ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.203.2017:28
sp. zn. 9 As 203/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: Městská část Praha 7,
se sídlem nábřeží Kapitána Jaroše 1000, Praha 7, proti žalovanému: Magistrát hlavního města
Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2012,
č. j. MHMP 1061124/2012/DOP/04/Go, za účasti osob zúčastněných na řízení:
I) Společenství vlastníků jednotek v domě č. p. X, Praha 7, se sídlem X, Praha 7, II) J. Š.,
zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení II) proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 9 A 207/2012 - 146,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení I) n em á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Osoba zúčastněná na řízení II (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 9. 2012, č. j. MHMP 1061124/2012/DOP/04/Go, a rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 7 ze dne 16. 7. 2012, č. j. MČ P7 021984/1404/2012/ODO/Kra, a věc byla
žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání a potvrdil
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, dle kterého pozemky parc. č. X a X v k. ú. H., obci P.,
nejsou veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, ve znění v době rozhodné (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“).
[2] Úřad městské části posuzoval uvedenou otázku v řízení o určení právního vztahu dle
§142 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění v době rozhodné, zahájeném na žádost
žalobkyně (Městské části Praha 7). Motivací k iniciaci řízení byla skutečnost, že žalobkyně
spravuje nemovitosti ve vlastnictví hlavního města Prahy, které se nacházejí v uzavřeném
vnitrobloku, mj. stavba občanského vybavení – mateřská škola. Tyto nemovitosti jsou přístupné
pouze průjezdy v bytových domech na uvedených pozemcích parc. č. X a X v k. ú. X (první
z nich je vlastnictví stěžovatelky, paní J. Š., druhý ve spoluvlastnictví členů Společenství vlastníků
jednotek v domě č. p. X, Praha 7, dále pro lepší přehlednost označovaném také jako „SVJ“).
[3] Napadený rozsudek městského soudu je již druhým v této věci, neboť jeho první
rozsudek ze dne 27. 4. 2016, č. j. 9 A 207/2012 – 98, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 10. 2016, č. j. 9 As 141/2016. Městský soud v něm dospěl k nesprávnému
závěru, dle kterého průjezd domem v soukromém vlastnictví nemůže představovat dopravní
cestu. Nejvyšší správní soud jej ve svém zrušujícím rozsudku zavázal právním názorem, dle
kterého průjezdem může vést dopravní cesta, navíc se tak pravidelně děje, neboť z tohoto
důvodu bývá průjezd domem zbudován. Skutečnost, že nemovitosti jsou v soukromém
vlastnictví, nevylučuje existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Podstata projednávané
věci měla spočívat v posouzení, zda byly naplněny další znaky veřejně přístupné účelové
komunikace, tedy zda byl naplněn účel podle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích,
zda došlo k věnování komunikací k veřejnému účelu a zda je dána nutná komunikační potřeba
oběma průjezdy.
[4] Městský soud v dalším řízení dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí neobsahuje
dostatečné odpovědi na uvedené otázky a úsudek o nich si nelze učinit ani na základě správního
spisu. Z tohoto důvodu zrušil druhostupňové i prvostupňové správní rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatelka namítá, že městský soud se v napadeném rozsudku neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Za nesprávný byl označen názor, dle kterého
nemůže průchodem nebo průjezdem vést pozemní komunikace. Podle stěžovatelky to nicméně
neznamená, že skutečně každým průjezdem či průchodem komunikace vede. Městský soud
se měl zabývat otázkou, zda průjezdem stěžovatelky vede nějaká dopravní cesta od ulice
ke školce, což však neučinil. Dle jejího názoru žádná taková cesta neexistuje, jde jen o průjezd
bytovým domem jako součást této stavby.
[6] V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že podle §10 odst. 1, věty druhé, zákona
o pozemních komunikacích přímé připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci není
účelovou komunikací, přičemž v daném případě se jedná o připojení stěžovatelčiny nemovitosti
na ulici X.
[7] Dále pro úplnost opakuje, že nikdy nedala souhlas s užíváním průjezdu jako veřejně
přístupné účelové komunikace. To, že byl průjezd v minulosti užíván k přístupu ke školce, nebylo
projevem souhlasu vlastníka s obecným užíváním, ale užíváním majetku jeho vlastníkem, protože
jím bylo město. Pokud by byl dům zatížen veřejně přístupnou účelovou komunikací, stěžovatelka
by jeho druhou polovinu nikdy neodkupovala. Na podporu svého názoru odkazuje na judikaturu
Ústavního soudu.
III. Vyjádření žalobkyně
[8] Žalobkyně zdůrazňuje, že průjezdy a průchody v domech ve vlastnictví stěžovatelky
a členů SVJ představují jediné přístupové cesty k mateřské škole ve vnitrobloku. Také projektová
dokumentace ke stavbě mateřské školy s nimi počítala pro napojení na ulice X a X. Ve znaleckém
posudku vyhotoveném v souvislosti s prodejem id. 1 domu právní p ředchůdkyni stěžovatelky
(druhou 1 zrestituovala) je uvedeno, že se ve vnitrobloku nachází mateřská škola, která je
přístupná přes průjezd domu.
[9] Průjezd uzavřela teprve stěžovatelka, a to po té, co dům získala na základě darovací
smlouvy od své předchůdkyně (matky). Judikatura citovaná v kasační stížnosti proto není
na projednávanou věc aplikovatelná.
[10] Žalovaný správní orgán ani osoba zúčastněná na řízení I) se ke kasační stížnosti
nevyjádřily.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem [§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Podstatou kasačních námitek je tvrzení stěžovatelky, dle kterého se městský soud nedržel
závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, neboť neposuzoval, zda průjezdem
v jejím domě fakticky vede dopravní cesta z ulice k mateřské škole ve vnitrobloku. Nynější
kasační stížnost, která je již druhá v pořadí, tedy není nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s., neboť je v ní namítáno nedodržení závazného právního názoru Nejvyššího správního
soudu. Není nicméně ani důvodná, neboť městský soud se vytýkaného pochybení nedopustil.
[13] Nejvyšší správní soud ve svém minulém rozsudku v této věci, sp. zn. 9 As 141/2016,
vycházel z toho, že veřejně přístupná účelová komunikace je definována naplněním těchto znaků:
(i.) jedná se o dopravní cestu určenou k užití vozidly a chodci dle §2 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích, (ii.) která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků nebo
ke spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování
zemědělských a lesních pozemků dle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, (iii.) vlastník
pozemku souhlasí s veřejným užíváním, (iv.) je dána nutná komunikační potřeba. Následně
vyhodnotil jako nesprávný závěr městského soudu, že existence veřejně přístupné účelové
komunikace je v projednávané věci vyloučena proto, že dopravní cesta nemůže vést průjezdem,
a uvedl, že bude třeba zkoumat naplnění znaků (ii.) – (iv.).
[14] Městský soud ve svém dalším rozsudku zavázal žalovaného v podstatě stejným právním
názorem. Dospěl totiž k závěru, že také správní rozhodnutí byla založena výlučně na nesprávném
závěru, že průjezdem nemůže vést veřejně přístupná účelová komunikace. Vzhledem k tomu,
že ani správní spisy nepředstavovaly dostatečný podklad pro hodnocení znaků (ii.) – (iv.),
obě správní rozhodnutí zrušil.
[15] Je nasnadě, že stěžovatelka by mohla být se svojí kasační stížností úspěšná jedině tehdy,
pokud by byl posledně uvedený závěr městského soudu chybný. Role správních soudů je totiž
přezkumná (srovnej zejména §75 s. ř. s.), proto pokud se určitými otázkami nezabývaly správní
orgány, v zásadě tak nemůže činit ani správní soud.
[16] Nejvyšší správní soud ověřil, že závěr městského soudu shrnutý v bodě [14] tohoto
rozsudku je správný. Žalovaný v napadeném rozhodnutí kladl důraz na to, že průchod a průjezd
bytovým domem je součástí tohoto domu, a jedná se tedy o místa ležící mimo komunikaci.
[17] Lze tedy uzavřít, že městský soud se řídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, neboť ve shodě s ním konstatoval, že bude třeba posuzovat naplnění znaků (ii.)
– (iv.). Toto posouzení je v prvé řadě na správních orgánech. Městský soud sám se jimi po věcné
stránce zabývat nemohl, neboť správní orgány tak nečinily, neshromáždily za tímto účelem
dostatek podkladů a městský soud nemůže nahrazovat jejich činnost.
[18] S ohledem na obsah podání stěžovatelky a žalobkyně Nejvyšší správní soud dále
zdůrazňuje, že v tomto ani v minulém rozsudku nemohl posuzovat, zda byly naplněny další znaky
veřejně přístupné účelové komunikace, zde označované (ii.) – (iv.). Z doposud zjištěných
skutečností lze usuzovat, že při odpovědi na tuto otázku bude stěžejní zejména posouzení, zda
byl udělen souhlas vlastníků k takovémuto užívání jejich majetku a zda je dána nutná
komunikační potřeba. Těmito otázkami se budou nejprve zabývat správní orgány, stejně jako tím,
zda komunikace, které dle žalobkyně vedou přes pozemky stěžovatelky a členů SVJ, spojují
mateřskou školu s ulicemi vně jejich bytových domů. Posledně uvedená otázka
se nicméně i nadále nejeví zásadně, neboť ve věci nepanuje spor o to, že oba průjezdy byly
v minulosti – minimálně po určitou dobu – používány jako příjezd, respektive příchod k mateřské
škole.
V. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný
taktéž neměl ve věci úspěch, nadto mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Žalobkyně měla úspěch ve věci, právo na náhradu nákladů řízení jí nicméně nesvědčí, neboť
jí žádné náklady nevznikly.
[21] Osobě zúčastněné na řízení I) žádné náklady nevznikly, právo na jejich náhradu tedy
nemá. Jako osobě zúčastněné na řízení by jí navíc toto právo svědčilo pouze v případech
vymezených v §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. května 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu