ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.30.2009:163
sp. zn. 9 As 30/2009 - 163
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci
žalobce: STK VYŠKOV s.r.o., se sídlem Olomoucká 744/45, Vyškov, zastoupeného
JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 – Břevnov, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1,
zastoupeného JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou se sídlem Korunní 104, Praha 10,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2004, č. j. 32/2004-150-STK3/7, o odejmutí
oprávnění k provozování stanice technické kontroly, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 6 Ca 27/2007 - 133,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. 6 Ca 27/2007 - 133,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 12. 5. 2004, č. j. 32/2004-150-STK-
3/7. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského
úřadu Jihomoravského kraje ze dne 19. 1. 2004, č. j. JMK 35103/2003 OD/Di. Tímto
prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle §59 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb.,
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), odejmuto oprávnění
k provozování stanice technické kontroly s tím, že stanice technické kontroly závažným
způsobem porušila povinnosti stanovené v §47 a §48 téhož zákona tím, že vykazovala
provedení technických prohlídek vozidel, aniž by tato vozidla byla k technické prohlídce
skutečně přistavena.
Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Namítl, že vozidla, u nichž žalobce vykázal dne 4. 12. 2003 provedení technické
prohlídky, toho dne ve stanici technické kontroly nebyla. Pokud by byla prohlídka těchto
vozidel provedena dne 3. 12. 2003, jak tvrdil žalobce, musela by mít stanice technické
kontroly dne 4. 12. 2003 k dispozici záznamy o prohlídce vozidel s datem 3. 12. 2003.
Tento den by musel být v souladu se zákonem uveden v následně vyhotoveném
protokolu o provedení pravidelné technické prohlídky jako datum prohlídky, datum příští
technické prohlídky by musel být stanoven nejpozději ke dni 3. 12. 2005. V den kontroly,
tj. 4. 12. 2003, se ve stanici technické kontroly nacházely jen protokoly o provedení
pravidelné technické prohlídky s datem 4. 12. 2003, přičemž ve věci není sporu o tom,
že tento den předmětná vozidla do stanice technické kontroly přistavena nebyla. Z těchto
důvodů správní orgány označily všechna následná tvrzení žalobce za účelová. Žalobce
nebyl schopen v den kontroly ani na výzvu podat ke vzniklé situaci jakékoliv vysvětlení.
Dále nepředložil kontrolním orgánem vyžadované záznamy závad, které vyplňují ručně
kontrolní technici po provedení prohlídky vozidla, přestože pouze na jejich základě mohl
být vyhotoven protokol o technické prohlídce vozidel.
Žalobcem dodatečně podané objasnění, dle něhož byly dne 4. 12. 2003 vystaveny
protokoly o prohlídce vozidel zkontrolovaných dne 3. 12. 2003, neboť tohoto dne
nefungoval počítačový systém, bylo správními orgány vyvráceno. Stěžovatel uvedl,
že správní orgán je povinen provést takové důkazy, které mohou přispět k přesnému
a úplnému objasnění věci, a to i bez návrhů účastníků. Správní orgán je oprávněn
posoudit a rozhodnout, které důkazy a v jakém rozsahu provede. V souladu s §34 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), správní orgány provedly
jak důkazy navržené žalobcem, tak i z vlastní iniciativy. Nebyly provedeny důkazy
výslechem 4 svědků navržených žalobcem v odvolacím řízení, neboť je stěžovatel
považoval vzhledem ke zjištěnému stavu za nadbytečné a tento závěr v rozhodnutí
odůvodnil. Stěžovatel zdůraznil, že v řízení bylo hodnocením důkazů prokázáno porušení
zákonem stanovených povinností žalobce, který vystavil protokoly o provedení technické
kontroly vozidel s datem jejich provedení dne 4. 12. 2003, i když tento den technickou
prohlídku všech dvanácti vozidel neprováděl, což ani nepopírá, dodatečně podané
vysvětlení tohoto nesouladu se žalobci nepodařilo obhájit. Žalobce v den kontroly neměl
k dispozici záznamníky o provedené technické prohlídce, které jsou však podkladem
pro zpracování protokolů. Tyto předložil až dodatečně s velkým prodlením (29. 12. 2003).
Mezi vozidly, která měla být kontrolována dne 3. 12. 2003, bylo zahrnuto i vozidlo,
u něhož byla technická prohlídka řádně provedena dne 4. 12. 2003, což mimo jiné dle
stěžovatele svědčí o jejich dodatečném vyhotovení. Stěžovatel dále doplnil,
že ani výpovědi zaměstnanců žalobce jednoznačně neprokázaly řádný průběh technických
prohlídek dne 3. 12. a 4. 12. 2003 Stěžovatel konstatoval, že dle zákona č. 56/2001 Sb.
jsou podkladem pro provedení řádné kontroly především listinné důkazy, ze kterých,
pokud je technická prohlídka prováděna řádně, se dá zjistit postup kontrolovaného
subjektu v den provádění kontroly. Požadavek městského soudu, aby byly provedeny
následné výslechy provozovatelů vozidel, je dle jeho názoru v rozporu se zásadou
rychlosti a hospodárnosti správního řízení, pokud z provedených důkazů bylo spolehlivě
zjištěno a prokázáno, že došlo k porušení právních předpisů se zákonem předpokládaným
následkem uvedeným ve výrocích správních rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel neuvádí žádné nové
skutečnosti či relevantní důvody, které by vyvrátily závěry městského soudu o tom,
že rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Městský soud rozhodnutí stěžovatele napadeným rozsudkem zrušil podle §78
odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění městský
soud uvedl, že podle §32 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí.
Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení. V daném případě bylo žalobci odňato
oprávnění k provozování stanice technické kontroly z toho důvodu, že bez faktického
provedení technické kontroly u vyjmenovaných vozidel vydal protokol o technické
prohlídce vozidla. Stěžovatel vycházel ze zjištění, že dne 4. 12. 2003, kdy podle písemných
záznamů měla být kontrola provedena, se tato vozidla ve stanici technické kontroly
nenacházela. Soud nezpochybnil kontrolní zjištění, dle jehož závěru se předmětná vozidla
dne 4. 12. 2003 v areálu stanice technické kontroly nenacházela. Podle jeho názoru však
nelze nepřihlédnout k tomu, že žalobce v průběhu správního řízení tvrdil, že vozidla byla
zkontrolována předchozího dne, avšak z technických důvodů nemohly být o těchto
prohlídkách vyhotoveny potřebné záznamy. Nepravdivost tohoto tvrzení nebyla
jednoznačně prokázána. Pro závěr, že byly naplněny podmínky pro odnětí oprávnění
žalobci, je třeba přesně a úplně zjistit, zda předmětná vozidla byla či nebyla fakticky
do stanice technické kontroly přistavena a zda u nich byla skutečně provedena technická
prohlídka či nikoli. Z důvodů zjištění skutečného stavu věci bylo třeba podle názoru
soudu vyslechnout jako svědky majitele předmětných vozidel a zjistit, kde se jejich vozidla
dne 3. 12. 2003 nacházela, zda, kým a kdy byla do stanice technické kontroly přistavena.
Jako svědci mohly být vyslechnuty případně i další osoby, které měly s vozidly tento den
jezdit. Městský soud poukázal na to, že u jednoho vozidla správní orgán takto postupoval.
Z jakých důvodů nebyly takto ověřeny uvedené skutečnosti i ohledně dalších vozidel, není
ze správního spisu zřejmé. V rozsahu dokazování nebyly správní orgány vázány návrhy
žalobce, kritériem pro stanovení rozsahu dokazování bylo pouze úplné a přesné zjištění
skutečného stavu věci. Na základě takto shromážděného důkazního materiálu je nutno
věc řádně posoudit a získané důkazy vyhodnotit v souladu s §34 odst. 5 správního řádu.
Skutečnost, zda a kdy byla technická kontrola u předmětných vozidel provedena,
je pro posouzení věci právně významná. Soud uzavřel, že ze zmíněných důvodů má za to,
že nevyslechnutím konstatovaných osob žalovaný nerespektoval §32 odst. 1 správního
řádu a jeho rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu
věci.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal
při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §32 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom
není vázán jen návrhy účastníků řízení.
V dané věci bylo nesporné, že žalobce vykázal provedení technických kontrol
celkem dvanácti vozidel dnem 4. 12. 2003, aniž by tato vozidla k němu byla tohoto dne
přistavena. Tato skutečnost byla jednoznačně prokázána kontrolou provedenou u žalobce
dne 4. 12. 2003, o jejímž průběhu byl sepsán protokol. Při kontrole byla od 6 hodin
32 minut sledována vjíždějící a vyjíždějící vozidla ze stanice technické kontroly
a zapisovány jejich registrační značky, a to až do 9 hodin 45 minut. Následně bylo
provedeno porovnání zaznamenaných vozidel se seznamem provedených technických
prohlídek a protokolů o technických prohlídkách, přičemž bylo zjištěno, že dvanáct
vozidel nebylo k technické prohlídce přistaveno, ačkoli u nich bylo toho dne vykázáno
provedení technické prohlídky. Toto zjištění žalobce nezpochybňoval, potvrdil
jej i městský soud.
Mezi účastníky řízení bylo naopak sporné, zda za účelem vyvrácení tvrzení žalobce
o tom, že k faktickému provedení technických prohlídek předmětných vozidel došlo dne
3. 12. 2003 a že z důvodu zhroucení počítačového systému byly protokoly o technických
prohlídkách vyhotoveny dne 4. 12. 2003, měly správní orgány provést další důkazy.
Městský soud v rozsudku uvedl, že „nelze nepřihlédnout k tomu, že žalobce v průběhu správního
řízení uváděl určité skutečnosti, pro které nebyly o prohlídkách vozidel provedených dne 3. 12. 2003
vyhotoveny potřebné záznamy a kvůli kterým byly tyto vyhotovovány až dodatečně.“ Dále dle
městského soudu „nepravdivost tohoto tvrzení nebyla jednoznačně prokázána“. Městský soud tedy
dospěl k závěru, že skutečnost, zda a kdy byla technická kontrola u předmětných vozidel
provedena, je pro posouzení věci právně významná. Dle jeho názoru správní orgány
porušily §32 odst. 1 správního řádu, pokud ve správním řízení neprovedly důkaz
výslechem majitelů předmětných vozidel k ověření skutečnosti, kde se jejich vozidla
nacházela dne 3. 12. 2003, kým a kdy byla do stanice technické kontroly přistavena,
či výslechem dalších osob, které měly s těmito vozidly ve zmíněný den jezdit.
Nejvyšší správní soud se s tímto právním názorem, zejména s výkladem
ustanovení §32 odst. 1 správního řádu v dané věci, neztotožnil. Dle §32 odst. 1
správního řádu musí rozhodnutí správních orgánů vycházet ze spolehlivě a úplně
zjištěného stavu věci. Rozsah a způsob zjišťování pokladů pro rozhodnutí určuje správní
orgán. Správní orgán je tedy zodpovědný za primární určení, jaké skutečnosti budou
předmětem dokazování tak, aby jeho výsledek poskytl ucelený podklad pro vydání
rozhodnutí. Účastník správního řízení musí být informován o tom, jaké důkazy a za jakým
účelem jsou prováděny. Pokud účastník navrhne sám provedení určitých důkazů,
je v pravomoci správního orgánu rozhodnout, zda je provede či nikoliv. Pokud
se rozhodne účastníkem navržený důkaz neprovádět, je povinen vždy toto rozhodnutí
odůvodnit (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2007,
č. j. 3 As 32/2006 - 52, dostupný na www.nssoud.cz). Pokud správní orgány opatří
dostatek podkladů pro svá rozhodnutí, na základě kterých je skutkový stav zjištěn
dostatečně přesně a úplně, a odůvodní neprovádění dalšího dokazování, nelze jim
oprávněně vytýkat, že neprovedly další důkazy k prokázání skutkového tvrzení účastníka
řízení, které bylo na základě jiných dostatečně provedených důkazů shledáno jako
nevěrohodné.
Dle Nejvyššího správního soudu městský soud vycházel ve svém rozhodnutí
z nesprávného právního názoru, dle něhož byla pro posouzení zákonnosti napadeného
rozhodnutí stěžovatele právně významná skutečnost, zda a kdy byla provedena technická
kontrola u předmětných vozidel (tj. u vozidel, jejichž prohlídka byla vykázána dne
4. 12. 2003, aniž by tato byla v areálu stanice technické kontroly přítomna). Je však nutno
si uvědomit, že rozhodnutí o odnětí oprávnění provozovat stanici technické kontroly,
bylo vydáno za porušení zákonem stanovené povinnosti STK, ke kterému prokazatelně
došlo. Správní orgán bezpochyby prokázal, žalobce vydal dne 4. 12. 2003 protokoly
o prohlídce několika vozidel s tím, že tato prohlídka byla uvedeného dne provedena.
Správní orgán disponoval dostatečnými důkazy, že k této situaci došlo, s čímž se městský
soud sám ztotožnil. V den kontroly, tj. 4. 12. 2003, žalobce tento stav nedokázal nijak
vysvětlit, přestože k tomu byl správním orgánem vyzýván a byla mu jednoznačně známa
vážnost situace (v ten samý den byla činnost STK pozastavena). Žalobce až s velkou
časovou prodlevou nabídl správnímu orgánu vysvětlení jinak nezákonného stavu,
tj. že vozidla, kterým byl vydán protokol o provedení technické prohlídky vozidla dne
4. 12. 2003 byla ve skutečnosti prohlédnuta dne 3. 12. 2003, avšak z důvodu výpadku
počítačového systému nemohl být o jejich prohlídce vyhotoven protokol již tohoto dne.
Z hlediska důkazní teorie se tedy jedná o tzv. liberační důvod, kdy žalobce připouští
negativní právní stav, avšak prokazuje, že z důvodu existence jiných skutečností na něj
nelze nazírat jako na stav nezákonný. Pokud by prokázal existenci tvrzených skutečností,
pak by skutečně mohl zvrátit hodnocení původně zřejmě nezákonného stavu ve svůj
prospěch. Je však nutno konstatovat, že v každém případě leží prokázání liberačního
důvodu zcela na straně toho, kdo jej tvrdí.
V předmětné věci měl být „liberačním“ důvodem žalobce výpadek počítačového
systému ve stanici technické kontroly, ke kterému mělo dojít v odpoledních hodinách dne
3. 12. 2003 a díky němuž nebylo možno vyhotovit protokoly o technické prohlídce
v té době zkontrolovaných vozidel. Žalobce tuto argumentaci předestřel správnímu
orgánu dne 31. 12. 2003, tj. více než 3 týdny po provedení kontroly a zjištění porušení
zákonných povinností STK, toto tvrzení nepodložil žádnými objektivními důkazy.
Jak je výše uvedeno, případná existence výpadku počítačového systému STK dne
3. 12. 2003 byla v řízení pro žalobce zásadní skutečností, přičemž nesl výhradní důkazní
břemeno ohledně jejího prokázání. O výpadku počítačového systému prvně vypověděl
jednatel žalobce dne 31. 12. 2003, přičemž své tvrzení opíral o dodatečné předložení
ručně provedených záznamů z technických prohlídek datovaných dne 3. 12. 2003. Shodné
tvrzení o nefunkční počítačové síti podala ve své výpovědi ze dne 6. 1. 2004 jediná
zaměstnankyně žalobce J. B., která protokoly o technické prohlídce vozidel dne
4. 12. 2003 vyhotovila. Jednatel žalobce však nedokázal vysvětlit, proč záznamy
kontrolních techniků o prohlídkách vozidel ze dne 3. 12. 2003 nebyly ve stanici technické
kontroly k dispozici dne 4. 12. 2003, kdy byly kontrolním pracovníkem výslovně
vyžadovány. V den provádění kontroly byli ve stanici technické kontroly přítomni vedoucí
stanice V. P., společník žalobce D., což jsou v každém případě osoby kompetentní
vyhodnotit závažnost situace a zjistit si neprodleně skutečnosti potřebné k objasnění
případných nejasností. Sám jednatel M. Stuchlík při výpovědi před správním orgánem
přitom uvedl, že při výpadku počítačového systému jsou ručně vyhotovené záznamy o
prohlídkách jediným dokladem o provedení prohlídky. Pokud by byly záznamy o
prohlídkách předmětných vozidel vyhotoveny skutečně dne 3. 12. 2003, musela by je mít
obsluha počítače (zde J. B.) vkládající údaje dne 4. 12. 2003 do protokolů o technických
prohlídkách k dispozici, neboť z nich bylo nutné čerpat údaje na nich uvedené, týkající se
např. registrační značky vozidla, VIN (č. karoserie), stavu ujetých km/motohod. apod.
Rozpor mezi tímto tvrzením a nepředložením těchto záznamů v den, kdy podle nich měly
být vyhotoveny protokoly o technických prohlídkách z minulého dne, jednatel žalobce
nijak nevysvětlil. Nikdy též neuvedl, proč takto důležité tvrzení bylo předneseno
správnímu orgánu se zpožděním více než 3 týdnů, i přesto, že mu jako jednateli důvod
zastavení činnosti stanice technické kontroly (který tímto vyvracel) musel být znám již v
den kontroly nebo ihned poté. Přestože dle tvrzení J. B. byli v době počítačového kolapsu
ve stanici technické kontroly přítomni další 3 kontrolní technici, žádný z nich toto tvrzení
nepotvrdil.
Stěžovatel ve svém rozhodnutí dle názoru Nejvyššího správního soudu
srozumitelně uvedl, z jakých důvodů považoval liberující tvrzení žalobce za nevěrohodné,
odkázal na konkrétní skutečnosti, které dle jeho názoru předestřenou verzi ohledně
výpadku počítačového systému vyvracejí. Konkrétně stěžovatel v napadeném rozhodnutí
zdůraznil, že při provedení kontroly dne 4. 12. 2003 nikdo tuto skutečnost neuvedl,
přestože by rozsáhlý výpadek systému předchozího dne musel být někým z přítomných
pracovníků zaznamenán, případně by jim musel být sdělen okamžitě poté, kdy vyšly
najevo důsledky kontroly. Stěžovatel dále odkázal na vyjádření dodavatele programu
AIS-STK, který tvrzený výpadek označil za nepravděpodobný, možnost úplné ztráty dat
u již do systému jednou vložených vozidel v počtu 10 pak zcela vyloučil. Za zásadní
stěžovatel vzhledem k tvrzení o výpadku počítačového systému označil nepředložení
záznamníků závad k vozidlům kontrolovaným předchozího dne při kontrole dne
4. 12. 2003, neboť na základě ničeho jiného nemohly být protokoly o kontrole vyplněny.
Tyto záznamníky byly bez vysvětlení předloženy až dne 31. 12. 2003. V této podobě
je stěžovatel označil za důkaz s minimální vypovídací hodnotou, neboť se jednalo o ruční
vyplnění formulářů, které mohou být vyplněny kdykoliv; v řízení by tak jejich předložení
bylo relevantní v den kontroly, kdy podle těchto záznamů měly být vyhotoveny protokoly
o technické prohlídce.
Dle Nejvyššího správního soudu z výše uvedených skutečností vyplývá,
že stěžovatel žalobci řádně předestřel předmět správního řízení, žalobce neměl
pochybnosti o tom, v čem je spatřováno jeho pochybení a o jaké důkazy správní orgán
svá zjištění opírá. Žalobce nezpochybnil původní zjištění správního orgánu prokazující
porušení zákonem stanovených povinností ze strany žalobce při provádění technických
prohlídek, ale v průběhu řízení přednesl liberační tvrzení, které mělo zjištěné
nesrovnalosti objasnit. Existence těchto liberačních skutečností však zůstala na úrovni
tvrzení dvou osob (jednatele žalobce a J. B.) a žalobci se nepodařilo odstranit výrazné
rozpory, které jím přednesená verze skutečnosti vyvolávala. Sám jednatel, který tvrzení
správnímu orgánu přednesl, nedokázal objasnit základní nesrovnalosti ohledně
nepředložení ručně psaných záznamů o závadách na vozidlech v den provedení kontroly
ani důvody relativně dlouhého prodlení s uvedením natolik zásadních skutečností pro
řízení, které pro svůj subjektivní charakter nemohl nikdo jiný vysvětlit. Bez odstranění
zásadních rozporů zpochybňujících základní teze tvrzení ze strany osoby, která jej
správnímu orgánu poskytla a na které leželo důkazní břemeno (a bylo v její moci
přinejmenším zmíněné rozpory vysvětlit), nelze po správním orgánu požadovat,
aby k prokázání této skutečnosti prováděl podrobné dokazování. Naopak, lze souhlasit
se stěžovatelem, že podrobné prokazování veškerých ústních, ničím nepodložených
tvrzení, která jsou spolehlivě vyvrácena několika dalšími již provedenými důkazy, by bylo
v rozporu se zásadou hospodárnosti, rychlosti a efektivity správního řízení.
Městský soud zpochybnil rozhodnutí stěžovatele z důvodu nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci, považoval za nutné zjistit, zda vozidla, o jejichž
prohlídce byl vystaven stanicí technické kontroly protokol o technické prohlídce dne
4. 12. 2003, s tím, že dle protokolů byla tato prohlídka stejného dne provedena, nebyla
stanicí prohlédnuta případně v jiném termínu, konkrétně 3. 12. 2003. Městský soud
se však nevypořádal s tím, že důkazy shromážděné správním orgánem a jejich podrobné
hodnocení tvoří jednotný celek prokazující porušení povinností ze strany žalobce (žalobce
vykázal provedení technických kontrol celkem dvanácti vozidel dnem 4. 12. 2003,
aniž by tato vozidla toho dne zkontroloval), který žalobce v průběhu správního řízení
účinně nezpochybnil. Za účinné zpochybnění nelze považovat přednesení ničím
nepodloženého liberačního tvrzení. Žalobce provedení důkazů, které vyžaduje provést
městský soud (výslech majitelů vozidel, případně dalších osob, které měly s vozidly jezdit),
v průběhu správního řízení nepožadoval. V řízení o odvolání navrhl výslech jmenovitě tří
řidičů vozidel, bez identifikace, proč má být proveden právě jejich výslech, když sporných
aut bylo více. Čestná prohlášení osob potvrzujících, že jejich vozidlo bylo kontrolováno
na stanici technické kontroly dne 3. 12. 2003 a z důvodu poruchy počítače si vyzvedly
protokol o technické prohlídce až následujícího dne, žalobce předložil až v soudním
řízení, aniž uvedl, proč tak neučinil již dříve. Ve správním řízení tento ani žádný podobný
důkaz správním orgánům neposkytl, proto ho logicky nemohly zahrnout do důkazního
řízení. Z rozhodnutí městského soudu však vyplývá, že správní orgány měly tyto důkazy
za výše uvedené situace provést nad rámec již provedeného důkazního řízení ze své
vlastní iniciativy, z úřední povinnosti. Dle názoru Nejvyššího správního soudu tento
názor nemá ve správním řádu oporu. Nelze jej dovodit ani z §32 odst. 1 správního řádu,
neboť správní orgán zjistil dostatečně skutečný stav věci, za tím účelem si opatřil
potřebné podklady, včetně důkazů, které vyvracely tvrzení žalobce. Naopak žalobce
v řízení nesplnil svou povinnost součinnosti a povinnost navrhovat ke svým tvrzením
relevantní a jemu známé důkazy (§32 odst. 3 správního řádu). Tuto povinnost lze
interpretovat jinými slovy tak, že účastník řízení je povinen předkládat správnímu orgánu
pouze věrohodná tvrzení, která mohou mít pro správní řízení určitou důkazní hodnotu,
nikoliv správní orgán „zahlcovat“ údaji, jejichž existenci či důvěryhodnost nejsou ochotni
sami prokazovat, přestože jim v tom nic nebrání, a naopak požadovat jejich prokázání
po správním orgánu.
Nejvyšší správní soud se tak z výše uvedených důvodů neztotožňuje se závěrem
městského soudu o tom, že ve věci bylo nutné provést za účelem přesného a úplného
skutečného stavu věci důkazy spočívající v ověření, zda vozidla, u nichž žalobce vykázal
provedení technické prohlídky dne 4. 12. 2003, nebyla zkontrolována v jiný den. Tento
důkaz měl podpořit tvrzení žalobce, jehož věrohodnost byla v řízení správním orgánem
vyvrácena a poté nebylo jeho povinností se jím bez dalšího dále zabývat. Jinými slovy,
žalobce neunesl ohledně jím tvrzeného liberačního důvodu důkazní břemeno, neuvedl
věrohodnou skutkovou verzi případu, která by byla způsobilá stát se předmětem dalšího
dokazování a případně vyvrátit správnost zjištění učiněného prvoinstančním správním
orgánem a stěžovatelem. Věrohodnost tvrzení žalobce byla jednoznačně vyvrácena
jak jeho jednáním v průběhu správního řízení, tak na základě konkrétních důkazů.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského
soudu zrušil, a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud v dalším řízení vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku. O věci soud
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu