ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.155.2015:195
sp. zn. 9 As 155/2015 - 195
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., se sídlem Staré náměstí 69, Sokolov,
zast. Mgr. Lukášem Zdvihalem, advokátem se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti žalovanému:
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí
předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 7. 2013, č. j. ÚOHS-R110/2013/IN-
12214/320/RJa, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ČEZ, a.s., se sídlem Duhová 1444/2,
Praha 4, zast. JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem se sídlem Křižovnické
nám. 193/2, Praha 1, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 62 Af 80/2013 – 223,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 62 Af 80/2013 – 223,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanými kasačními stížnostmi se žalovaný [dále jen „stěžovatel a)“] a osoba zúčastněná
na řízení [dále též „stěžovatelka b) nebo ČEZ“] domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle §78 odst. odst. 1 a 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zrušena výrokem I. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
ze dne 29. 3. 2013, č. j. ÚOHS-V6/2013/IN-5649/2013/820/TPi (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“) a výrokem II. rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne
1. 7. 2013, č. j. ÚOHS-R110/2013/IN-12214/320/RJa.
[2] Žádostí o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“), se žalobkyně domáhala poskytnutí informací – konkrétně popsaných písemností,
obsažených ve spisových dokumentacích k podnětu sp. zn. P170/06 a sp. zn. P158/08
a ve spisech ke správním řízením sp. zn. S 273/2006 a sp. zn. 282/2008.
[3] Prvostupňovým rozhodnutím stěžovatel a) rozhodl buď o odmítnutí, nebo o částečném
odmítnutí většiny žalobkyní požadovaných informací. K odmítnutí/částečnému odmítnutí
většiny požadovaných informací došlo na základě §9 odst. 1 a §11 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím s tím, že požadované informace byly získány výhradně od třetí osoby
v rámci výkonu dozorové činnosti prováděné na základě zákona 143/2001 Sb., o ochraně
hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže),
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „ZOHS“), podle jehož §24 se na ně vztahuje
povinnost mlčenlivosti o skutečnostech tvořící obchodní tajemství nebo důvěrné informace;
obchodní tajemství bylo rozhodujícím faktorem u většiny z odmítnutých/částečně odmítnutých
informací.
[4] Pouze v případě částečného odmítnutí žádosti v bodě (15), kde bylo žádáno o „Vyjádření
účastníka k oznámení o zahájení řízení ze dne 11. 12. 2008“, došlo k částečnému odmítnutí
žádosti s poukazem na obchodní tajemství a důvěrné informace, o jejichž ochranu bylo
požádáno. Ve třech případech bylo poskytnutí požadovaných listin odmítnuto proto,
že se jednalo o neexistující informace (§3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím),
a dvě listiny byly poskytnuty částečně s odkazem na §8a zákona o svobodném přístupu
k informacím, dle kterého informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí
fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy,
upravujícími jejich ochranu (tj. byly vyloučeny části obsahující informace osobní povahy).
Žalobkyní podaný rozklad předseda stěžovatele a) jako nedůvodný zamítl a prvostupňové
rozhodnutí potvrdil.
[5] Krajský soud konstatoval, že dle §19 zákona o svobodném přístupu k informacím platí,
že umožnění přístupu k informacím nebo poskytnutí informací za podmínek a způsobem
stanoveným zákonem o svobodném přístupu k informacím není porušením povinnosti
zachovávat mlčenlivost uložené zvláštními zákony. Uvedené ustanovení je úpravou obecnou,
která upravuje generální prolomení povinnosti zachovávat mlčenlivost. Střet práva na informace
a povinnosti zachovávat mlčenlivost je tak výslovně vyřešen ve prospěch poskytování informací.
Tato obecná úprava je však modifikována právě speciálním §11 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím, který za splnění v něm stanovených podmínek toto obecné pravidlo
nahrazuje.
[6] Ustanovení §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím z informační
povinnosti vylučuje právě ty informace, které kontrolní orgán získá v průběhu provádění kontroly
či dozoru od jiných osob (zpravidla se jedná o podklady pro kontrolu či dozor). Povinné subjekty
se v rámci své kontrolní působnosti obvykle seznamují s mnoha skutečnostmi potřebnými
k provedení kontroly. Některé z těchto informací mohou však být takového charakteru,
že jich sice lze využít ke splnění účelu kontroly, jejich zveřejnění nicméně může mít negativní
dopady do sféry třetích osob, a toto zveřejnění proto není žádoucí.
[7] V projednávané věci byly požadované dokumenty převážně získány od stěžovatelky b)
při provádění dozorové (dohledové) činnosti stěžovatele a) podle ZOHS a na tyto informace
se vztahuje povinnost mlčenlivosti podle §24 ZOHS. Byly-li by tedy informace poskytnuty třetí
osobou, jak požaduje §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, byl by stěžovatel
a) oprávněn jejich poskytnutí dle tohoto ustanovení odmítnout. Tak tomu v daném případě
nebylo, protože informace poskytla stěžovateli a) v rámci jeho dozorové činnosti společnost ČEZ
[stěžovatelka b)], která je dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2009,
č. j. 2 Ans 4/2009 - 93, veřejnou institucí ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím, a tedy i povinným subjektem, na který §11 odst. 3 uvedeného zákona nedopadá.
[8] Stěžovatel a) proto nebyl oprávněn poskytnutí informací s odkazem na §11 odst. 3
zákona o svobodném přístupu k informacím odmítnout.
[9] Dále krajský soud uvedl, že žalovaný odůvodňoval neposkytnutí informací i §9 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím. V tom případě je třeba, aby byl tento důvod
odmítnutí řádně a pečlivě vypořádán ve vztahu ke každé požadované informaci. Odůvodnění
neposkytnutí informací odkazem na obchodní tajemství shledal soud za nedostatečné
a nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí shledal
nezákonnými. Zavázal stěžovatele a) k posouzení, zda celé požadované informace jsou
obchodním tajemstvím či zda bude namístě informaci poskytnout, avšak v omezené podobě.
Vždy však bude muset neposkytnutí informace podle §9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím řádně odůvodnit.
II. Obsah kasačních stížností a vyjádření ke kasačním stížnostem
[10] Proti rozsudku krajského soudu brojí kasační stížností stěžovatel a) i stěžovatelka b).
[11] Stěžovatel a) napadá rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Má za to, že se krajský soud svojí argumentací dostal mimo žalobní petit
a současně se řádně nezabýval zásadní otázkou, od jejíhož řešení odvíjel celé
své rozhodnutí - totiž zda je společnost ČEZ aktuálně veřejnou institucí, či nikoliv. Jediný důvod,
o který soud opřel zrušení napadených rozhodnutí (to, že by společnost ČEZ nebyla "třetí
osobou" ve smyslu §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím), se tedy v plné šíři
argumentace žalobkyně nikde nevyskytuje. Takovouto námitku žalobkyně nevnesla ani ve svém
rozkladu, ani ve své žalobě. Podstatou žalobního bodu není označení konkrétního zákonného
ustanovení (zde §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím), ale právě dostatečně
konkrétní právní argumentace, na jejímž základě mohl jedině krajský soud vést své úvahy.
Jak bylo výše doloženo, krajský soud fakticky opustil prostor vymezený žalobní (i rozkladovou)
argumentací žalobkyně ve chvíli, kdy vyvrátil všechny její argumenty vztahující
se k aplikovatelnosti §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, ale nad to přinesl
argumenty vlastní, které se od její argumentace nijak neodvíjely. Žalobkyně naopak implicitně
předpokládala, že stěžovatelka b) z rozsahu §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu
k informacím nijak nevybočuje. Krajský soud svým postupem založil nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku spočívající v podstatné vadě řízení.
[12] Podstatné vady se krajský soud dopustil i tím, že se v rozsudku nijak nezabýval
přezkoumáním otázky, zda je stěžovatelka b) ve vztahu k požadovaným informací veřejnou
institucí, či nikoliv. Dále má stěžovatel a) za to, že požadavek na označení obchodního tajemství
byl ze zákona o svobodném přístupu k informacím vypuštěn. Dle aktuálního znění je třeba
zkoumat materiální naplnění znaků obchodního tajemství, nikoliv ale samostatně jako zvláštní
podmínku to, zda bylo obchodní tajemství jako obchodní tajemství označeno. Požadavek
krajského soudu na to, aby stěžovatel a) přezkoumával u obchodního tajemství "formální pojetí",
je nezákonný.
[13] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu
k dalšímu řízení.
[14] Stěžovatelka b) brojí proti rozsudku krajského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Má za to, že krajský soud se k důvodům, proč by stěžovatelka b) měla být
považována za veřejnou instituci, vyjádřil zcela nedostatečně, a tudíž nepřezkoumatelně.
Relevantními kritérii pro naplnění definice veřejné instituce se nezabýval. Naplnění těchto kritérií
stejným subjektem v průběhu času může být různé a dosahovat různé intenzity. Krajský soud
pouze odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn.. 2 Ans 4/2009, vydaný
v jiném případě za odlišných skutkových okolností.
[15] Dále bylo řízení před krajským soudem zatíženo závažnou vadou v podobě
porušení jejích procesních práv, která měla vliv na zákonnost napadeného rozsudku,
který je tzv. překvapivým rozhodnutím. Stěžovatelka b) se totiž nemohla ke své údajné povaze
povinného subjektu jakkoliv vyjádřit a účinně hájit svá práva. S touto skutečností přišel krajský
soud, přičemž ji použil pro zrušení rozhodnutí žalovaného. Poukazuje i na principy
§118a zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“).
[16] Stěžovatelka b) rozsáhle odůvodňuje, proč není veřejnou institucí, resp. povinným
subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Uvádí, že způsob jejího vzniku
(a zániku) je soukromoprávní povahy, jejím zřizovatelem nebyl stát, stát nevytváří ani její orgány,
neprovádí a v žádném případě nemůže provádět činnost státního dohledu ve větším rozsahu,
než vůči jakékoliv jiné obchodní společnosti. Má za to, že byla založena za soukromým účelem.
Naplnění znaků veřejné instituce se u obchodních společností může měnit v čase
(v oblasti energetiky došlo též k významným změnám). Rozporuje závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ans 4/200.
[17] Stěžovatelka b) se domnívá, že nemá povinnost poskytovat informace v celém rozsahu
svého podnikání. Může být potenciálně povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu
k informacím pouze ve vztahu k činnostem vykonávaným ve veřejném zájmu. Dále uvádí,
že stěžovatel a) dostatečně rozlišil mezi tzv. důvěrnými informacemi a informacemi obsahujícími
obchodní tajemství. Rovněž byla dostatečně odůvodněna povaha obchodního tajemství. Krajský
soud tuto otázku neposoudil správně, jeho rozsudek je proto nezákonný. Podporuje i argumenty
uvedené v kasační stížnosti stěžovatele a).
[18] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[19] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem uvádí, že stěžovatelka b)
je veřejnou institucí, což vyplývá z dosud nezpochybněné judikatury Nejvyššího správního soudu.
Z funkčního pohledu činností stěžovatelky b) v oblasti hnědého energetického uhlí je zřejmá
její veřejná úloha, kde se promítají veřejné zájmy státu. Stěžovatelka b) je stále obchodní
společností, kde stát uplatňuje rozhodující vliv, a to právě na veřejné energetické potřeby,
které stát z logiky věci zajišťuje. Má za to, že závěry judikatury Nejvyššího správního soudu jsou
platné i dnes, neboť v podstatných ohledech je charakter stěžovatelky b) nadále stejný.
Zpochybňuje její argumenty, kterými se snažila v kasační stížnosti prokázat, že veřejnou institucí
není. Domnívá se, že rozsudek krajského soudu není překvapivý, neboť otázka,
zda je stěžovatelka b) veřejnou institucí už byla judikována Nejvyšším správním soudem,
a tedy musela být tato skutečnost známa i stěžovateli a) a stěžovatelce b). Zpochybňuje možnost
aplikace §118a o. s. ř. ve správním soudnictví. Domnívá se, že krajský soud nevykročil mimo
žalobní námitky. Pouze aplikoval platnou judikaturu, které si měl být vědom i stěžovatel a)
při vyřizování žádosti o poskytování informací. Nezákonnost rozhodnutí předsedy stěžovatele a)
namítla žalobkyně v žalobních bodech, proto logicky byla předmětem přezkumu i ze strany
krajského soudu.
[20] Z uvedených důvodů navrhuje zamítnutí obou kasačních stížností.
[21] V replice na vyjádření žalobkyně ke kasačním stížnostem stěžovatelka b) setrvala na svých
stanoviscích. Argumentaci žalobkyně považuje za nepřesnou a účelovou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasačních stížností a shledal,
že kasační stížnosti byly podány včas. Za stěžovatele a) jedná zaměstnanec s vysokoškolským
právnickým vzděláním, stěžovatelka b) je zastoupena advokátem, jsou tak naplněny podmínky
§105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasačních
stížností a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnosti jsou částečně důvodné.
[23] Soud se nejprve zabýval námitkou, zda krajský soud správně posoudil přezkoumatelnost
odůvodnění stěžovatele a) u neposkytnutí informací s odkazem na obchodní tajemství.
[24] Podle §9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že je-li požadovaná
informace obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne. Obchodní tajemství
představuje právně kvalifikovanou výjimku z práva na informace a svobodného přístupu k nim.
Co je materiálně obchodním tajemstvím nejblíže vymezoval §17 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění v době rozhodování o rozkladu (dále jen „obchodní zákoník“),
podle kterého obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické
povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální
či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být
podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.
K odmítnutí poskytnutí informace nepostačuje pouhé konstatování názoru povinné osoby
na povahu informace jako obchodního tajemství, bez toho aniž by byla existence obchodního
tajemství posouzena de iure, to znamená, zda je požadovaná informace skutečně obchodním
tajemstvím ve svých znacích dle §17 obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 As 180/2014 - 37).
[25] Aplikace ochrany obchodního tajemství vůči konkrétním informacím vyžaduje,
aby povinný subjekt v rozhodnutí o (částečném) odmítnutí žádosti – má-li rozhodnutí
dostát požadavkům kladeným správním řádem (jeho §68 odst. 3) na přezkoumatelnost
rozhodnutí – náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, jaké informace obsažené
v požadovaném (a plně nebo částečně odepřeném) dokumentu považuje za obchodní tajemství
a uplatňuje u nich ochranu dle §9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 2 As 27/2007- 87, a ze dne
27. 3. 2008, č. j. 7 As 24/2007- 106). To především znamená, že povinný subjekt musí
v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu ke každé odepřené informaci objasnit, v čem spatřuje
naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství.
[26] V posuzované věci v případech, kdy stěžovatel a) částečně/úplně odmítal požadované
informace s odkazem na §11 odst. 3 a zároveň §9 odst. 1, či pouze §9 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím, správně vymezil, o jaké informace se typově jednalo,
nicméně odůvodnění naplnění jednotlivých zákonných znaků obchodního tajemství dle §17
obchodního zákoníku, spočívající v pouhém převyprávění tohoto ustanovení bez jeho konkrétní
aplikace na požadované informace, za dostatečné považovat nelze (blíže odst. 11
prvostupňového rozhodnutí). Tvrzení stěžovatelky b), že při řádném odůvodnění by musel
stěžovatel a) vždy uvést plné znění požadovaných informací a následně provést analýzu dle §17
obchodního zákoníku, lze považovat za přehnaný argument ad absurdum. Soud má za to,
že po typovém vymezení požadované informace stačí uvést, v čem konkrétně je spatřováno
naplnění znaků obchodního tajemství (tj. např. v čem je u informace potenciální materiální
či nemateriální hodnota, jakým způsobem podnikatel jejich utajení zajišťuje apod.)
[27] Soud se proto s názorem krajského soudu o nedostatečném odůvodnění u neposkytnutí
informací s odkazem na obchodní tajemství ztotožnil.
[28] Se stěžovatelem a) i stěžovatelkou b) je nutné souhlasit v tom, že v současnosti
je zákonem o svobodném přístupu k informacím kladen důraz na objektivní existenci
obchodního tajemství v souhrnu všech jeho definičních znaků, takže již není třeba zkoumat
existenci výslovného projevu vůle podnikatele určité skutečnosti ve smlouvě označit
jako obchodní tajemství (formální pojetí obchodního tajemství). Odkaz krajského soudu
na nepřesnost v rozsudku sp. zn. 9 As 180/2014 týkající se formálního pojetí obchodního
tajemství není pro věc podstatný. Stěžovatel a) musí v novém řízení případné částečné/úplné
odmítnutí požadovaných informací s odkazem na obchodní tajemství přezkoumatelným
způsobem odůvodnit v tom smyslu, zda požadovaná informace naplňuje všechny definiční znaky
obchodního tajemství ve smyslu §17 obchodního zákoníku.
[29] Soud se následně zabýval námitkou stěžovatele a), zda se krajský soud svojí argumentací
hodnotící stěžovatelku b) jako veřejnou instituci (povinný subjekt) dostal mimo žalobní petit.
Žalobkyně totiž takový argument v žalobě výslovně nevznesla.
[30] Rozšířený senát v usnesení ze dne 28. 7. 2009, 8 Afs 51/2007 - 87, konstatoval,
že „[k] výkladu pojmu žalobních bodů (stížních důvodů) je nutno přistupovat tak, aby bylo šetřeno podstaty
ústavně zaručeného práva na soudní ochranu; nelze proto po účastnících řízení požadovat, aby jejich právní
argumentace v žalobních bodech či stížních důvodech obsahovala i úvahy, které se zabývají tím, co se v dosavadním
průběhu správního či soudního řízení vůbec nejevilo být rozhodné a u čeho mohl přiměřeně pečlivý jedinec
v kontextu dosavadního programu sporu jen stěží rozpoznat, že to rozhodné být může. Jinak řečeno, „pokryty“
žalobními body (stížními důvody) jsou všechny právní úvahy, včetně úvah o výběru a výkladu rozhodného pramene
práva, které jsou pro posouzení věci rozhodné“.
[31] Žalobkyně v podané žalobě zpochybňovala zákonnost postupu stěžovatele a),
který částečně/úplně odmítl poskytnout informace s odkazem na §11 odst. 3 i na §9 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud proto následně v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu zohlednil, že §11 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím se nevztahuje na situace, kdy je třetí osoba, od níž jsou v rámci kontrolní
činnosti povinného subjektu získány informace, současně povinným subjektem ve smyslu §2
zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejvyšší správní soud totiž dovodil, že „[o]pačný
závěr by byl v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy poskytování informací, neboť disponují-li dva povinné
subjekty stejnými informacemi, je nepochybně bezvýznamné, na který z nich se žadatel obrátí se žádostí o jejich
poskytnutí“ (srov. rozsudek ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 66/2013 – 25).
[32] Krajský soud postupoval zcela v intencích výše citovaného usnesení rozšířeného senátu,
neboť žalobkyně svými námitkami zpochybňujícími správnou aplikaci §11 odst. 3 zákona
o svobodném přístupu k informacím, nastavila krajskému soudu meze soudního přezkumu
v dostatečném rozsahu.
[33] S touto otázkou bezprostředně souvisí namítaná překvapivost rozsudku krajského soudu.
Lze totiž přisvědčit stěžovatelce b), že v soudním ani správním řízení povaha stěžovatelky b)
jako veřejné instituce namítána ze strany žalobkyně nebyla, ani nebyla hodnocena při vyřizování
žádosti o poskytnutí informací ze strany stěžovatele a). Jinými slovy se to pro zúčastněné strany
sporu nejevilo být rozhodné v dosavadním kontextu probíhajícího řízení.
[34] Soudy musí mít na paměti, že jejich rozhodování musí být pro účastníky řízení
předvídatelné. V této souvislosti je nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. I. ÚS 654/03, v němž bylo konstatováno, že „[j]estliže rozhodnutí soudu je pro účastníka řízení
s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní
námitky překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci soudní ochranu
podle čl. 36 odst. 1 Listiny.“
[35] Z ustanovení §49 odst. 4, věty třetí, s. ř. s. poté vyplývá, že předseda senátu vede
účastníky k tomu, aby se vyjádřili i o těch skutkových a právních otázkách, které podle mínění
soudu jsou pro rozhodnutí určující, i když v dřívějších podáních účastníků uplatněny nebyly.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 9 Aps 13/2012 – 42 vyplývá,
že „[u]stanovení §49 odst. 4, věta třetí, s. ř. s. má zajišťovat, aby nebyla vydávána překvapivá rozhodnutí,
resp. aby soudní rozhodnutí byla předvídatelná a účastník řízení nebyl zaskočen posouzením věci z jiných hledisek
než z těch, která byla vytýčena žalobou.“
[36] V projednávané věci u krajského soudu sice byly splněny zákonné podmínky
pro rozhodnutí bez nařízeného jednání. V tomto ohledu nelze soudu nic vytknout. Za dané
procesní situace, pokud měl krajský soud za to, že pro aplikaci §11 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím je ve věci klíčové hodnotit stěžovatelku b) jako veřejnou instituci, bylo
na místě buď nařídit jednání, nebo dát účastníkům řízení, popř. osobě zúčastněné na řízení,
možnost se k této skutečnosti vyjádřit. Jestliže tak krajský soud neučinil, došlo k porušení
procesních práv zejména stěžovatelky b). Z uvedených důvodů shledal soud námitku
překvapivosti rozsudku soudu za důvodnou. Krajský soud svým postupem zatížil řízení vadou,
pro kterou bylo nutné jeho rozsudek zrušit.
[37] S ohledem na výše uvedené se soud nezabýval dalšími stížními námitkami rozporující
povahu stěžovatelky b) jako veřejné instituce, neboť to bude předmětem dalšího řízení
před krajským soudem.
[38] Zrušení žalobou napadeného, ale současně i prvostupňového rozhodnutí krajský soud
odůvodnil jeho nezákonností, s tím, že stěžovatel a) neměl opírat neposkytnutí informací o §11
odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím a že odůvodnění neposkytnutí informací
odkazem na obchodní tajemství je nedostatečné a nepřezkoumatelné.
[39] Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne
28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 - 106, které se zabývalo oprávněním soudu zrušit současně
s žalobou napadeným rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§78 odst. 3
s. ř. s.). V tomto rozhodnutí soud konstatoval, že posouzení důvodů pro zrušení rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně svěřuje zákon do volné úvahy krajského soudu. Pokud krajský
soudu ke zrušení prvostupňového rozhodnutí ve výroku svého rozsudku přistoupí, je nezbytné,
aby soud tento svůj výrok také náležitě odůvodnil.
[40] Těmto požadavkům krajský soud nedostál. Úvahy, které vedly soud ke zrušení
prvostupňového rozhodnutí, jsou opřeny pouze o obecné tvrzení o nezákonnosti správních
rozhodnutí. Krajský soud navíc vůbec nevzal v úvahu, že některé z požadovaných informací byly
odmítnuty ze zcela jiných než jim posuzovaných důvodů (jednalo se např. o neexistující
informace, popř. že dvě listiny byly poskytnuty částečně s odkazem na §8a zákona o svobodném
přístupu k informacím, tj. byly vyloučeny části obsahující informace osobní povahy). Odmítnutí
některých informací proto nemohlo trpět vytýkanými vadami, protože k částečnému/úplnému
odmítnutí poskytnutí informací došlo z jiných než zrušujících důvodů. Krajský soud dále pominul
možnost odstranění vytýkaných nedostatků prvostupňového rozhodnutí přímo předsedou
stěžovatele a) v rozkladovém řízení, resp. nevysvětlil, proč se tento standardní postup
v projednávané věci neuplatní.
[41] Výrok I. napadeného rozsudku krajského soudu proto neobstojí, a soud přistoupil
i k jeho zrušení.
IV. Závěr
[42] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
rozhodnutí krajského soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, kde krajský
soud bude muset dát účastníkům řízení, popř. osobě zúčastněné na řízení, možnost vyjádřit
se povaze stěžovatelky b) jako veřejné instituci. Dále se soud bude muset pečlivě zabývat
otázkou, zda ve věci existovaly okolnosti pro případné zrušení i prvostupňového rozhodnutí
stěžovatele a). Dle §110 odst. 4 s. ř. s. je krajský soud vázán právním názorem uvedeným
v tomto rozhodnutí.
[43] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí,
jak je stanoveno v §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu