ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.184.2018:33
sp. zn. 9 As 184/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: M. M., zast. JUDr.
Janem Stančíkem, advokátem se sídlem Hemy 855, Valašské Meziříčí, proti žalovanému: Krajský
úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 11. 2016, č. j. KUZL 72404/2016, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Lesy České
republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, II) S. S., III) L. S., v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne
26. 3. 2018, č. j. 65 A 3/2017 – 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský
soud“), kterým byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví
uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vsetín (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne
12. 7. 2016, č. j. MUVS-S 606/2014/OÚPSŘ-330/Hrn-27, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele
ze dne 15. 1. 2014 o vydání dodatečného povolení stavebních úprav zemědělské usedlosti
na pozemku parc. č. X v k. ú. M. B.
[2] K námitkám, které se promítly do námitek kasačních, uvedl krajský soud následující.
[3] Stěžovatel požádal dne 22. 3. 2018 o odročení nařízeného jednání na den 26. 3. 2018
z důvodu svých zdravotních problémů, které blíže nespecifikoval, a přiložil kopii rozhodnutí
o dočasné pracovní neschopnosti vystavené MUDr. S. Z rozhodnutí vyplynulo, že je pracovně
neschopen ode dne 22. 3. 2018. Následující den se soud telefonicky dotázal MUDr. S., zda je
stěžovatel schopen se jednání soudu zúčastnit, což lékař potvrdil. Krajský soud následně sdělil
zástupci stěžovatele, že soud shledal omluvu nedůvodnou.
[4] Dne 23. 3. 2018 byla soudu doručena žádost o odročení jednání z důvodu kolize na straně
zástupce stěžovatele, který měl dne 26. 3. 2018 zastupovat jako obhájce na Policii ČR jiného
klienta, což doložil uvědoměním, které mu bylo doručeno dne 26. 2. 2018. Věděl-li zástupce
stěžovatele v okamžiku doručení sdělení termínu ústního jednání před soudem (dne 28. 2. 2018,
tj. 26 dnů přede dnem jednání), že termín mu koliduje s prováděním úkonu na oddělení Policie
ČR, byl povinen to soudu bezodkladně sdělit s žádostí o změnu termínu jednání. Učinil-li tak
teprve tři dny před jednáním (včetně víkendu), nekonal bezodkladně a krajský soud nebyl
povinen jeho žádosti vyhovět.
[5] V den jednání zástupce soudu předložil opětovnou žádost stěžovatele o odročení jednání,
tentokrát z důvodu zhoršení jeho zdravotního stavu, pro které vyhledal lékařskou pohotovost.
Tuto omluvu ničím nedoložil. Krajský soud ji proto shledal nedůvodnou. Procesní práva
stěžovatele ostatně nemohla být poškozena, neboť jeho zástupce se k soudnímu jednání dne
26. 3. 2018 dostavil a činil za něj procesní úkony (viz rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2005,
č. j. 2 Afs 5/2005-96). Osobní účast žalobce u jednání nutná nebyla.
[6] Dne 25. 3. 2018 ve 23.46 hod. byla soudu doručena námitka podjatosti předsedkyně
senátu z důvodu diskriminačního postupu vůči stěžovateli, který spatřoval v bezdůvodném
nevyhovění jeho žádostem o odročení jednání. Rozhodnutí soudu o nevyhovění žádosti navíc
považoval za nepřezkoumatelné, neboť v něm nebylo uvedeno odůvodnění. Krajský soud dospěl
k závěru, že námitka nebyla důvodná, neboť svým obsahem směřovala vůči procesnímu postupu
soudu, resp. předsedkyně senátu, v řízení o projednávané věci (§8 odst. 1 s. ř. s.), a naopak jejím
obsahem nebylo tvrzení o existenci skutečností, které by mohly vyloučení předsedkyně senátu
z projednání a rozhodnutí věci odůvodnit, tj. poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům.
Soud nesouhlasil s tvrzením, že podjatost předsedkyně senátu byla dána tím, že je zaměstnankyní
orgánu veřejné moci a žalovaný je orgán veřejné moci. Jelikož měl soud za to, že námitka není
důvodná, a byla podána před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta, postupoval podle §15b
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“) ve spojení s §64 s. ř. s. a námitku podjatosti nepředložil k rozhodnutí Nejvyššímu
správnímu soudu (viz rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2017, č. j. 9 As 146/2016-366).
[7] Před zahájením jednání soudu zástupce stěžovatele namítl nesprávné obsazení senátu.
Požadoval, aby ve věci rozhodoval Mgr. Gottwald. K tomu mu bylo předsedkyní senátu sděleno,
že složení senátu 65 A odpovídá aktuálnímu rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě;
Mgr. Gottwald již není členem tohoto senátu.
[8] K věcnému posouzení krajský soud uvedl, že původcem všech stěžovatelem namítaných
pochybení správních orgánů je nesoulad mezi faktickým stavem a stavem tvrzeným v žádosti
o dodatečné povolení stavby. Byl to však právě stěžovatel, kdo tento rozpor hned na počátku
řízení záměrně vytvořil. Tvrdil-li v žádosti o dodatečné povolení stavby něco jiného, musel tak
činit záměrně, s cílem dosáhnout povolení stavby coby stavební úpravy zemědělské usedlosti,
která by při splnění určitých podmínek mohla být v souladu s územním plánem Malá Bystřice.
[9] K žalobní námitce, že žádost o dodatečné povolení stavebních úprav stavby, konkrétně
stavební úpravy stávající zemědělské usedlosti, nebyla správními orgány řádně meritorně
posouzena, krajský soud sdělil, že správní orgány postupovaly zcela v souladu se zákonem,
posoudily-li žádost ve smyslu §37 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), podle jejího skutečného obsahu, jímž byla dodatečná legalizace
stavby na pozemku parc. č. X (nyní parc. č. X). Slovní označení v žádosti nebylo rozhodné,
neboť identifikace stavby byla jednoznačná podle čísla parcely, na níž se stavba nacházela,
projektové dokumentace konkretizující její dispozice a fotografií z místního šetření i ortofoto
mapy z roku 2012. Navíc, žádná jiná stavba se na pozemku parc. č. X nenachází ani nikdy
nenacházela. Jediná dříve existující stavba (stodola) stála dříve na pozemku parc. č. st. X. I proto
je zcela vyloučena jakákoliv záměna předmětu řízení.
[10] Prvostupňový orgán správně posoudil, co je předmětem žádosti, a následně žádost
pro rozpor s §129 odst. 3 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., zákona o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „stavební
zákon“), zamítl, neboť stavba, o jejíž dodatečné povolení stěžovatel fakticky žádal, je v rozporu
s územním plánem Malá Bystřice.
[11] To, že prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí ne zcela obratně uvedl, že: „Dále je nutno
zvážit, že žadatel požádal o stavební úpravy zemědělské usedlosti, přičemž se nejedná o stavební úpravy
zemědělské usedlosti, ale zcela novou stavbu rekreačního objektu. Tudíž nelze dodatečně povolit stavební úpravy
zemědělské usedlosti, bez ohledu na soulad s územním plánem Malá Bystřice“, nečiní rozhodnutí vnitřně
rozporným, neboť je z něj zřejmé, že se vyjadřoval k označení záměru stěžovatelem, který nešlo
povolit (bez ohledu na to, zda by byl či nebyl v souladu s územním plánem), neboť fakticky nebyl
předmětem žádosti. Následně správní orgán opětovně v odůvodnění rozhodnutí uvedl,
že důvodem zamítnutí žádosti stěžovatele o dodatečné povolení stavby bylo, že stavba
rekreačního objektu byla v rozporu s územním plánem Malá Bystřice. Důvody rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně byly jednoznačné.
[12] Stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2016,
č. j. 22 A 1/2015-44, se týkal lhůty stanovené k odstranění stavby, nikoliv výzvy k prokázání
souladu stavby s územně plánovací dokumentací. Uváděná věta byla zcela vytržena z kontextu
odůvodnění tohoto rozsudku, nebyla přesnou citací a nešlo ji vykládat způsobem, jakým to učinil
stěžovatel, tedy, že povinností správního orgánu by mělo být aktivně hledat řešení
pro dodatečnou legalizaci stavby, a to i cestou vyčkávání změny územního plánu. Z daného textu
nelze tvrzený závěr dovodit. Námitka byla žalovaným vypořádána dostatečně, byť důvody
nepřiléhavosti citovaného rozhodnutí mohly být blíže rozvedeny.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[13] Stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s.
[14] Ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Ačkoli stěžovatel podal řádně a včas námitku
podjatosti předsedkyně senátu z důvodu jejích vztahu se žalovaným (žalovaný je orgán veřejné
moci a soudce je sám zaměstnanec orgánu veřejné moci), krajský soud námitku nepředložil
k rozhodnutí NSS, ač tak měl učinit.
[15] Je přesvědčen o nesprávném obsazení senátu, jehož předsedou měl být Mgr. Gottwald,
který v předcházejícím řízení konal procesní úkony.
[16] Krajský soud nesprávně posoudil účel správního řízení o dodatečném povolení stavby,
uvedl-li, že jím nemá být prioritně hledání řešení, jímž by byla sledována dodatečná legalizace stavby,
a označil stěžovatelem uváděný rozsudek za nepřiléhavý. Měl však posoudit tuto právní otázku
opačně, neboť citovaná pasáž rozsudku má jednoznačný význam, a to odlišit účel správního
řízení o odstranění stavby od účelu správního řízení o dodatečném povolení stavby.
[17] Krajský soud se snažil účelovým výkladem zhojit namítanou vnitřní rozpornost
a opomenuté meritorní posouzení žádosti stěžovatele prvostupňovým správním orgánem.
Bagatelizoval význam těchto pochybení.
[18] Třikrát marně žádal o odročení nařízeného soudního jednání. První žádost podal
z důvodu své pracovní neschopnosti ve spojení s eminentním zájmem se jednání účastnit, ta mu
však byla zamítnuta sporným odůvodněním s odkazem na rozhovor s MUDr. S. Režim dočasně
práce neschopného stěžovatele však nezahrnoval žádné vycházky, což v souladu s §56 odst. 2
písm. c) a odst. 6 zákona č. 187/2006 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o zdravotních službách“), znamená, že jeho zdravotní stav a léčebný postup
vylučují vycházky.
[19] Neví, jak krajský soud během telefonátu ověřil totožnost osoby, které se dotazoval. Nelze
důvodně předpokládat, že by hovořil přímo s MUDr. S., který nemůže bez svolení pacienta
poskytovat o jeho zdravotním stavu třetí osobě žádné informace. Takový souhlas mu však
stěžovatel neudělil. Navíc si musel být jako ošetřující lékař vystavující potvrzení o pracovní
neschopnosti vědom, že mu nepovolil vycházky.
[20] Jelikož se krajský soud s těmito námitkami vůbec nevypořádal, je rozsudek
nepřezkoumatelný.
[21] Ani druhé omluvě (tentokrát z důvodu kolize nařízených jednání stěžovatelova zástupce)
nebylo vyhověno, přičemž obsahem přípisu krajského soudu nebylo odůvodnění. Teprve
na základě námitky nepřezkoumatelnosti krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že žádost
nebyla podána bezodkladně. V předvolání k nařízenému jednání však krajský soud stěžovatele
poučil, že z důležitého důvodu může být včas požádáno o odročení nařízeného jednání.
Vzhledem k tomu, že krajský soud stačil o druhé žádosti rozhodnout (konkrétně tři dny
před jednáním), nepochybně byla i samotná omluva podána včas.
[22] Třetí žádosti o odročení jednání (z důvodu náhlého zhoršení zdravotního stavu
stěžovatele) nebylo bez odůvodnění vyhověno. Až z napadeného rozsudku se stěžovatel
dozvěděl, že žádost nebyla ničím doložena. Krajský soud však účelově pominul, že stěžovatel
k žádnému doložení nebyl vyzván. Na výzvu by písemný doklad předložil.
[23] Z uvedeného je zřejmý nestandardní přístup krajského soudu ke stěžovateli, neboť si lze
stěží představit důležitější důvody pro odročení jednání než pracovní neschopnost na straně
stěžovatele a kolize nařízených jednání jeho zástupce. Uvedeným postupem došlo k podstatnému
zkrácení jeho procesních práv, což mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[24] Z výše uvedených důvodů navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[25] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že účel řízení o dodatečné povolení stavby je umožnění
„černému“ stavebníku prokázat ve smyslu §129 odst. 3 stavebního zákona, že je stavba v souladu
s právními předpisy a veřejným zájmem, přičemž důkazní břemeno je zcela na jeho straně.
Prvostupňový orgán postupoval v souladu se zásadami činnosti správních orgánů a nebyl
povinen v řízení hledat řešení k dodatečné legalizaci stavby. Navrhuje kasační stížnost
pro nedůvodnost zamítnout.
[26] Osoba zúčastněná na řízení, majitel sousedního pozemku Staněk, ve vyjádření detailně
popisuje vývoj oprav stavby na pozemku stěžovatele a uvádí, že na daném pozemku nikdy žádná
zemědělská usedlost nestála. Na pozemku dle jeho pozorování dochází k pohybům zeminy,
což svědčí o nevhodnosti umístění stavby. Žádné procesní vyústění nenavrhl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[28] Soud předem dalšího posouzení ověřil, že krajský soud nebyl obsazen nesprávně.
[29] V souladu s rozvrhem práce pro rok 2017 (žaloba byla podána dne 2. 1. 2017) byla věc
přidělena do soudního oddělení 65 A, jehož předsedkyní byla JUDr. Šnejdrlová, Ph.D., a členy
senátu Mgr. Gottwald, JUDr. Radkova, Ph.D. (s poznámkou: jen pro skončení věcí napadlých
do 30. 9. 2016), Mgr. Berková a Mgr. Renda. V souladu s pravidly pro přidělování věcí uvedených
na str. 107 daného rozvrhu práce bylo o veškerých věcech napadlých do daného senátu
rozhodováno ve složení JUDr. Šnejdrlová, Ph.D., Mgr. Berková a Mgr. Renda; v uvedeném
složení soud rovněž meritorně rozhodoval. Na závěr o správném obsazení senátu nemá vliv to,
že Mgr. Gottwald učinil procesní úkon v dané věci, ostatně dle rozvrhu práce (viz str. 107)
v době nepřítomnosti předsedkyně senátu ji jako první zástupce v pořadí zastupoval právě on.
[30] Poté se zabýval správností procesního postupu vypořádání námitky podjatosti vznesené
vůči předsedkyni senátu, která v dané věci rozhodovala.
[31] Dle §15b odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. nemusí soudy nadřízenému soudu předkládat
k rozhodnutí námitku podjatosti (ve správním soudnictví Nejvyššímu správnímu soudu)
v případě, že byla námitka podjatosti uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc
rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná. K takové situaci došlo v právě
projednávané věci. Jednání krajského soudu bylo nařízeno na den 26. 3. 2018 a námitka
podjatosti byla do datové schránky soudu doručena dne 25. 3. 2018 ve 23.46 hod.,
lze ji proto jednoznačně považovat za doručenou před jednáním, při kterém byla věc současně
rozhodnuta (toto ustanovení je nutné vyložit shodně i v souvislosti s odročením jednání
za účelem porady senátu, jako tomu bylo v tomto případě, viz rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2017,
č. j. 9 As 145/2016-450). Krajský soud během jednání námitku věcně posoudil a shledal
nedůvodnou, což řádně odůvodnil. Postupoval proto v souladu se zákonem.
[32] K namítané nepřezkoumatelnosti s ohledem na vypořádání omluv NSS souhrnně uvádí,
že odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelné; je z něj zřejmé, z jakých důvodů krajský
soud jednotlivým omluvám nevyhověl, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku soud
neshledal.
[33] První omluva stěžovatele byla vyhodnocena jako nedůvodná poté, kdy krajskému soudu
MUDr. S., ošetřující lékař stěžovatele, telefonicky potvrdil, že stěžovatel je schopen se ústního
jednání u krajského soudu zúčastnit (i přes nenařízené vycházky) [úřední záznam o telefonátu
založen na č. l. 47 soudního spisu]. Na postupu krajského soudu i nevyhovění žádosti o odročení
jednání neshledává NSS nic nezákonného. Stěžovatel obecně zpochybňuje, že krajský soud
nemluvil přímo s MUDr. S., nijak však svá tvrzení neodůvodňuje ani nedokládá. Tvrzené
porušení lékařského tajemství ošetřujícím lékařem není pro projednávanou věc relevantní.
[34] Všechny námitky týkající se nevyhovění druhé omluvě z nařízeného soudního jednání
ze strany stěžovatele, resp. jeho zástupce, jsou pouze hypotetické, neboť zástupce stěžovatele byl
při ústním jednání přítomen. Není proto zřejmé, k jakému zkrácení stěžovatelových práv mělo
dojít, on sám v průběhu celého řízení ani nekonkretizoval, z jakého důvodu měl enormní zájem
se jednání osobně zúčastnit, ač jeho osobní účast na jednání nebyla vyžadována.
[35] Soud nad rámec poznamenává, že je nutné trvat na bezodkladnosti omluvy, tedy, aby byla
sdělena ihned poté, co vznikne překážka bránící v účasti na jednání (viz rozsudky NSS ze dne
21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23, ze dne 27. 1. 2015, č. j. 6 As 215/2014 - 25, a ze dne
10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012 - 25). Zaslal-li zástupce stěžovatele omluvu až 26 dní poté,
co se o kolizi jednání dozvěděl, nelze ji považovat za včasnou, přičemž při hodnocení včasnosti
omluvy nehraje roli, zda o ní stihl krajský soud rozhodnout. Jednání zástupce stěžovatele
s ohledem na otálení se zasláním omluvy a nepověření substituta svědčil spíše o postupu
účelovém.
[36] K výtce stěžovatele, že nebyl krajským soudem vyzván k doložení své třetí omluvy, NSS
uvádí, že jednou ze tří podmínek pro akceptaci omluvy je doložení tvrzeného důvodu omluvy,
přičemž důkazní břemeno v tomto případě stíhá osobu, která omluvu podává (viz rozsudky NSS
ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23, či ze dne 27. 1. 2015, č. j. 6 As 215/2014 - 27).
Stěžovatel (řádně zastoupen právním profesionálem) si musel být vědom, že je na něm,
aby důvody své omluvy doložil, on však zůstal pouze v rovině tvrzení. Soud neměl zákonnou
povinnost stěžovatele k doložení omluvy vyzývat.
[37] Stěžovatelem uváděný rozsudek krajského soudu č. j. 22 A 1/2015 - 44 se týkal lhůty
stanovené k odstranění stavby, nikoli dodatečného povolení stavby. Jak již ostatně uvedl krajský
soud, stěžovatel větu vytrhl z kontextu odůvodnění rozsudku, citoval ji nepřesně a její smysl
vykládal způsobem, který odporuje závěrům v odstavci uvedeným. Krajský soud proto rozsudek
ani stěžovatelem vytrženou větu nepovažoval za přiléhavé. Ostatně, účelem dodatečného
povolení stavby se zabýval např. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2007, čj. 1 As 46/2006 - 75,
ve kterém je uvedeno, že: „Účelem řízení je vlastně dodatečné zhojení závažné vady, kterou je prvotní vědomá
ignorance zákona ze strany stavebníka, pod podmínkou, že dodatečně povolená stavba není v rozporu s veřejným
zájmem, územně plánovací dokumentací, ani s cíli a záměry územního plánování. Takový postup by se však
v praxi rozhodně neměl stát pravidlem…“
[38] Krajský soud detailně odůvodnil, proč nevyhodnotil odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí za vnitřně rozporné a žádost za meritorně (správně) posouzenou. Nejvyšší správní
soud se s tímto hodnocením plně ztotožňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle
kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[40] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, byť měl ve věci
plný úspěch, žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu
je soud nepřiznává.
[41] Osoby zúčastněné na řízení mají podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil. V řízení
o kasační stížnosti však nebyly osobám zúčastněným na řízení uloženy žádné povinnosti,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu