ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.3.2009:91
sp. zn. 9 As 3/2009 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně:
P. B., zastoupené JUDr. Andreou Bednaříkovou, advokátkou se sídlem Františka Křížka
14, Praha 7, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a
silničního hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem,
zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Řetězová 2, Děčín I, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2006, č. j. 1449/DS/06/45318, o přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a proti občanskému soužití, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2008,
č. j. 75 Ca 6/2008 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení výše označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého
kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále „odvolací orgán“ nebo žalovaný),
ze dne 10. 4. 2006, č. j. 1449/DS/06/45318. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán“) ze dne
16. 1. 2006, č. j. MM/OD/P/41165/05/R, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou
ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení
§22 odst. 1 písm. c) a písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném
pro posuzované období (dále jen „přestupkový zákon“), a dále z přestupku proti
občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona, tím,
že dne 20. 6. 2005 v 11:10 hodin na křižovatce ulic Lounská a Bílinská v Teplicích
při řízení motorového vozidla tov. zn. VW Polo, přehlédla při odbočování vlevo
protijedoucí vozidlo tov. zn. Škoda Fabia, které jelo po hlavní komunikaci, a tím došlo ke
střetu vozidel, lehkým zraněním obou řidičů a hmotné škodě na vozidlech, která byla
orientačně vyčíslena na 160 000 Kč. Stěžovatelka nebyla za jízdy připoutána
bezpečnostním pásem. Alkohol byl vyloučen provedeným rozborem krve u obou řidičů.
Podle ustanovení §22 odst. 2 přestupkového zákona byla stěžovatelce uložena sankce, a
to pokuta ve výši 3000 Kč spolu s náhradou nákladů řízení ve výši 2500 Kč podle §79
odst. 1 citovaného předpisu.
Napadeným rozsudkem krajský soud žalobu podle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl, neboť shledal, že napadené rozhodnutí odvolacího
orgánu bylo vydáno v souladu se zákonem.
Krajský soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, dle kterého trpělo napadené
rozhodnutí vadou řízení v tom smyslu, že skutkový stav, který vzal správní orgán
za základ napadeného rozhodnutí, byl v rozporu s obsahem spisu. Krajský soud dospěl
k závěru, že odvolací orgán nepochybil v tom smyslu, že se nevypořádal s opačnými
závěry znaleckých posudků, jak namítala stěžovatelka, neboť oba znalecké posudky
podrobně popsal, vzájemně srovnal a podrobně vysvětlil, proč vycházel z posudku
zpracovaného Ing. R. Dle krajského soudu tak odvolací orgán dostatečně spolehlivě zjistil
skutkový stav, náležitě zhodnotil důkazy ve všech souvislostech a na základě toho dospěl
k názoru, že ve věci není dalšího dokazování třeba. Navíc dodal, že ani sama stěžovatelka
nepožadovala v průběhu soudního řízení provedení dalšího dokazování, zejména pak
vypracování dalšího znaleckého posudku. V této souvislosti poukázal na předchozí
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 24. 1. 2008,
sp. zn. 9 As 67/2007), ve kterém kasační soud zrušil předchozí rozhodnutí krajského
soudu v této věci z důvodu jednání soudu v nepřítomnosti stěžovatelky. Námitku
stěžovatelky týkající se otázky, zda krajský soud pochybil, nevyužil-li možnost provedení
dalších důkazů, však považoval za nedůvodnou.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uplatnila kasační námitky podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatelky je napadený rozsudek krajského
soudu nezákonný z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jakož
i z důvodu porušení ustanovení §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ke kterému došlo
z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatelka spatřuje v jeho
nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů napadeného rozsudku. Podle názoru stěžovatelky
bylo řízení před odvolacím orgánem vadné, a to tím, že při zjišťování skutkové podstaty
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost. Stěžovatelka neuvádí, které konkrétní ustanovení mělo
být porušeno, toto porušení však spatřuje v existujícím rozporu mezi oběma znaleckými
posudky, kdy se, dle jejího názoru, měl odvolací orgán s touto skutečností vypořádat buď
výslechem znalců, jejich konfrontací nebo ustanovením třetího znalce, který by
vypracoval revizní znalecký posudek. Dle stěžovatelky nemá skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, neboť ve spise jsou založeny rozporné znalecké posudky – posudek Ing. R. je
v rozporu s posudkem Ing. Č. V kasační stížnosti pak v obecné rovině napadá jednotlivé
závěry, ke kterým žalovaný v rozhodnutí dospěl (použití počítačových programů, aktivace
airbagů).
Dále stěžovatelka brojí proti nesprávnému posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, které spatřuje v porušení zásady in dubio pro reo. Namítá,
že odvolací orgán pochybil tím, že v situaci, kdy vedle sebe stojí dva protichůdné znalecké
posudky, neaplikoval zásadu in dubio pro reo, neboť ve správním trestání mají správní
orgány aplikovat stejné principy jako v řízení trestním.
Na základě výše uvedených skutečností stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný odvolací orgán ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl,
že stěžovatelka uplatňuje v podané kasační stížnosti stejné námitky, které použila již
v podání předchozí kasační stížnosti (vedené Nejvyšším správním soudem pod
sp. zn. 9 As 67/2007). Dodává, že hodnocení důkazů je výlučně věcí soudu a nemusí,
a v podstatě ani nemůže, být vyhovujícím pro oba účastníky sporu. Hodnocení důkazů
soudem považuje za řádně odůvodněné a v souladu s platnými právními předpisy. Dále
se vyjadřuje k otázce, z jakých údajů vycházeli znalci při zpracovávání znaleckých posudků
a to tak, že znalec Ing. R. vycházel pouze z údajů zjištěných Policií ČR v předcházejícím
šetření, zatímco Ing. Č. mimo tato zjištění připouští i možnost, že p. Z. nepřijížděl po
hlavní, ale naopak vedlejší silnici a na základě těchto spekulací vyslovuje svoje závěry.
Vzhledem k tomu, že soud řádně vyhodnotil všechny důkazy a dospěl tak k
jednoznačným závěrům, nelze dle odvolacího orgánu uplatnit zásadu in dubio pro reo,
neboť žádné pochybnosti o skutkovém stavu neměl. Neztotožňuje se s názorem
stěžovatelky, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a že se soud
nevypořádal s její argumentací, naopak uvádí, že soud řádně reagoval na argumentaci
stěžovatelky a vysvětlil veškeré úvahy, které ho vedly k rozhodnutí ve věci. Navrhuje
proto podanou kasační stížnost zamítnout.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že žalobou ze dne 28. 4. 2006
se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2006,
č. j. 1449/DS/06/45318, ve věci přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu dle ustanovení §22 odst. 1 písm. c) a písm. f) přestupkového zákona a dále
z přestupku proti občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 písm. b) uvedeného
zákona. Namítala zejména to, že k posouzení pravděpodobného viníka dopravní nehody
nechala vypracovat posudek (posudek Ing. Richarda Čepka), jehož závěry se diametrálně
liší od závěrů znaleckého posudku Ing. T. R., jenž byl ustanoven ke zpracování
znaleckého posudku v průběhu správního řízení. Žalovaný si měl vyžádat další nezávislý
posudek, na místo toho rozhodl „od stolu“. Žalobkyně tvrdila, že napadené rozhodnutí
trpí vadou řízení, neboť skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného
rozhodnutí, je v rozporu s obsahem správního spisu.
Krajský soud žalobu pro nedůvodnost zamítl, když dospěl k závěru, že se správní
orgán řádně vypořádal se všemi informacemi, které měl k dispozici, včetně znaleckého
posudku Ing. Č. V rozsudku konstatoval, že odvolací orgán v napadeném rozhodnutí
srovnal obsah obou znaleckých posudků a poté přesvědčivě a podrobně vysvětlil,
proč prvnímu z nich uvěřil a druhému nikoliv, namítané pochybení správního orgánu,
že odvolací orgán posudek Ing. Č. ignoroval, proto neshledal. Pokud správní orgán
tomuto v pořadí druhému stěžovatelkou opatřenému znaleckému posudku, v němž znalec
z oboru motorových vozidel a městské a silniční dopravy Ing. R. Č. dospěl k opačnému
závěru ohledně pravděpodobného viníka dopravní nehody, než k jakému dospěl znalec v
témže oboru Ing. T. R., neuvěřil a tuto skutečnost odůvodnil, naplnil tím své právo a
současně zákonnou povinnost zhodnotit předkládané důkazní prostředky.
Nejvyšší správní soud na základě včas podané kasační stížnosti rozsudkem ze dne
24. 1. 2008, č. j. 9 As 67/2007 - 38, rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil věc soudu
k dalšímu řízení. Kasační soud vyhodnotil jako důvodnou námitku stěžovatelky týkající
se skutečnosti, že soud nevzal v potaz její omluvu z účasti na nařízeném jednání a žádost
o odročení jednání ze zdravotních důvodů, konkrétně z důvodu pokročilého těhotenství,
a rozhodl o věci v její nepřítomnosti, aniž by se její omluvou zabýval. Naproti tomu
námitku týkající se údajných pochybností krajského soudu o věrohodnosti znaleckých
posudků a jeho povinnosti zadat vypracování třetího znaleckého posudku, který by se měl
vyjádřit k oběma znaleckým posudkům, Nejvyšší správní soud odmítl. K tomu uvedl, že z
odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud žádné pochybnosti o věrohodnosti znaleckých
posudků neměl. Krajský soud pouze přezkoumával, zda odvolací orgán skutečně rozhodl
„od stolu“ o zamítnutí odvolání stěžovatelky a zda skutkový závěr, který správní orgán
učinil, je v rozporu s obsahem spisu, jak to stěžovatelka v žalobě namítala, a zda tedy
správní řízení bylo zatíženo vadou, pro kterou by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno.
Po vrácení věci zpět krajskému soudu krajský soud pokračoval v řízení, přičemž
rozsudkem napadeným kasační stížností v nyní projednávané věci žalobu
pro nedůvodnost zamítl, neboť odvolací orgán dostatečně spolehlivě zjistil skutkový stav,
náležitě zhodnotil důkazy ve všech souvislostech a na základě toho dospěl k názoru,
že ve věci není dalšího dokazování třeba. Navíc dodal, že ani sama stěžovatelka
nepožadovala v průběhu soudního řízení provedení dalšího dokazování, zejména
pak vypracování dalšího znaleckého posudku. V této souvislosti poukázal na předchozí
zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu, ve kterém kasační soud zrušil předchozí
rozhodnutí krajského soudu v této věci z důvodu jednání soudu v nepřítomnosti
stěžovatelky, avšak z hlediska provedení dalších důkazů či zhodnocení skutkového stavu
krajskému soud ničeho nevytknul. V odůvodnění rozsudku krajský soud dále uvedl,
že ačkoliv nezkoumal technické detaily obou posudků, neboť napadené rozhodnutí
přezkoumal v souladu s ustanovením §71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2, větou druhou
a třetí, a ustanovením §75 odst. 2, větou první, s. ř. s. pouze v tom rozsahu,
který stěžovatelka uplatnila v zákonem stanovené lhůtě (§71 odst. 1, věta první, s. ř. s.),
vyhodnotil posudek Ing. R. Č. za méně vyvážený než posudek Ing. T. R. Prvně opatřený
posudek Ing. T. R. je dle názoru soudu v popisu zjištění vyplývajících z policejního spisu
střízlivější a objektivnější, neboť znalec pracoval i s alternativními možnostmi, zatímco
posudek později vyhotovený Ing. Č. se mu jevil jako ne zcela objektivní pro kategoricky
vyslovené závěry a příliš autoritativní pojmy, které v něm byly použity.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). S ohledem
na kasační námitky uplatněné v nyní projednávané věci neshledal zdejší soud důvody, pro
které by kasační stížnost byla ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 s. ř. s. nepřípustná. Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Kasační soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky týkající
se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je vadou natolik závažnou, že se jí soud musí zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy,
kdyby ji stěžovatelka nenamítala.
Podle konstantní judikatury správních soudů se za nepřezkoumatelné považuje
takové rozhodnutí, u něhož není zřejmé, proč rozhodující orgán rozhodl tak, jak rozhodl,
případně neobsahuje-li napadené rozhodnutí odůvodnění nebo je-li toto odůvodnění
nesrozumitelné. Za nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nedostatek důvodů je považováno
i rozhodnutí vycházející ze spisu, který obsahuje protichůdná sdělení, není-li z rozhodnutí
zřejmé, které dostupné podklady vzal rozhodující orgán v úvahu a proč. Dále je nutno
zdůraznit, že jedná-li se o nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů,
musí být tato vada založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud
opírá své rozhodovací důvody (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, ze dne
27. 10. 2004, č. j. 7 As 60/2003 - 75, či ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93;
veškeré zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud jako nepřezkoumatelné rozhodnutí krajského soudu podle
výše uvedených kritérií nevyhodnotil. Má za to, že odůvodnění napadeného rozsudku
je dostatečné. Krajský soud popsal důvody, pro které se ztotožnil se závěry žalovaného,
který v napadeném rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, proč se při dokazování přiklonil
k názoru vycházejícímu z posudku Ing. R. a nikoliv k závěrům posudku Ing. Č. Z
rozhodnutí odvolacího orgánu (str. 4) je patrné, že oba posudky porovnal nejen mezi
sebou, ale i s přiloženými fotografiemi z místa nehody a až poté zaujal stanovisko.
To, že stěžovatelka nesouhlasí s vysloveným názorem a subjektivně hodnotí odůvodnění
jako nedostatečné, nezakládá samo o sobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Zdejší soud neshledal, že by soud v odůvodnění rozsudku pominul některou
ze žalobních námitek, či že by jeho odůvodnění obsahovalo argumentační deficity.
Skutečnost, že posudek, jehož závěry nebyly vyhodnoceny jako relevantní důkaz,
je součástí spisového materiálu, nemá za následek rozhodování v rozporu se spisovým
materiálem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. To, že se ve spise vedle
sebe vyskytují protichůdná tvrzení a důkazy, je odrazem samotné činnosti účastníků
řízení, kteří mají právo navrhovat důkazy vyvracející dosavadní zjištění správních orgánů.
Nelze se tedy ztotožnit s názorem stěžovatelky, že napadené rozhodnutí je v rozporu
se skutečnostmi ve spise jen z toho důvodu, že se neztotožnilo se závěry vyplývajícími
z posudku Ing. Č. Rozhodnutí správního orgánu musí vycházet ze skutečností uvedených
ve spise jako celku. Rozhodnutí věci je výsledkem komplexního hodnocení všech
dostupných důkazů, jehož výsledek vzhledem k použití zásady volného hodnocení
nemusí, a většinou ani nemůže, být ve shodě se závěry učiněnými z každého důkazu
samostatně. Žádný z předložených důkazů však nesmí být opomenut a musí být náležitě
zhodnocen, což se v předmětném případě stalo. V tomto smyslu se k této otázce vyjádřil
také např. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 29. 1. 2002,
sp. zn. 5 A 731/2000, kde konstatoval, že „správnímu orgánu naprosto nelze upřít právo hodnotit
důkazy podle vlastního uvážení; je to samozřejmě i jeho povinností. Hodnocení důkazů je myšlenkovou
úvahou, při které usuzující přijímá jedno tvrzení a odmítá jiné, přičemž se opírá o logické, systematické,
historické, pravděpodobnostní, věrohodnostní atp. úsudky, které v odůvodnění svého rozhodnutí musí
vyjádřit.“.
Vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, je možná pouze za situace
chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
přičemž dostupný materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Rozporem skutkové podstaty se spisem je míněna situace, kdy by skutkový materiál, jinak
dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003 - 76, www.nssoud.cz). Takové skutečnosti však kasační
soud v nyní projednávané věci neshledal.
Další námitky stěžovatelky směřující do nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného týkající se technických otázek jako je např. použití počítačového programu
pro analyzování dopravních nehod, vyhodnocení aktivace airbagů, také nemohou obstát.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu ověřil, že stěžovatelka vytýká krajskému soudu
nevypořádání námitek, které v žalobě vůbec neuvedla. Námitky rozsáhle popisující údajné
deficity, kterými trpí rozhodnutí žalovaného, vznesené až v kasační stížnosti nejsou
přípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.). Soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat
jako „odvolací řízení“ v plné apelaci, neboť je nutné respektovat převážně uplatňovaný
kasační princip soudního řízení vedeného dle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
Žalobní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace a zásadou
dispoziční. To především znamená, že soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí
v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), nejde-li o skutečnosti, k nimž musí přihlížet
z úřední povinnosti. Ze žalobních bodů musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Je tedy plně v dispozici žalobce stanovit meze soudního
přezkumu, a to nejen kvantitativně – označením výroků, které napadá, ale také
kvalitativně – uvedením žalobních důvodů, v nichž žalobce soustředí své výtky proti
napadenému rozhodnutí.
V této souvislosti kasační soud připomíná, že žalobní důvody stěžovatelka omezila
pouze na následující tvrzení: „přestože se znalecký posudek Ing. Č. diametrálně liší od znaleckého
posudku Ing. R. a skutečně předkládá a prokazuje možnost, že vozidlo řízené p. Z. přijelo do místa
nehody z vedlejší ulice, neprovedl odvolací orgán žádné další úkony, výslechy znalců popř. jejich
konfrontaci, nevyžádal ani svůj vlastní nezávislý znalecký posudek a již dne 10. 4. 2006, tedy po 10
dnech, od stolu rozhodl o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí odboru dopravy Magistrátu města
Ústí n /L. …..napadené rozhodnutí trpí vadou řízení, když skutkový stav, který vzal správní orgán za
základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s obsahem správního spisu.“
Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že veškeré včas uplatněné žalobní námitky byly
krajským soudem zcela vypořádány. Námitky směřující do nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku jak z nedostatku důvodů rozhodnutí, tak z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nejsou důvodné.
Pokud jde o námitku stěžovatelky napadající porušení zásady in dubio pro reo, tato
byla uplatněna poté, kdy bylo vydáno kasační stížností napadené rozhodnutí, a proto tvoří
nepřípustné nóvum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., ke kterému se nepřihlíží. Nicméně
i přesto Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že základním předpokladem pro použití
této zásady, a tedy i následného rozhodnutí ve prospěch „obviněného“, je existence
pochybností o správnosti a věrohodnosti zjištěného skutkového stavu. Není tedy možné
zásadu in dubio pro reo automaticky použít vždy, když má rozhodující orgán k posouzení
protichůdné důkazy. Existence rozdílných tvrzení a důkazů je typickou a nedílnou
součástí řízení už jen z toho důvodu, že jsou navrhovány účastníky řízení, jejichž zájem
na výsledku rozhodnutí je opačný. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů pak
rozhodující orgán posuzuje dostupné důkazy každý zvlášť a ve vzájemné souvislosti
a z těchto zjištění činí závěr. Použití zásady in dubio pro reo přichází v úvahu pouze tehdy,
má-li i po zhodnocení všech důkazů (včetně jejich váhy, věrohodnosti atd.) rozhodující
orgán pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav dostatečně zjištěn, případně o tom,
jak rozhodnout. Z uvedeného vyplývá, že pokud při rozhodování k pochybnostem
nedošlo a po zhodnocení všech dostupných důkazů zaujal rozhodovací orgán názor,
o němž neměl pochyby, nemůže být námitka porušení zásady in dubio pro reo důvodná.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
podanou kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Přestože Nejvyšší správní soud ze spisu náklady žalovaného zjistil, nemůže
tyto náklady považovat za důvodně vynaložené, neboť žalovaný disponuje dostatečným
množstvím vlastních pracovníků, kteří jej mohli v tomto řízení zastupovat. Z uvedených
důvodů rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu