7] Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil k projednání městskému soudu.
[8] Žalovaný se s napadeným rozsudkem zcela ztotožnil. Nad rámec výše uvedeného
upozornil na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne
19. 5. 2016, č. j. 6 As 69/2016 – 39, kde se soud zabýval povahou výzvy k odstranění reklamního
zařízení a potvrdil judikaturu krajských soudů.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2
s. ř. s.).
[10] Dále se zabýval tím, zda kasační stížnost splňuje požadavek §106 odst. 1 s. ř. s.
spočívající ve vymezení důvodů, pro něž stěžovatelka rozsudek městského soudu napadá; kasační
námitky se totiž do značné míry míjí s jeho rozhodovacími důvody. Posouzení projednávané věci
městský soud postavil na tom, že výzva k odstranění reklamního zařízení nepředstavuje
rozhodnutí podle §67 správního řádu (předmětem jeho přezkumu bylo rozhodnutí ministra
dopravy, který právě z tohoto důvodu zamítl rozklad stěžovatelky jako nepřípustný), stěžovatelka
však v kasační stížnosti argumentuje k otázce, zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.;
vymezení pojmu rozhodnutí podle těchto ustanovení přitom není shodné.
[11] Na druhou stranu je zřejmé, že stěžovatelka s důvody napadeného rozsudku nesouhlasí,
a dle všeho se domnívá, že výzva k odstranění reklamního zařízení představuje jak rozhodnutí
podle správního řádu, tak podle s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na snahu
maximálně ochránit její právo na přístup k soudu při přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné
správy (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) kasační stížnost vyhodnotil jako
přijatelnou.
[12] Proto následně přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přezkumem v tomto rozsahu dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Jak již bylo naznačeno, podstatou projednávané věci je otázka, zda výzva k odstranění
reklamního zařízení podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích představuje
rozhodnutí ve smyslu §67 správního řádu. Žalovaný dospěl k závěru, že nikoli, proto rozklad
proti výzvě zamítl pro nepřípustnost [§152 odst. 5 písm. b), §152 odst. 4 a §92 odst. 1
správního řádu], městský soud shledal jeho postup zákonným. Stěžovatelka se naopak domnívá,
že výzva rozhodnutím je.
[14] Podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích [s]ilniční správní úřad je povinen
do 7 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci reklamního zařízení umístěného v rozporu s odstavcem
2, 3 nebo 5 v silničním ochranném pásmu bez povolení vydaného příslušným silničním správním úřadem podle
odstavce 1, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Vlastník reklamního zařízení je povinen
reklamní zařízení neprodleně, nejdéle do pěti pracovních dnů po doručení výzvy příslušného silničního správního
úřadu, odstranit. Neučiní-li tak, silniční správní úřad zajistí do 15 pracovních dnů zakrytí reklamy a následně
zajistí odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka tohoto zařízení. Odstranění reklamního
zařízení a jeho likvidace bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním
úřadem.
[15] Nejvyšší správní soud se povahou výzvy k odstranění reklamního zařízení zabýval
již v rozsudku ze dne 19. 5. 2016, č. j. 6 As 69/2016 - 39, na který odkazoval žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že se nejedná o rozhodnutí podle §67
správního řádu, ale o úkon podle jeho části čtvrté, proti kterému není přípustný řádný opravný
prostředek. Současně dovodil, že jde o faktický zásah, respektive pokyn správního orgánu
ve smyslu §82 s. ř. s., nikoli o rozhodnutí dle jeho §65. Akceptoval tak setrvalou judikaturu
krajských soudů, představovanou např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013,
č. j. 3 A 52/2013 – 31, a ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11 A 23/2014 – 24, či rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 6. 2015, č. j. 29 A 56/2015 – 120.
[16] V projednávané věci neshledal důvod se od dříve vyslovených závěrů odchýlit,
proto na uvedený rozsudek a jím citovanou judikaturu plně odkazuje (stejně tak byl v tomto
směru případný odkaz městského soudu). Na tomto místě pouze stručně shrnuje,
že při posouzení povahy výzvy je třeba primárně vycházet z jejích formálních znaků. Byť byla
písemná a doručovaná stěžovatelce, nebyla označena jako správní rozhodnutí a nevykazovala ani
další náležitosti podle §67 správního řádu. Do práv stěžovatelky sice zasáhla, soud však neshledal
vážné důvody k tomu, aby formální pojetí ustoupilo materiálnímu. Nejde o situaci, kdy by zákon
předvídal vydání rozhodnutí a žalovaný jen v důsledku nesprávné aplikace právní úpravy zasáhl
do práv stěžovatelky neformálním úkonem; tehdy by bylo užití materiálního korektivu vhodné.
[17] Lze proto uzavřít, že výzva žalovaného k odstranění reklamního zařízení představuje
faktický úkon podle části čtvrté správního řádu, proti kterému není přípustný řádný opravný
prostředek. Ministr dopravy postupoval v souladu se zákonem, když rozklad proti takovému
úkonu zamítl jako nepřípustný, a ani rozsudku městského soudu proto nelze nic vytknout.
[18] S ohledem na stěžovatelčinu argumentaci Nejvyšší správní soud shodně jako městský
soud dodává, že se proti výzvě mohla bránit žalobou proti nezákonnému zásahu správního
orgánu ve smyslu §82 s. ř. s., jak zdůvodnil již v rozsudku sp. zn. 6 As 69/2016. Zodpovězení
této otázky však nemělo na důvodnost žaloby, respektive kasační stížnosti vliv,
neboť stěžovatelka žalobou napadla rozhodnutí ministra dopravy o zamítnutí rozkladu proti této
výzvě, které rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. nesporně je. Předmětem přezkumu městského
soudu tak bylo toto rozhodnutí a jeho důvody, tj. otázka, zda byl proti výzvě rozklad přípustný,
či nikoli. S jejím posouzením se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek ani neshledal vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1,
věty poslední, s. ř. s. zamítl.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný
sice v řízení úspěch měl, v řízení mu však nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti,
proto právo na náhradu nákladů řízení nemá.
[21] Žalovaný požadoval náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč sestávající z paušální náhrady
hotových výdajů za dva úkony (příprava věci, vyjádření ke kasační stížnosti), a to na základě
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a
exekučního řádu; zřejmě se tedy domáhá subsidiární aplikace §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Použití citovaného ustanovení
na řízení podle s. ř. s. je však vyloučeno, jak Nejvyšší správní soud zdůvodnil již v rozsudku
ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 – 79, publ. pod č. 3344/2016 Sb. NSS.
[22] Obecně pak lze odkázat na setrvalou judikaturu správních soudů, podle které úspěšnému
správnímu orgánu náhrada hotových výdajů zásadně nepřísluší. Obhájení správnosti a zákonnosti
správního rozhodnutí představuje integrální součást řádného výkonu veřejné správy,
proto hotové výdaje s tím spojené běžně nepřesahují rámec úřední činnosti správního orgánu
(srovnej např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 – 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu