ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.399.2017:38
sp. zn. 9 As 399/2017 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Ing. J. F., zast.
Mgr. Janem Kolaříkem, advokátem se sídlem Růžová 36, Pelhřimov, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, ve věci ochrany
před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 10. 2017, č. j. 3 A 99/2017 - 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2017, č. j. 3 A 99/2017 - 34, se zr ušuj e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla dle §87
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Zásah
spatřoval v poskytnutí informace ohledně výše jeho odměn, včetně odůvodnění jejich poskytnutí
a domáhal se určení, že byl nezákonný.
[2] Ze spisu městský soud ověřil, že žalovanému byla doručena žádost o poskytnutí informací
dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), v níž se JUDr. Ing. et Ing. Mgr. P. M.
(dále též „žadatel“) domáhal poskytnutí informací, které se kromě jiných osob týkaly rovněž
stěžovatele, a to ohledně výše jeho platů a odměn za posledních 5 let. Stěžovatel, který byl
prostřednictvím e-mailu seznámen s obsahem žádosti, byl následně vyzván k podání stanoviska,
ve kterém uvedl, že nesouhlasí s poskytnutím požadovaných informací. Navzdory tomuto
stanovisku žalovaný žádosti vyhověl. Následně byla žalovanému doručena další žádost téhož
žadatele, v níž žádal o poskytnutí výše jednotlivých odměn k základnímu platu, včetně jejich
odůvodnění v každém roce jejich činnosti v letech 2012 až 2016 u stejných osob, kromě
pracovnic podatelny. Žalovaný dne 7. 4. 2017 s poukazem na rozsudek rozšířeného senátu ze dne
22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, publ. pod č. 3155/2015 Sb., požadované informace žadateli
poskytl, a to písemností ze dne 7. 4. 2017, č. j. MHMP 488693/2017. Právě v poskytnutí těchto
informací spatřuje stěžovatel nezákonný zásah.
[3] Ze závěrů rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 8 As 55/2012 vycházel v napadeném
rozsudku i městský soud, který z něj citoval body [112] – [114] „ [i]nformace o platech zaměstnanců
placených z veřejných prostředků se podle §8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují.
Povinný subjekt neposkytne informace o platu zaměstnance poskytovaném z veřejných prostředků jen výjimečně,
pokud se tato osoba na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem
a zároveň nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné
prostředky vynakládány hospodárně. Osoba, o jejímž platu se má informace poskytnout, může mít v řízení před
soudem postavení osoby zúčastněné na řízení podle §34 s. ř. s.“ Pro právě posuzovanou věc považoval
za významnou i úvahu obsaženou pod bodem [109], kde se uvádí, že „[p]oskytnutí informace
by mohlo být podle okolností nezákonným zásahem povinného subjektu do práva toho, o němž se informace
poskytuje, na informační sebeurčení (k tomuto pojmu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002,
sp. zn. I. ÚS 512/02). Povinný subjekt jedná při poskytování informace jako správní orgán (v materiálním
smyslu), neboť na základě kogentní normy veřejného práva vykonává svoji pravomoc tím, že žadateli poskytne
informaci, kterou mu zákon ukládá poskytnout. Poskytne-li informaci, kterou mu zákon poskytnout
neumožňuje, a zároveň takovéto poskytnutí bude představovat zásah do práv konkrétní osoby (viz zejm.
poskytnutí informací v rozporu s §8a, v rozsahu vybočujícím z rámce §8b či v rozporu s §9 nebo §10 zákona
o svobodném přístupu k informacím), může se dotčená osoba bránit zásahovou žalobou, neboť úkon povinného
subjektu spočívající v poskytnutí informací nemá povahu „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž
„zásahu“ ve smyslu §82 s. ř. s. (blíže k odlišení obou typů úkonů viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008 – 98, č. 2201/2011 Sb. NSS, body 16-21).“
[4] Ze správního spisu nelze dovodit, že by žadatel v případě zastavení řízení o přestupku
netrval na poskytnutí požadovaných informací obsažených v jeho žádosti. Totéž lze vztáhnout
k oběma žádostem o informace týkajících se stěžovatele. Městský soud se neztotožnil ani s tím,
že by opakované podávání žádostí o „údajně nesmyslné“ informace konstituovalo zneužití práva
na informace ohledně platu, popř. odměně stěžovatele. Nelze bez dalšího tvrdit, že informace
o důvodu odstranění konkrétní dopravní značky je informací nesmyslnou. Soud nemohl
přehlédnout, že právě vady (nesprávně uvedené údaje) v rozhodnutí, které vyhotovil stěžovatel
v postavení úřední osoby v řízení o správním deliktu, předcházely a vedly žadatele k podání
žádostí o informace týkající se jeho platů a odměn. V tomto smyslu se lze ztotožnit s názorem
žalovaného, že z hlediska kontroly hospodaření s veřejnými prostředky ze strany veřejnosti měl
žadatel plné právo tyto informace požadovat (viz rozsudek NSS sp. zn. 8 As 55/2012, bod. [66]).
[5] Bylo to právě vadné rozhodnutí, kvůli kterému žadatel zpochybňoval hospodárnost
vynakládaných veřejných prostředků na platy a odměny zaměstnanců. Časová souvislost zde tedy
není náhodná a nekonstituuje zneužití práva na informace. Soud v daném případě neshledal
ve vztahu ke stěžovateli zneužití práva na informace, a proto ani třetí žalobní bod není důvodný.
Návrh, aby soud vyšel z kompletní spisové dokumentace týkající se správního deliktu žadatele,
shledal nadbytečným, zcela mimo předmět zásahové žaloby spočívající v poskytnutí informací.
[6] S ohledem na vyjádření ředitele odboru X žalovaného, ze dne 7. 3. 2017, k němuž se
stěžovatel připojil, soud dodává, že v něm citovaný text odůvodnění žadatele z žádosti o
poskytnutí informace ze dne 9. 11. 2017 zcela zjevně obsahuje důvod a následný postup, který
jmenovaný podmiňuje tím, že ve správním řízení nebudou prokázány skutkové okolnosti.
[7] K namítanému neprovedení testu proporcionality městský soud konstatoval, že tento
byl proveden již samotným zákonodárcem. Ten paušálně upřednostnil právo na informace
o příjemcích veřejných prostředků a zároveň vyloučil některé okruhy informací z režimu
poskytování a stanovením omezeného věcného rozsahu těch informací, které mají
být poskytnuty. S ohledem na uvedené nemohl soud shledat ani čtvrtý žalobní bod důvodným.
[8] Náklady na poskytnutí informace celkem ve výši 107,90 Kč, považoval soud ve shodě
s žalovaným za částku marginální, která nebyla v žádném případě způsobilá nepříznivě zasáhnout
do veřejných financí a to i z toho důvodu, že částku ve výši 108 Kč by žalovaný musel po žadateli
požadovat prostřednictvím výzvy, jejíž odeslání by musel hradit z vlastních prostředků.
Po odečtení částky za doporučenou zásilku by náhrada poskytnutá žadatelem klesla pod hranici
100 Kč, za níž se dle sazebníku žalovaného náhrada neposkytuje. Z hlediska účelnosti lze tedy
přisvědčit žalovanému, který po žadateli uhrazení nákladů za poskytnutí informace nepožadoval.
S ohledem na výši částky se rovněž nelze ztotožnit s tvrzením, že stěžovateli tímto byla
způsobena majetková škoda či nemajetková újma jako daňovému poplatníkovi.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Po rekapitulaci dosavadního řízení zdůrazňuje, že žádost
o informace zjevně souvisí s řízením o přestupku žadatele, neboť se týká všech osob, které
se na tomto řízení jakýmkoliv způsobem podílely. Žadatele označuje za osobu vedoucí spor pro
spor ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu.
[10] Nesouhlasí s odůvodněním městského soudu, dle kterého požadavek na informaci
o důvodu odstranění konkrétní dopravní značky není informací nesmyslnou. Žadatel chtěl totiž
vědět nikoli to, kdo odstranil dopravní značku, jak městský soud chybně uvádí, ale informativní
tabulí, která ukazuje rychlost projíždějícího vozidla. Taková informace je zjevně nesmyslná.
[11] Z žádosti je také patrné zneužití práva, které již několikrát judikoval Nejvyšší
správní soud a nepožívá proto žádné ochrany [srov. rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 -74 (již samotné konstatování žadatele, že v případě zastavení řízení
o přestupku, netrvá na poskytnutí informace, vykazuje znaky zneužití práva)]. Jedná
se o opakované šikanózní žádosti o informace, které se všechny týkají platu osob, které se dle
názoru žadatele podílely na vydání rozhodnutí v jeho neprospěch. Na první pohled je patrné,
že záměrem žadatele bylo, aby správní orgány vždy rozhodovaly dle jeho představ.
[12] Městský soud si protiřečí, když na jedné straně poukazuje na vadné rozhodnutí
o přestupku a následně konstatuje, že nebude vycházet ze spisové dokumentace týkající
se správního deliktu provozovatele vozidla. Proti rozhodnutí, se kterým účastník řízení
nesouhlasí, se podávají opravné prostředky, nikoliv žádosti o informace týkající se platu odměn
oprávněné úřední osoby. Údajná vada spočívala pouze v překlepu, kterého se mimo jiné dopustil
i městský soud v napadeném rozsudku (konkrétně ve jménu V. R.).
[13] Městský soud téměř veškeré námitky neuznal s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu
ve věci sp. zn. 8 As 55/2012. Toto rozhodnutí však bylo zkritizováno nálezem Ústavního soudu
ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Z tohoto nálezu je zřejmé, že městský soud posoudil
nesprávně námitku spočívající v neprovedení testu proporcionality, protože s odkazem
na rozsudek rozšířeného senátu konstatoval, že tento test již provedl samotný zákonodárce.
[14] Ústavní soud naopak výslovně uvedl, že „[p]ři střetu práva na informace a práva na ochranu
osobních údajů se test proporcionality musí jako ústavní princip uplatnit vždy“. Tyto závěry lze nalézt rovněž
v judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Z práva Evropské unie
nevyplývá povinnost poskytovat informace o výši platu zaměstnanců ve veřejné správě, nicméně
pokud tyto údaje jsou poskytovány, judikatura Soudního dvora poskytuje návod pro posuzování
principu proporcionality v kontextu ochrany osobních údajů. Na tuto problematiku dopadá
zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2003 Rechnungshof proti Österreichischer
Rundfunk a dalším (C-465/00) a Christa Neukomm (C-138/01) a Joseph Lauermann (C-/39/01) proti
Österreichischer Rundfunk, který se zabýval zveřejněním údajů zaměstnanců subjektů, jež podléhají
dohledu Účetního dvora. Úřad poukázal dále na rozsudek velkého senátu ze dne 9. listopadu
2010 ve věci Volker a Markus Schecke GbR (C92/09) a Hartmurt Eifert (C-93/09) proti Land Hessen.
[15] Stěžovatel obsáhle cituje z uvedeného nálezu a zdůrazňuje, že k testu proporcionality
Ústavní soud mj. uvedl že: „[N]ejvyšší správní soud ve svém rozsudku vyšel z premisy, podle které test
proporcionality provedl již zákonodárce při formulaci ustanovení §8b InfZ, a provedl jej s výsledkem, který
je ústavně konformní. Podle Nejvyššího správního soudu není proto možné v každém jednotlivém případě znovu
zkoumat, zda je legitimní omezení práva na ochranu soukromí, nýbrž je tomu tak ve všech případech s určitými
omezenými výjimkami (výše zmínění zaměstnanci vykonávající pomocné práce apod.). S takovou úvahou nelze
souhlasit bez dalšího z několika důvodů. Základní práva a svobody spolu nikdy nekolidují v abstraktní podobě;
nelze tak tvrdit, že svoboda pohybu jako taková koliduje s právem vlastnickým. Je to do jisté míry dáno
principiální povahou základních práv a svobod, v důsledku které nelze mnohdy jejich střet řešit podle pravidla
přednosti, jak je tomu u obvyklých právních norem, nýbrž právě jejich poměřováním. Ke kolizi dochází až při
praktickém výkonu jednotlivých práv, což může např. v uvedeném příkladu být vstup jedné osoby (realizace
svobody pohybu) na pozemek ve vlastnictví jiné osoby (ochrana vlastnického práva). Právě pro takové případy pak
má zákonodárce stanovit způsob jejich řešení (např. přípustný vstup do lesa bez ohledu na jeho vlastníka oproti
nepřípustnému vstupu do obydlí proti vůli vlastníka). Přesto však nelze vyloučit, že v jednotlivých případech nelze
vystačit s obecnou úpravou a je nutno aplikovat kolidující ústavně zaručená práva přímo. Typickým příkladem
je právě svoboda projevu a ochrana osobnosti, jejichž kolize nejsou řešeny žádným právním předpisem, nýbrž
se v jednotlivých případech zkoumá, které právo dostane přednost. Tomu pak odpovídá i čl. 4 Ústavy, podle
kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Z toho bez větších pochybností plyne,
že v každém jednotlivém případě, kdy se jedná o střet dvou ústavně zaručených práv, nelze mechanicky aplikovat
zákonnou úpravu, jak vyžaduje Nejvyšší správní soud, nýbrž je nutno v každém jednotlivém případě zvážit
význam a intenzitu dotčených práv. Jakákoliv paušalizace okruhu zaměstnanců, kteří jsou nuceni strpět
poskytnutí informací, jak dovozuje Nejvyšší správní soud, není ústavně konformní“.
[16] Stěžovatel je přesvědčen, že nespadá do okruhu osob, který by bylo možno podřadit pod
příjemce veřejných prostředků ve smyslu §8 zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento
se zcela zřejmě netýká zaměstnanců veřejných institucí, kteří dostávají plat, případně odměny
za vykonanou práci (přiměřeně srov. judikaturu Soudního dvora ve spojených věcech C-92/09
a C-93/09 o financování společné zemědělské politiky).
[17] Nelze se ztotožnit ani s konstatováním městského soudu, že částka, která měla
být požadovaná za poskytnutí informace, a to 107, 90 Kč je marginální, neboť tato částka
je spojena pouze s jednou žádostí o informace. Žadatel podal žádostí několik. Výše částky navíc
není pro posouzení otázky porušení §14 odst. 1 zákona 219/2000 Sb., o majetku České republiky
a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodující. Rozhodujícím
je, zda bylo porušeno příslušné ustanovení zákona, neboť při jeho porušení se žalovaný nechoval
jako řádný hospodář.
[18] Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit. Nesouhlasí se zveřejněním jeho údajů
na webových stránkách NSS a žádá o provedení anonymizace rozhodnutí v takovém rozsahu,
aby nebyla možná jeho identifikace.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že kromě spisového materiálu týkajícího
se projednávané věci pro úplnost předkládá také spisový materiál týkající se předchozí žádosti
totožného žadatele ze dne 24. 2. 2017. Ta byla adresovaná primátorce hlavního města Prahy
a jejímu náměstku.
[20] Stěžovatel navzájem zaměňuje skutečnosti související s různými žádostmi o informace,
které žadatel podal v průběhu času. Tvrzení žadatele, dle kterého by v případě zastavení
přestupkového řízení na svých požadavcích netrval, je třeba posuzovat v souvislosti s žádostí,
ve které bylo uplatněno, nikoliv s nyní posuzovanou věcí. Posuzovaná žádost žádné obdobné
tvrzení neobsahovala a je podána úplně v jiném kontextu. Každou žádost je třeba posuzovat
v určitých souvislostech.
[21] K námitce ohledně zneužití práva žalovaný odkazuje na své podrobné vyjádření k žalobě.
Opravné usnesení stěžovatel jako oprávněná úřední osoba vydal až po podané stížnosti žadatele
(dne 7. 3. 2017). Vady původního rozhodnutí jsou zřejmé na první pohled a městský soud
k tomuto závěru nepotřeboval kompletní spisovou dokumentací. Původní rozhodnutí měl
městský soud k dispozici, neboť bylo jednou z příloh stížnosti.
[22] Test proporcionality žalovaný neprováděl. Dle tehdejší judikatury NSS nebylo provedení
takového trestu potřebné. Veškeré námitky vycházející z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1378/16 považuje za bezpředmětné. Obě žádosti byly vyřízeny před účinností
tohoto nálezu, v jehož závěru Ústavní soud zdůraznil, že „[n]ález nemá retroaktivní účinek.
Nezakládá žádný titul pro uplatňování jakýchkoliv nároků osob, jejíž osobní údaje byly povinnou osobu
poskytnuty žadatelům o informaci v souladu s tehdejší judikatorní praxí před účinnosti tohoto nálezu“.
[23] Obě žádosti žalovaný vyřídil v souladu s právní úpravou, dosavadní judikatorní praxí
a metodikou nadřízeného orgánu, to je Ministerstva vnitra [srov. metodika K dopadům aktuální
judikatury NSS k zákonu o svobodném přístupu k informacím na rozhodovací činnost
Ministerstva vnitra jako nadřízeného orgánu kraji krajů při poskytování informací ze samostatné
působnosti (informování o platech a odměnách)].
[24] Nesouhlasí s konstatováním, že stěžovatel nespadá do okruhu osob, které by bylo možno
podřadit pod příjemce veřejných prostředků ve smyslu §8b zákona o svobodném přístupu
k informacím. Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu, konkrétně v bodu [116] výslovně uvedl,
že „neshledává problém ve výkladu pojmů obsažených v §8b zákona o svobodném přístupu k informacím, jako
např. veřejné prostředky či příjemce veřejných prostředků. Dané ustanovení je natolik obecné,
že nevylučuje, aby za veřejné prostředky byly považovány i finanční prostředky určené na výplatu odměn za práci
zaměstnanců povinného subjektu.“ Ústavní soud tedy za příjemce veřejných prostředků považuje
zaměstnance, kteří jsou za svoji práci odměňováni z veřejných zdrojů. Takovým příjemcem
stěžovatel nepochybně byl.
[25] Od požadavku na zaplacení nákladů za poskytnutí informací bylo vzhledem k marginální
částce upuštěno, přičemž tato skutečnost nemá žádnou souvislost s tvrzeným zásahem
do stěžovatelových práv.
[26] Závěrem žalovaný uvádí, že sám stěžovatel opakovaně podával povinnému subjektu
množství žádostí o informace, týkající se oprávněných úředních osob, které vyřizovaly žádost
žadatele. Nesmyslnost jeho podání konstatoval několikrát i nadřízený orgán žalovaného.
Sám, stěžovatele se tedy pohyboval na hranici zneužití práva a je tedy přinejmenším zvláštní,
že se právní ochrany domáhá někdo, který je v obdobné pozici jako jím označený žadatel.
[27] Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[28] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 s. ř. s.) a jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů; ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná.
[29] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřené o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč městský (krajský) soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[30] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jde o srozumitelně
odůvodněné rozhodnutí, ze kterého je zcela zřejmé, proč městský soud žalobu posoudil jako
nedůvodnou. Nepřezkoumatelnost nezpůsobuje ani namítané odmítnutí provést důkaz spisovým
materiálem ve věci přestupkového řízení. Městský soud odůvodnil, proč považuje stěžovatelova
tvrzení ohledně zneužití práva za neopodstatněná a výslovně uvedl, že „nemohl přehlédnout, že právě
vady (nesprávně uvedené údaje) v rozhodnutí, které vyhotovil stěžovatel v postavení úřední osoby v řízení
o správním deliktu, předcházely a vedly žadatele k podání žádostí o informace týkající se jeho platů a odměn“.
S ohledem na skutečnost, že soud tímto rozhodnutím disponoval, nebylo k této úvaze zapotřebí
dokazovat správním spisem ve věci přestupkového řízení. Nesouhlas stěžovatele s posouzením
soudu sám o sobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá.
[31] Kasační námitky, dle kterých žadatel vedl spor pro spor, resp. informace o odměnách
stěžovatele požadoval nátlakově za účelem zastavení s ním vedeného přestupkového řízení,
tj. práva na informace zneužil, jsou liché. Z obsahu správního spisu je nepochybné, že žádost
o přerušení (pozastavení) přestupkového řízení nebyla podmíněna získáním informace
o odměnách stěžovatele. Tato žádost zjevně souvisela se získáním skutkových podkladů dle
žadatele nutných pro jeho obhajobu v přestupkovém řízení. Nyní posuzovaná žádost (ze dne
23. 3. 2017) byla podána v souvislosti s vadami rozhodnutí, které stěžovatel v postavení úřední
osoby vypracoval, což vyplývá ze stížnosti žadatele ze dne 24. 2. 2017. Z obsahu tohoto
rozhodnutí je zřejmé, že část odůvodnění v závěru rozhodnutí souvisí s přestupkem jiného
provozovatele, resp. provozovatelky vozidla. Nejedná se o srovnatelnou chybu s překlepem
ve jménu (za tu lze označit nesprávné označení vozidla, jehož se stěžovatel také v rozhodnutí
dopustil), ale zjevně o pozůstatek odůvodnění (čítající několik odstavců) z jiného rozhodnutí
o obdobném správním deliktu. Takové administrativní pochybení není v praxi ojedinělé,
současně je však nežádoucí, neboť může u adresáta správního rozhodnutí právem vzbuzovat
pochybnosti o individuálním posouzení jeho věci. Za takové skutkové situace nelze bez dalšího
označit posuzovanou žádost za šikanózní či nátlakovou.
[32] Kasační námitku napadající řádné hospodaření žalovaného považuje Nejvyšší správní
soud za bezpředmětnou. Žalovaný při věcném posuzování žádosti o informace postupoval
v souladu s metodikou nadřízeného orgánu i dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Žádného porušení zákona se při hospodaření s finančními prostředky nedopustil, přičemž
neúčtování nákladů ve výši 107,90 Kč se veřejných rozpočtů, natož stěžovatele v postavení
daňového poplatníka, nemohlo žádným způsobem dotknout. Soud se ztotožňuje s žalovaným,
že tato námitka nemá s tvrzeným zásahem žádnou souvislost.
[33] Při věcném posuzování kasační stížnosti byl NSS povinen přihlédnout i k nálezu
Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1378/16, který byl sice vydán po žalobou napadeném
rozhodnutí žalovaného a tři dny před vydáním napadeného rozsudku městského soudu, avšak
na problematiku nyní řešenou zjevně dopadá.
[34] Nálezy Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány
a osoby, a jako takové dopadají i do neskončených řízení o obdobných věcech Pro rozhodnutí
Ústavního soudu, kterými dochází ke změně judikatury, platí, že působí v zásadě prospektivně,
zároveň však platí, že jej nelze opomenout tehdy, jedná-li se o řízení dosud neskončená, včetně
těch, která dobíhají u správních soudů. Má-li právní názor v nálezu uvedený precedenční dopady,
je obecně závazný při řešení typově shodných případů, což odpovídá principu rovnosti v právech
a principu předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci.
[35] Judikatorní závěry se uplatní v zásadě retroaktivně, pokud je zde nástroj, jak nový názor
do konkrétního řízení vtáhnout. Zpětné účinky judikatury se uplatní ve vztahu k aktuálně
projednávanému správnímu nebo soudnímu přezkumu, ovšem nikoli ve vztahu k již ukončeným
řízením (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 301/05). Skutečnost, že dle bodu [140] nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 1378/16
nezakládá žádný titul pro uplatňování jakýchkoliv nároků osob, jejichž osobní údaje byly
povinnou osobou poskytnuty v souladu s judikatorní praxí, se týká případných finančních
odškodnění či náhrady škody apod. Na povinnosti soudu zohlednit závěry Ústavního soudu
v dosud běžících řízení však bod [140] uvedeného nálezu nic nemění.
[36] Ústavní soud se v nálezu ztotožnil s vyjádřením sua sponte zaslaným
prof. JUDr. A. G., CSc., který v řízení vystupoval jako amicus curiae. Toto vyjádření je obsahem
nálezu (odst. 61, body 3-77) a je kritické k rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci
sp. zn. j. 8 As 55/2012, z jehož závěrů vycházeli žalovaný i městský soud. Poukázal na čl. 10
a čl. 17 Listiny základních práv a svobod; čl. 8 a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod; čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv; čl. 19 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech; čl. 8, čl. 11 a čl. 42 Charty základních práv a svobod
Evropské Unie; a na další dokumenty Evropské unie, jež shrnul v odst. 74 nálezu. Dále přihlédl
k judikatuře mezinárodních soudů (SDEU - odst. 77-83, ESLP – odst. 84). Z rozhodnutí ESLP
ze dne 8. 11. 2016 ve věci Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, zdůraznil tam
vymezená čtyři „prahová kriteria“ rozhodná pro posouzení odmítnutí poskytnutí informací
ve vztahu k právu žadatele na svobodu projevu, a to 1) účel vyžadované informace, 2) povaha
vyžadované informace, 3) role žadatele, 4) existence a dostupnost informace. Konstatoval i obsah
rozsudku rozšířeného senátu a nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97,
o střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti
a soukromého života.
[37] Na základě toho posoudil českou právní úpravu plynoucí z §8b informačního zákona
a §1 a §10 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů.
Dospěl mj. k závěru, že §8b zákona o svobodném přístupu k informacím nevylučuje,
aby za veřejné prostředky byly považovány i finanční prostředky určené na výplatu odměn
za práci zaměstnanců povinných subjektů (srov. bod [116] uvedeného nálezu). Námitky,
dle kterých stěžovatel do okruhu povinných osob v rozhodné době nespadal, jsou proto liché.
[38] Pro posouzení projednávané věci je však stěžejní, že Ústavní soud nesouhlasil se závěrem
rozšířeného senátu, že test proporcionality není třeba provádět při posuzování jednotlivých
konkrétních případů, protože takový text provedl již zákonodárce při formulaci §8b zákona
o svobodném přístupu k informacím. Naopak výslovně konstatoval, že žádným zákonem nelze
abstraktně vyloučit ochranu základních práv a svobod zaručenou ústavním pořádkem. V každém
jednotlivém případě střetu ústavně zaručených práv musejí soudy a jiné orgány veřejné moci
zvážit význam a intenzitu dotčených práv.
[39] Poskytnutí informace o platech zaměstnanců veřejné sféry podmínil splněním
následujících podmínek: „a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu; b)
informace samotná se týká veřejného zájmu; c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli
tzv. „společenského hlídacího psa“; d) informace existuje a je dostupná. Nejsou-li všechny tyto podmínky splněny,
potom odmítnutí poskytnout žadateli informaci o platu a odměnách zaměstnance není porušením povinnosti
státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti,
vyplývající z článku 17 odst. 5 Listiny“ (viz odst. 125 nálezu).
[40] Námitka stěžovatele napadající neprovedení testu proporcionality je proto důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Kasační stížnost je zčásti důvodná, proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém řízení
je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[42] O věci soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[43] O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu