ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.177.2012:28
sp. zn. 9 As 177/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: O. B.,
zast. Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava 1, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 1. 2011, č. j. MSK 204734/2010, sp. zn. DSH/47218/2010/Now
067.1 V10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 11. 2012, č. j. 58 A 10/2011 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2011, č. j. MSK 204734/2010,
sp. zn. DSH/47218/2010/Now 067.1 V10. Tímto rozhodnutím žalovaný podle §67 odst. 1
písm. a) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o krajích“), a §89 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), přezkoumal rozhodnutí vydané Magistrátem města Havířov,
odborem vnitřních věcí (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 2. 11. 2010,
č. j. OVV 1-Mich-RD732-10-112051-10, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku na úseku dopravy podle ustanovení §23 odst. 1 písm. f) a g) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterých se měl
dopustit tím, že jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Avia 75-L, RZ: PUB 2612:
1) Dne 13. 4. 2010 v 9.00 hod. při kontrole policisty v obci Havířov, silnice č. I/11,
odpočívadlo ve směru jízdy od Ostravy, nepředložil za kontrolované období od 16. 3. 2010
do 13. 4. 2010 záznamové listy nebo ručně vedené záznamy o době řízení, bezpečnostních
přestávkách a době odpočinku nebo potvrzení zaměstnavatele o činnosti řidiče za dny
20. 3. - 21. 3. 2010, 27. 3. - 28. 3. 2010, 3. 4. - 5. 4. 2010, 10. 4. - 11. 4. 2010, čímž měl porušit
čl. 15 odst. 7 Nařízení Rady EHS č. 3821/1985, o záznamovém řízení v silniční dopravě (dále jen
„nařízení č. 3821/1985“).
2) Dne 24. 3. 2010 řídil uvedené motorové vozidlo na blíže nezjištěném místě v době od
6.16 hod. do 15.05 hod. po dobu 6.53 hodin, přičemž nedodržel bezpečnostní přestávku, čímž
měl porušit čl. 7 Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 561/2006, o harmonizaci
některých předpisů v sociální oblasti, týkajících se silniční dopravy (dále jen „nařízení č.
561/2006“).
3) Dne 25. 3. 2010 řídil uvedené motorové vozidlo na blíže nezjištěném místě, v době
od 6.43 hod. do 14.23 hod. po dobu 5.34 hod., přičemž nedodržel bezpečnostní přestávku, čímž
měl porušit čl. 7 Nařízení č. 561/2006.
4) Dne 29. 3. 2010 řídil uvedené motorové vozidlo na blíže nezjištěném místě v době
od 6.30 hod. do 14.13 hod. po dobu 5.15 hodin, přičemž nedodržel bezpečnostní přestávku, čímž
měl porušit čl. 7 nařízení č. 561/2006.
5) Dne 30. 3. 2010 řídil uvedené motorové vozidlo na blíže nezjištěném místě v době
od 19.25 hodin dne 30. 3. 2010 do 3.39 hodin dne 31. 3. 2010 po dobu 5.17 hodin, přičemž
nedodržel bezpečnostní přestávku a nevedl stanoveným způsobem záznam o době řízení,
bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, jelikož chybně vyznačil datum vyjmutí
záznamového listu ze záznamového zařízení, kdy jako den vyjmutí uvedl den 30. 3. 2010, čímž
měl porušit čl. 7 nařízení č. 561/2006 a čl. 15 odst. 5 písm. b) nařízení č. 3821/85.
6) Dne 14. 3. 2010 v 9.00 hod. v obci Havířov, silnice I/11, odpočívadlo ve směru jízdy
od Ostravy, při přepravě nebezpečných věcí podle právního předpisu nezajistil označení vozidla,
neměl vozidlo vybaveno lopatou a zaplombovaným hasicím přístrojem, jakožto povinnou
výbavou vozidla, čímž měl porušit čl. 8.1 všeobecné požadavky na dopravní jednotky a její
vybavení podle Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí „ADR“.
Za uvedené jednání byla stěžovateli uložena podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a §23
odst. 2 s přihlédnutím k ustanovení §12 odst. 1 zákona o přestupcích pokuta ve výši 3 000 Kč,
jakož i povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Žalovaný rozhodnutí správního orgánu změnil a to tak, že v části rozhodnutí týkající
se skutku, kdy měl stěžovatel jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Avia 75-L, dne 14. 3.
2010 v 9.00 hod. v obci Havířov, silnice č. I/11, odpočívadlo ve směru jízdy od Ostravy, při
přepravě nebezpečných věcí podle právního předpisu nezajistit označení vozidla, čímž měl
porušit čl. 8.1-všeobecné požadavky na dopravní jednotky a jejich vybavení podle Evropské
dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (dále jen„ADR“), a naplnit tak
skutkovou podstatu přestupku podle §23 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, rozhodnutí
zrušil a řízení vedené o tomto skutku zastavil. Ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně potvrzeno.
Krajský soud nejprve shrnul žalobní námitky stěžovatele, který namítal procesní vady
a porušení práva na spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatele bylo rozhodnutí žalovaného
zmatečné a nepřezkoumatelné, což spatřoval zejména ve výroku rozhodnutí žalovaného,
který neposkytoval jednoznačnou interpretaci. Nesrozumitelnost výroku spatřoval zejména
v tom, že neví, o jakém skutku bylo řízení zastaveno a za které jednání byl naopak shledán
stěžovatel vinným.
Porušení práva na spravedlivý proces pak spatřoval stěžovatel v tom, že správní orgán
prvního stupně konal ústní jednání dne 1. 11. 2010 bez jeho účasti, i když se řádně omluvil
a požádal o jeho přeložení ze zdravotních důvodů. Stěžovatel dále tvrdil, že jemu vytýkané
jednání v celém rozsahu popřel a že se žádných přestupků nedopustil. Dokazování se mu jeví
jako neúplné, přičemž správní orgán měl vyslechnout zasahující policisty.
Krajský soud podrobně zrekapituloval relevantní skutečnosti a důkazy plynoucí
ze správního spisu a poté se vypořádal s jednotlivými námitkami. K otázce dokazování soud
uvedl, že v daném případě byly přestupky prokázány listinnými důkazy. Skutková stránka byla
objasněna jednoznačně a beze všech pochyb. Výslech policistů tedy nebyl pro zjištění skutkového
stavu potřebný. Ostatně vůči správnosti obsahu listin stěžovatel neuplatnil žádné námitky.
Krajský soud nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, přičemž
uvedl, že výrok je srozumitelný, žalovaný se podrobně zabýval jednotlivými skutky, které byly
vymezeny v rozhodnutí jednoznačně, a posoudil i přiměřenost uložené sankce. Žalovaný
vypořádal veškeré odvolací námitky a rozhodl tak o celém předmětu řízení. Pro úplnost soud
uvedl, že jednání stěžovatele naplňuje i materiální stránku přestupku – společenskou škodlivost,
tj. že porušený zájem chráněný zákonem je společensky nežádoucí.
Právo na spravedlivý proces stěžovatele porušeno nebylo. Omluvu stěžovatele z ústního
jednání ze dne 1. 11. 2010 soud nepovažoval za včasnou a dostatečnou. Jednání nařízené
na 1. 11. 2010 bylo již třetím jednáním, ze kterého se stěžovatel omluvil. Termín lékařského
vyšetření, pro které se stěžovatel omlouval z jednání, byl stěžovateli sdělen dne 26. 10. 2010,
avšak již dne 11. 10. 2010 stěžovatel převzal předvolání k nařízenému jednání. Stěžovatel
tak mohl dohodnout s lékařem jiný termín vyšetření, který by se nekryl s ústním jednáním
u správního orgánu.
Krajský soud tak dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto ji podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Má za to, že jedním z aspektů spravedlivého
rozhodnutí je povinnost soudu vypořádat se v odůvodnění se všemi vznesenými námitkami
účastníků. Stěžovatel tvrdí, že již v žalobě namítal, že mu nebyla dána po skončení dokazování
před správním orgánem prvního stupně možnost seznámit se s podkladovými materiály a před
vydáním rozhodnutí navrhnout důkazy a přednést závěrečné stanovisko. Dle stěžovatele tuto
námitku krajský soud zcela pominul.
Stěžovatel má za to, že uvedená námitka je důvodná a na jejím základě měl krajský
soud žalobě vyhovět a zrušit správní rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel poukazuje
na to, že je povinností správního orgánu po skončení dokazování vyzvat účastníka řízení
k seznámení se s podkladovými materiály, k důkazním návrhům a přednesu závěrečného návrhu
před vydáním rozhodnutí. Taková výzva dle stěžovatele musí být vůči účastníku správního řízení
učiněna vždy až po skončení dokazování a tento postup nelze nahradit výzvou obsaženou
v oznámení o zahájení správního řízení o přestupku či v jiné dříve zaslané listině. V této
souvislosti poukazuje stěžovatel na právní názor Ministerstva dopravy vyjádřený v rozhodnutí
ze dne 23. 5. 2012, č. j. 457/2012-160-SPR/5, které k žalobě přiložil.
Stěžovatel také setrvává na námitce, že správní orgán prvního stupně měl jeho omluvu
z ústního jednání nařízeného na 1. 11. 2010 uznat jako důvodnou a stanovit nový termín ústního
jednání. Krajský soud dle stěžovatele v napadeném rozsudku spekuluje o tom, že si stěžovatel
mohl sjednat jiný termín lékařského vyšetření tak, aby nedošlo ke kolizi s ústním jednáním, avšak
ničím tento spekulativní závěr nedokládá. Správní orgán měl k zachování spravedlivého procesu
vyhovět stěžovatelově omluvě a ústní jednání dne 1. 11. 2010 nekonat.
Stěžovatel namítá, že dokazování před správním orgánem nebylo úplné, jelikož nebyli
vyslechnuti zasahující policisté a z úředních záznamů vycházet nelze. Stejně tak je dle stěžovatele
na posuzovanou věc plně aplikovatelné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 9. 2010, sp. zn. 6 As 54/2009.
Závěr krajského soudu, že došlo k naplnění materiálního znaku přestupku v podobě
společenské škodlivosti, stěžovatel nesdílí. Zdůrazňuje, že dle příslušných norem Evropského
hospodářského společenství je nutné učinit přestávku po jízdě trvající 4 hodiny a 30 minut.
V jeho případě jízda bez přestávky činila 5 hodin 15 minut nebo 5 hodin 17 minut, a proto
nedošlo k narušení jeho bdělosti a ohrožení dalších účastníků silničního provozu. Kriminalizovat
takové jednání v rámci správního práva trestního je dle stěžovatele přepjatým formalismem.
Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný. Námitka stěžovatele, že mu po skončení dokazování před správním orgánem
prvního stupně nebyla dána možnost seznámit se s podklady, navrhnout důkazy a přednést
závěrečnou řeč, byla součástí rozsáhlejší žalobní námitky napadající samotné konání ústního
jednání v jeho nepřítomnosti. S touto námitkou se soud vypořádal na str. 26 odstavec první
napadeného rozhodnutí.
K námitce týkající se povinnosti vyzvat účastníka řízení k seznámení se s podklady
až po skončení dokazování, nikoli v rámci dříve zasílané písemnosti, žalovaný uvádí, že není
přípustná, jelikož nebyla uplatněna v žalobě. K podkladu v podobě výše uvedeného rozhodnutí
Ministerstva dopravy, na které stěžovatel v této souvislosti odkázal, žalovaný uvádí, že je závazné
pouze pro účastníky konkrétního řízení. Dle žalovaného námitka vztahující se k omluvě z ústního
jednání byla již dostatečně vyřešena před soudem.
K otázce výslechu policistů trvá žalovaný na tom, že úřední záznamy nebyly použity
jako důkaz a že výslech policistů byl pro zjištění skutkového stavu nadbytečný. V souvislosti
s námitkou stěžovatele týkající se materiálního znaku přestupku v podobě nedodržení
bezpečnostní přestávky uvádí žalovaný, že tato námitka není přípustná, neboť nebyla uplatněna
již v žalobě.
Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Stěžovatel v replice na vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti stále setrvává
na stanovisku, že již v žalobě namítal, že nebyl po provedení ústního jednání vyzván k seznámení
se s podklady pro vydání rozhodnutí a k vyjádření se k nim. V dané problematice stěžovatel
opakovaně odkazuje na výše uvedené rozhodnutí Ministerstva dopravy, avšak poukazuje
i na úpravu poučování v rámci civilního řízení soudního. Závěrem stěžovatel namítá, že se jedná
o zásadní vadu správního řízení, pro kterou nemůže rozhodnutí správního orgánu obstát.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozhodnutí. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí krajského soudu splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí krajského soudu splňuje.
Krajský soud námitku stěžovatele ohledně nemožnosti seznámit se s podkladovými
materiály a možnosti vyjádřit se k nim neopomenul. Tato námitka byla vypořádána v rámci
posuzování neúčasti stěžovatele při ústním jednání. Soud vzhledem k okolnostem projednávané
věci dospěl k závěru, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno, když stěžovatel
byl opakovaně vyzván k účasti na jednání správního orgánu prvého stupně, a k uplatnění práva
vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy, avšak tohoto práva nikdy nevyužil.
Pokud jde o určení okamžiku, ke kterému má být osoba obviněná z přestupku vyzvána
k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a k vyjádření se k nim, pak zásadním
ustanovením v této otázce je §36 odst. 3, věta první, správního řádu. Ve smyslu uvedeného
ustanovení musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Výzva správního orgánu účastníkům řízení,
aby se vyjádřili k podkladům rozhodnutí, by měla mít písemnou formu, už jen proto, aby mohl
správní orgán zpětně prokázat, že toto právo účastníků řízení nezkrátil. Výzva účastníkovi nebo
účastníkům řízení, aby se vyjádřili k podkladům rozhodnutí, však může být spojena a zpravidla
tomu tak bývá, s oznámením o zahájení řízení z moci úřední nebo s jinou relevantní písemností.
Je tomu tak v jednoduchých věcech, kde neprobíhá rozsáhlé shromažďování podkladů
rozhodnutí (srov. VEDRAL, J., Správní řád komentář. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Praha:
Bova Polygon, 2012, s. 402-405.). Tam, kde naopak rozsáhlé shromažďování podkladů probíhá,
je zcela logické, že se k těmto podkladům obviněný z přestupku vyjádření až poté, kdy byly
správním orgánem shromážděny.
V právě posuzovaném případě bylo správní řízení zahájeno doručením příkazu o uložení
pokuty dne 8. 7. 2010. S ohledem na to, že stěžovatel podal odpor, bylo na 17. 8. 2010 nařízeno
ústní jednání. K tomuto jednání byl stěžovatel předvolán, přičemž předvolání k ústnímu jednání
doručené stěžovateli dne 27. 7. 2010 obsahovalo výzvu k uplatnění práv dle §36 odst. 3
správního řádu seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Z tohoto
jednání se stěžovatel omluvil.
Stejný postup následoval i u dalších dvou předvolání k ústnímu jednání, doručených
stěžovateli postupně dne 25. 8. 2010 a dne 11. 10. 2010, přičemž v každém byl výše uvedeným
způsobem stěžovatel vyzván k uplatnění svých procesních práv.
Zdejší soud má za prokázané, že stěžovatel byl opakovaně písemně informován
o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, přičemž ze spisového materiálu je zřejmé,
že se jednalo o skutkově jednoduchou věc, bez nutnosti provádění rozsáhlého dokazování.
Ve spisu je založen protokol o kontrolním zjištění, který stěžovatel podepsal bez uplatnění
jakýchkoli námitek, kontrolní seznam, záznamové listy, fotodokumentace pořízená z místa
přestupku. Dále je nutno připomenout, že v žádné z fází řízení, tj. ani v odvolání, ani v žalobě,
se stěžovatel žádným konkrétním způsobem nevyjádřil k provedeným důkazům, ani je nijak
nezpochybnil. Stěžovatel kromě výslechů policistů nenavrhl žádné doplnění spisového materiálu
a jeho námitka tak zcela postrádá konkrétní obsah. Stěžovatel kromě obecných tvrzení žádné
konkrétní dopady, které jím tvrzené porušení procesních práv mělo způsobit, soudu nenabídl.
Stěžovatelem předkládané rozhodnutí Ministerstva dopravy, týkající se jiného subjektu
a jiného skutkového stavu, je povahou individuálním správním aktem, který je závazný toliko pro
účastníky předmětného správního řízení (tj. inter partes). V této souvislosti je vhodné připomenout,
že v uvedené věci nebyla uznána jednou uplatněná omluva z ústního jednání a toto jednání bylo
včetně výslechů svědků prováděno bez účasti obviněného. Závěry zde uvedené proto nelze
zobecňovat a aplikovat bez dalšího na jinou skutkovou situaci.
V nyní projednávané věci je totiž zřejmé, že stěžovatel se ústnímu jednání účelově
vyhýbal. Z obsahu správního spisu zdejší soud ověřil, že stěžovatel převzal v pořadí třetí
předvolání k ústnímu jednání dne 11. 10. 2010, termín lékařského vyšetření mu byl sdělen dne
26. 10. 2010, od 27. 10. 2010 do 29. 10. 2010 byl stěžovatel na služební cestě, omluva z jednání
byla doručena správnímu orgánu dne 1. 11. 2010. Zdejší soud se ztotožňuje s odůvodněním
krajského soudu, který srozumitelně uvedl, proč nepovažuje omluvu stěžovatele za včasnou
a náležitou. Již 11. 10. 2010 stěžovatel prokazatelně věděl o termínu ústního jednání, a proto
si mohl lékařské vyšetření sjednat na jiný termín než 1. 11. 2011. Tvrzení stěžovatele,
že tak nemohl učinit, neboť trpěl nesnesitelnými bolestmi, nevyznívá příliš věrohodně, když byl
jako řidič způsobilý vykonat bezprostředně před plánovaným ústním jednáním několikadenní
pracovní cestu. Z výše uvedeného nelze považovat omluvu stěžovatele za bezodkladnou. Lze jen
dodat, že v postupu stěžovatele je možné spatřovat účelovou snahu neustále posouvat termín
ústního projednání přestupku a tímto postupem zmařit možnost projednání přestupku. Nejvyšší
správní soud má za to, že všechny komponenty práva na spravedlivý proces byly zachovány,
zůstaly však nevyužity díky procesní strategii stěžovatele.
K námitce stěžovatele, že dokazování nebylo úplné, neboť nebyli vyslechnuti
stěžovatelem navrhovaní policisté, zdejší soud uvádí, že tuto námitku nesdílí. Odkaz stěžovatele
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 6 As 54/2009 - 90, není
pro tuto věc případný. V uvedeném rozhodnutí byl jediný podklad pro rozhodnutí správního
orgánu úřední záznam, jenž sám o sobě nemůže sloužit jako dostatečný důkazní prostředek,
a tak bylo nutné vyslechnout i zasahující policisty.
V právě posuzovaném případě byl totiž skutkový stav věci objasněn jednoznačně a beze
všech pochyb prostřednictvím listinných důkazů; především protokolem o provedení kontroly
(stěžovatel podepsal bez uplatnění jakýchkoli námitek), kontrolním seznamem, záznamovými listy
i pomocí fotodokumentace pořízené z místa přestupku. Z výše uvedeného je zřejmé, že správní
orgán měl dostatek důkazů pro objasnění skutkového stavu. Lze se tak ztotožnit se závěrem
krajského soudu, dle kterého by výslech zasahujících policistů byl v tomto konkrétním případě
nadbytečný. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že v právě projednávané věci díky charakteru
přestupků (překročení doby řízení, nedodržení bezpečnostní přestávky, nevybavení vozidla
povinnou výbavou) byly postačující zajištěné listiny i fotodokumentace, a proto by výslech
zasahujících policistů nepřinesl žádné nové zásadní skutečnosti.
K námitce stěžovatele týkající se nedostatku materiálního znaku přestupku zdejší soud
uvádí, že stěžovatel výše uvedenou námitku neučinil předmětem přezkumu v řízení před
krajským soudem. V kasační stížnosti tak pouze reaguje na jednu dílčí pasáž napadeného
rozsudku, kde krajský soud konstatoval naplnění materiálních znaků přestupků, avšak učinil
tak zcela nad rámec rozhodovacích důvodů.
Tato námitka stěžovatele nemá vliv na posouzení důvodnosti kasační stížnosti, avšak
Nejvyšší správní soud pro úplnost v obecné rovině uvádí, že doba řízení je stanovována předpisy
Evropské unie s ohledem na dlouhodobou praktickou zkušenost, že většina dopravních nehod
je zapříčiněna právě únavou řidičů. S ohledem na okolnost, že dopravní nehody nákladních
aut mohou vést k velmi závažným důsledkům v podobě ohrožení života, zdraví či majetku,
tak k ochraně právem chráněných zájmů, je velice žádoucí, aby stanovená doba řízení nebyla
řidiči překračována (zdejší soud připomíná, že v projednávané věci šlo o překročení povolené
doby o 45, resp. 47 minut). V této souvislosti je na místě podotknout, že společenská škodlivost
tohoto jednání nedosahuje takové intenzity, aby byla sankcionována trestním právem,
které představuje tzv. ultima ratio při postihu jednotlivce za protiprávní jednání, avšak je jistě
žádoucí tuto společenskou škodlivost postihovat v rámci trestání správního.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 za použití §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených
důvodů rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu