ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.29.2011:155
sp. zn. 9 As 29/2011 - 155
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: V. D.,
zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem L. Podéště 1883,
Ostrava - Poruba, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2009,
č. j. 856/2009-160-SPR/2, ve věci vyloučení úřední osoby z projednávání a rozhodování
věci, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
11. 10. 2010, č. j. 1 A 18/2010 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, JUDr. Alexandrovi Királymu, Ph.D.,
advokátovi se sídlem L. Podéště 1883, Ostrava – Poruba, se p ř i z n á v á
odměna za poskytnutou právní službu ve výši 4 800 Kč. Tato částka bude uhrazena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále jen
„žalovaný“) ze dne 7. 12. 2009, č. j. 856/2009-160-SPR/2, kterým žalovaný zamítl
její odvolání proti usnesení ředitele Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 24. 8. 2009,
č. j. DSH/10629/09, o tom, že oprávněná úřední osoba Ing. J. V., vedoucí odboru
dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Plzeňského kraje, není vyloučen z
projednávání a rozhodování v řízení o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Magistrátu
města Plzně ze dne 15. 6. 2009, č. j. ODP/04955/09, sp. zn. VNITŘ/D/338/09.
Městský soud v usnesení ze dne 11. 10. 2010, č. j. 1 A 18/2010 - 88, uvedl,
že rozhodnutí o návrhu na vyloučení pracovníků správního orgánu je považováno
za rozhodnutí, resp. úkon, jímž se pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem,
a jako takové je podle §70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vyloučeno ze soudního přezkoumání.
Proto žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Stěžovatelka
má totiž za to, že předmětné rozhodnutí žalovaného je při napadení žalobou meritorního
rozhodnutí rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Toto rozhodnutí nemá předběžnou
povahu, a ačkoli se jím upravuje vedení řízení před správním orgánem, nemůže být vyňato
ze soudního přezkumu podle §70 s. ř. s., neboť bylo společně s rozhodnutím v meritu
napadeno žalobou, a dále nemohlo-li by být městským soudem zrušeno, byl by jím
Krajský soud v Plzni vázán při svém dalším rozhodování. V návaznosti na to uvádí,
že jádro sporu a dosavadní postup ve věci by následně mohl znemožnit domáhat
se - postupem podle speciální právní úpravy - náhrady škody, která jí žalobou vedenou
u městského soudu napadeným rozhodnutím byla způsobena. Stěžovatelka je názoru,
že je nutno v tomto konkrétním případě prolomit zásadu soudní nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí o vyloučení úřední osoby. Odmítnutím přezkumu jí totiž bylo za v daném
případě konkrétních okolností odepřeno právo na spravedlivý proces. Má za to,
že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni závisí na vyřešení otázky, kterou však tento soud
nechtěl a po vyloučení věci k samostatnému řízení již ani nemohl řešit, a městský soud,
který tuto otázku měl vyřešit, žalobu odmítl. Tvrdí, že otázka vyloučení pracovníka
tak nebude v rámci řešení zákonnosti a bezvadnosti správních rozhodnutí vůbec řešena
a přezkoumána. Takovou situaci má za porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. V souvislosti s uvedeným odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 9. 2008, č. j. 7 As 40/2008 - 32 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V kasační stížnosti stěžovatelka
na závěr uvádí, že s ohledem na to, že v pochybnostech je třeba se přiklonit k tomu,
že soudní ochrana má být poskytnuta, potom i v daném případě, kdy výkon rozhodnutí
o nevyloučení úřední osoby jí fakticky znemožňuje účinnou obranu v řízení soudním,
je nutno soudní ochranu připustit. Navíc stěžovatelka namítá, že rozhodnutí městského
soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ve světle předestřeného navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejdříve se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení městského soudu pro nedostatek důvodů. Přestože stěžovatelka neuvedla, v čem
konkrétně tuto nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřuje, a nepřezkoumatelnost pouze
konstatovala, zabýval se Nejvyšší správní soud touto otázkou, neboť mu tato povinnost
ex offo vyplývá z §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud však stěžovatelkou namítanou
vadu rozhodnutí městského soudu neshledal. Navzdory tomu, že je usnesení stručné,
Nejvyšší správní soud je názoru, že je z něj zcela patrno, na základě jakých skutkových
zjištění a úvah městský soud rozhodoval. Tuto námitku proto zdejší soud důvodnou
neshledal.
Následně se zabýval podstatou kasační stížnosti, a to otázkou, zda městský soud
postupoval v souladu se zákonem, když odmítl přezkoumat rozhodnutí žalovaného
pro jeho vyloučení ze soudního přezkumu. Pro posouzení této otázky je třeba posoudit
charakter takového rozhodnutí, a to, zda zasahuje do veřejných subjektivních práv
stěžovatelky a zda jde o konečné rozhodnutí v předmětném správním řízení o přestupku.
Podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní
zákon jinak.
Podle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná v případech, domáhá-li se přezkoumání
rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.
Podle §70 písm. c) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu,
jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stanoví, že soud návrh na zahájení řízení
usnesením odmítne, jestliže je návrh podle tohoto zákona nepřípustný.
V posuzovaném případě žaloba směřuje proti samotnému rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o námitce podjatosti úřední osoby podle §14
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto
ustanovení a jeho odstavce druhého může účastník řízení namítat podjatost úřední osoby, jakmile
se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale
bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně
nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“). Charakterem
tohoto typu rozhodnutí se již zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Afs 20/2003 - 23. Přestože se tento rozsudek týkal posouzení námitky
podjatosti v daňovém řízení, závěry v něm uvedené lze plně vztáhnout rovněž na institut
námitky podjatosti podle obecné úpravy správního řízení. Je tomu tak proto, že institut
námitky podjatosti splňuje v každém řízení tentýž smysl a účel. Stejně jako v daňovém
řízení se také v řízení správním na základě námitky podjatosti pracovníků správního
orgánu pouze prověřuje, zda při vydání meritorního rozhodnutí není jednáno podjatým
úředníkem. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že rozhodování o námitce
podjatosti je pouze výkonem dozorčího práva nad postupem správce daně v konkrétním
daňovém řízení s tím, že se jedná o úkon, jímž se pouze upravuje vedení řízení. Samotné
rozhodnutí o námitce podjatosti není rozhodnutím meritorním, které by přímo
zasahovalo do subjektivních práv účastníka správního řízení, a není proto přezkoumatelné
ve správním soudnictví. Proto pokud stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí
žalovaného o její námitce podjatosti, a městský soud dospěl k závěru, že takovou žalobu
je nutno z důvodu vyloučení soudního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítnout,
postupoval tak zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
V návaznosti na dané je dále z citovaného rozsudku nutno konstatovat,
že vznesená námitka podjatosti způsobuje, že v řízení o věci samé nesmí být takovým
pracovníkem správce daně, případně vedoucím pracovníkem, činěny žádné úkony, vyjma
úkonů neodkladných, a za další, že má-li mít rozhodnutí o tom, zda je pracovník správce
daně vyloučen, smysl, musí předcházet rozhodnutí o věci samé. Nebyly-li tyto podmínky
splněny, může osoba dotčená takovým nezákonným rozhodnutím ve věci samé podat
žalobu k příslušnému soudu a napadat tak skutečnost, že ve věci samé bylo rozhodnuto
osobou podjatou. Městskému soudu ani zdejšímu soudu tak nepřísluší se na základě výše
uvedeného vyřízením námitky podjatosti zabývat, neboť takovou otázkou je oprávněn
a zároveň povinen se zabývat soud až při meritorním přezkumu rozhodnutí
o předmětném přestupku. Ostatně je nutno podotknout, že stěžovatelka v žalobě proti
meritornímu rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje o přestupku mimo jiné
namítala také nesprávný postup ve vyřízení její námitky podjatosti. Z daného je patrno,
že se její námitkou týkající se podjatosti bude muset zabývat Krajský soud v Plzni v rámci
meritorního přezkumu žaloby proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ve věci
přestupku. Pokud se tedy stěžovatelka domnívá, že odmítnutím přezkumu rozhodnutí
žalovaného o její námitce podjatosti jí byla definitivně uzavřena cesta k soudnímu
přezkumu námitky podjatosti, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces,
nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než se s tímto názorem neztotožnit, neboť
o její námitce podjatosti bude s konečnou platností rozhodnuto až Krajským soudem
v Plzni v řízení o věci samé.
Ve světle předestřeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelkou
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu
důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla
v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 2 x 2100 Kč
za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající
se věci samé a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem 4800 Kč. Ustanovenému
zástupci, JUDr. Alexandrovi Királymu, Ph.D., advokátovi se sídlem L. Podéště 1883,
Ostrava – Poruba, se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 4800 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu