ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.50.2008:64
sp. zn. 9 As 50/2008 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: M. S., zastoupený Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem Na Struze
1740/7, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2005, č. j. 510/1144
/2005/Hor - O 39/05, ve věci ochrany přírody a krajiny, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2008, č. j. 8 Ca 317/2005 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti v celkové výši 2856 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Michala Čížka,
advokáta se sídlem Na Struze 1740/7, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný odvolací orgán (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví
označený pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým bylo jeho rozhodnutí ze dne 4. 10. 2005, č. j. 510/1144 /2005/Hor – O 39/05,
zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení; citovaným rozhodnutím stěžovatel zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního
inspektorátu České Budějovice (dále jen „inspekce“), ze dne 27. 6. 2005,
č. j. 02/OL/05/567/5082/Si/364/01-S, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši
50 000 Kč za to, že se dopustil protiprávního jednání uvedeného v §88 odst. 1 písm. i)
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném v rozhodné době
(dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“); tzn., že provedl škodlivý zásah
do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Konkrétně
se v daném případě jednalo o to, že měsíci říjnu 2004 provedl žalobce v rozporu
s právními předpisy a bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody těžební zásah na:
• lesním pozemku p. č. 105/1 v k. ú. Tourov (ve vlastnictví V. K., bytem S. x, P.) se
vznikem holiny na ploše 2288 m2,
• lesním pozemku p. č. 108 v k. ú Tourov (ve vlastnictví M. K., bytem L. x) se
vznikem holiny na ploše 3280 m2 a
• lesním pozemku p. č. 1218 v k. ú. Javornice u Dubu (ve vlastnictví P . B., bytem M.
x) se vznikem holiny na ploše 2765 m2.
Napadeným rozsudkem městský soud shledal žalobu jako důvodnou a dle §78
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vady řízení.
Vycházel přitom z právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného
v rozsudku ze dne 29. 1. 2004, č. j. 7 A 156/2000 – 54, publikovaného pod č. 664/2005
Sb. NSS a dostupného též z www.nssoud.cz, dle kterého lze uložit pokutu jen té osobě,
u níž bude spolehlivě prokázáno, že se dopustila protiprávního jednání a pokud správní
orgány neodstranily pochybnosti ohledně určení sankčně odpovědného subjektu, nelze
pokutu uložit jen jednomu ze subjektů přicházejících v úvahu.
V této souvislosti městský soud uvedl, že žalobce v průběhu řízení nepopíral,
že na předmětných lesních pozemcích došlo k těžbě dřeva bez souhlasu vlastníků těchto
pozemků a že jim vznikla škoda. Odpovědnost žalobce je vyvozována z toho,
že k pokácení došlo jeho rukou, takový závěr je však dle názoru městského soudu
nesprávný. Subjektem, který chtěl vykácet konkrétní lesní pozemek, nebyl žalobce, nýbrž
společnost KIMOS com. – CZ, s. r. o. (dále j en „společnost KIMOS“); o tom
dle městského soudu není na základě obsahu správního spisu pochyb. Je tedy zřejmé,
že žalobce při kácení stromů nejednal ze své vůle, ale na základě vůle třetí osoby,
tj. společnosti KIMOS, tedy jednal pouze jako nástroj tohot o subjektu. Navíc postupem
správních orgánů je skutečný původce těžby – společnost KIMOS zbavena jakékoliv
odpovědnosti za nastalý stav, neboť její odpovědnost za delikt zkoumána nebyla
a žalobce se nemůže nijak domáhat náhrady za uloženou pokutu vůči této společnosti.
Podle názoru městského soudu je tedy zapotřebí znovu posoudit odpovědnost žalobce
a společnosti KIMOS, jako zadavatele provedené těžby dřeva (dle smlouvy o dílo
uzavřené s žalobcem), jakož i posoudit odpovědnost dalších osob zmiňovaných žalobcem
v odvolání a posléze v žalobě; teprve následně lze znovu rozhodnout o uložení pokuty
a o stanovení její výše. Žalovaný správní orgán – stěžovatel – se totiž dle závěru
městského soudu nevypořádal s odvolací námitkou týkající se především nesprávně
vymezeného okruhu účastníků řízení, tedy určení sankčně odpovědných subjektů, a toho,
že správní orgány neúplně posoudily míru odpovědnosti žalobce za tento zásah.
V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel důvody, jenž podřadil pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s . Předně stěžovatel konstatoval, že výše uvedený rozsudek
Nejvyššího správního soudu pod č. 664/20085 Sb. NSS je mu znám a je přesvědčen,
že jeho aplikace na žalované rozhodnutí nebyla případná. Zrušeným rozhodnutím
stěžovatele bylo potvrzeno rozhodnutí inspekce o uložení pokuty fyzické osobě
při výkonu podnikatelské činnosti (M. S.) za provedení škodlivého zásahu (úmyslnou
těžbu s následkem vytvoření rozsáhlých holin) do významného krajinného prvku (lesa)
bez souhlasu orgánu ochrany přírody. O tom, že těžbu na pozemcích p. č. 105/1 a 108 v
k. ú. Tourov a p. č. 1218 v k. ú. Javorníce u Dubu provedl výhradně žalobce (M . S.), resp.
jeho firma, nebyly od počátku jakékoliv pochyby a ani žalobce tuto skutečnost
nezpochybňoval. Stejně tak nebyla zpochybňována ani skutečnost, že k těžbě na
uvedených pozemcích nebylo vyžádáno a vydáno závazné stanovisko orgánu ochrany
přírody dle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, ač bylo potřebné jak dle tohoto
ustanovení, tak i dle ustanovení §4 odst. 3 citovaného zákona. Dle názoru stěžovatele se
tedy M. S. při výkonu podnikatelské činnosti dopustil protiprávního jednání, přičemž
ekologická újma způsobená v lese byla vyčíslena celkovou částkou 2 412 980 Kč. Místo
zdravého, vzrostlého lesa, o jehož kácení vlastníci v dohledné době neuvažovali, vznikly
těžbou holiny (na ploše více než 0,8 ha), jenž významně oslabují ekologicko – stabilizační
funkce lesa a jejichž vytvoření je proto škodlivým zásahem do významného krajinného
prvku.
V tomto ohledu vyjádřil stěžovatel přesvědčení o naplnění skutkové podstaty
jiného správního deliktu ve smyslu §88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody.
Za tento správní delikt byla v době jeho spáchání ukládána pokuta do výše 500 000 Kč,
přičemž žalobci byla uložena pokuta 50 000 Kč, která je vzhledem k velikosti vytvořené
holiny spíše nízká, když v úvahu bylo vzato jednání Ing. P., dřívějšího vlastníka lesních
pozemků p. č. 105/3 a 101/1 v k. ú. Tourov, vykonávajícího na těchto pozemcích
současně funkci odborného lesního hospodáře, který uvedl jak společnost KIMOS,
tak žalobce v omyl ohledně průběhu hranic předmětných pozemků. Ve vztahu
k případnému účastenství Ing. P. v předmětném sankčním řízení přitom stěžovatel
vyjádřil přesvědčení, že toto nepřicházelo v úvahu, neboť jmenovaný neměl k pozemkům,
na nichž byl proveden sankcionovaný zásah, jakýkoliv právní vztah, neprováděl na nich
žádné zásahy ani k jejich provedení nedal pokyn.
Co se týče názoru městského soudu, že žalobce byl pouze nástrojem společnosti
KIMOS, která chtěla vykácet konkrétní lesní pozemky, poukázal stěžovatel na to,
že smlouva o dílo je z hlediska umístění činnosti očekávané od žalobce naprosto
nekonkrétní, zmiňuje se pouze o majetku v k. ú. Tourov a Bukovno, a na základě
skutkových okolností případu dovozuje, že společnost KIMOS evidentně nezadala M. S.
provedení těžby na pozemcích p. č. 105/1 a 108 v k. ú. Tourov a p. č. 1218 v k. ú.
Javorníce u Dubu. Toto bylo inspekcí zjištěno jednáním se všemi v úvahu přicházejícími
subjekty již před zahájením předmětného správního řízení, M. S. v odvolání ani v žalobě
tuto skutečnost nezpochybnil a nevznesl žádnou námitku uplatňující případný podíl
společnosti KIMOS na vzniku správního deliktu, za který byl sankcionován. Dle
stěžovatele společnost KIMOS na uvedených pozemcích jakýkoliv zásah do lesa svými
zaměstnanci neprováděla, nevydávala konkrétní pokyny k těžbě, neřídila ji a provedené
práce nepřebírala, a proto nebyl důvod s ní zahájit správní řízení o správním deliktu dle §
88 odst. 1 písm. i) zákona o ochra ně přírody a krajiny (dle rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. 1. 1999, č. j. 6 A 234/96 – 35, nelze za určitých okolností pojmově
vyloučit i odpovědnost zadavatele prací, avšak tyto okolnosti v řešené věci nenastaly).
Závěrem stěžovatel uvedl, že M. S. bylo spolehlivě prokázáno,
že se sankcionovaného protiprávního jednání dopustil a ohledně sankčně odpovědného
subjektu nevznikly žádné pochybnosti, které by bylo třeba odstraňovat prostřednictvím
širšího okruhu účastníků sankčního řízení. Jiný subjekt, s nímž mělo být zahájeno řízení
a uložena mu pokuta za sankcionovaný škodlivý zásah do významného krajinného prvku,
dle názoru stěžovatele neexistoval. Domnívá se, že zrušení rozhodnutí stěžovatele pro
vady řízení nebylo důvodné, neboť k vadám vytýkaným městským soudem ve skutečnosti
nedošlo, proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce k předložené kasační stížnosti poznamenal, že se ztotožňuje se závěry
městského soudu uvedenými v napadeném rozsudku a považuje je za řádně odůvodněné.
Současně zdůraznil, že dané pochybení (vykácení cizích porostů) svým jednáním nezavinil
– šlo o důsledek protiprávního jednání tehdejšího vlastníka pozemků a zároveň
odborného lesního hospodáře Ing. L. P. – a jakmile tuto skutečnost zjistil, ihned začal ve
věci jednat a dotčené vlastníky pozemků v plném rozsahu odškodnil. Závěrem žalobce
vyjádřil přesvědčení, že v daném případě ekologická škoda na životním prostředí
nevznikla, neboť pokácené a vytěžené stromy byly již mýtného věku a samotná těžba,
o kterou bylo požádáno vyrozuměním ze dne 6. 8. 2004, byla provedena podle podmínek
stanovených lesním zákonem (č. 289/1995 Sb.). Ve vztahu k danému vyrozumění
pak žalobce poukázal na zákonnou domněnku, že pokud příslušný orgán na vyrozumění
o těžbě nereaguje v zákonné lhůtě, má se za to, že s navrhovanou těžbou souhlasí.
Na základě výše uvedeného žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl a potvrdil rozsudek městského soudu.
Z obsahu předloženého správního spisu vyplývají následující podstatné
skutečnosti. Dne 14. 6. 2004 došlo mezi společností KIMOS, jako kupujícím, a Ing. L. P.,
jako prodávajícím, k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byly pozemky p. č. 57/2,
62/2, 88/1, 88/2, 101/1, 120, 132, 147, 148, 105/3, vše v k. ú. Tourov. Dne 6. 8. 2004
bylo společností KIMOS a Ing. P. sepsáno vyrozumění o zamýšlené těžbě, které měl Ing.
P., jako odborný lesní hospodář a dosavadní vlastník uvedených lesních pozemků, zaslat
na Městský úřad Vodňany, odbor životního prostředí. Vzhledem k tomu, že v kupní
smlouvě byly špatně specifikovány některé z prodávaných pozemků, zastavil příslušný
katastrální úřad řízení o vkladu vlastnického práva ve prospěch společnosti KIMOS, o
čemž byla tato společnost vyrozuměna dne 8. 8. 2004. V této souvislosti došlo k náležité
opravě kupní smlouvy a k jejímu podpisu dne 29. 9. 2004 s tím, že téhož dne byla podána
na příslušný katastrální úřad a nastaly právní účinky vkladu.
Následně společnost KIMOS zadala žalobci těžbu dřeva, jenž byla zahájena
na pozemcích p. č. 105/3 a 101/1 v k. ú. Tourov v polovině měsíce října 2004, přičemž
rozsah a způsob těžeb byl přímo v terénu vyznačen dne 29. 9. 2004 za účasti: Ing. L. P., P.
Č., T. K. a žalobce. Vlastní vyznačení těžebního zásahu provedl T. K., zaměstnanec
společnosti KIMOS, a to na základě vyznačení hranic těžby Ing. L. P., dosavadním
vlastníkem předmětných pozemků a odborným lesním hospodářem, který potvrdil, že s
ním byl těžební zásah na předmětných lesních pozemcích konzultován, a že nového
vlastníka lesa upozornil na nejednoznačnost vlastnických hranic v terénu (viz protokol o
kontrole ze dne 15. 3. 2005). Podle takto vyznačených hranic pak došlo k samotné těžbě
dřeva provedené žalobcem na základě smlouvy o dílo se společností KIMOS, kterou byly
dotčeny pozemky p. č. 105/1, 108 a 1218 v k. ú. Tourov, jejichž vlastníkem nebyla
společnost KIMOS a funkci odborného lesního hospodáře na nich vykonával státní
podnik Lesy ČR, lesní správa Vodňany. Touto těžbou, ke které vlastníci uvedených
lesních pozemků ani orgán ochrany přírody nedali souhlas, došlo k nezákonnému vytěžení
lesa, jehož nezachování nutně vede k oslabení funkcí lesního ekosystému, což představuje
ekologickou újmu. Na základě toho inspekce vyhodnotila jednání žalobce jako
protiprávní, jež naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu dle §88 odst. 1 písm. i)
zákona o ochraně přírody a krajiny, a uložila mu pokutu ve výši 50 000 Kč. Proti tomuto
rozhodnutí inspekce podal žalobce odvolání, kterým s ohledem na skutkové okolnosti
případu zpochybňoval svoji míru odpovědnosti za daný správní delikt (zejména ve vztahu
k jednání Ing. P., dle jehož pokynů měl být těžební zásah vyznačován) a žádal o snížení
uložené pokuty. Rozhodnutím stěžovatele však bylo jeho odv olání zamítnuto a potvrzeno
rozhodnutí inspekce.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým
vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil
při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K stěžovatelem uplatněné argumentaci v návaznosti na obsah kasační stížnosti
uvádí zdejší soud následující.
Les je jednou ze základních složek životního prostředí, jenž plní nenahraditelné
funkce, produkční i mimoprodukční, a k zajištění jeho ochrany slouží celá řada právních
institutů a ochranných režimů. Jedním z nich je i režim významných krajinných prvků,
kterým je les chráněn v rámci obecné ochrany přírody a krajiny, neboť je její součástí
(ať už rozlohou nebo důležitostí) poměrně významnou a z tohoto důvodu nepodléhá
toliko právní úpravě obsažené v lesním zákoně, ale ve značné míře spadá také pod právní
regulaci obsaženou v zákoně o ochraně přírody a krajiny, právě jehož porušení bylo
v předmětném správním řízení sankcionováno.
Všechny lesy jsou ze zákona významnými krajinnými prvky tak, jak je chápe
ustanovení §3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy ekologicky,
geomorfologicky nebo esteticky hodnotnou částí krajiny, která utváří její typický vzhled
nebo přispívá k udržení její stability. Podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny
jsou všechny významné krajinné prvky chráněny před poškozováním a ničením, mohou
být využívány pouze takovým způsobem, aby nebyla narušena jejich obnova ani nedošlo
k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. Mohlo-li by tedy dojít nějakým
zásahem k poškození nebo zničení lesa nebo k ohrožení či oslabení jeho ekologicko-
stabilizační funkce, musí být v důsledku právní konstrukce, dle níž je les významným
krajinným prvkem, k takovému zásahu nejdříve vyžádáno závazné stanovisko orgánu
ochrany přírody.
Dané stanovisko orgánu ochrany přírody tak ve svých důsledcích představuje
administrativně právní nástroj ochrany lesa, jenž se z důvodu svého efektivního fungování
pojí s právní odpovědností dotčeného subjektu tak, jako tomu je v projednávané věci.
Jedná se o del iktní odpovědnost správní, jenž lze podle zákona o ochraně přírody
a krajiny rozlišovat dvojí, a to jednak odpovědnost za přestupky spáchané fyzickými
osobami a jednak odpovědnost právnických osob nebo fyzických osob př i výkonu
podnikatelské činnosti, která je vystavěna na principu objektivní odpovědnosti, tedy
odpovědnosti bez ohledu na zavinění.
Jednotlivé skutkové podstaty správních deliktů právnických osob nebo fyzických
osob při výkonu podnikatelské činnosti jsou popsány v §88 zákona o ochraně přírody
a krajiny, přičemž v projednávané věci bylo ve vztahu k žalobci shledáno naplnění
skutkové podstaty v odst. 1 písm. i), dle jehož znění v době rozhodné pro posuzovanou
věc: „Orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 500 000 Kčs právnické osobě nebo fyzické osobě
při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání tím, že provádí škodlivý zásah
do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody.“
Dle městského soudu však byla sankční odpovědnost vůči žalobci vyvo zena
nesprávně, neboť jednal pouze jako nástroj společnosti KIMOS, a proto rozhodnutí
stěžovatele pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako klíčové tedy
v rámci posouzení zákonnosti napadeného rozsudku městského soudu bylo to, zda
v projednávané věci skutečně existují pochybnosti ohledně určení sankčně odpovědného
subjektu.
V tomto ohledu zdejší soud předně poukazuje na to, že v daném případě
je odpovědnost sankcionovaného subjektu primárně odvozena od činnosti, nikoli
od právního poměru k nemovitosti (i ten však za určitých okolností může hrát roli),
a proto správní orgán při rozhodování o uložení pokuty musí zjišťovat především to, kdo
a při jaké činnosti provedl škodlivý zásah do významného krajinného prvku bez souhlasu
orgánu ochrany přírody. V daném případě však stěžovatel tímto způsobem nepostupoval
a v zásadě bez dalšího vyšel z toho, že těžba dřeva na shora uvedených lesních pozemcích
byla přímo v terénu provedena rukou žalobce, aniž by přitom jakkoli zvažoval a zjišťoval
také sankční odpovědnost společnosti KIMOS. Je totiž otázkou, zda onou činností,
kterou došlo k naplnění shora specifikované skutkové podstaty, bylo zadání těžby dřeva ,
zahrnující označení konkrétních dřevin určených k těžbě (provedené společností KIMOS)
nebo její samotný výkon (provedený žalobcem). Ostatně sám stěžovatel v kasační
stížnosti připouští s odkazem na judikaturu, že za určitých okolností nelze vyloučit
i odpovědnost zadavatele (těžebních) prací provedených na základě smlouvy o dílo;
dodává však, že tyto okolnosti v řešené věci nenastaly, aniž by je přitom jakkoli pozitivně
vymezil a určil, za jakých okolností by odpovědnost zadavatele nastat mohla.
Nejvyšší správní soud se proto ve shodě s městským soudem domnívá, že tyto
okolnosti nastaly, resp. nastat mohly v právě projednávané věci, neboť předložený
spisový materiál svědčí spíše tomu, že naplnění dané skutkové podstaty nastalo provozní
činností společnosti KIMOS, jež pak k vlastnímu těžebnímu zásahu použila žalobce.
Tomuto závěru nasvědčuje nejen celý kontext posuzovaného případu, ale také některé
konkrétní písemnosti, jako např. protokol o kontrole ze dne 15. 3. 2005 sepsaný
zaměstnanci inspekce, dle kterého: „Těžbu dřeva zadala firma KIMOS p. Stejskalovi v měsíci
říjnu r. 2004…“; totéž se opakuje i v protokolu o kontrole ze dne 7. 4. 2005. Dále lze
připomenout také úřední záznam ze dne 8. 6. 2005 sepsaný Policií České republiky podle
§158 odst. 5 trestního řádu (zákona č. 141/1961 Sb.) s H. K., ředitelem společnosti
KIMOS, v rámci objasnění a prověření skutečností týkajících se prodeje lesních pozemků
a vyznačení hranic při těžbě ze strany Ing. L. P., v němž je uvedeno: „V měsíci říjnu 2004
na základě vyznačení hranic těžby panem P. došlo k těžbě dřeva, kdy si naše firma najala další firmu a
to firmu pana S., na základě našich pokynů. Pan S. je naším externím zaměstnancem. Těžba se
provedla, dřevo se odvezlo k našim zákazníkům a začaly se připravovat paseky na sázení.“ Rovněž v
přípisu inspekce ze dne 9. 8. 2005, č. j. 02/OL/005/567/5991/Si/433/O1-S, kterým bylo
postoupeno odvolání k rozhodnutí stěžovateli se uvádí, že pan S. zajišťuje těžební činnost
pro společnost KIMOS.
Je zde tedy patrná poměrně úzká vazba žalobce na společnost KIMOS a její
provozní činnost a rozhodně lze polemizovat s tvrzením stěžovatele v tom smyslu,
že jmenovaná společnost neřídila těžbu a nevydávala žádné konkrétní pokyny k její
realizaci. Ze všech dosud zjištěných skutečností totiž vysvítá, že postup těžby byl řízený
a koordinovaný jmenovanou společností, o čemž ostatně svědčí i průběh vyznačování
těžby, které prováděl zaměstnanec společnosti KIMOS (T. K.) a žalobce se ho zúčastnil.
V této souvislosti je třeba také připomenout, že ke spáchání daného správního
deliktu a založení odpovědnosti právnické osoby nebo jí naroveň postavené fyzické
osoby, tj. fyzické osoby jednající v rámci své podnikatelské činnosti, je nezbytné, aby byly
mj. naplněny všechny znaky skutkové podstaty, mezi něž patří i objektivní stránka deliktu.
Obligatorní znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi
nimi. Příčinná souvislost – kauzální nexus (nexus causalis) – je vztah mezi p rotiprávním
jednáním jako příčinou a škodlivým následkem, který je právě tímto jednáním vyvolán.
Ve shodě s doktrínou je přitom jednání příčinou následku pouze tehdy, jestliže by
následek bez tohoto jednání nenastal buď vůbec, anebo by bez něho nenastal takovým
způsobem, jakým konkrétně nastal. Při posuzování projednávané věci proto bylo nutné
zaměřit se na konkrétní jednání, jakožto nejvýznamnější příčinu škodlivého následku
v podobě vytěženého lesa a ptát se, zda by tento následek nastal i v případě absence
tohoto jednání. Jako relevantní se v této souvislostí jeví zejména otázka, zda by k vytěžení
lesa došlo i v případě absence jednání žalobce, tzn. pokud by danou těžbu např. odmítl
provést, nedošlo by k ní vůbec nebo by k ni došlo „rukou“ jiné společností KIMOS
oslovené osoby. A naopak, zda by k vytěžení lesa došlo i v případě absence jednání
společnosti KIMOS, tzn. pokud by si společnost KIMOS d anou těžbu neobjednala,
provedl by ji žalobce i tak, řečeno metaforou „na vlastní pěst“. Těmito otázkami
ani naznačenou diferenciací mezi jednáním žalobce a jednáním společnosti KIMOS
ve vztahu k vytěžení lesa se však inspekce ani stěžovatel nezabývali.
Pochybnosti městského soudu ohledně výběru sankčně odpovědného subjektu
jsou proto na místě, a to v souvislosti s provozní činností společnosti KIMOS a absencí
konkrétního zkoumání příčinného vztahu a kauzální podmíněnosti následku správního
deliktu. Nepochybné je pouze to, že subjektem, který by v daném případě naplnil
skutkovou podstatu dle ustanovení §88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody
a krajiny, není Ing. P., ač se lze důvodně domnívat, že sankcionované jednání žalobce,
resp. společnosti KIMOS mohl svým způsobem významně ovlivnit; v tomto směru se
kasační soud ztotožňuje se stěžovatelem.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze přijmout princip, podle kterého
by postup správních orgánů při posuzování správních deliktů podnikajících osob v ycházel
z toho, že sankce může být uložena, jakmile nastanou okolnosti pro její uložení
stanovené, naprosto bez ohledu na to, z jakých příčin a v jaké souvislosti k nim došlo. Pak
by nešlo mluvit o odpovědnosti (ve smyslu právní povinnosti nést následky je dnání nebo
opominutí) ani o deliktech vůbec, neboť by bylo možno uložit pokutu dokonce i tehdy,
kdyby výsledek nastal zásahem vyšší moci, neodvratitelným zásahem třetí osoby apod.
Ostatně na postup, kdy se správní orgán odvolává na zjištěný protiprávní s tav
a nezjišťuje patřičně protiprávní jednání právnické či fyzické osoby, které mu
předcházelo, již reagovala i správní judikatura vycházející z následujících premis. Správní
úřad se při rozhodování o odpovědnosti právnických osob za správní delikt v oboru
práva veřejného (tzv. odpovědnost za správní delikt) řídí (nestanoví-li zákon výslovně
něco jiného) obdobnými principy jako soud v oboru práva soukromého při rozhodování
o jejich obecné odpovědnosti za škodu. Základním předpokladem pro uložení sankce tak
bude zejména skutečnost, že poškození nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu
nastalo provozní činností právnické osoby, nebo tehdy, jestliže tento důvod vznikl
při činnosti právnické osoby jednáním nebo opominutím osob, které právnická osoba
k této činnosti použila. Odpovědnost za správní delikt má objektivní a nikoli absolutní
charakter; nejde tedy o odpovědnost za zavinění, ale ani o odpovědnost za výsledek (viz
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1994, č. j. 6 A 12/94 – 16, publikovaný
pod č. 106 Soudní judikatury ve věcech správních 1993 – 1997, Linde, Praha, 1999).
Je pochopitelné, že společnost KIMOS měla jako nový vlastník zájem na využívání
produkčních funkcí lesa zakoupeného od Ing. P ., avšak vedle zjevného ekonomického
užitku těžby dřeva bylo třeba mít na zřeteli také povinnosti, které musí vlastník lesa při
hospodaření v něm respektovat a přispívat tak k jeho zachování a obnově. To však v
daném případě naplněno nebylo a nic na tom nemění ani skutečnost, že daná společnost
jednala v dobré víře s tím, že těžba probíhá na jejích pozemcích a v souladu
s vyrozuměním ze dne 6. 8. 2004 o těžbě dle §33 odst. 3 lesního zákona, které měl Ing. P.
zaslat Městskému úřadu ve Vodňanech, odboru životního prostředí, jakožto orgánu státní
správy lesů. Jak již bylo konstatováno výše, jedná se objektivní odpovědnost a skutečnost,
že subjekt, který se dopustil protiprávního jednání, jednal v dobré víře nemůže být
důvodem zproštění této sankční odpovědnosti; takováto okolnost může mít pouze vliv na
stanovení výše uložené pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 12. 2003, sp. zn. 5 A 110/2001 – 54, publikovaný pod č. 384/2004 Sb. NSS,
www.nssoud.cz.).
Pro úplnost je třeba poznamenat, že byť se může jednat o tentýž obecní úřad obce
s rozšířenou působností, nelze zaměňovat orgán státní správy lesů a orgán ochrany
přírody, a to zejména v souvislosti s poněkud rozdílným „schvalovacím“ mechanismem,
který zákon předpokládá. V případě orgánu státní správy lesů totiž existuje žalobcem
zmíněná domněnka či fikce souhlasu (§33 odst. 3 lesního zákona), zatímco v případě
orgánu ochrany přírody je jeho souhlas povinný, čemuž ostatně odpovídá i zákonná dikce
ustanovení §88 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přír ody a krajiny, která postihuje
absenci souhlasu orgánu ochrany přírody v případě provedení škodlivého zásahu
do významného krajinného prvku.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu, uvedený pod č. 664/2005 Sb. NSS,
resp. jeho ratio decidendi, z něhož při svém rozhodování vycházel městský soud, na
souzenou věc dopadá. Obdobně jako v nyní souzené věci totiž i v citovaném rozsudku
Nejvyšší správní soud v případě přezkumu rozhodnutí o uložení pokuty dle §88 zákona
o ochraně přírody a krajiny vyhodnotil jako nezbytné odstranění pochybností existujících
o sankční odpovědnosti dotčených subjektů s tím, že v daném případě žalovaný správní
orgán neodstranil pochybnosti vztahující se k otázce, jménem které právnické osoby byl
konkrétní k poškození křenů stromů směřující úkon vykonán; podle předmětného
rozsudku by totiž odpovědnost žalobce (akciové společnosti P.) přicházela v úvahu jen
tehdy, pokud by bylo bezpečně zjištěno, že pracovník společnosti S. (subdodavatele)
pracoval v přímé řídící působnosti žalobce. Z tohoto pohledu proto není podstatné,
že v dané věci se jednalo o naplnění skutkové podstaty dle §88 odst. 1 písm. c) zákona
o ochraně přírody a krajiny, zatímco v projednávané věci se jedná o naplnění skutkové
podstaty dle §88 odst. 1 písm. i ) citovaného zákona; podstatná je naznačená možnost
sankční odpovědnosti jak ve vztahu k vykonavateli, tak ve vztahu k zadavateli dotčených
prací, jakož i nutnost jejího konkrétního určení, jenž se vždy odvíjí od zcela konkrétních
skutkových okolností případu. V tomto směru lze tedy konstatovat normativní relevanci
použité judikatury.
Stěžovatel také namítá, že žalobce nevznesl žádnou námitku uplatňující případný
podíl společnosti KIMOS na vzniku správního deliktu, za který byl sankcionován a proto
se městský soud neměl sankční odpovědností společnosti KIMOS zabývat.
Za podstatné v tomto ohledu Nejvyšší správní soud považuje to, že žalobce
zpochybnil svoji deliktní odpovědnost jako takovou a není určují, že tak učinil především
ve vztahu k jednání Ing. P. Otázka vymezení okruhu v úvahu připadajících subjektů
sankční odpovědnosti totiž představuje základní podmínku pro uložení sankce z hlediska
výše citovaných zákonných ustanovení a její vyřešení ze strany správního orgánu musí
odpovídat zjištěnému skutkovému stavu věci zachycenému v předloženému spisovému
materiálu. Nelze proto městskému soudu vytýkat, že se touto klíčovou otázkou zabýval
a následně napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vady řízení s tím, že je zapotřebí
znovu posoudit odpovědnost jednotlivých v úvahu připadajících subjektů, neboť
pochybnosti stran sankčně odpovědného subjektu byly shledány jako opodstatněné .
S ohledem na výše vyslovené závěry byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů
řízení nepřísluší a účastníku, který byl v řízení úspěšný, byla náhrada nákladů přiznána
podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 2100 Kč
a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, zvýšených o DPH v sazbě 19 %
ve výši 456 Kč, celkem tedy 2856 Kč. Tato částka bude stěžovatelem uhrazena do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu