ECLI:CZ:NSS:2017:9.AS.246.2016:46
sp. zn. 9 As 246/2016 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
Invest Troja s.r.o., se sídlem Košická 63/30, Praha 10, zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr.,
advokátem se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství,
se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2013,
č. j. 42008/2013-MZE-16231, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 11 A 140/2013 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má p rá v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného specifikovanému tamtéž. Žalovaný jím zamítl stěžovatelčino odvolání
a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále „magistrát“) ze dne 9. 4. 2009, č. j.
S-MHMP-513385/2007/OOP-IV-965/R-35/2009/Fi, vydané v pochybnostech podle §3 odst. 3
zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění
v době rozhodné (dále jen „lesní zákon“).
[2] Pro pořádek je vhodné doplnit, že magistrát ve věci poprvé rozhodl rozhodnutím ze dne
7. 5. 2008, č. j. S-MHMP-513385/2007/OOP-IV-965/R-61/2008/Fi, které však bylo zrušeno
rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 7. 2008, č. j. 24594/2008-16210. Následovalo druhé
rozhodnutí magistrátu, a to ze dne 9. 4. 2009, č. j. S-MHMP-513385/2007/OOP-IV-965/R-
35/2009/Fi, které bylo potvrzeno a odvolání stěžovatelky zamítnuto rozhodnutím žalovaného
ze dne 27. 7. 2009, č. j. 21028/2009-16210. Druhé rozhodnutí žalovaného však bylo zrušeno
rozsudkem městského soudu ze dne 24. 5. 2013, č. j. 5 Ca 184/2009 – 37. Dne 8. 7. 2013
žalovaný vydal třetí rozhodnutí o odvolání v této věci; v tomto případě se již jedná o rozhodnutí
citované v záhlaví. Stěžovatelka se proti němu bránila žalobou podanou u městského soudu, který
ji nejprve odmítl usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. 11 A 140/2013 – 40. Toto usnesení však bylo
zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 230/2015 – 34.
V dalším řízení se městský soud zabýval meritem věci a vydal rozsudek uvedený v záhlaví, který
je nyní předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu.
[3] Správní rozhodnutí se týkala pozemku parc. č. X, obci P., který je ve vlastnictví
stěžovatelky. Pozemek byl v katastru nemovitostí veden jako „ostatní plocha – zeleň“, magistrátu
však vznikla pochybnost o tom, zda není určen k plnění funkcí lesa (řízení bylo zahájeno po té,
co magistrát zjistil, že na pozemku dochází ke kácení a poškozování dřevin). Po zhodnocení
faktického stavu dospěl k závěru, že se o pozemek s tímto určením jedná, s čímž se ztotožnil i
žalovaný. Roli dle jejich názoru nehrálo rozhodnutí Národního výboru hlavního města Prahy
ze dne 23. 3. 1970, č. j. OKHZ 2572/69, 176/70 (dále jen „rozhodnutí z roku 1970“), kterým
došlo k vynětí pozemku z tehdejšího lesního fondu, jelikož nikdy nedošlo k realizaci jeho účelu –
zřízení botanické zahrady.
[4] Městský soud v postupu správních orgánů neshledal žádná zásadní pochybení. V první
části vlastního odůvodnění vysvětlil, že pro posouzení, zda se jedná o pozemek určený k plnění
funkcí lesa, je rozhodný jeho faktický stav. Relevantní pochybnosti o charakteru pozemku proto
mohly vzniknout i přes to, že pozemek stěžovatelky byl v minulosti vyňat z lesního fondu.
Rozhodnutí z roku 1970 sice existuje a je platné (současná ani předchozí právní úprava
neupravuje postup, jehož výsledkem by mohlo být zrušení tohoto rozhodnutí), pozbylo však
účinků. Byl konzumován jeho skutečný obsah, jelikož nebyl realizován účel, pro který byl
pozemek z tehdejšího lesního fondu vyňat. Vzhledem k tomu, že došlo k zásahům do dřevin,
aniž by bylo možné učinit jednoznačný závěr o charakteru pozemku, zahájení řízení bylo namístě.
[5] Následně se městský soud věnoval vlastnímu charakteru pozemku. Zdůraznil, že nemusí
plnit veškeré funkce lesa, aby byl pozemkem k tomu určeným. V projednávané věci byly jako
podstatné vyhodnoceny mimoprodukční funkce, zejména funkce rekreační s ohledem na blízkost
bytové zástavby. Podotkl také, že kdyby nedošlo k protiprávnímu kácení a poškození dřevin,
pozemek by stále plnil i funkce další. Odlesněním nedošlo k zániku jeho charakteru jako
pozemku určeného k plnění funkcí lesa.
[6] Nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám. Nestrannost znaleckého posudku není dle
jeho názoru zpochybněna tím, že magistrát komunikoval se znaleckým ústavem předem. Tento
postup není nezákonný, neboť zohledňuje požadavek zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád“), pro případ, že by znalec odmítl nebo
ze zákonem aprobovaných důvodů nemohl posudek vyhotovit.
[7] Stěžovatelce nedal za pravdu v názoru, že napadené rozhodnutí je nezákonné proto,
že jí před vydáním tohoto rozhodnutí nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že žalovaný nedoplňoval žádné podklady, byla by další výzva k seznámení
a vyjádření se k nim nadbytečná.
[8] Podle městského soudu nemohla být opodstatněná ani námitka, že žalovaný
nevycházel ze skutkového stavu v době vydání rozhodnutí. Sám žalovaný měl totiž evidentně
za to, že se zjištěný skutkový stav nezměnil a stěžovatelka nic takového v průběhu správního
řízení nenamítala.
[9] Nepřisvědčil ani tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu neprovedení
důkazu znaleckým posudkem, který ve věci stěžovatelka předložila. Zdůraznil, že správní řízení
je v souladu s §82 odst. 4 správního řádu ovládáno zásadou koncentrace. Ze správního
spisu vyplývá, že stěžovatelka se již dne 3. 4. 2009 (správně 4. 3. 2009, pozn. NSS)
seznámila s obsahem znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Lesprojekt
východní Čechy s. r. o. (dále „Lesoprojekt“), při seznámení se s podklady pro rozhodnutí dne
23. 4. 2009 (správně 23. 3. 2009, pozn. NSS) však neuplatnila žádné připomínky. Důkaz
znaleckým posudkem, který sama obstarala, přesto navrhla až v odvolacím řízení.
[10] Závěrem konstatoval, že nesouhlas stěžovatelky s tím, aby její pozemek byl určený
k plnění funkcí lesa, je v projednávané věci irelevantní, jelikož zákon vychází ze skutečné povahy
pozemku a souhlas jeho vlastníka se pro rozhodnutí podle §3 odst. 3 lesního zákona nevyžaduje.
II. Obsah kasační stížnosti
[11] Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
[12] Stěžejní část její argumentace se odvíjí od nesouhlasu s hodnocením vlivu rozhodnutí
z roku 1970. Vychází z toho, že jím bylo konstitutivně rozhodnuto o charakteru pozemku,
rozhodnutí je platné a nebylo zrušeno, proto je i nadále účinné. Důvody, o které městský soud
opřel svůj závěr o tom, že pozbylo účinnosti, považuje za vnitřně rozporné, neboť není možné,
aby současně došlo ke konzumaci obsahu rozhodnutí a nenaplnění jeho účelu. V souvislosti s tím
rozporuje právní kvalifikaci rozhodnutí. Podle stěžovatelky z něj nevyplývá, že by jeho
podmínkou bylo vybudování botanické zahrady. Jednalo se o pouhý materiální motiv
rozhodujícího správního orgánu, jehož nerealizace k zániku účinnosti rozhodnutí nevede.
Účinnost rozhodnutí nebyla omezena lhůtou.
[13] Má za to, že existence rozhodnutí z roku 1970 vylučuje jakékoli pochybnosti o charakteru
pozemku, proto vůbec nemělo dojít k zahájení řízení v pochybnostech, případně mělo dojít
k zastavení řízení z důvodu překážky rei iudicatae. Není možné, aby správní orgán rozhodoval v již
rozhodnuté věci, pokud zákon takovou situaci nepředvídá.
[14] S otázkou, zda byly splněny podmínky pro zahájení řízení, souvisí námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Stěžovatelka se domnívá, že městský soud
dostatečně nevypořádal žalobní námitky rozporující závěr žalovaného, že zahájení řízení bylo
namístě proto, že skutečný stav neodpovídal stavu evidenčnímu. Ve své argumentaci
upozorňovala, že tímto náhledem by stav skutečný a evidenční byly v rozporu už od roku 1970,
správní řízení však bylo zahájeno až v roce 2006, kdy došlo k částečnému odlesnění pozemku
a kdy tedy naopak byl stav skutečný se stavem evidenčním v souladu. Dle jejího názoru nelze
argumentovat tím, že se nikdo nemůže dovolávat stavu, který vznikl v rozporu s právními
předpisy (odlesnění pozemku), neboť odlesnění pozemku nebylo protiprávní a navíc je nelze
přičítat stěžovatelce. Má za to, že městský soud na tuto argumentaci reagoval pouze částečně
a navíc při tom vycházel z nesprávného dílčího závěru, že zanikla účinnost rozhodnutí z roku
1970.
[15] Nesouhlasí s názorem, že pro příslušnost k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa
postačuje, pokud pozemek splňuje charakteristiky §3 odst. 1 lesního zákona. Domnívá
se, že materiálním znakem takového pozemku je i jeho určení k lesnímu obhospodařování,
což v projednávané věci vylučuje existence rozhodnutí z roku 1970, kterým byl pozemek tomuto
účelu odňat. Na podporu svého názoru odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2009, č. j. 5 As 94/2008 – 44, Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995,
č. j. 6 A 905/94, a Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005.
[16] Opačnou argumentaci považuje za absurdní, neboť by dle jejího názoru znamenala,
že každý pozemek, který by byl odňat plnění funkcí lesa postupem podle §16 současného lesního
zákona, by následně (v mezidobí od vydání rozhodnutí po faktické odlesnění pozemku) mohl být
tomuto účelu navrácen rozhodnutím v pochybnostech. Takového výsledku však lze dosáhnout
pouze změnou nebo zrušením rozhodnutí o odnětí ve smyslu §16 odst. 4 lesního zákona,
respektive nastane-li situace předvídaná v jeho §16 odst. 5.
[17] Vyjadřovala se také k posouzení otázky, zda pozemek fakticky plnil funkce lesa.
Zdůraznila, že to bylo vyloučeno, neboť se na něm v rozhodné době nenacházel dřevinný porost,
který by tyto funkce plnit mohl. Jako podstatné vnímá, že destrukce porostu nebyla výsledkem
jednání v rozporu s lesním zákonem (pozemek byl rozhodnutím z roku 1970 odňat plnění funkcí
lesa) a mohlo se jednat jedině o porušení pravidel o ochraně dřevin rostoucích mimo les podle
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. V roce 2013,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, pak již vůbec nelze hovořit o tom, že by pozemek funkce
lesa plnil (ze správního spisu plyne, že od roku 2006 postupně docházelo k odlesňování
pozemku, pozn. NSS), což měl žalovaný před vydáním rozhodnutí na místě prověřit. Brojila také
proti závěru, že některé funkce lesa zůstaly zachovány. Má za to, že se s ohledem na existenci
rozhodnutí z roku 1970 nejednalo o plnění funkcí lesa, ale o obecné funkce ekosystému
tvořeného dřevinným porostem.
[18] Se zjišťováním faktického stavu pozemku souvisí námitky procesních pochybení
ve správním řízení. Stěžovatelka jednak tvrdí, že magistrát nemohl vycházet ze znaleckého
posudku znaleckého ústavu Lesprojekt, jelikož byl vyhotovený podjatým znalcem. Související
odůvodnění městského soudu považuje za nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť se její
argumentací zabýval v jiných souvislostech, než jak ji prezentovala v žalobě. Za stěžejní považuje,
že posudek vycházel z výsledků místního šetření konaného před vydáním usnesení, kterým došlo
k ustanovení znalce. Nešlo tedy pouze o to, že by magistrát dopředu komunikoval se znalcem,
aby se ujistil, že vyhotovení posudku neodmítne, musel mu také sdělit otázky, které mu budou
položeny. Stěžovatelka navíc neměla možnost se místního šetření zúčastnit.
[19] Dále namítá, že po vydání zrušujícího rozsudku městského soudu ze dne 24. 5. 2013,
č. j. 5 Ca 184/2009 – 37, a před vydáním nyní napadeného rozhodnutí nebyla informována
o tom, že žalovaný bude ve věci rozhodovat a nebyla jí dána možnost vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí. Mimo jiné tak nemohla namítnout, že je třeba, aby žalovaný prověřil současný stav
pozemku (viz argumentaci výše). Rozporuje přitom závěr městského soudu, že nebyl důvod, aby
byla k seznámení se s podklady a k vyjádření se před vydáním napadeného rozhodnutí vyzývána.
Nesouhlasí s tím, že by po zrušení prvního rozhodnutí žalovaného nedošlo k doplnění žádného
z podkladů rozhodnutí; byl jím minimálně zrušující rozsudek městského soudu. Popsaným
způsobem bylo zásadním způsobem zasaženo do jejích procesních práv.
[20] Skutkové posouzení magistrátu rozporovala na základě znaleckého posudku, který
nechala ve věci vyhotovit. V kasační stížnosti brojí proti tomu, že znalecký posudek nebyl
připuštěn jako důkaz na základě §82 odst. 4 správního řádu. Má za to, že výklad tohoto
ustanovení by neměl být zužující, ale rozšiřující, a to v tom smyslu, že je třeba důkaz spíše
připustit, nežli naopak. Obecněji podotýká, že zásada hospodárnosti, jejímž projevem je
koncentrace řízení, nepožívá vyšší právní síly než zásada materiální pravdy. Účelem správního
řízení totiž není rozhodnout co nejrychleji, ale především správně, byť v reálném čase. Posudek
přitom nemohla předložit dříve než s odvoláním, neboť do vydání rozhodnutí magistrátu měla
za to, že na základě shromážděných podkladů nelze rozhodnout jinak, než že se řízení zastavuje.
Dříve než z posudku zase nemohla zjistit, že závěry znaleckého posudku od společnosti
Lesprojekt nejsou správné. Za těchto okolností je jí zcela nepřípadně vyčítáno, že při seznámení
se s podklady prvostupňového rozhodnutí neměla připomínky.
[21] Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek
městského soudu, tak rozhodnutí žalovaného, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[22] Žalovaný se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry městského soudu a domnívá
se, že stěžovatelka v kasační stížnosti pouze opakuje svoji žalobní argumentaci, proto odkázal
na své vyjádření k ní.
[23] K namítané nepřezkoumatelnosti uvedl, že městský soud pouze nepřesně užil pojmu
„konzumace rozhodnutí“ místo výstižnějšího „expirace rozhodnutí“, tato nepřesnost však nemá
vliv na věcnou správnost a srozumitelnost rozsudku.
[24] Dále zdůraznil, že stěžovatelka se cestou správní žaloby snaží dosáhnout legalizace
protiprávního stavu spočívajícího v likvidaci lesního porostu na pozemku určeném k plnění
funkcí lesa. Její argumentaci považuje za účelovou a navíc vnitřně rozpornou, protože na základě
požadavku rozhodnutí z roku 1970, aby na pozemku byly ponechány lesní porosty, na jednu
stranu dovozuje nemožnost expirace takového rozhodnutí, na druhou stranu jeho konzumaci
po té, co byl lesní porost vykácen.
[25] Žalovaný má za to, že při posuzování účinnosti rozhodnutí z roku 1970 je třeba přihlížet
především ke smyslu a účelu právní úpravy ochrany lesů. Nemůže se jednat o nelimitovanou
povolenku ke kácení. Pokud stěžovatelka vykácela stromové porosty bez souhlasu orgánu
ochrany přírody a krajiny podle §8 zákona o ochraně přírody a krajiny, prokázala tím, že dřeviny
nepovažuje za dřeviny rostoucí mimo les a tedy fakticky akceptovala jejich lesní povahu.
[26] Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[27] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§102
a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
IV. a) Povaha rozhodnutí v pochybnostech podle §3 odst. 3 lesního zákona
[28] Předmětem přezkumu městského soudu bylo rozhodnutí podle §3 odst. 3 lesního
zákona, dle kterého [v] pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán
státní správy lesů.
[29] Jedná se o rozhodnutí, kterým orgán státní správy lesů závazně deklaruje, že určitý
pozemek je určený k plnění funkcí lesa a že se tak na něj vztahuje související právní ochrana.
Má tedy pro vlastníky, ale i další uživatele, zásadní význam a podstatným způsobem posiluje jejich
právní jistotu. Může také sloužit jako podklad pro jiná řízení, např. pro řízení o uložení pokuty.
(K povaze rozhodnutí v pochybnostech jako deklaratorního rozhodnutí, které je přezkoumatelné
ve správním soudnictví, srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 11. 2009, č. j. 1 As 89/2008 – 80, publ. pod č. 1999/2010 Sb. NSS; k významu rozhodnutí
v pochybnostech podrobněji PRŮCHOVÁ, I. Rozhodování „v pochybnostech“ jako nástroj
právní jistoty na příkladu pozemků zemědělského půdního fondu a pozemků určených k plnění
funkcí lesa. In: Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012.
s. 924-930.)
[30] Zákon nijak podrobněji neupravuje, jaké situace má na mysli pochybnostmi, za kterých
je namístě zahájit řízení podle §3 odst. 3 lesního zákona. Vzhledem k povaze a významu tohoto
rozhodnutí je však třeba vycházet z toho, že je namístě vždy, existuje-li relevantní pochybnost
o charakteru pozemku bez ohledu na to, odkud pramení. Jak bylo popsáno výše, smyslem
rozhodování v pochybnostech je především posílení právní jistoty adresátů právních norem.
Je proto v zásadě jedno, z jakých důvodů pochybnost o charakteru pozemků vyvstala, důležité
je pouze to, zda je způsobilá vnést nejistotu do jeho právního režimu.
[31] Relevantní pochybnosti vznikají typicky tehdy, kdy se charakter pozemku fakticky jeví
určitým způsobem, v příslušných evidencích je však veden odlišně. V těchto situacích nemůže být
určující formální evidence, protože lesní zákon vymezuje pozemky určené k plnění funkcí lesa
materiálně (viz §3). Je proto třeba zjistit, jaká je jejich skutečná povaha (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2009, č. j. 5 As 94/2008 – 44, publ. pod č. 2032/2010
Sb. NSS).
[32] V projednávané věci magistrát na podzim roku 2006 zjistil, že na pozemku stěžovatelky
byla pokácena a poškozena část dřevin. Pozemek byl dle katastru nemovitostí druhu „ostatní
plocha“ se způsobem využití „zeleň“ (tedy nikoli „lesní“ ani se způsobem ochrany „pozemek
určený k plnění funkcí lesa“), ale fakticky se jevilo, že by se mohlo jednat o lesní pozemek
ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Bylo tedy potřeba odstranit pochybnosti o jeho
charakteru a magistrát postupoval v souladu se zákonem, pokud za těchto okolností řízení
v pochybnostech zahájil a v jeho rámci skutečnou povahu pozemku zjišťoval.
IV. b) Význam rozhodnutí z roku 1970
[33] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že pochybnosti o charakteru
pozemku byly vyloučeny existencí rozhodnutí z roku 1970.
[34] Národní výbor hlavního města Prahy jím podle §10 odst. 1 zákona č. 166/1960 Sb.,
o lesích a lesním hospodářství (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon
z roku 1960“), rozhodl o vynětí pozemku stěžovatelky z tehdejšího lesního fondu [§2 tohoto
zákona, předchůdce institutu lesního půdního fondu podle §2 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon z roku 1977“), a nynějších pozemků určených
k plnění funkcí lesa podle §3 odst. 1 a 2 současného lesního zákona]. Podmínkou rozhodnutí
bylo, že veškeré lesní porosty budou zachovány jako vysoká zeleň, aby nebyl porušen význam
jejich původního poslání a účelovosti. Z odůvodnění dále vyplývá, že k vynětí pozemku došlo
proto, aby na něm mohla být zřízena botanická zahrada. Starší porosty měly být využity jako
ukázky lesních společenstev, mladší jako ochranné porosty při vysazování cizokrajných dřevin
a postupně měly být převedeny na dendrarium Pražské botanické zahrady, která o vynětí
požádala.
[35] Rozhodnutím z roku 1970 tedy byl pozemek stěžovatelky vyňat z ochrany svědčící
lesnímu fondu a uvolněn k jinému než lesohospodářskému využití, konkrétně ke zřízení
dendraria botanické zahrady. Podstata projednávané věci spočívá v otázce, zda a jaké účinky
má rozhodnutí v současné době, když nikdy nedošlo k naplnění účelu, kterým bylo vynětí
z lesního fondu zdůvodněno.
[36] V těchto souvislostech je třeba částečně korigovat odůvodnění napadeného rozsudku.
Městský soud v něm mimo jiné dovozoval, že účinky rozhodnutí z roku 1970 fakticky zanikly
konzumací jeho obsahu – nevyužitím oprávnění zřídit na něm botanickou zahradu. Stěžovatelka
výstižně namítá, že ke konzumaci rozhodnutí by došlo v situaci opačné, tedy pokud by bylo
realizováno jednorázově využitelné oprávnění, které zakládá. V těchto souvislostech je také
přiléhavé její tvrzení, že rozhodnutí nestanovovalo žádnou lhůtu k realizaci botanické zahrady,
k čemuž lze doplnit, že takovou lhůtu neobsahovala ani tehdejší právní úprava.
[37] Toto pochybení však nevedlo k vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku
a jeho nesrozumitelnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jak stěžovatelka namítá.
Z odůvodnění městského soudu jako celku je totiž jednoznačně zřejmé, jaký měl
na projednávanou věc náhled – jeho nosným důvodem je závěr, že s ohledem na značný časový
odstup od vydání rozhodnutí z roku 1970 a na skutečnost, že nebyl naplněn jeho účel, bylo
při určení režimu stěžovatelčina pozemku třeba vycházet z faktického stavu, který lesní zákon
preferuje. To, že nesprávně teoreticky uchopil jednu z dílčích otázek, proto nemohlo mít
na zákonnost jeho rozsudku vliv.
[38] S věcným posouzením městského soudu jako takovým se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
Především ve shodě s ním opakovaně zdůrazňuje, že lesní zákon definuje pozemky určené
k plnění funkcí lesa materiálně (srovnej jeho §3 odst. 1 a 2). Klade důraz na přirozený stav
a na jeho základě identifikuje znaky pozemku určeného k plnění funkcí lesa po právní stránce.
Vzhledem k tomu, že se pozemek jako část zemského povrchu v čase neustále proměňuje, nelze
vyloučit, že následkem faktických proměn, které proběhly v souladu s právem, dojde ke změně
jeho právního určení.
[39] Tomuto náhledu odpovídá i právní úprava vynětí z lesního (půdního) fondu, respektive
odnětí pozemkům určeným k plnění funkcí lesa. Je jím umožněno, aby pozemek, který je pro
svoji faktickou povahu chráněn podle lesního zákona a není jej tedy možné užívat k jiným
účelům, výjimečně jinému účelu sloužit mohl. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku
z pravidla, musí být novým účelem náležitě zdůvodněna (srovnej §6 a §10 lesního zákona z roku
1960, §4 odst. 2 lesního zákona z roku 1977, §13 odst. 1 a §16 současného lesního zákona).
Pokud však k plnění nového účelu dlouhodobě nedochází, není vynětí z lesního (půdního) fondu,
respektive odnětí plnění funkcí lesa ve skutečnosti nijak opodstatněné, a proto nic nebrání tomu,
aby byl pozemek svému přirozenému účelu určen i po právní stránce.
[40] Stěžovatelka se mýlí ve svém názoru, že by takto mohl být rozhodnutím v pochybnostech
navrácen k plnění funkcí lesa každý pozemek, který mu byl odňat postupem podle
§16 současného lesního zákona. Předně je třeba zopakovat, že rozhodnutím v pochybnostech
k žádné změně nedochází, je jím deklarován současný stav. Stěžovatelka ve své argumentaci také
zcela pomíjí důraz na to, že její pozemek novému účelu nezačal sloužit po několik desítek let.
[41] V případě rozhodnutí o odnětí vydaných podle §16 současného lesního zákona navíc
nemohou takové problémy jako v projednávané věci nastat, jelikož jim předchází výslovná právní
úprava, vycházející z výše popsaných principů. Podle §16 odst. 4 lze rozhodnutí o odnětí omezit
nebo zrušit, vyžaduje-li to veřejný zájem nebo přestane-li pozemek sloužit účelu, pro který bylo rozhodnutí
vydáno. Podle odst. 5 písm. b) pak dokonce přímo ze zákona zaniká platnost rozhodnutí o odnětí
a pozemek se vrací plnění funkcí lesa, nebude-li do dvou let od právní moci rozhodnutí započato
s využíváním pozemku k účelu, pro který bylo rozhodnutí vydáno; vlastník lesa je povinen tyto skutečnosti
oznámit orgánu státní správy lesů, který rozhodnutí vydal a který vyrozumí ostatní účastníky řízení.
[42] Je nasnadě, že v době přijímání lesního zákona z roku 1960 nebyla propracovanější
úprava potřebná s ohledem na tehdejší strukturu vlastnických a užívacích vztahů. Právě proto
bylo v projednávané věci třeba vycházet přímo z popsaných principů. Důvod, pro který bylo
o vynětí pozemku z lesního fondu rozhodnuto, přitom nebyl realizován po natolik dlouhou dobu
(v době zahájení správního řízení téměř čtyřicet let), že již ztratilo opodstatnění a pro právní
režim stěžovatelčina pozemku nadále nemohlo mít význam. Existence rozhodnutí z roku 1970
nevylučovala pochybnosti o skutečném charakteru stěžovatelčina pozemku a bylo tedy namístě
rozptýlit je postupem podle §3 odst. 3 lesního zákona.
[43] K zahájení řízení mohlo dojít bez ohledu na to, jak dlouho pochybnosti o charakteru
pozemku existovaly. Zákon v tomto směru neobsahuje žádné lhůty, jak zcela výstižně
upozorňoval městský soud, a magistrát řízení zahájil v návaznosti na zjištění o kácení a poškození
dřevin, které bylo třeba po právní stránce kvalifikovat. Tento postup odpovídá povaze
rozhodování v pochybnostech popsané v části IV. a) tohoto rozsudku.
[44] Vzhledem k tomu, že uvedený závěr obsahuje odpověď na podstatu všech souvisejících
námitek stěžovatelky, nemohlo být důvodné její tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Městský soud se navíc zabýval i dílčími
námitkami shrnutými v bodě [14] tohoto rozsudku, a to ve druhém odstavci na straně
10 napadeného rozsudku. Vypořádání žalobního bodu, dle kterého nebylo možné v roce 2006
řízení zahájit, tedy nebylo nedostatečné, jak bylo tvrzeno v kasační stížnosti, právě naopak.
[45] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že z výše uvedených důvodů nebyla důvodná
ani námitka, že správní řízení mělo být zastaveno pro překážku věci rozhodnuté.
IV. c) Určení pozemku k plnění funkcí lesa
[46] Lze tedy opakovaně potvrdit, že pro posouzení charakteru stěžovatelčina pozemku bylo
potřeba vycházet z jeho faktického stavu. Vzhledem k tomu, že mělo jít o lesní pozemek podle
§3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, šlo o posouzení, zda spadá mezi pozemky s lesními porosty
a plochy, na nichž byly lesní porosty odstraněny za účelem obnovy, lesní průseky a nezpevněné lesní cesty, nejsou-li
širší než 4 m, a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny na základě rozhodnutí orgánu státní
správy lesů podle §13 odst. 1 tohoto zákona. Lesní porosty jsou vymezeny v §2 písm. c) lesního
zákona jako stromy a keře lesních dřevin, které v daných podmínkách plní funkce lesa, přičemž definice
funkcí lesa je obsažena v písm. b) téhož ustanovení a jsou jimi přínosy podmíněné existencí lesa, které
se člení na produkční a mimoprodukční.
[47] Z definice lesního pozemku plyne, že jeho stěžejním znakem je existence lesního porostu,
případně jeho dočasné odstranění ze zákonem předvídaných důvodů (mimo nezpevněné lesní
cesty menší šíře). U těchto pozemků se automaticky předpokládá, že jsou, nebo alespoň mají být
lesnicky obhospodařovávány (srovnej citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 As 94/2008). Stěžovatelka se proto mýlí ve svém názoru, že bylo potřeba zkoumat, zda
byl pozemek k lesnímu hospodářství určen. Pokud by bylo prokázáno, že na něm je nebo má být
lesní porost, rozumělo by se to samo sebou a bylo by lhostejné, zda pozemek k lesnímu
obhospodařovávání určí (nebo zda s ním souhlasí) jeho vlastník.
[48] V tomto ohledu byl nepřiléhavý její odkaz na vymezení zemědělských pozemků ve smyslu
§1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších
předpisů. U těchto pozemků je přímo v zákoně uvedeno, že jde o pozemky zemědělsky
obhospodařované (případně půdu dočasně neobdělávanou), u lesních pozemků však ekvivalentní
legislativní vyjádření chybí. Související argumentace citovaným rozsudkem Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 5 As 94/2008, a v návaznosti na to rozsudkem Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 6 A 905/94, byla vedena nekorektně. Nejvyšší správní soud v odkazované věci použil
analogii se zemědělským půdním fondem v jiných souvislostech, konkrétně tak, že i v případě
rozhodování v pochybnostech, zda se jedná o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu,
je rozhodující materiální stránka, nikoli formální.
[49] Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že pro posouzení právního charakteru pozemku
nemůže být rozhodující faktická změna, ke které došlo nezákonnou cestou [z této premisy
vycházel i v části IV. b) tohoto rozsudku]. Opačný výklad by byl zcela proti smyslu lesního
zákona, kterým dle jeho §1 je stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako
národního bohatství, tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí
a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm. Jednoznačně by směřoval i proti obecným právním
zásadám, neboť by ve svém důsledku znamenal, že by přiznával ochranu protiprávnímu jednání
a stavu, kterého jím bylo docíleno (k obdobnému závěru dospívá také odborná literatura, srovnej
DROBNÍK, J., DVOŘÁK, P. Lesní zákon. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010, 304 s.,
s. 9, PRŮCHOVÁ, I. Rozhodování „v pochybnostech“ jako nástroj právní jistoty na příkladu
pozemků zemědělského půdního fondu a pozemků určených k plnění funkcí lesa. In: Pocta Karlu
Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing, 2012. s. 925).
[50] V projednávané věci není sporné, že stěžovatelčin pozemek byl do roku 2006 porostlý
stromy, případně keři lesních dřevin, které byly poté káceny či poškozovány. Nejvyšší správní
soud dále vycházel z toho, že ke kácení a poškození dřevin docházelo nelegálně. Byť stěžovatelka
tento dílčí závěr správních orgánu rozporovala, činila tak argumentací spojenou s rozhodnutím
z roku 1970, která nemohla být opodstatněná z důvodů popsaných v části IV. b) tohoto
rozsudku. Sporným nicméně zůstává, kdo stromy vykácel a poškodil. Správní orgány mají
evidentně za to, že tak činila stěžovatelka (srovnej např. bod [25] tohoto rozsudku), ve správním
spise se ale nenachází jediný podklad, na jehož základě by bylo možné takový závěr učinit, a sama
stěžovatelka to popírá. Nejistota o této otázce však není v projednávané věci podstatná. Jejím
předmětem není posouzení odpovědnosti za případný správní delikt či trestný čin, jehož
skutková podstata mohla být uvedeným jednáním naplněna, ale hodnocení charakteru
stěžovatelčina pozemku. Ten se nemohl nelegální cestou změnit, ať už lze tuto změnu
stěžovatelce přičítat, či nikoli. Pro účely rozhodnutí v pochybnostech proto bylo možné vycházet
z toho, že se jedná o pozemek s porostem stromů či keřů lesních dřevin.
[51] Dále bylo potřeba zjistit, zda tento porost plnil funkce lesa. Také v tomto ohledu
nemohly být relevantní nezákonné změny, které se na pozemku udály v roce 2006 a později.
Plyne z toho, že pokud by magistrát disponoval dostatečnými podklady svědčícími o stavu
porostu a jeho funkcích z doby před rokem 2006, postačovalo by, kdyby pro posouzení
charakteru pozemku vycházel z nich. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo a magistrát
si musel relevantní podklady opatřit. Je přitom logické, že v takové situaci mohl vycházet pouze
z aktuálního stavu pozemku.
[52] Stěžejní roli při tom hrál znalecký posudek znaleckého ústavu Lesprojekt, který popisoval
rozsah kácení, současný stav porostu a funkce, které plní. Jeho závěrem bylo, že funkce lesa sice
byly sníženy, ale ne natolik, aby nebylo možné obnovou části vykáceného porostu regenerovat
lesní ekosystém do původního stavu. Jinými slovy pozemek před kácením plnil funkce lesa a byl
schopen je plnit i nadále, byť na něm došlo ke značným zásahům. Pro úplnost lze dodat, že důraz
byl kladen zejména na rekreační funkci lesa s ohledem na blízkost bytové zástavby.
[53] Stěžovatelka tato skutková zjištění v kasační stížnosti věcně rozporovala pouze s odkazem
na rozhodnutí z roku 1970 (pozemek nemohl s ohledem na jeho existenci plnit funkce lesa,
ale pouze obecné funkce ekosystému tvořeného dřevinným porostem). Je nasnadě, že tato
argumentace nemohla být opodstatněná z důvodů uvedených v části IV. b) tohoto rozsudku.
IV. d) Procesní námitky související se závěrem správních orgánů, že stěžovatelčin pozemek plní funkce lesa
[54] Nejvyšší správní soud se tedy dále zabýval námitkami, kterými zpochybňovala zákonnost
procesu vedoucího ke zjištění skutkového stavu.
[55] Na prvém místě posuzoval námitky související s tvrzením, že žalovaný nepřihlédl
k relevantním změnám skutkového stavu v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatelka rozporovala
závěr městského soudu, že její námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu nemohla být
opodstatněná, když ji neuplatnila ve správním řízení.
[56] Lze jí částečně přisvědčit proto, že podstata její námitky nebyla skutková, jak se nesprávně
domníval městský soud, ale právní. Těžiště spočívalo v tvrzení, že žalovaný v řízení vedeném
z moci úřední rezignoval na svoji povinnost dostatečně zjistit skutkový stav a nepřihlédl
k podstatným skutkovým změnám, které se udály od vydání prvostupňového rozhodnutí.
[57] To, že stěžovatelka svoji námitku nespojila s popisem relevantních skutkových změn
(kterými z výše uvedených důvodů nebylo nelegální kácení na stěžovatelčině pozemku), však
mělo v projednávané věci zásadní význam. Nejsou-li takové změny známy, nelze vyčítat
žalovanému, že je nezohlednil, a městskému soudu, že námitce nepřisvědčil. Byť tedy nesprávně
uchopil jednu z dílčích otázek, jeho závěr byl správný a uvedené pochybení nevedlo
k nezákonnosti napadeného rozsudku.
[58] Na druhém místě se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou podjatostí znalce, který
ve věci vypracoval posudek za znalecký ústav Lesprojekt. Stěžovatelka dovozuje jeho podjatost
ze skutečnosti, že s ním magistrát musel komunikovat ještě před tím, než ve věci rozhodl o jeho
ustanovení; ještě před tím totiž znalec provedl na pozemku místní šetření (ve správním spise
se nachází usnesení magistrátu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. S-MHMP-513385/2007/OOP-IV-
965/u/Fi, kterým byl znalcem ustanoven znalecký ústav Lesprojekt, spis dále obsahuje znalecký
posudek ze dne 29. 12. 2008, ze kterého je patrné, že znalec vycházel z výsledků místního šetření
konaného dne 9. 11. 2008).
[59] K tomu je předně třeba uvést, že tvrzení stěžovatelky vůbec nejsou způsobilá zpochybnit
nepodjatost znalce. Důvody, které by k tomu mohly vést, upravuje §14 odst. 1 ve spojení
s odst. 7 správního řádu, dle kterých se jedná o situace, kdy lze důvodně předpokládat, že [znalec]
má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení,
pro nějž lze pochybovat o [jeho] nepodjatosti. Skutečnost, že magistrát se znalcem komunikoval ještě
před tím, než ve věci došlo k jeho „oficiálnímu“ ustanovení, o žádném poměru k věci,
k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům nevypovídá.
[60] Lze se také ztotožnit se závěrem městského soudu, že takový postup nebyl sám o sobě
na závadu. Správnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby si předem ověřil, zda má ustanovovaný
znalec prostor pro vyhotovení znaleckého posudku a tímto způsobem zefektivnil průběh věci.
Není navíc zřejmé, jakým způsobem by tato skutečnost mohla ovlivnit výsledky znaleckého
posouzení.
[61] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále zpochybňovala nepodjatost znalce proto, že ještě
před svým ustanovením provedl místní šetření. Namítala také, že městský soud se s touto
argumentační linií nevypořádal a napadený rozsudek je nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
[62] Základ této námitky je však lichý. Stěžovatelka v žalobě uváděla skutečnost, že místní
šetření proběhlo před ustanovením znalce, pouze aby jí podložila svůj názor o komunikaci mezi
znalcem a magistrátem. Za těchto okolností neměl městský soud důvod tuto okolnost hodnotit
jako případný důvod podjatosti. Věcně se námitkou nezabýval ani Nejvyšší správní soud, jelikož
byla nepřípustně uplatněna až v kasační stížnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.). Ze stejných důvodů
neposuzoval stěžovatelčino tvrzení, že neměla možnost zúčastnit se místního šetření.
[63] Přistoupil tedy k námitce, že žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí nevyzval
stěžovatelku k seznámení se s podklady rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu a že tak
neměla možnost se k nim vyjádřit.
[64] Ve shodě s městským soudem k tomu uvádí, že žalovaný neměl důvod tímto způsobem
postupovat, neboť během řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, do spisu
žádné podklady nedoplňoval. Smyslem institutu podle §36 odst. 3 správního řádu je, aby měl
účastník možnost seznámit se s veškerými podklady, ze kterých správní orgán vycházel
při zjišťování skutkového stavu, vyjádřit se k nim, případně ve věci uplatnit další důkazy
či návrhy. Je zřejmé, že za situace, kdy žádné takové podklady nedoplňoval, by byl postup podle
§36 odst. 3 správního řádu nadbytečný [srovnej k tomu také úpravu §90 odst. 1 písm. c)
správního řádu].
[65] Argumentace stěžovatelky, dle které je novým podkladem, se kterým měla být seznámena,
rozsudek městského soudu ze dne 24. 5. 2013, č. j. 5 Ca 184/2009 – 37, je zcela účelová. Nejedná
se o podklad, který by byl relevantní při zjišťování skutkového stavu, ale o rozsudek správního
soudu, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného ve věci. Nejde tedy o podklad,
se kterým by stěžovatelka měla být seznamována postupem podle §36 odst. 3 správního řádu,
a je také evidentní, že se s ním jako účastnice soudního řízení měla možnost seznámit.
[66] Konečně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami směřujícími proti neprovedení
důkazu znaleckým posudkem, který stěžovatelka předložila za účelem zpochybnění závěrů
posudku znaleckého ústavu Lesprojekt.
[67] I zde se ztotožnil s posouzením městského soudu, který uzavřel, že správní orgány
k tomuto návrhu nepřihlížely v souladu s §82 odst. 4 správního řádu, dle kterého [k] novým
skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení,
se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li
účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu
s odvoláním. V projednávané věci totiž není sporné, že stěžovatelka svůj důkazní návrh poprvé
uplatnila až v odvolání, respektive jeho doplnění, přestože se závěry posudku znaleckého ústavu
Lesprojekt byla řádně seznámena v průběhu prvostupňového řízení a měla možnost se k nim
vyjádřit (viz protokol o nahlédnutí do spisu ze dne 4. 3. 2009 a protokol o seznámení
se s podklady a poskytnuté možnosti vyjádřit se k těmto podkladům ze dne 23. 3. 2009, které jsou
založeny na č. l. 25 a 26 spisu magistrátu).
[68] Argumentace, dle které (i.) neměla důvod závěry posudku znaleckého ústavu Lesprojekt
v řízení před magistrátem zpochybňovat, neboť se domnívala, že řízení bude zastaveno, (ii.) její
posudek byl vyhotoven až po vydání prvostupňového rozhodnutí, proto jej dříve nemohla
předložit a (iii.) teprve ze svého posudku (tedy po vydání prvostupňového rozhodnutí) zjistila,
že závěry znaleckého ústavu jsou nesprávné, je účelová a místy až absurdní. Stěžovatelka
věděla, že posudek znaleckého ústavu patří mezi podklady rozhodnutí, proto i kdyby měla za to,
že je třeba řízení zastavit, k jeho obsahu se vyjádřit mohla a minimálně z opatrnosti také měla.
Ze správního spisu je navíc zřejmé, že mu přikládala význam, neboť si nechala vyhotovit jeho
kopii (viz protokol o nahlédnutí do spisu ze dne 4. 3. 2009). Nic jí nebránilo v tom, aby
magistrátu sdělila alespoň to, že se závěry posudku nesouhlasí, nechává si vyhotovit posudek
vlastní a po jeho obdržení bude svoji argumentaci specifikovat a posudek doloží. Pokud tak
neučinila pouze proto, že ke všem těmto úvahám přistoupila až po vydání prvostupňového
rozhodnutí, jedná se o její pochybení, nikoli o nezákonný postup správních orgánů.
[69] Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že správní orgány neměly §82 odst. 4 správního
řádu aplikovat, protože zásada koncentrace řízení měla ustoupit zásadě materiální pravdy. O tom,
které zásadě (zde spíše ve dvojici jednotnost řízení či jeho koncentrace) bude v té které fázi
správního řízení dána přednost, nerozhodují správní orgány, ale zákonodárce, který v tomto
konkrétním případě stanovil, že uplatňování nových důkazních návrhů možné není. Postup
správních orgánů nebyl výsledkem formalistického výkladu citovaného ustanovení; žádný jiný
výklad se v projednávané věci jednoduše nenabízel.
[70] Lze tedy uzavřít, že v projednávané věci byl skutkový stav pozemku řádně zjištěn a bylo
z něj možné vycházet. Na základě všech výše uvedených důvodů přisvědčil Nejvyšší správní soud
závěru správních orgánů a městského soudu, že pozemek stěžovatelky je lesním pozemkem
ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona a je tedy určený k plnění funkcí lesa.
V. Závěr a náklady řízení
[71] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[72] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu