ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.33.2015:19
sp. zn. 9 As 33/2015 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M. J.,
zast. JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2013, č. j. MSK 155961/2013, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2015, č. j. 20 A 3/2014 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví označenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla podle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví specifikovanému rozhodnutí
žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo částečně změněno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 10. 2013, č. j. SMO/349972/13/DSČ/Mar,
kterým byl stěžovatel uznán vinným spácháním přestupku dle §46 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
kterého se měl dopustit tím, že „nesplnil povinnost odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu
obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne 14. 5. 2008, kdy nabylo právní moci rozhodnutí
Městského úřadu Nový Jičín č. j.: OD/54553/2007/RV-697, kterým mu byla uložena sankce zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a na podkladě kterého pozbyl řidičské oprávnění.
Zákonná lhůta pro odevzdání řidičského průkazu uplynula 21. 5. 2008.“ Změna provedená žalovaným
spočívala v tom, že ve výroku v popisu skutku se za slova „lhůta pro odevzdání řidičského průkazu
uplynula dnem 21. 5. 2008“ byl vložen text „ tedy neodevzdal řidičský průkaz od 22. 5. 2008 až do dne
předcházejícího zahájení řízení o přestupku, tedy do dne 26. 8. 2013“; ve zbytku bylo rozhodnutí
potvrzeno.
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že přestupek spočívající
v povinnosti odevzdat řidičský průkaz dle §94a odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb, o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), má charakter trvajícího
správního deliktu. Stěžovateli byl pravomocně dne 14. 5. 2008 uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a vznikla mu povinnost do pěti pracovních dnů
odevzdat řidičský průkaz. Posledním dnem této lhůty byla středa 21. 5. 2008. Počínaje dnem
22. 5. 2008 nastal protiprávní stav spočívající v neodevzdání řidičského průkazu, který trval
až do zahájení řízení o přestupku dne 26. 8. 2013. Tímto okamžikem se považuje delikt
za ukončený.
[3] Námitka, že skutek byl již k 21. 5. 2009 promlčen, není důvodná, neboť se jedná o trvající
skutek, jehož páchání bylo ukončeno až dnem zahájení správního řízení. Prekluzivní lhůta
pro jeho projednání počíná běžet až po upuštění od protiprávního stavu, v daném případě
od odevzdání řidičského průkazu.
[4] Žalovaný nepochybil, pokud ve výroku rozhodnutí v popisu skutku vymezil dobu trvání
protiprávního jednání. Tato změna je ve prospěch stěžovatele a k porušení §90 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nedošlo.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které namítá,
že v posuzované věci se sankcionuje nesplnění časově určené povinnosti (neodevzdání), nikoliv
udržování protiprávního stavu. Tedy jakési neoprávněné držení řidičského průkazu. Nesplněním
povinnosti ve stanovené lhůtě bylo jednání zakládající uvedený přestupek dokonáno a začala
běžet promlčecí lhůta. Neodevzdání řidičského průkazu není vyvoláním a udržováním
protiprávního stavu. Při výkladu zastávaném žalovaným by bylo možné neodevzdání řidičského
průkazu sankcionovat bez časového omezení a ukládat pokuty třeba za každý den neodevzdání.
Nejedná se o skutek trvající, ale o skutek, který byl dokonán dne 22. 5. 2008. Tímto dnem začala
běžet promlčecí lhůta, jejímž uplynutím trestnost činu zanikla.
[6] Žalovaný jako odvolací správní orgán rozšířil popis skutku, který spočívá v neodevzdání
řidičského průkazu po dobu od 22. 5. 2008 do 26. 8. 2013, čímž vlastně vytvořil novou
skutkovou podstatu odpovídající neoprávněnému držení řidičského průkazu. Tím ho uznal
vinným jiným skutkem, než z kterého byl obviněn a uznán vinným správním orgánem I. stupně.
Skutek, že pět let neodevzdal řidičský průkaz, či ho nezákonně držel, je závažnější, než skutek,
že do 21. 5. 2008 řidičský průkaz neodevzdal. Protože žalovaný vytvořil nový skutek, nemohl se
stěžovatel proti tomuto skutku odvolat. Tím byl porušen §90 odst. 1 písm. c) správního řádu.
[7] Žalovaný ustanovení §90 odst. 3 správního řádu nerespektoval, jestliže změnil výrok
rozhodnutí ve stěžovatelův neprospěch. Stanovisko soudu, že změna výroku je mu ku prospěchu,
je nesprávné a není odůvodněno. Jestliže žalovaný vyhodnotil, že by skutek popsaný
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně nemohl obstát jako výrok o vině, pak popis,
který by obstát mohl, je pro stěžovatele méně výhodný.
[8] Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit.
[9] Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti
přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a vázán
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozhodnutí. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4
s. ř. s.).
[12] Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[13] Námitka stěžovatele směřuje do toho, že soud neodůvodnil svůj závěr o tom, že změna
výroku o vině je v jeho prospěch.
[14] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že krajský soud svůj závěr o tom, že k porušení §90
odst. 3 správního řádu nedošlo, neboť změna popisu skutku je v jeho prospěch, zdůvodnil
poměrně nezřetelně. Nicméně uvedená úvaha je z odůvodnění rozsudku seznatelná. Soud totiž
shodně jako správní orgán I. stupně i žalovaný posoudil přestupek spočívající v porušení
povinnosti odevzdat řidičský průkaz dle §94a odst. 2 zákona o silničním provozu jako trvající
delikt. Následně vysvětlil, že přestupek není páchán bez časového omezení do budoucna,
ale že zahájením řízení o přestupku je tento delikt ukončen. S odkazem na uvedené konstatoval,
že žalovaný postupoval správně, pokud rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil,
čímž vymezil dobu páchání přestupku, a že tato změna je ve prospěch stěžovatele. Z odůvodnění
rozsudku je proto zřejmé, že soud změnu rozhodnutí v jeho prospěch spatřuje právě
v jednoznačném vymezení konce páchání přestupku, které v popisu skutku ve výroku
předchozího rozhodnutí absentovalo.
[15] Námitka nepřezkoumatelnosti proto není důvodná.
[16] Stěžovatel dále namítá, že přestupek podle §46 odst. 1 zákona o přestupcích, kterého
se dopustil tím, že neodevzdal řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu, není trvajícím
deliktem, a proto došlo k jeho prekluzi.
[17] Za trvající delikt lze považovat takový delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav,
který posléze udržuje, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání,
jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek
a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění
protiprávního stavu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005,
č. j. 5 A 164/2002 – 44, publ. pod č. 832/2006 Sb. NSS).
[18] Otázkou, zda je přestupek kladený stěžovateli za vinu právě takovým deliktem,
se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 As 93/2014 – 27,
ve kterém mimo jiné dovodil, že osoba, kterou tíží povinnost odevzdat řidičský průkaz,
jeho neodevzdáním vyvolá protiprávní stav, který nesplnění uvedené povinnosti udržuje.
Porušení povinnosti odevzdat řidičský průkaz je proto deliktem trvajícím. Ustanovení §94a
odst. 2 zákona o silničním provozu nepochybně směřuje k tomu, aby držitel řidičského průkazu
odevzdal řidičský průkaz, který již neosvědčuje řidičské oprávnění, neboť ho držitel průkazu
pozbyl v důsledku uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel. Takový řidičský průkaz
je podle §118 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu neplatný, neboť neosvědčuje řidičské
oprávnění držitele (§103 odst. 1 zákona o silničním provozu). U držitele řidičského průkazu,
který neplatný průkaz neodevzdá, vzniká riziko, že bude tímto neplatným řidičským průkazem
uvádět třetí osoby v omyl ohledně existence jeho řidičského oprávnění. Právě tomuto potenciálně
škodlivému následku zákon předchází tím, že stanoví povinnost neplatný řidičský průkaz
odevzdat.
[19] Soud v nynější věci nevidí důvod pro odchýlení se od uvedených závěrů,
a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku.
[20] Stěžovatel v této souvislosti argumentuje, že při nahlížení zastávaném správními orgány
a krajským soudem by bylo možné ukládat pokuty opakovaně, třeba za každý den neodevzdání
řidičského průkazu.
[21] K tomu je nutné uvést následující. V průběhu trvání deliktu (tj. v posuzované věci dříve,
než je protiprávní stav ukončen odevzdáním řidičského průkazu) je z hlediska ukládání sankce
mezníkem v přestupkovém řízení zahajovaném z úřední povinnosti, který ukončuje jeden trvající
delikt od dalšího takového, den, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení přestupci
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 9 As 101/2010 – 101).
[22] Stěžovateli byl dne 26. 8. 2013 doručen příkaz správního orgánu I. stupně ze dne
22. 8. 2013, č. j. SMO/295593/13/DSČ/Mar (dále jen „příkaz“), kterým mu bylo zároveň
oznámeno zahájení přestupkového řízení. Tímto dnem byl delikt ukončen a bylo možné
za něj uložit sankci. Protože po tomto okamžiku protiprávní stav stěžovatel i nadále udržoval,
a trvající delikt proto trval i nadále, jednalo se z hlediska totožnosti skutku o skutek nový, trvající
až do okamžiku odevzdání řidičského průkazu či do okamžiku oznámení zahájení nového
přestupkového řízení. Za tento nový skutek lze následně uložit další sankci. Posuzovaná právní
úprava ostatně sleduje, jak bylo naznačeno výše, aby protiprávní stav byl ukončen odevzdáním
řidičského průkazu. Proto je za skutky časově vymezené zahájením nového přestupkového řízení
možné ukládat nové sankce, a to až do okamžiku splnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz.
Stěžovatel konečně ani netvrdí, že by mu ve splnění jeho povinnosti cokoliv bránilo.
[23] Z výše citovaného rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 9 As 101/2010 dále plyne,
že od okamžiku doručení oznámení o zahájení přestupkového řízení dne 26. 8. 2013 počala běžet
jednoroční prekluzivní lhůta pro jeho projednání (§20 odst. 1 zákona o přestupcích). Rozhodnutí
žalovaného nabylo právní moci dne 9. 12. 2013, tedy před uplynutím prekluzivní lhůty pro jeho
projednání. K prekluzi přestupku proto nedošlo.
[24] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný rozšířil popis skutku tak, že jej jinak časově určil.
Tím ho uznal vinným jiným skutkem než správní orgán I. stupně.
[25] Dle §77 zákona o přestupcích platí: Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh
a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby
zákazu činnosti (§14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2)
a o náhradě nákladů řízení (§79 odst. 1).
[26] Popis skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku hraje zásadní roli, neboť vymezuje
jednání, za které byl přestupce shledán vinným. Popisem skutku je slovní vyjádření jednání
či skutkových okolností, které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku
uvedené v zákoně. Je třeba, aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis
podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku
a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných
jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí
o přestupku nelze popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit,
zda ve svém komplexu výrok naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 68/2012 – 23).
[27] U trvajících deliktů je v obecné rovině požadavek na jejich časové vymezení vtělený
do citovaného §77 zákona o přestupcích naplněn, pokud je vymezeno období jejich páchání
(srov. Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 419 - 420).
[28] Z popisu skutku obsaženého ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně plyne,
k jakému okamžiku stěžovatel svým opomenutím s odevzdáním řidičského průkazu vyvolal
protiprávní stav, a tím započal páchat přestupek kladený mu za vinu. Z tohoto popisu naopak
neplyne, zda a případně kdy bylo páchání přestupku ukončeno. Lze tedy připustit, že ve výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebyla jednoznačně vymezena doba jeho páchání,
a proto je toto rozhodnutí stiženo v tomto směru vadou.
[29] Nicméně v tomto konkrétním případě bylo možné z rozhodnutí správního orgánu
I. stupně i tak vyčíst, v jakém období byl přestupek páchán. Stěžovatel tak nemohl nabýt dojmu,
že se měl dopustit přestupku jiným jednáním, a to i vzhledem k dalším okolnostem posuzované
věci.
[30] Stěžovatel namítal prekluzi přestupku, kterou vyvozoval z toho, že se jedná o jednorázový
delikt. Správní orgán I. stupně tuto argumentaci vyvrátil, když v odůvodnění svého rozhodnutí
vysvětlil, že se jedná o přestupek trvající. Z odůvodnění rovněž plyne, že ani po zahájení řízení
o přestupku řidičský průkaz odevzdán nebyl a nedošlo ani k jeho zadržení, ztrátě, zničení
nebo odcizení. Protiprávní stav tak stále trval.
[31] V rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uveden okamžik doručení příkazu,
kterým bylo stěžovateli oznámeno zahájení přestupkového řízení. Zároveň je v něm
konstatováno přetrvávání opominutí povinnosti odevzdat řidičský průkaz i po tomto okamžiku.
Vzhledem k závěrům vysloveným v rozsudku vydaném ve věci sp. zn. 9 As 101/2010
tak lze z rozhodnutí dovodit, že z hlediska ukládání sankce byl přestupek ukončen okamžikem
doručení příkazu, tedy ke dni dne 26. 8. 2013. Tato skutečnost sice výslovně neplyne z popisu
skutku obsaženého ve výroku rozhodnutí, ale v kontextu celého rozhodnutí je jasně seznatelná.
[32] V této souvislosti je nutné rovněž poukázat, že informace o okamžiku ukončení
přestupku doručením příkazu je výslovně vyjádřena právě v tomto příkazu. V něm správní orgán
I. stupně stěžovateli zároveň vysvětluje, že pokud řidičský průkaz neodevzdá ani po jeho
doručení, bude takové jednání považovat za důvod k zahájení nového přestupkového řízení.
Příkaz byl sice následně podaným odporem zrušen, nicméně stěžovateli musel být i tak zřejmý
náhled správního orgánu na okamžik ukončení páchání přestupku.
[33] V odvolání následně stěžovatel nenamítal, že by snad nebylo zřejmé, jakého skutku se měl
dopustit, ani nezpochybňoval, že by protiprávní stav, který neodevzdáním řidičského průkazu
vyvolal, již pominul. Pouze opětovně zpochybňoval, že skutková podstata přestupku má povahu
trvajícího deliktu. Tuto jeho argumentaci odvolací správní orgán jednoznačně odmítl
a jednoznačně určil okamžik ukončení páchání přestupku z hlediska ukládání sankce jak
v odůvodnění, tak ve výroku rozhodnutí. Tím napravil vadu výroku rozhodnutí správního orgánu
I. stupně.
[34] V posuzovaném případě nebylo v jednotlivých fázích správního řízení sporné,
jaké protiprávní jednání je stěžovateli kladeno za vinu a zda protiprávní stav stále trvá. Sporným
bylo pouze to, zda se tím, že stále neodevzdal řidičský průkaz, dopustil trvajícího
nebo jednorázového deliktu. Jinými slovy řečeno rozporoval pouze to, že přestupek dle §46
odst. 1 zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit neodevzdáním řidičského průkazu,
je deliktem trvajícím, aniž by kdy zpochybnil skutečnost, že v době zahájení řízení o přestupku
stále k odevzdání průkazu nedošlo. Při tom oba správní orgány správně dovodily, jak plyne
z předcházejícího textu, že se jedná o přestupek trvající. Okamžik ukončení jeho páchání
je z obou rozhodnutí zjistitelný a v obou případech se shoduje.
[35] Není proto pravdou, že by stěžovatele správní orgán I. stupně uznal vinným ze spáchání
jednorázového deliktu (spáchaného tím, že do 21. 5. 2008 řidičský průkaz neodevzdal), zatímco
žalovaný ho uznal vinným ze spáchání deliktem trvajícího (spočívajícího v několikaletém
nezákonném držení tohoto průkazu).
[36] Lze proto uzavřít, že sice rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo stiženo vadou,
pokud z jeho výroku nebyl patrný okamžik ukončení páchání přestupku. Žalovaný jako odvolací
správní orgán nepochybil, pokud tuto vadu napravil tím, že tento okamžik ve výroku stanovil.
V daném specifickém případě totiž nebylo v řízení před správním orgánem I. stupně
ani žalovaným žádných pochyb o osobě pachatele, o tom, co konkrétně bylo obsahem tohoto
jednání, ani o době jeho jednání, která byla pro identifikaci skutku zřejmá. Z rozhodnutí
správního orgánu I. stupně bylo konečně možné zjistit, kdy z hlediska ukládání sankce bylo
páchání přestupku ukončeno. V jeho odůvodnění je totiž uvedeno, kdy bylo stěžovateli
oznámeno zahájení řízení o přestupku a že protiprávní stav byl udržován i po tomto okamžiku
(viz bod [31] tohoto rozsudku). Stěžovatel nemohl mít žádnou pochybnost o tom, jakým
jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku (pouze namítal, že se jedná o skutkovou
podstatu jednorázového přestupku), proto nemohlo dojít ke zkrácení jeho práv.
[37] Odstraněním vady ve výroku správního orgánu I. stupně nebyl jinak vymezen
posuzovaný skutek. V obou rozhodnutích bylo rozhodováno o shodném skutku, a proto nedošlo
ani k porušení §90 odst. 1 písm. c) správního řádu, které stěžovatel spatřuje v tom, že byl zbaven
možnosti odvolat se proti jinak vymezenému skutku v rozhodnutí žalovaného.
[38] Z výše uvedeného plyne, že žalovaný neporušil ani §90 odst. 3 správního řádu,
podle kterého odvolací správní orgán nemůže zásadně změnit napadené rozhodnutí
v neprospěch odvolatele (zákaz reformatio in peius). Stěžovatel nebyl žalovaným uznán vinným
ze spáchání jiného, déle trvajícího, a proto závažnějšího jednání, v případě kterého by prekluzivní
lhůta počala plynout v jiný okamžik.
[39] Zákaz reformatio in peius nelze vykládat tak široce, že by pouhé odstranění uvedeného
formálního nedostatku výroku bylo ve stěžovatelův neprospěch, a to za situace,
kdy již z rozhodnutí správního orgánu I. stupně i z okolností posuzovaného případu bylo zřejmé,
k jakému okamžiku bylo páchání přestupku ukončeno. Uvedené ustanovení směřuje do takových
změn rozhodnutí, které skutečně mění práva a povinnosti v neprospěch odvolatele. Naopak
nemůže dopadat na změny, kterými se odstraňuje na první pohled seznatelná nepřesnost
rozhodnutí prvostupňového orgánu, která je zcela zřejmá i odvolateli.
[40] Ustanovení §90 odst. 3 správního řádu ostatně připouští změnu rozhodnutí
v neprospěch odvolatele mimo jiné v případě, že je v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným
zájmem. Zásada zákazu reformatio in peius tak není v odvolacím správním řízení stanovena
tak striktně jako v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů. Ten v §259 odst. 4 uvedené důvody prolomení této zásady
totiž v odvolacím řízení neobsahuje. V takto bezvýjimečné podobě se v přestupkovém řízení
uplatní dle §82 zákona o přestupcích pouze ve vztahu k ukládaným sankcím.
[41] Uvedenou vadu rozhodnutí správního orgánu I. stupně tedy mohl žalovaný jako odvolací
správní orgán napravit, neboť se nejedná o změnu v neprospěch stěžovatele, jak ji má na mysli
§90 odst. 3 správního řádu.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[43] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu