ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.40.2011:51
sp. zn. 9 As 40/2011 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka
v právní věci žalobce: Hezké Jižní Město, občanské sdružení se sídlem Stříbrského
683/14, Praha 11, zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Ve svahu
531/1, Praha - Podolí, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor
stavební, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 6. 2007, sp. zn. S–MHMP 239679/2007/0ST/Pi, ve znění opravného rozhodnutí
ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. S–MHMP 239679/2007/0ST/Pi, ve věci postavení účastníka
řízení o povolení stavby, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 6 Ca 231/2007 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 6. 2007, sp. zn. S–MHMP 239679/2007/0ST/Pi, ve znění opravného
rozhodnutí ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. S–MHMP 239679/2007/0ST/Pi. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno usnesení Úřadu městské
části Praha 11, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“), ze dne 9. 5. 2007,
č. j. OV/2007/001168/Vac-vyl, dle kterého stěžovatel nemá postavení účastníka
stavebního řízení ve věci stavby „Obytný soubor Milíčov – Praha 11“ část Sever - 3
bytové domy (6 sekcí), komunikace, zpevněné plochy, veřejné osvětlení na pozemcích
parcelní číslo 583/1, 583/27, 583/65, 583/66, 583/67, 583/70, 583/71, 583/72, 583/73,
583/74, 984, 985/1 v katastrálním území Háje, parcelní číslo 2014/42, 2014/44
v katastrálním území Chodov.
Městský soud shledal žalobu nedůvodnou a ve smyslu ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), ji zamítl. Vycházel přitom z právního názoru přijatého stavebním úřadem
a potvrzeného žalovaným odvolacím orgánem, dle kterého je v souladu s ustanovením
§70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), účastenství občanského sdružení
vázáno na žádost o poskytování informace o všech zamýšlených zásazích a zahajovaný ch
řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle
citovaného zákona. Žádost, která musí být věcně a místně specifikována, platí jeden rok
ode dne jejího podání a lze ji podávat opakovaně. V daném případě však stěžovatel svoji
žádost podanou dne 13. 10. 2004 po uplynutí jednoho roku nezopakoval. Nemohl mít
proto postavení účastníka předmětného stavebního řízení, a to bez ohledu na to, že dne
18. 4. 2007 stavebnímu úřadu oznámil svoji účast v tomto řízení (stavební řízení zahájeno
dne 27. 3. 2007 a oznámeno vyvěšením na úřední desce od 16. 4. 2007 do 2. 5. 2007).
Městský soud dospěl k závěru, že podání žádosti o informování o všech
zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny
zájmy ochrany přírody a krajiny, patří mezi zákonem stanovené skutečnosti podmiňující
účast občanského sdružení ve správním řízení, přičemž odkázal na výklad ustanovení §70
odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, dle kterého:
2) Občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov
je ochrana přírody a krajiny (dále jen "občanské sdružení"), je oprávněno, pokud má právní subjektivitu,
požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích
a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny
chráněné podle tohoto zákona. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat
opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována.
(3) Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit
se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným
správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení. Dnem
sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího písemného vyhotovení nebo první den
jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem umožňujícím dálkový přístup. “
Z citovaného ustanovení městský soud dovodil, že je zcela zřejmé, že podmínky
stanovené v odstavci 2 shora citovaného ustanovení nemohou zahrnovat pouze existenci
občanského sdružení s právní subjektivitou, jehož hlavním posláním podle stanov
je ochrana přírody a krajiny, ale je mezi ně nutno zařadit i další podmínky spočívající
v platně podané žádosti a v tom, že se musí jednat o správní řízení, při kterém mohou být
dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny.
Současně odkázal na logický výklad daného ustanovení s tím, že na odstavec 2
upravující podání žádosti navazuje odstavec 3, který účast občanského sdružení odvíjí
od písemného oznámení sdružení, doručeného správnímu orgánu do osmi dnů ode dne,
kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno. Je zde tedy jasná
vazba běhu lhůty osmi dnů na den oznámení zahájení řízení, tj. doručení písemné
informace, občanskému sdružení příslušným správním orgánem. V případě opačného
výkladu by proto mohlo dojít k tomu, že pokud by oznámení o zahájení správního řízení
nebylo zveřejňováno na úřadní desce, nebylo by v podstatě možné určit počátek a konec
lhůty, ve které se může občanské sdružení přihlásit jako účastník řízení. Ze zvolené
koncepce lze přitom dle názoru městského soudu dovodit, že účast občanského sdružení
je žádoucí od samotného zahájení řízení, aby již od počátku byly řešeny a zohledňovány
otázky ochrany přírody a krajiny.
Městský soud poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006 - 59, dostupný na www.nssoud.cz, a uzavřel, že pokud
stěžovatel nepodal platnou žádost podle §70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny,
neměl postavení účastníka předmětného řízení a nelze hovořit o nezákonnosti
napadeného rozhodnutí žalovaného, resp. rozhodnutí stavebního úřadu.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudek městského soudu napadá v celém
rozsahu z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatel považuje odůvodnění rozsudku za nedostatečné, protože v něm nejsou
uvedeny důvody, pro které městský soud nepovažoval rozhodnutí žalovaného
za neodůvodněné, což stěžovatel namítal v žalobě. Dle jeho názoru totiž nelze považovat
jako dostatečné odůvodnění správního rozhodnutí pouze tvrzení žalovaného,
že pro postavení občanského sdružení jako účastníka správního řízení podle §70 zákona
o ochraně přírody a krajiny je nutná platně podaná žádost o informování o všech
zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních.
Stěžovatel toto tvrzení považuje za neodůvodněné a dále s ním ani věcně
nesouhlasí. Dle jeho názoru není vyloučeno, aby postup podle §70 odst. 3 zákona
o ochraně přírody a krajiny, kdy občanské sdružení oznámí účast v konkrétním správním
řízení, byl použit i v případech, ve kterých si občanské sdružení předem nepodalo žádost
podle §70 odst. 2 citovaného zákona. Účast občanského sdružení konstituuje ustanovení
§70 v odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, které evidentně nemá za hypotézu
podání žádosti podle odst. 2 tohoto zákona. Podání žádosti podle odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny není proto podmínkou účinného oznámení účasti občanského
sdružení ve správním řízení tak, jako to učinil v daném případě.
Městským soudem učiněný výklad ustanovení §70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně
přírody a krajiny považuje stěžovatel za chybný a v tomto směru poukázal
na to, že oznámení o účasti ve správním řízení je přesně vymezeno (lokalita i předmět
řízení) a je nutně konkrétnější než žádost o informování o určitém typu (ne individuálně
určeném) řízení v určitém území (ne nutně v jediné lokalitě). Současně odkázal též
na historický vývoj ustanovení §70 zákona o ochraně přírody a krajiny, zejména jeho
první znění, kdy osmidenní lhůta pro oznámení účasti ve správním řízení měla být
počítána od zahájení řízení, nikoli od doručení informace o tomto řízení. Teprve
následnými novelami dospělo dané ustanovení do současné podoby, dle které správní
orgán může doručovat informaci o zahájeném řízení vyvěšením na úřední desce,
což stavební úřady využívají a díky tomu je zahájení konkrétního správního řízení
oznámeno komukoli (tedy i jakémukoli občanskému sdružení) bez toho, že by bylo nutno
předem o takové informování žádat. Změnou právní úpravy a v důsledku správní praxe
se tak žádost o informování podle odst. 2 stala obsoletní a její podání nepřináší sdružením
v těchto případech žádnou výhodu. Ze skutečnosti, že počátek osmidenní lhůty podle
odst. 3 je počítán od oznámení zahájení řízení, proto nelze dovozovat, že zákonodárce
takto stanoveným počátkem běhu lhůty implicitně stanovil, že podmínkou oznámení
účasti je předchozí podání žádosti o informování. Úkon a účinky oznámení o zahájení
řízení zveřejněné na úřední desce i běh osmidenní lhůty je nezávislý na skutečnosti, jestli
sdružení požádalo o informování či nikoli.
Ohledně městským soudem učiněného odkazu na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006 - 59, pak stěžovatel konstatoval,
že je mu nesrozumitelný, neboť je v něm konstatován klasický postup podle §70 zákona
o ochraně přírody a krajiny, tj. 1) podání žádosti, 2) doručení informace a 3) oznámení
účasti občanského sdružení, ale k variantě potupu podle citovaného ustanovení
bez předchozího podání žádosti se tento rozsudek nevyjadřuje.
Na základě všech výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl Nejvyššímu
správnímu soudu, aby napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou projednávané věci je výklad ustanovení §70 odst. 2 a 3 zákona
o ochraně přírody a krajiny, konkrétně pak otázka, zda má občanské sdružení právo účasti
v konkrétním správním řízení pouze na základě oznámení své účasti, aniž by podalo
žádost ve smyslu ustanovení §70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Městský
soud dospěl k závěru, že tomu tak není, což řádně odůvodnil a jeho rozhodnutí v tomto
směru není nepřezkoumatelné, jak namítá stěžovatel.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat
z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí musí být založena na nedostatku
důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat
o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Takovými vadami
mohou být mimo jiné případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. V přezkoumávané věci Nejvyšší správní
soud vady shora uvedeného charakteru neshledal, neboť výrok rozhodnutí je řádně
odůvodněn a odůvodnění není možno považovat za nesrozumitelné. Z odůvodnění
rozsudku je jednoznačně seznatelné, které otázky – v návaznosti na žalobní body
- městský soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jakož
i nosné důvody (ratio decidendi), které v napadeném rozsudku vyslovil, jsou zřetelné.
Nejvyšší správní soud proto považuje napadený rozsudek městského soudu
za přezkoumatelný. K tvrzení stěžovatele ohledně nedostatečnosti odůvodnění
rozhodnutí žalovaného lze ve shodě s městským soudem konstatovat, že odůvodnění
i přes svoji stručnost obstojí. Odůvodnění rozhodnutí má poskytnout skutkovou a právní
oporu výroku rozhodnutí - musí z něho být proto zřejmé, proč správní orgán rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozhodnutí, což bylo v daném případě splněno.
Žalovaný ve svém rozhodnutí sice stroze, leč zcela jednoznačně a jasně
formuloval, na základě jakých skutkových a právních důvodů stěžovatel nemá postavení
účastníka předmětného stavebního řízení. Vycházel přitom primárně ze znění §70 zákona
o ochraně přírody a krajiny, konkrétně ustanovení odst. 2 a 3, které na sebe navazují
a ve vzájemné kombinaci kladou podmínky pro to, aby se občanské sdružení mohlo
účastnit jednotlivých správních řízení, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany
přírody a krajiny podle citovaného zákona.
Jednou z těchto zákonem stanovených podmínek je platně podaná žádost
občanského sdružení, aby bylo předem informováno o všech zamýšlený ch zásazích
a zahajovaných správních řízeních ve výše uvedeném smyslu. Tato podmínka však
v daném případě nebyla splněna, neboť stěžovatel podal žádost v roce 2004, tato žádost
pozbyla uplynutím jednoho roku platnosti (tj. v roce 2005) přičemž v roce 2007, kdy bylo
předmětné stavební řízení zahájeno, stěžovatel žádnou platně podanou žádostí
nedisponoval. Ostatně tuto skutečnost stěžovatel ani žádným způsobem nezpochybňuje.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, dle kterého
je podání žádosti podle ustanovení §70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny jednou
ze zákonných podmínek pro účastenství občanského sdružení v konkrétním řízení.
Takový závěr plně odpovídá dikci ustanovení §70 zákona o ochraně přírody a krajiny .
Ustanovení odstavce 3 uvedeného ustanovení, které zakládá právo občanských sdružení
účastnit ve správních řízení, zjevně navazuje na předcházející odstavec, a to nejen slovně
(„občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního
řízení…“), ale i významově („…pokud svou účast oznámí písemně do osmi dnů ode dne,
kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno“).
Případné účastenství občanského sdružení ve správním řízení se odvíjí od jeho
oznámení, které je limitováno osmidenní lhůtou, jejíž běh počíná dnem, kdy bylo
občanskému sdružení zahájení daného řízení ze strany příslušného správního orgánu
oznámeno. Tato oznamovací povinnost správního orgánu není dána en bloc, takový
výklad by byl zjevně absurdní, ale je zjevně adresná. Oznamovací povinnost správního
orgánu se odvíjí od znalosti toho, vůči komu má být uplatněna, tj. komu má být zahájení
řízení oznámeno. Adresátem této oznamovací povinnosti je pouze takové občanské
sdružení, které si o příslušné oznámení platně požádalo a avizovalo tím svoji vůli
a připravenost hájit zájmy ochrany přírody a krajiny v každém jednotlivém správním
řízení, které se jich může dotýkat.
V tomto směru je korektní zmínit, že ustanovení §70 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny hovoří o oprávnění nikoli povinnosti občanského sdružení požadovat,
aby bylo předem informováno; nicméně při výkladu ustanovení §70 uvedeného zákona
nelze vycházet izolovaně pouze z gramatické dikce odstavce 2, ale je třeba posuzovat celé
ustanovení jako jeden významový celek, který od úvodní proklamace v odst. 1 o účasti
občanů (veřejnosti) přechází dále ke konkrétním podmínkám této účasti v odst. 2 a 3,
při jejichž splnění má občanské sdružení ex lege postavení účastníka řízení.
Nelze tedy souhlasit se závěrem stěžovatele, dle kterého ustanovení §70 odst. 3
zákona o ochraně přírody a krajiny nemá v hypotéze podání žádosti podle odst. 2 tohoto
zákona. Naopak odstavec 3 má parametry právní normy odkazující na další ustanovení,
v daném případě na odstavec 2 uvedeného ustanovení a v něm stanovená pravidla
pro možné účastenství občanských sdružení ve správních řízeních.
Tato pravidla je tedy nutno respektovat, přičemž kasační soud nesdílí závěr
stěžovatele, dle kterého se žádost podle §70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny
stala v důsledku postupné novelizace zákona o ochraně přírody a krajiny obsoletní.
Při výkladu ustanovení §70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny totiž
nelze odhlédnout od interpretačního pravidla, že zákonodárce je v zásadě regulativně
racionální, což v daném případě znamená, že se snažil stanovit podrobnější pravidla,
která však účasti občanských sdružení nikterak nebrání, pouze určitým způsobem
strukturují jejich postup.
Shodně je odůvodněno podání pozměňovacího návrhu poslance Františka Pelce,
na jehož základě byl první novelou (zákon č. 218(2004 Sb.) změněno ustanovení §70
odst. 2 citovaného zákona do současné podoby s tím, že: „…se týká stanovení podrobnějších
pravidel účasti veřejnosti…“ (blíže k tomu viz podrobná rozprava v rámci druhého čtení
a sněmovní tisk č. 575/3, pozměňovací návrhy, bod h. 5., 4. volební období 2002 - 2006,
digitální depozitář, www.psp.cz).
Obdobně též v případě druhé novely (zákon č. 186/2006 Sb.), která změnila
do současné podoby odstavec třetí, byla smyslem spíše úprava a upřesnění procesních
pravidel a snaha: „…jednoznačně vyjádřit, že se ustanovení §70 uplatňuje i tehdy, kdy je řízení podle
zvláštního zákona zahajováno na návrh účastníka, nikoli pouze z podnětu správního orgánu. Dřívější
dikce ustanovení vyžaduje formálně vzato, aby byla předmětná občanská sdružení informována dříve,
tedy jiným úkonem, než účastníci řízení. Tím byly zvyšovány administrativní náklady na vedení řízení.
Právní úprava tento nedostatek odstraňuje, aniž by práva občanského sdružení byla krácena“ (blíže
k tomu viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o změně některých zákonů
souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění, zvláštní část, Čl. XXVI,
k bodům 12 a 13, sněmovní tisk č. 999/0, 4. volební období 2002 - 2006, digitální
repozitář, www.psp.cz).
Ustanovení §70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny tak mají vzájemnou
návaznost a jejich změny byly vedeny určitou vnitřní logikou, která může obstát
i v současné situaci. V případě, kdy správní orgán oznámení o zahájení řízení nezveřejní
na úřední desce tak, jako se to stalo v nyní projednávané věci, je totiž třeba písemné
vyhotovení oznámení o zahájení řízení doručit danému občanskému sdružení, kterému
poté běží ona osmidenní lhůta pro případné oznámení svého účastenství v daném řízení.
Pokud by však občanské sdružení předem nepožádalo o takové informování ze strany
správního orgánu a ten by v důsledku toho informaci o zahájení příslušného řízení
neoznámil, nebylo by vůbec možné určit počátek běhu uvedené lhůty.
Kasačnímu soudu je známý výklad, dle kterého je v takovém případě nutno počítat
lhůtu ode dne zahájení řízení, (viz Miko, L., Borovičová, H. a kol. Zákon o ochraně
přírody a krajiny. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 279). Takový výklad je však nutno
odmítnout, neboť jde mimo zákon (praeter legem), který počátek běhu dané lhůty jasně
váže až na okamžik oznámení o zahájení příslušného řízení. Nehledě na to, že o zahájení
některých správních řízeních by se občanské sdružení ani nemuselo dozvědět, obdobně
jako se to stalo právě v případě, kterým se zabýval rozsudek zdejšího soudu ze dne
19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006 - 59, na který městský soud přiléhavě odkázal.
Citovaný rozsudek se sice zabýval účastenstvím občanského sdružení v řízení
o povolení výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích, nicméně i v tomto případě
zcela jasně konstatoval, že bylo na stěžovateli, aby podal žádost podle §70 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny a mohl se tak stát účastníkem daného řízení. Skutečnost,
že tak neučinil, a proto se o tomto řízení nedozvěděl a nemohl se ho účastnit , šla tedy
k tíži stěžovatele, obdobně jako v nyní projednávané věci, ve které se sice stěžovatel
o předmětném stavebním řízení dozvěděl, ale s ohledem na vše shora uvedené postavení
účastníka řízení neměl.
V požadavku určité předběžné aktivity občanských sdružení spočívající v platném
podání žádosti podle §70 odst. 2 zá kona o ochraně přírody a krajiny nelze spatřovat
nadbytečnou podmínku, která vyšla z užívání či která občanská sdružení nad únosnou
míru zatěžuje. Ve své podstatě se jedná o minimalistickou podmínku administrativního
typu, která vyplývá z výše uvedené interpretace §70 odst. 2 ve spojení s odst. 3 zákona
o ochraně přírody a krajiny a která odpovídá smyslu a účelu uvedeného ustanovení;
tím je možnost veřejnosti se přímo podílet na ochraně přírody a krajiny, avšak
za zákonem stanovených podmínek, které mají zajistit také určitou racionalitu této účasti.
V tomto ohledu lze ve shodě se shora citovaným rozsudkem zdejšího soudu
připomenout, že: „…česká vnitrostátní úprava umožňuje prostřednictvím ustanovení §70 zákona
č. 114/1992 Sb. přístup dotčené veřejnosti k informacím a do příslušných správních řízení velmi široce
a stanoví pouhou minimalistickou podmínku o tyto informace jednoduchým způsobem požádat
a do předmětných řízení se po obdržení informace o jejich vedení přihlásit.“
Tato podmínka navíc garantuje občanským sdružením určitou informační jistotu
v případě, že oznámení o zahájení správního řízení nebude zveřejněno na úřední desce;
tu sice zřizuje každý správní orgán, a to v hmotné podobě a elektronicky (na internetu),
nicméně ne každé zahájení správního řízení je tímto způsobem zveřejněno. V souladu
s §47 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
se totiž nejedná o povinnost, ale o možnost správního orgánu, která představuje jen jakýsi
informační nadstandard, nejde-li o případy, kdy správní řád v §144 odst. 2 (řízení
s velkým počtem účastníků) nebo jiný zákon předpokládá oznámení o zahájení správního
řízení právě prostřednictvím úřední desky tak, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci.
Na základě všech těchto skutečností byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
náklady řízení nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu