ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.418.2018:48
sp. zn. 9 As 418/2018 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Vinařství U Kapličky s.r.o.,
se sídlem Vinařská 484, Zaječí, zast. JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem
Brněnská 154/32, Mikulov, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce,
se sídlem Květná 504/15, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018, č. j. 31 A 103/2016 - 154,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně (dále jen
„správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 1. 2016, č. j. SZPI/AO787-29/2015, byla žalobkyně
shledána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017 (dále jen „zákon
o vinohradnictví a vinařství“), a byla jí uložena pokuta ve výši 2 100 000 Kč a povinnost uhradit
náklady laboratorního rozboru ve výši 86 420 Kč. Správního deliktu se měla dopustit tím,
že uváděla do oběhu vína z Moldavska, jež byla podrobena nepovoleným enologickým
postupům, a to včetně přidávání exogenní vody a syntetického glycerolu. Žalobkyně tím porušila
čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, kterým
se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS)
č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 (dále jen „nařízení
č. 1308/2013“). V případě některých vín měla žalobkyně také porušit čl. 80
odst. 2 písm. c) nařízení č. 1308/2013, podle něhož se tyto výrobky neuvádějí na trh v Unii tehdy,
nejsou-li v souladu s pravidly stanovenými v příloze VIII. Podle ní je povoleno zvyšování
přirozeného obsahu alkoholu v procentech objemových, které nepřekračuje mezní hodnotu 3 %
objemová.
[2] Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát (dále jen „žalovaná“)
rozhodnutím ze dne 4. 8. 2016, č. j. SZPI/AO787-37/2015, zamítla odvolání žalobkyně
a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť dospěla k závěru, že žalobkyně pouze
pasivně spoléhala na správnost údajů uvedených v dokladu V I 1 a nevyvinula žádoucí aktivitu
směřující k ověření analytických znaků obchodovaného vína.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“), který jí nejprve rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, č. j. 31 A 103/2016 - 107,
vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud upozornil na to,
že ač je odpovědnost za daný správní delikt objektivní, lze se jí zprostit naplněním liberačního
důvodu dle §40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství. Podle něj právnická osoba za správní
delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat,
aby porušení povinnosti zabránila. Podle čl. 43 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 555/2008, kterým
se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, o společné organizaci trhu
s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál
a kontroly v odvětví vína (dále jen „nařízení č. 555/2008“), se osvědčení a zpráva o výsledku
rozboru pro každou zásilku určenou pro dovoz do Společenství vyplňují na samostatném
dokladu V I 1. Tento doklad je podepsán odpovědným pracovníkem úředního subjektu
a odpovědným pracovníkem uznané laboratoře podle čl. 48. Podle odstavce 1 tohoto článku
Komise na základě sdělení příslušných orgánů třetích zemí vypracuje a aktualizuje seznamy názvů
a adres úředních subjektů, laboratoří a producentů vína, kteří jsou oprávněni k vystavení dokladu
V I 1. Krajský soud označil za nesprávný právní názor žalované o nemožnosti liberace poukazem
na existenci dokladu V I 1, proto její rozhodnutí tímto prvním rozsudkem zrušil.
[4] Žalovaná podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, které Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 As 217/2018 - 25, vyhověl, rozsudek ze dne
26. 4. 2018 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Soud zdůraznil, že doklad V I 1
je společně se zprávou o výsledku analýzy vypracovanou subjektem nebo útvarem pověřeným
zemí, ze které výrobek pochází, dokumentem, který primárně umožňuje vstup výrobků ze třetích
zemí na trh EU. Jde tedy pouze o administrativní povolení ke vstupu předmětného vína
do prostoru EU, které kontroluje primárně celní úřad jakožto kompetentní úřad umožňující
vstup produktu do volného oběhu. Jinak řečeno tento doklad představuje pouze nezbytnou
podmínku pro vstup vína na území EU a bez něj by moldavské víno do ČR vůbec nemohlo být
dovezeno. Předložení takového dokumentu, bez kterého by víno ani nemohlo být do zemí EU
legálně dovezeno, lze ovšem těžko pokládat za ono „vynaložení veškerého úsilí“, které vyžaduje
§40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství k liberaci ze žalobkyní spáchaného deliktu.
Ve spojení „vynaložení veškerého úsilí“ je zjevně obsažen požadavek konat něco víc, než pouze
splnit podmínky pro legální dovoz vína do ČR, jinak by už samotný fakt, že víno bylo dovezeno
legálně, tedy za splnění podmínek požadovaných právem EU pro volný pohyb zboží, navždy
zbavoval dovozce či prodejce vína veškeré odpovědnosti za kvalitu daného vína, a to navzdory
tomu, že jeho odpovědnost je zákonem o vinohradnictví a vinařství konstruována jako
odpovědnost objektivní. Pokud byla žalobkyně sankcionována za to, že jí prodávané víno
nesplňovalo požadované enologické postupy, nemůže se zprostit objektivní odpovědnosti
za kvalitu tohoto vína pouze na základě toho, že je dovezla s doklady potřebnými k legálnímu
dovozu. Soud vzal v potaz i to, že víno prodávané žalobkyní v projednávané věci mělo podle
zjištění žalované vážné a zjevné nedostatky, které jsou patrné i z výsledků chemické analýzy.
V projednávané věci se jednalo o velké množství vína přesahující v souhrnu 70 000 l, což svědčí
o větší společenské škodlivosti, neboť toto víno mohlo ovlivnit mnoho tisíc spotřebitelů.
Žalobkyně byla navíc již v minulosti za podobný delikt v rámci uvádění do oběhu vína
z Moldavska trestána, a nebylo tedy nepřiměřené po ní požadovat, aby si kvalitu vína dováženého
z této země, tedy to, zda u tohoto vína nedochází k porušování základních pravidel enologických
postupů, ověřovala i jinak, než pouhým spoléháním na doklad V I 1. Zároveň žalovaná
nepochybila, pokud neprovedla jako důkaz osvědčení V I 1. Chtěla-li se žalobkyně odpovědnosti
za správní delikt v průběhu správního řízení zprostit, bylo pouze na ní, aby prokázala liberační
důvody. Žalobkyně k tomu však navrhla jen důkaz v podobě osvědčení V I 1, jenž ke zproštění
její odpovědnosti vést nemohl.
[5] Krajský soud následně vydal nový rozsudek ze dne 21. 11. 2018, kterým žalobu zamítl.
Žalovaná ani správní orgán I. stupně se nedopustily žádného pochybení, jestliže se blíže
nezabývaly zaviněním žalobkyně. Nejednalo se o znak skutkové podstaty, a jeho naplnění proto
nebylo podmínkou pro to, aby byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání předmětného
správního deliktu. Podle krajského soudu nebyly výsledky analýz nevěrohodné, a to ani v případě
přídavku vody např. 87%, aniž by byla taková skutečnost zjištěna senzoricky. Údaj 87% přidané
vody neznamená, že by bylo do již výsledného produktu (vína) přimícháno více než šestinásobné
množství vody (tak, že by původní víno tvořilo 13% takto zředěné tekutiny). Žalovaná zcela
srozumitelně a logicky objasnila, že údaj udává, kolik z celkového množství vody v produktu
představuje exogenní vodu přidanou v průběhu procesu tvorby vína, přičemž toto jasné
vysvětlení žalobkyně nijak nezpochybnila. Žalobkyně navíc mohla požádat o odběr vzorku pro
doplňující posudek, o čemž byla dle protokolů o odběru vzorků řádně poučena.
[6] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce o neprůkaznosti a nepřezkoumatelnosti databáze
společnosti EUROFINS a výsledků jejích rozborů. Žalobkyně ji uplatnila poprvé až v řízení před
soudem. V průběhu správního řízení žádné výtky k uvedené databázi nevznesla, ani nevznesla
požadavek na seznámení se s obsahem databáze. O informace o této databázi žádal toliko
vlastním jménem JUDr. Vojtěch Mihalík, advokát, a to navíc v režimu zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím. Rozhodně tedy nešlo o úkon v rámci probíhajícího
správního řízení. Z tohoto důvodu by bylo zcela nadbytečné provádět dokazování listinami
prokazujícími podání uvedené žádosti JUDr. Vojtěchem Mihalíkem a postup správních orgánů
navazující na tuto žádost. Žalobkyní předkládané listiny byly pro projednávanou věc irelevantní.
To, že žalobkyně ve správním řízení nijak nezpochybňovala databázi společnosti EUROFINS
jako relevantní zdroj informací pro provedené rozbory a ani neusilovala o získání nějakých
informací o této databázi, se pochopitelně promítá do obsahu správního rozhodnutí,
a tím i do rozsahu soudního přezkumu. Žalovaná logicky nemohla v napadeném rozhodnutí
reagovat na námitky, které žalobkyně poprvé uplatnila až v řízení o žalobě.
[7] Krajský soud dále konstatoval, že závěry správních orgánů jsou založeny především
na protokolech o kontrolních úkonech, protokolech o odběru kontrolních vzorků, dokladech
prokazujících původ zboží, skladových kartách, evidencích o zásobách, fakturách, dodacích
listech, protokolech o zkoušce a posudcích zkušební laboratoře žalované. V obecné rovině
neshledal, že by pro účely posuzovaného správního deliktu bylo potřeba opatřovat další
podklady. Žalobkyně přitom nemůže takto zjištěný skutkový stav dodatečně v řízení o žalobě
zpochybnit pouhým poukazem na to, že jedna z použitých metod možná vychází
z nedostatečných podkladů, konkrétně z nedostatečné databáze. Jelikož byl skutkový stav zjištěn
dostatečně a porušení právní povinnosti bylo prokázáno nade vší pochybnost, nemohla
žalobkyně až v řízení o žalobě skutkový stav obohacovat o nové, dosud netvrzené skutečnosti
a správními orgány zjištěný skutkový stav zpochybňovat toliko na základě hypotéz a spekulací.
Žalobkyně by musela předložit důkaz, který by věcně zpochybnil důkazy opatřené správními
orgány, tj. přímý důkaz o tom, že zkoumané víno mělo odlišné parametry. Žalobkyně by tedy
musela tvrdit a prokazovat, že v projednávané věci nastal jiný než správními orgány zjištěný
skutkový stav. Nepostačuje, tvrdila-li a snažila-li se prokázat, že skutkový děj se mohl odehrát
i jinak. Správní orgány tedy neměly důvod o dostatečnosti metody s ohledem na její akreditaci
jakkoliv pochybovat.
[8] Námitky směřující proti posouzení naplnění liberačního důvodu pro zproštění
se odpovědnosti za správní delikt ze strany žalobkyně již byly předmětem posouzení ze strany
Nejvyššího správního soudu, a krajský soud proto odkázal na odůvodnění jeho rozsudku ze dne
16. 8. 2018. Ve světle tohoto rozsudku uzavřel, že se žalobkyně nemohla zprostit odpovědnosti
za správní delikt tím, že se spoléhala na doklad V I 1, neboť ten je toliko dokladem potřebným
pro legální dovoz vína. Proto nebylo ani potřeba pro účely posouzení liberace provádět
dokazování tímto dokumentem.
[9] Dále krajský soud zamítl námitku, že bylo žalobkyni fakticky přičteno k tíži, že jí byly
výsledky rozborů oznámeny až po dlouhé době. Doba oznámení výsledků rozborů 40 až 50 dní
od odběru vzorků nebyla podle krajského soudu nepřiměřená. Z těchto důvodů nepřistoupil
krajský soud v této otázce k dalšímu dokazování, neboť by to nemohlo přispět k dalšímu
objasnění věci, přestože žalobkyně navrhla provedení výslechu žalované, respektive jejích
zaměstnanců a bývalého zaměstnance, výslech M. J. a důkaz listinou – laboratorními deníky.
Nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně víno prodala jiné společnosti, a žádné spotřebitele tudíž
sama neohrozila. Přímým obchodním partnerem žalobkyně sice nebyli spotřebitelé, nicméně
distribuovala produkt určený k lidské spotřebě, tj. širokému okruhu spotřebitelů. Z tohoto
pohledu není rozhodné, na jaké úrovni distribučního řetězce žalobkyně působila, neboť
konečným důsledkem jednání všech článků distribučního řetězce je ohrožení téhož okruhu
spotřebitelů. Krajský soud neshledal ani důvod k moderaci uložené pokuty.
III.
[10] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[11] Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s právním posouzením povahy a vlastností dokumentu
V I 1. Trvá na tom, že tento dokument zachycuje prováděné laboratorní rozbory a odůvodňuje
závěr o tom, že jeho opatřením a obchodováním s vínem doprovázeným tímto dokumentem
vynaložila požadovatelné úsilí zbavující ji odpovědnosti za správní delikt.
[12] Krajský soud také nesprávně posoudil právní otázku délky trvání laboratorních rozborů
a doby, po jejímž uplynutí byla stěžovatelka seznámena s výsledky laboratorního zkoumání. Podle
krajského soudu tato okolnost nemohla mít vliv na výši pokuty, ovšem podle stěžovatelky, pokud
by byla s výsledky seznámena dříve, vůbec by nedošlo k prodeji vína, které by bylo uvedeno
do oběhu pouze svým skladováním, což by mohlo vést k liberaci z daného deliktu.
[13] Krajský soud konečně pochybil tím, že provedl dokazování a neposuzoval stěžovatelčiny
námitky týkající se vad prováděných laboratorních rozborů. Podle krajského soudu bylo klíčové,
že stěžovatelka tyto námitky nevznesla již při správním řízení, podle stěžovatelky je však uvedla
již ve vyjádření ze dne 2. 12. 2015, takže se jimi krajský soud měl zabývat. Ze všech těchto
důvodů stěžovatelka navrhla, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu vrácena
k dalšímu řízení.
[14] Stěžovatelka poté kasační stížnost doplnila podáním ze dne 14. 1. 2019. V něm
zopakovala a rozvedla svůj názor, že dokument V I 1 není pouze formálním dokumentem,
což je zjevné již z toho, že k jeho vydání je požadován také laboratorní rozbor. Dále stěžovatelka
namítla nesprávnost a vadnost laboratorních rozborů, na jejichž základě byly zjištěny nesprávné
enologické postupy u jí obchodovaného vína. Krajský soud tento argument odmítl s poukazem
na to, že ve správním řízení stěžovatelka žádné námitky proti laboratorním rozborům nevznesla.
Stěžovatelka však tvrdila, že krajský soud nemohl dospět k závěru, že se jí nepodařilo zpochybnit
věrohodnost nebo dostatečnost důkazů provedených správními orgány, když sám neprovedl
důkazy, které navrhla. I k prokázání vlastností vína přitom mohly být využity dokumenty V I 1.
IV.
[15] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na svém názoru, že dokument V I 1
je pouze administrativním povolením ke vstupu vína ze třetí země do prostoru EU, který
nezaručuje bezvadnost produktu. Trvala také na tom, že den seznámení stěžovatelky s výsledky
rozborů úzce časově navazoval na den ukončení provádění zkoušek v Odboru zkušební
laboratoře inspektorátu v Brně. Z těchto důvodů navrhla, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Jelikož se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí, kterým krajský soud
rozhodl ve věci opětovně poté, co byl jeho původní rozsudek Nejvyšším správním soudem
zrušen, vážil zdejší soud nejprve její přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li
jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Výklad uvedeného ustanovení vychází z toho, že po stěžovatelce lze
spravedlivě požadovat, aby uplatnila veškeré důvody, z nichž dovozuje nezákonnost rozhodnutí
krajského soudu, již v první kasační stížnosti, pokud tak učinit může (viz usnesení rozšířeného
senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS). Ze zákazu
opakované kasační stížnosti judikatura dovodila nad rámec doslovného znění §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. i další výjimky, například pro situaci, kdy první kasační stížnost podával
žalovaný, zatímco nové rozhodnutí krajského soudu napadá žalobce, jako je tomu právě v nyní
posuzovaném případě. Žalobkyně nemohla ovlivnit, které vady napadala žalovaná v předchozím
řízení před Nejvyšším správním soudem, a její nynější kasační stížnost je první příležitostí,
kdy rozhodnutí krajského soudu napadá ona, a vymezuje tak rámec kasačního přezkumu.
Odmítnutí této kasační stížnosti by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo
by účelu a smyslu správního soudnictví. Kasační stížnost je tedy nutno považovat za přípustnou
a posoudit ji meritorně.
[18] Na druhou stranu však při tomto meritorním přezkumu nelze přehlédnout,
že stěžovatelka ve své kasační stížnosti zčásti polemizuje se závěry krajského soudu, které plně
vycházejí z předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, popřípadě přímo
s tímto rozsudkem. V tomto ohledu nezbývá soudu než připomenout, že i on sám je vázán svou
vlastní judikaturou a od svého názoru vyjádřeného v prvém rozhodnutí v této věci se tedy
nemůže odchýlit, leda by došlo k takovým okolnostem, jako je prohlášení jeho předchozího
názoru za protiústavní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 216/2004 - 123, publ. pod č. 1406/2007 Sb. NSS). Žádná taková okolnost,
jež by Nejvyšší správní soud přinutila změnit právní a skutkové závěry, které zaujal ve svém
předchozím rozsudku, však nenastala, takže je jimi v plném rozsahu vázán. Stěžovatelčina
polemika s nimi na tom nemůže nic změnit. V reakci na převážnou část námitek tedy soudu
nezbývá než odkázat na ty pasáže jeho rozsudku z 16. 8. 2018, kde se s argumenty uvedenými
nyní v kasační stížnosti již vypořádal.
[19] Z tohoto důvodu je třeba bez dalšího zamítnout stěžovatelčinu prvou kasační námitku,
kterou uvedla jak kasační stížnost, tak její následné doplnění a která se týkala posouzení povahy
a vlastností dokumentu V I 1. Tato otázka byla komplexně vyřešena v předchozím rozsudku
zdejšího soudu, a je tak možno pouze odkázat na jeho odůvodnění.
[20] Co se týče důsledků délky trvání laboratorních rozborů a následné údajné znalosti jejich
výsledků na straně správního orgánu I. stupně a jejich zatajování před stěžovatelkou, Nejvyšší
správní soud se zcela ztotožňuje s posouzením provedeným krajským soudem. Ze správního
spisu skutečně neplyne, že by správní orgán I. stupně s oznámením výsledků laboratorních testů
jakkoliv otálel. Příslušné posudky jsou datovány dnem 28. 5. 2015 a stěžovatelka s nimi byla
seznámena dne 10. 7. 2015, jak plyne z protokolu o seznámení kontrolované osoby s výsledky
kontrolních zjištění. Ani Nejvyšší správní soud nepokládá dobu oznámení výsledků rozborů 43
dnů od ukončení laboratorních rozborů za nepřiměřenou. Jak správně uvedl krajský soud, je čistě
na kontrolované osobě, jak situaci vyhodnotí, a zda přistoupí k distribuci vína, které je právě
kontrolováno. Není-li si jista nezávadností vína, protože nevynaložila veškeré úsilí, které bylo
možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila, lze po ní legitimně žádat, aby alespoň
vyčkala s jeho distribucí a měla prověřované víno po celou dobu uskladněno. V opačném případě
musí nést negativní důsledky toho, že nebyla předem dostatečně obezřetná.
[21] Další kasační námitka se týkala údajné nesprávnosti a vadnosti laboratorních rozborů,
na jejichž základě byly zjištěny nesprávné enologické postupy u stěžovatelkou obchodovaného
vína, respektive způsobu, jakým tuto námitku posoudil krajský soud. Stěžovatelka k tomu
v žalobě namítala, že správní orgán I. stupně zjišťuje přídavek vody a nadlimitní množství
etanolu z přidaného cukru porovnáváním s údaji v databázi zpracované společností EUROFINS.
To je však podle stěžovatelky pouze komerční produkt, jehož spolehlivost není ověřena
dostatečnou certifikací a není prokázáno, že byl v této databázi dostatečný počet vzorků
moldavských vín, takže je možné, že vzorky odebrané správním orgánem I. stupně u stěžovatelky
nebylo s čím srovnávat.
[22] Krajský soud vyšel z toho, že tuto námitku vznesla stěžovatelka teprve v žalobě. Proti
tomu stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že vady laboratorních rozborů namítala již během
správního řízení ve vyjádření ze dne 2. 12. 2015. To však není pravda. V tomto podání,
které je ve správním spise založeno na čísle listu 19, zmiňuje pouze tolik, že „je dosti dobře možné,
že SZPI laboratorními rozbory skutečně zjistila ve víně přídavek vody a glycerolu a nadměrné množství etanolu
ze zbytkového cukru.“ Dále zde uvedla, že laboratorní testování vína na území ČR provádí zásadně
správní orgán I. stupně, brojila také proti tomu, že stačilo konkrétní víno zkontrolovat
u dodavatele vína, nikoli u dalších různých subjektů, a konečně namítala, že ji měl správní orgán
I. stupně upozornit na výsledky laboratorních testů dříve. Nebyla zde tedy v žádné podobě
obsažena námitka, kterou uvedla až v žalobě.
[23] Za této situace je namístě přitakat krajskému soudu, který vyšel z právního názoru
vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 - 71, publ. pod č. 3577/2017 Sb. NSS, v němž připomněl, že „je to vždy správní
orgán, kdo nese odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci. Správní orgán je totiž podle §3 správního řádu
povinen postupovat ‚tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti‘, a to v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí o přestupku. Zákon proto správnímu orgánu ukládá, aby i při pasivitě obviněného opatřil v řízení
dostatečné množství důkazů, které přestupek, jenž je obviněnému kladen za vinu, jasně a nepochybně prokazují.“
V tomto usnesení rozšířený senát akceptoval, že je možné, aby žalobce v řízení o žalobě navrhl
i důkazy, které nevznesl ve správním řízení. Nezbytnost jejich provedení však záleží na tom, která
ze dvou situací nastane: „Pokud správní orgány opatří takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném
zhodnocení lze učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil, a zároveň neexistují rozumné důvody
zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, změna pasivního postoje obviněného
ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu. (…) Odlišná situace nastane
tehdy, neprovedou-li správní orgány dostatečné zjištění skutkového stavu věci, tedy úplné dokazování rozhodných
skutečností, a přesto rozhodnou o vině. Pak obviněný v řízení před soudem jistě může poukázat na možné jiné
rozumně se nabízející varianty skutkového děje, případně k tomu nabídnout důkazy. Je na krajském soudu,
aby v mezích možností soudního přezkumu tato tvrzení podrobil konfrontaci s napadeným rozhodnutím
a s obsahem správního spisu a případným dokazováním ‚oddělil zrno od plev‘, tzn. nepravděpodobné či jinak
bizarní námitky obviněného eliminoval. (…) Krajský soud tedy na základě žaloby přezkoumá, zda správní
orgány v řízení o přestupku opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu
věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že se obviněný příslušného přestupku (skutku)
dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění
pro posouzení viny obviněného z přestupku. Dospěje-li k závěru, že správní orgán své povinnosti zjistit skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dostál, může krajský soud nově uplatněná žalobní tvrzení ve světle
takto zjištěného skutkového a právního stavu věci shledat irelevantními (tj. soud zjistí, že s řízením nijak
nesouvisí a nejsou pro jeho výsledek podstatná nebo jsou zcela nadbytečná) nebo nevěrohodnými (tj. soud jejich
pravdivosti ve světle dostatečně zjištěného skutkového stavu věci neuvěří) a nově vznesené důkazní návrhy k jejich
prokázání jako nadbytečné odmítnout. Tyto své závěry však krajský soud musí vždy náležitě odůvodnit.“
[24] Těmto požadavkům krajský soud dostál a nebylo namístě, aby prováděl množství důkazů,
které stěžovatelka navrhovala v části VIII. žaloby. Podstatné je, že v bodech 31 až 35 svého
rozsudku v reakci na tuto námitku a s ní spojené důkazní návrhy podrobně rozebral, zda správní
orgány v posuzovaném řízení opatřily dostatečně přesvědčivou sadu důkazů, jež sama o sobě
odůvodnila závěr o spáchání tvrzeného správního deliktu. Shledal, že závěry správních orgánů
jsou založeny především na protokolech o kontrolních úkonech, protokolech o odběru
kontrolních vzorků, dokladech prokazujících původ zboží, skladových kartách, evidencích
o zásobách, fakturách, dodacích listech, protokolech o zkoušce a posudcích zkušební laboratoře
žalované. Naopak neshledal, že by pro účely posuzovaného správního deliktu bylo potřeba
opatřovat podklady další, a proto stěžovatelčiným důkazním návrhům nevyhověl.
[25] Nelze ostatně přehlédnout, že smyslem těchto důkazů mělo být zpochybnit
důvěryhodnost databáze EUROFINS, využívané Odborem zkušební laboratoře žalované,
z důvodu údajně malého množství vzorků moldavských vín v této databázi. K tomu však
žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 6. 10. 2016, na něž odkazuje i ve vyjádření ke kasační
stížnosti, vysvětlila, že databáze EUROFINS funguje zcela jinak, než se stěžovatelka domnívá,
neboť je založena na analýze stabilních izotopů v dané vinařské oblasti, což stěžovatelka
nevyvrátila. Za této situace bylo odmítnutí provedení důkazů ze strany krajského soudu zcela
namístě, protože jimi nebylo možno zpochybnit skutkový stav dostatečně přesvědčivě zjištěný
žalovanou ve správním řízení.
[26] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[27] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu