ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.139.2012:30
sp. zn. 9 As 139/2012 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: J. D.,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 2. 2011, č. j. KUOK 17285/2011, sp. zn. KÚOK/121008/2010/ODSH-SD/310, ve věci
přestupku, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
- pobočky v Olomouci ze dne 25. 7. 2012, č. j. 76 A 21/2011 – 19,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 7. 2012,
č. j. 76 A 21/2011 - 19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým bylo
podle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve zně ní
pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“) , zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 14. 2. 2011,
č. j. KUOK 17285/2011, sp. zn. KÚOK/121008/2010/ODSH-SD/310. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Šumperk, odboru dopravy,
ze dne 2. 11. 2010, č. j. 51891/2010 DOP/MAKO-381, a toto rozhodnutí, kterým byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 1 . zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
potvrdil. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 6. 5. 2010 v 7:40 hodin při
jízdě v obci Šumperk, jako řidič dodávkového automobilu zn. Renault Master v době řízení držel
v levé ruce hovorové zařízení, čímž porušil ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o
silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Za spáchá ní tohoto přestupku mu byla uložena
pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč.
Krajský soud v napadeném rozsudku opřel svůj právní názor o rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 8 As 100/2011 – 70 (správně ze dne 2. 5. 2012 -
poznámka NSS, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též
na www.nssoud.cz). Zjistil, že mobilní telefon, který měl žalobce držet, není blíže popsán a vzal
do úvahy i otázku, zda je adekvátní, aby policisté při podezření ze spáchání přestupku vyjeli
za vozidlem se žalobcem s „majákem“, následovali ho a zastavili. Podle krajského soudu je doba
3 – 4 vteřin, po kterou policisté dle jejich výpovědí žalobce viděli, dobou krátkou na to, aby mohli
s jistotou rozpoznat, že v ruce drží hovorové zařízení. Výpovědi policistů se liší ohledně počtu
osob sedících ve vozidle, pouze jeden z policistů uvedl, že žalobce držel zařízení v levé ruce.
Navíc dle shodných výpovědí svědků bylo zataženo a mrholilo.
S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci jde o správní trestání, dle krajského
soudu jsou na správní orgány kladeny zvýšené nároky. V důsledku spáchaných přestupků při
naplnění hranice 12 bodů dochází k odebrání řidičského průkazu. Lze si tak teoreticky představit,
že by k odečtu celých 12 bodů došlo pouze na základě výpovědí policistů. Soud přitom musí
přisvědčit žalobci, že na tom veřejný zájem není, je to společensky nežádoucí a výjimečně
i nebezpečné. Krajský soud si je vědom, že následkem uvedeného pojetí může být snížená
možnost stíhat přestupky postižitelné pouhým okem, současně však zmiňuje, že mýlit se je lidské.
Proto je požadavek na to, aby spáchání přestupku bylo postaveno najisto nebo tak, aby o něm
nebyly důvodné pochybnosti, mimořádně důležité.
Krajský soud poukazuje rovněž na zásadu zákazu sebeobviňování, žalobci proto nelze
klást k tíži, že nedoložil výpisy z telefonních hovorů. Při aplikaci uvedeného dospěl krajský soud
k závěru, že neexistují důkazy, které by mohly postavit na jisto, že žalobce uvedený přestupek
spáchal.
Odmítnutí důvěryhodnosti svědků, jejichž výpovědi byly navrženy žalobcem , a jeho
dalších návrhů na dokazování v situaci, kdy jediným důkazem o spáchání přestupku jsou
výpovědi policistů, je důvodem pro zvýšenou pozornost při vypořádání se s námitkami
a při uvážení o tom, jaké důkazy budou provedeny. Není-li postaveno zcela najisto, že obvinění
žalovaného je pravdivé, pak dle krajského soudu je nutno vést další dokazování a pokud nelze
jinak, zvážit užití zásady in dubio pro reo. Rovněž dle krajského soudu je vhodné zvážit,
zda přestupek měl tak škodlivý následek, že lze opomenout všechn a ostatní pravidla řízení, jeho
principy a sledované hodnoty a vyzdvihnout verzi podporovanou policisty.
Dle krajského soudu bylo řízení v projednávané věci zatíženo vadami, které způsobily
nezákonnost rozhodnutí stěžovatele, a proto nezbylo, než toto rozhodnutí zrušit.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že judikatura Nejvyššího
správního soudu, na kterou v rozhodnutí odkazuje, je pro něj závazná. Dle stěžovatele jsou
rozhodnutí soudu závazná pouze v konkrétních projednávaných případech. Krajský soud však
v projednávané věci vzal za závazná pouze některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která
zastávají oproti dalším rozhodnutím ojedinělý názor.
Nesouhlasí s názorem krajského soudu ve věci identifikace mobilního telefonu, neboť
je názoru, že k prokázání protiprávního jednání žalobce nejsou požadované skutečnosti
rozhodující a určení typu mobilního telefonu je nereálné.
Co se týče důkazů provedených správními orgány a jejich hodnocení, stěžovatel je názoru,
že dílčí rozdílnost ve výpovědích policistů stran počtu osob ve vozidle není rozhodující, stejně
jako otázka vyjetí za vozidlem žalobce „s majákem“. Takový postup policie je racionální a běžný.
Správní orgán v řízení zhodnotil všechny svědecké výpovědi a dospěl k závěru, že výpovědi
policistů jsou věrohodnější. Na podporu svých tvrzení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47, a ze dne 22. 10. 2008,
č. j. 1 As 64/2008 – 42.
V projednávané věci nebyl zjištěn mimo prostého výkonu služby žádný jiný motiv
policistů, proč by žalobce stíhali, jejich výpovědi jsou konzistentní a jejich výpověď
je stěžovatelem hodnocena jako věrohodná. Žalobce v průběhu řízení uvedl vícero verzí, proč
měl být hlídkou zastaven, přičemž z jeho bezprostřední reakce po zastavení se podává, že šlo
o reakci přirozenou na situaci, kdy v ruce držel telefonní přístroj.
Úvahy krajského soudu týkající se možného naplnění 12 bodů pouze prostřednictvím
výpovědí policistů nemají s projednávaným případem žádnou spojitost.
Závěrem kasační stížnosti poukazuje stěžovatel na skutečnost, že pokud by Nejvyšší
správní soud vyslovil závěr, že uvedený přestupek nelze prokázat svědeckou výpovědí, vyloučilo
by to prokázání většiny přestupků podle §125c odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích (stěžovatel
má patrně na mysli §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, poznámka NSS).
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu jednání.
Žalobce se v krátkém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s názory krajského soudu
a navrhuje odmítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické
vzdělání požadované zvláštními právními předpisy pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil přitom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) , a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda rozhodnutí krajského soudu
je přezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž vadou, ke které musí soud přihlížet
i bez námitky. V souzené věci přitom dospěl k závěru, že i když část napadeného rozsudku tvoří
obecné proklamace týkající se trestání, hypotetické úvahy o možném dosažení 12 bodů v kartě
řidiče a obsáhlá citace rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, lze z něj seznat, k jakému závěru
krajský soud dospěl a z jakých důvodů. Ostatně sám stěžovatel s těmito důvody v kasační
stížnosti polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí nebylo z povahy věci
možné.
Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobce řídil dne 6. 5. 2010 v 7:40 hodin v obci
Šumperk na ulici Temenické dodávkový automobil zn. Renault Master. Vozidlo Policie ČR
s hlídkujícími policisty stálo v tutéž dobu na téže ulici u brány Povodí Moravy, přičemž hlídka
policie vyjela za vozidlem žalobce, kterého zasta vila na ulici Šumavská. Sporu není ani o tom, že
žalobce na dotaz policisty „Tak kdo to byl, šéf, nebo manželka?“ bezprostředně odpověděl „asi šéf“.
Podstatou nyní projednávané věci je vyhodnocení, zda bylo prokázáno, že žalobce v době
řízení držel v ruce hovorové zařízení a na základě toho mohl být shledán vinným ze spáchání
uvedeného přestupku. Podle krajského soudu nebylo zejména s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 8 As 100/2011 – 70, najisto prokázáno, že žalobce
uvedený přestupek spáchal a je proto na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu neztotožňuje. Předně je třeba
zdůraznit, že k problematice prokazování přestupků existuje bohatá judikatura Nejvyššího
správního soudu, jejímž spojujícím prvkem je názor, že každé podezření ze spáchání přestupku
je třeba hodnotit individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu.
Hodnocení věrohodnosti výpovědí policistů je v judikatuře kasačního soudu rovněž opakovaně
řešeno. Mimo rozsudky uváděné krajským soudem lze rovněž poukázat na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 – 42, či na rozsudek ze dne 21. 9. 2011,
č. j. 2 As 52/2011 – 47, nebo ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114.
V projednávané věci proti sobě stojí tvrzení policejní hlídky na straně jedné a výpovědi
žalobce a jeho zaměstnanců na straně druhé. Žádné jiné důkazy k dispozici nejsou.
Z předloženého správního spisu se podává, že správní orgán prvního stupně provedl
výslech obou hlídkujících policistů, kteří shodně vypověděli, že po dobu 3 – 4 vteřin viděli,
jak žalobce při řízení výše uvedeného automobilu drží v ruce hovorové zařízení. Seděli přitom
ve služebním vozidle zaparkovaném u brány Povodí Moravy, vozidlo žalobce viděli
ze vzdálenosti cca 5 m. Uvedený den dle jejich výpovědi mrholilo, nicméně viditelnost byla
dobrá.
Žalobce oproti tomu vypověděl, že za jízdy žádné hovorové zařízení nedržel. Uvedl,
že hlídku Policie ČR viděl, nicméně byla snížená vidit elnost. Dále uvedl, že je pravák a telefon
běžně drží v pravé ruce. Otázku policisty, na kterou odpověděl „asi šéf“, považoval za nemístnou,
a proto na ni i nemístně odpověděl. Trvá na tom, že jemu za vinu kladený přestupek nespáchal.
Jako svědci byly vyslechnuty osoby, které spolu se žalobcem jely ve vozidle. Jedná
se o svědka T. Č., zaměstnance žalobce, a svědka M. M., bývalého zaměstnance žalobce. Ti
shodně vypověděli, že žalobce za jízdy netelefonoval a viditelnost byla ten den zhoršená.
Lze tak shrnout, že zatímco zasahující policisté tvrdí, že přestupek spáchán byl, osádka
vozidla je zajedno v tom, že přestupek žalobce nespáchal.
Situace, kdy proti sobě stojí tvrzení policistů a přestupce , není neobvyklá. Správní orgán
důkazy posuzuje v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, hodnotí dostupné důkazy dle
svého uvážení. To však neznamená, že některý z důkazních prostředků může mít a priori vyšší
váhu než jiný. Míra věrohodnosti prováděných důkazů, konzistentnost výpovědí a další okolnosti
plynoucí ze specifika každé projednávané věci dají ve svém souhrnu správnímu orgánu ucelený
obraz o tom, jak se projednávaná věc udála. Přitom není vždy nezbytné, aby správní orgán měl
k dispozici i další důkazní prostředky, jako jsou například fotografie či jiné záznamy.
Existence rozporů ve shromážděných důkazech je poměrně běžnou záležitostí.
V takovém případě, kdy se správní orgán přikloní k jednomu z protichůdných tvrzení,
je nezbytné, aby úvahy, které jej k tomu vedly, přezkoumatelným způsobem vyjádřil ve svém
rozhodnutí a s rozpory se vypořádal (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 – 84).
V projednávané věci je třeba vycházet z toho, že skutečnost, zda řidič vozidla drží v ruce
hovorové zařízení, je objektivně vnímatelná lidským zrakem. Na rozdíl od krajského soudu
Nejvyšší správní soud je názoru, že doba 3 – 4 sekund je dostatečným časovým intervalem
pro to, aby policista mohl identifikovat, že řidič drží v ruce hovorové zařízení. A to zejména
za situace, kdy sedí v zaparkovaném vozidle a hlídkuje, tj. soustředí se na uvedené činnosti řidičů,
byť i za zhoršeného počasí.
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře zabýval případy, kdy byla důkazní situace
obdobná té v nyní projednávané věci. Zásadně jde o dvě linie judikatury. První z nich řešila
situace, kdy proti sobě stojí protichůdná tvrzení policistů a žalobce, resp. svědků a jiných dů kazů
není. Druhá linie se pak zabývá situacemi, kdy existují rovněž rozporné výpovědi, nicméně nad
jejich rámec bylo prokázáno nestandardní chování policistů či existence jiných, jejich výpovědi
oslabujících, důkazů.
V nyní souzené věci jsou výpovědi policistů vzájemně souladné, konzistentní a nevykazují
žádné logické rozpory či nejasnosti. V projednávané věci nebyl zjištěn ani žádný jiný motiv,
proč by policisté měli zájem na stíhání žalobce, než prostý výkon jejich služby. Shodně
vypověděli, že žalobce neznají. Z materiálů založených ve správním spise není patrná ani žádná
„nepřiměřená míra horlivosti“, jako byla shledána například ve věci vedené u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 7 As 83/2010. Ostatně i v rozhodnutí v uvedené věci vyšel kasační soud
z premisy, že „policistu lze považovat za nestranného svědka, není- li žádným způsobem motivován, ať již
negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví“.
Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se zdejší soud zabýval též
v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, v němž vyslovil, že „K osobě policisty a tím
i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení,
neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební
povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho
činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem
nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto
shledána důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgány i krajský soud vycházely v dané věci z „trojjediného
zdroje”, jímž bylo „Oznámení přestupku”, úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty. Ostatně s ohledem
na povahu věci se jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí.“ Uvedené závěry lze aplikovat i na nyní
posuzovaný případ, neboť i zde kasační soud neshledal žádnou okolnost vedoucí k závěru
o jakékoliv zaujatosti zasahujících policistů. Ostatně žalobce toto ani netvrdil.
Věrohodnost a konzistentnost výpovědí policistů pak podle Nejvyššího správního soudu
nesnižuje ani rozporné tvrzení týkající se celkového počtu osob ve vozidle. Není sporu o tom,
že v předmětném vozidle seděli cestující s řidičem vedle sebe na předních sedadlech. To, zda
svědek, který se soustředí na činnost řidiče projíždějícího vozidla , uvede, že ve vozidle seděly dvě
namísto tří osob, nesnižuje hodnotu věrohodnosti jeho výpovědi, a to zvláště za situace, kdy tyto
osoby sedí z jeho pohledu v zákrytu. Krajský soud argumentuje, že pouze jeden z policistů uvedl,
že žalobce držel hovorové zařízení v levé ruce, zatímco druhý takový údaj neuvedl. Skutečnost,
že jeden ze svědků blíže specifikuje spatřené skutečnosti oproti druhému , však taktéž bez dalšího
nezakládá rozpor ve výpovědích. Žalobce sice uvádí, že je pravák a telefon při běžných situa cích
drží v pravé ruce, nicméně držení hovorového zařízení během řízení vozidla za běžnou situaci dle
zdejšího soudu považovat nelze (zejména s ohledem na běžné uspořádání místa řidiče, kdy
pravou rukou se obvykle řadí) a tvrzení policisty nijak nevyvrací.
Stejně tak nehodnotí Nejvyšší správní soud jako přílišnou horlivost to, že policisté vyjeli
za žalobcovým vozidlem se zapnutým majákem. V této souvislosti mu pak není zcela
srozumitelné konstatování krajského soudu, že vzal do úvahy adekvátnost tohoto postupu, když
z rozsudku není patrno, s jakými důsledky.
Na rozdíl od policistů, kteří na věci neměli osobní zájem, měl žalobce a jeho zaměstnanci
(ať stávající, tak i bývalý) motiv, proč vypovědět, že žalobce za jízdy hovorové zařízení nedržel.
Je totiž zcela přirozené, že osoba, které postih za přestupek hrozí, není ve věci nestranná a bude
tedy tvrdit pouze takové skutečnosti, které jí jsou ku prospěchu. To stejné potom platí
i pro osoby, které jsou osobě podezřelé ze spáchání přestupku blízké či jsou k ní v jistém
postavení závislosti. K obdobným závěrům ostatně dospěl zdejší soud i v rozsudku ze dne
21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47.
Krajský soud vycházel při posuzování věci z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 – 70. Zcela však pominul, že v případě řešeném osmým
senátem nebyly výpovědi policistů podány určitě, ve spise byly založeny fotografie daného
vozidla, z nichž bylo patrno, že prostor vozidla u řidiče není natolik zřetelně viditelný, aby bylo
možno bez pochyb spatřit případné držení hovorového zařízení řidičem. Nejvyšší správní soud
s ohledem na konkrétní uvedené okolnosti daného případu dospěl k závěru, že provedené důkazy
nestačily k závěru o spáchání přestupku. Osmý senát taktéž uvedl, že „Pokud policisté mohou zjistit
spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích již na základě prostého
kontrolního zjištění (např. nedostatky povinné výbavy), příp. přestupek obvykle nelze prokázat jinak
(např. nedání znamení o změně směru jízdy odbočujícím automobilem), svědecké výpovědi policistů zpravidla
postačí k prokázání těchto přestupků. Uvedené by neplatilo zejména v případě, že by v průběhu správního řízení
vyšla najevo skutečnost, která by založila důvod pochybovat o jejich nestrannosti.“
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v projednávané věci bylo dle jeho názoru v souladu
s výše citovanou judikaturou dostatečným způsobem prokázáno naplnění skutkové podstaty
uvedeného přestupku žalobcem. V průběhu řízení nevyvstaly indicie o tom, že by chování
zasahujících policistů bylo jakkoliv nestandardní či že by měli osobní zájem na věci; mimo
výpovědi žalobce a jeho zaměstnanců nejsou k dispozici žádné důkazy zpochybňující jejich
výpovědi. Naopak mezi stranami nesporná bezprostřední reakce žalobce na, i když ne zcela
vhodný, dotaz policisty spolu s neochotou žalobce předložit na podporu svých tvrzení výpis
z telefonu (v době, kdy takovou možnost dle sdělení jeho operátora správnímu orgánu měl)
oslabují věrohodnost jeho tvrzení.
V souzené věci tak bylo podle Nejvyššího správního soudu v rámci možností, které jsou
správním orgánu z povahy věci dány při zjišťování přestupků viditelných pouhým okem a jinak
těžko dokumentovatelných, s dostatečnou mírou jistoty zjištěno, že žalobce uvede ný přestupek
spáchal, jak je vyjádřeno v rozhodnutích žalovaného a správního orgánu prvního stupně.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek dle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí, jak je stanoveno v §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu