ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.54.2008:62
sp. zn. 9 As 54/2008 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: J. K., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7,
Znojmo, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo
nám. 3/5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2007, č. j. JMK
151807/2007, o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
20. 5. 2008, č. j. 57 Ca 4/2008 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2007,
č. j. JMK 151807/2007, sp. zn. S-JMK 151807/2007/OD/St. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Znojmo, odboru
dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 10. 2007, č. j. SMUZN
7246/2007 Do, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o přestupcích“).
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že skutkový stav nebyl správními orgány
náležité zjištěn a správně právně posouzen. Stěžovatel se domnívá, že nelze jednoznačně
dovodit, že vozidlo, kterému byla měřena rychlost a které je zobrazeno na fotografii
z místa kontroly, je totožné s vozidlem, kterým jel stěžovatel. Stejně tak nebylo
prokázáno, že vozidlo v době, kdy byla rychlost měřena, řídil právě stěžovatel.
Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 20. 3. 2007 v 16.03 hod. byla pomocí měřícího zařízení zabudovaného
ve služebním vozidle Policie České republiky, na silnici I. třídy č. 38 v úseku od obce
Grešlové Mýto ke křižovatce na obec Blížkovice, změřena rychlost u vozidla
tov. zn. Mercedes, projíždějícího ve směru na Znojmo, a to ve výši 108 km/h, o čemž byl
pořízen fotografický záznam (číslo snímku 2257). Následně, na pokyn policejní hlídky
provádějící měření rychlosti ve složení J. P. a M. J., bylo vozidlo v součinnosti s hlídkou
nacházející se v obci Grešlové Mýto zastaveno a v osobě řidiče byl po předložení dokladů
zjištěn stěžovatel. K místu kontroly vozidla a řidiče se následně dostavila i hlídka
provádějící měření, stěžovateli byl ukázán uvedený radarový snímek a bylo mu sděleno, že
překročením nejvyšší dovolené rychlosti stanovené zvláštním právním předpisem mimo
obec o méně než 30 km/h se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích. Stěžovatel s uvedeným obviněním nesouhlasil, odmítl se
k věci vyjádřit a také podepsat na místě sepsaný úřední záznam.
Při ústním jednání konaném dne 25. 7. 2007 stěžovatel za přítomnosti svého
zástupce k věci vypověděl, že je sice pravdou, že v té době jel se svým vozidlem
tov. zn. Mercedes, ve směru od Moravských Budějovic do Znojma, ve vozidle však
cestovalo více osob, které se v řízení střídaly. Uvedl, že on po dobu řízení vozidla
nepřekročil povolenou rychlost, v té době bylo špatné počasí, poletoval sníh, a tedy bylo
riskantní jet rychleji. V obci Grešlové Mýto s vozidlem zastavili, teprve od tohoto
okamžiku stěžovatel vozidlo řídil, přičemž po ujetí asi 300 až 400m byli zastaveni hlídkou
policie, která tvrdila, že vozidlo jelo rychlostí překračující povolený limit. Stěžovatel
s tímto tvrzením nesouhlasil, bránil se, že došlo k nedorozumění a odmítl podepsat na
místě sepsaný protokol s tím, že se vyjádří až ve správním řízení. Namítal, že policisté mu
ukazovali fotografii vozidla, která měla být pořízena při měření rychlosti, na fotografii
však nebylo možné vozidlo vůbec identifikovat, neboť jeho registrační značka byla
nečitelná. Uvedl, že v té době mohlo jet na předmětném úseku silnice více vozidel, a tedy
není vyloučena možnost jejich záměny. Na dotaz správního orgánu, zda stěžovatel jako
provozovatel vozidla zná údaje osoby, která podle jeho tvrzení v danou dobu řídila
předmětné vozidlo, stěžovatel uvedl, že se jednalo o osobu blízkou, a tedy využívá svého
práva nevypovídat.
Ve vyjádření podaném dne 20. 8. 2007 stěžovatel doplnil, že ve vozidle
se nacházely celkem čtyři osoby, jejichž totožnost policisté nezjišťovali. Vozidlo
má neprůhledná skla, v průběhu měření padal sníh, bylo šero a celkově snížená
viditelnost, proto policisté nemohli zaznamenat osoby nacházející se ve vozidle
ani identifikovat osobu, která v čase měření vozidlo řídila.
Jako svědci byli dne 20. 8. 2007 za přítomnosti stěžovatele a jím zmocněného
zástupce vyslechnuti zakročující policisté J. P. a M. J.
Svědek J. P. před správním orgánem vypověděl, že ve chvíli, kdy se svým vozidlem
míjeli měřený Mercedes-Benz, jemuž byla radarovým zařízením naměřena rychlost
přibližně 108 km/h, jako spolujezdec viděl, že toto vozidlo řídí muž. Když pak
obviněného viděl na místě projednávání přestupku, byl si jist, že je to on. Na místě
spolujezdce rovněž spatřil osobu, při projednávání přestupku byla na místě žena, patrně
manželka stěžovatele. Jiná osoba se ve vozidle nenacházela.
Svědek M. J. k věci vypověděl, že při měření rychlosti (kdy seděl jako obsluha
radaru), bylo do předmětného vozidla vidět. Vozidlo řídil muž, žena sedící na místě
spolujezdce měla delší vlasy. Uvedl, že si je jist, že vozidlo, kterému byla měřena rychlost,
je totožné s tím, které následně bylo zastaveno a kontrolováno - vozidlo mělo vpředu
ochranný rám a v tu chvíli tam další podobné vozidlo nejelo. Ve vozidle byli pouze muž a
žena.
Kromě výslechů policistů prvostupňový správní orgán provedl také důkaz
fotografií označenou časovým údajem 16.03.58 hod., na níž je zobrazeno vozidlo
Mercedes-Benz , jehož rychlost byla měřena; dále fotografií s časovým údajem 16.26.16
hod. pocházející z místa kontroly zastaveného vozidla a úředními záznamy Policie České
republiky ze dne 20. 3. 2007 a 27. 4. 2007, vyhotovenými policisty J. P. a Z. V. Spisový
materiál byl dále doplněn o fotodokumentaci týkající se vozidla LandRover, jedoucího
téhož dne v těsné blízkosti za vozidlem Mercedes-Benz, kterému byla v 16.04.45 hod.
naměřena rychlost 114 km/h a bylo kontrolováno společně s vozidlem Mercedes-Benz.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 10 2007, č. j. SMUZN
7246/2007 Do, pak byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona
o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že dne 20. 3. 2007 v 16.03 hod., na silnici
I. třídy č. 38 v úseku od obce Grešlové Mýto ke křižovatce na obec Blížkovice, jako řidič
motorového vozidla tovární zn. Mercedes překročil nejvyšší dovolenou rychlost v daném
úseku, která je 90 km/h, kdy měřicím zařízením mu byla naměřena rychlost 108 km/h,
při zvážení možné odchylky měřicího zařízení +- 3 % mu tedy byla jako nejnižší skutečná
rychlost naměřena rychlost 104 km/h. Za tento přestupek byla stěžovateli dle ustanovení
§22 odst. 9 téhož zákona uložena pokuta ve výši 1500Kč.
Stěžovatel s uvedeným rozhodnutím správního orgánu nesouhlasil a podal proti
němu včasné odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 11. 2007, č. j. JMK
151807/2007, sp. zn. S-JMK 151807/2007/OD/St, jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou u krajského soudu,
v níž hodně jako v podaném odvolání namítal, že nelze jednoznačně dovodit, že vozidlo,
kterému byla měřena rychlost a které je zobrazeno na fotografii s časovým údajem
16.03.58 hod., je totožné s vozidlem, ve kterém jel stěžovatel. Stěžovatel uvedl, že zde
existují pochybnosti o totožnosti vozidla vyplývající z následujících skutečností:
Z fotografie měřeného vozidla je možno rozpoznat pouze to, že se jedná o vozidlo tmavé
barvy a tovární značky Mercedes. Registrační značka vozidla není v důsledku pokrytí
vrstvou sněhu čitelná a vozidlo nevykazuje žádné jiné zvláštní znaky, podle kterých
by mohlo být identifikováno. Nadto v úseku od místa měření vozidla do místa kontroly
vozidla stěžovatele se nacházejí tři křižovatky, z nichž v mezidobí mohlo na předmětný
úsek vozovky vjet vozidlo stejné tovární značky jako vozidlo stěžovatele. Nelze tedy
připustit, aby správní orgány obou stupňů dovodily ztotožnění vozidla pouze ze způsobu
jeho zasněžení a ze skutečnosti, že se jednalo o vozidlo totožné tovární značky a obdobné
barvy. Stejně tak vybavení vozidla přední hrazdou a střešním nosičem je nutno považovat
za standardní výbavu. Stěžovatel dále namítal, že nebylo prokázáno, že by osobou,
která v době měření řídila předmětné vozidlo, byl právě on. Pochybnosti o totožnosti
osoby řidiče vyplynuly zejména z následujících skutečností: Policisté, kteří prováděli
měření rychlosti u vozidla za jízdy, nemohli být vzhledem k rychlosti míjejících se vozidel
schopni osobu řidiče identifikovat. Policisté tak ani nemohli vidět, které další osoby
se ve vozidle nacházely a při prováděné kontrole ani totožnost osob ve vozidle
nezjišťovali. Vozidlo má neprůhledná skla, venku bylo šero, byla snížena viditelnost
a padal sníh. Nelze tedy vyloučit obhajobu stěžovatele, že vozidlo řídila jiná osoba
než stěžovatel.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které
jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění
rozhodnutí vyslovil, že správní orgány náležitě zjistily skutkový stav věci, který byl také
správně právně posouzen. Krajský soud vyhodnotil tvrzení stěžovatele, že rychlost byla
měřena u zcela jiného vozidla Mercedes-Benz než toho, které řídil stěžovatel,
jako nepravdivé a účelové. V této souvislosti odkázal na provedené listinné důkazy
založené ve správním spisu, jakož i na výslech policistů J. P. a M. J., jejichž výpovědi si
neodporují a vzájemně korespondují s obsahem spisového materiálu. Krajský soud pak
nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se totožnosti osoby řidiče předmětného
vozidla. Ve shodě se závěry správních orgánů obou stupňů neuvěřil tvrzení stěžovatele, že
ve vozidle cestovaly celkem čtyři osoby, které se v řízení střídaly, ale že se v něm
nacházely pouze dvě osoby, a to muž a žena. Krajský soud vyšel ze zjištění policistů
provádějících měření, kteří shodně vypověděli, že v okamžiku, kdy míjeli předmětné
vozidlo Mercedes-Benz, zaznamenali, že je řídil muž; nadto skutečnost, že by se ve
vozidle namísto dvou osob nacházely celkem čtyři osoby, by následně musela zaznamenat
nejen hlídka policie, která vozidlo stavěla v obci Grešlové Mýto a která se stěžovatelem a
jeho manželkou přestupek projednávala, ale taktéž hlídka provádějící měření, která
následně pořizovala fotodokumentaci ztotožnění vozidla v místě zastavení vozidla.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel namítá
vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel nejprve učinil předmětem přezkumu zdejším soudem závěr krajského
soudu a správních orgánů obou stupňů o totožnosti měřeného vozidla. Stěžovatel
se domnívá, že nelze jednoznačně dovodit, že by vozidlo Mercedes-Benz, kterému byla
měřena rychlost a které je zobrazeno na fotografii s časovým údajem 16.03.58 hod., bylo
totožné s vozidlem, kterým jel stěžovatel. Dle názoru stěžovatele pochybnosti
o totožnosti vozidla vyplývají zejména z následujících skutečností: a/ z fotografie
měřeného vozidla je možné identifikovat pouze tovární značku a že se jedná o vozidlo
tmavé barvy; b/ registrační značka vozidla je nečitelná, neboť je zakryta sněhem; c/
vozidlo na fotografii nevykazuje žádné zvláštní znaky, podle kterých by mohlo být
identifikováno a d/ v úseku od místa měření vozidla do místa jeho kontroly se nacházejí
tři křižovatky, z nichž mohlo na předmětný úsek vozovky vjet vozidlo stejné tovární
značky jako vozidlo stěžovatele. Nelze tedy připustit, aby správní orgány a krajský soud
dovodily ztotožnění vozidla pouze z té skutečnosti, že se jedná o vozidlo totožné tovární
značky a obdobné barvy, a ze způsobu jeho zasněžení; stejně tak vybavení vozidla přední
hrazdou a střešním nosičem je nutno považovat za standardní výbavu.
Nejvyšší správní soud takto uplatněné kasační námitce stěžovatele nepřisvědčil.
Na rozdíl od stěžovatele se totiž (stejně jako správní orgány obou stupňů i krajský soud)
domnívá, že na základě pořízené fotodokumentace lze bez důvodných pochybností
ztotožnit vozidlo, kterému byla změřena rychlost, s vozidlem, které bylo následně
kontrolováno hlídkou policie v obci Grešlové Mýto a které v tu chvíli řídil stěžovatel.
Je sice pravdou, že v době měření rychlosti byla registrační značka vozidla vlivem
zasněžení nečitelná, ztotožnění vozidla podle registrační značky však nelze považovat
za jediný možný způsob jeho identifikace. Je zřejmé, že na srovnávaných snímcích
je zobrazeno vozidlo značky Mercedes-Benz, třídy M, přičemž to, co činí tento vůz
individuálním oproti ostatním vozům téže třídy, je zejména jeho tmavá barva, design kol
(hliníkových disků), dodatečně pevně namontovaný ochranný rám (chránič předního
nárazníku) a na podélných lyžinách namontovaný příčný nosník (střešní nosič). V tomto
ohledu tedy nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že vozidlo na fotografii nevykazuje
žádné zvláštní znaky, podle kterých by mohlo být ztotožněno, a že je vybaveno pouze
standardními prvky. Zdejšímu soudu se pak jeví jako nanejvýš nepravděpodobná také
ta skutečnost, že by se v tomto konkrétním čase a na tomto konkrétním místě mohlo
vyskytovat vozidlo totožné tovární značky a třídy, navíc vybavené týmiž nadstandardními
prvky jako vozidlo stěžovatele (dodatečně namontovaný přední ochranný rám a v tu chvíli
na podélných lyžinách nasazený příčný nosník – střešní nosič).
Správním orgánům obou stupňů a následně i krajskému soudu pak nelze vytýkat
ani to, že za podmínek, které se v daném prostředí vyskytovaly (padající sníh), podpůrně
jako identifikační znak zohlednily i způsob zasněžení pod předními svítilnami vozu
a specifickou sněhovou vrstvu nacházející se v horní části registrační značky. Porovnání
těchto znaků na obou pořízených fotografiích pouze podporuje shora uvedený závěr
o totožnosti obou vyfotografovaných vozidel.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že v předcházejícím správním řízení
nebylo náležitě prokázáno, že by řídil vozidlo v době, kdy mělo dojít k jeho měření.
Uvedl, že policisté provádějící měření nemohli vzhledem k rychlosti míjejících se vozidel
identifikovat osobu řidiče, stejně jako nemohli spatřit jiné osoby, které se ve vozidle
nacházely a jejichž totožnost nebyla zjišťována. V této souvislosti stěžovatel poukázal
na skutečnost, že vozidlo má neprůhledná skla, v době měření padal sníh, bylo šero
a snížená viditelnost. Nelze tedy vyloučit, že vozidlo řídila jiná osoba než stěžovatel.
O důvodnosti takto uplatněné kasační námitky Nejvyšší správní soud uvážil následovně:
Nejvyšší správní soud předně podotýká, že i na přestupkové řízení se přiměřeně
vztahují některé ústavněprávní a mezinárodní limity obsažené zejména v Listině
základních práv a svobod, jakož i v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 28/98, dostupném
na http://nalus.usoud.cz, uvedl, že „každá sankce za přestupek je v režimu čl. 6 odst. 1 Evropské
úmluvy (srov. Case of Lauko v. Slovakia. European Court of Human Rights 4/1998/907/1119
z 2. 9. 1998 a Case of Kadubec v. Slovakia. European Court of Human Rights 5/1998/908/1120
z 2. 9. 1998), i když pokuta nedosáhne uvedené výše. To platí bez ohledu na skutečnost,
že za přestupek nelze stanovit trest odnětí svobody a trest není veden ve zvláštním rejstříku.“ Aplikace
obecných požadavků na souladnost přestupkového řízení s ústavněprávními
a mezinárodními limity však zároveň neopravňuje k tomu, aby ve svých důsledcích byl
aplikován takový výklad, který by fakticky znemožnil jakýkoli účinný postih za protiprávní
chování.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne
22. 4. 2004, č. j. 2 As 3/2004 - 70, publikovaném pod č. 309/2004 Sb. NSS, vyslovil
následující závěry: „Právo neobviňovat sebe nebo osoby blízké je v řízení o přestupcích přiměřeným
průmětem ústavního práva, jež je pro účely trestního stíhání zakotveno v čl. 37 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a na úrovni zákonné je pak pro účely trestní upraveno v §100 trestního řádu.
… Osoba přenášející odpovědnost na jinou osobu tak jistě nemůže být nucena k identifikaci této jiné
osoby, musí být ovšem připravena na fakt, že přestupkový orgán může vycházet z ostatních důkazů
a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele
přestupku. Jinak řečeno, zda z ostatních provedených důkazů lze dospět k ucelenému důkaznímu řetězci,
z něhož bude možno dovodit odpovědnost konkrétní osoby.“
V souzené věci se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že správními orgány provedené důkazy byly k identifikaci stěžovatele jako pachatele
přestupku dostatečné a bylo nade vší rozumnou pochybnost prokázáno, že se jednání
majícího znaky skutkové podstaty předmětného přestupku dopustil právě ten, kdo má být
za tento přestupek postižen.
Nejvyšší správní soud z obsahu předloženého správního spisu ověřil, že správní
orgány svůj závěr o totožnosti osoby řidiče a stěžovatele opřely především o výpovědi
policistů J. P. a M. J., kteří uvedeného dne prováděli měření rychlosti vozidel na úseku od
obce Grešlové Mýto směrem na Moravské Budějovice.
Oba policisté ve svých výpovědích shodně uvedli, že vozidlo řídil muž a na místě
spolujezdce seděla další osoba, dle policisty M. J. žena. Uvedená výpověď koresponduje
s obsahem spisového materiálu - fotografiemi z místa projednávání přestupku, z nichž je
patrné, že po zastavení vozidla další hlídkou policie byla na místě projednávání přestupku
přítomna také žena. Z výpovědí obou policistů, jejichž věrohodnost nebyla v řízení
zpochybněna a tyto výpovědi korespondují s obsahem ostatního spisového materiálu, tak
vyplývá, že ve vozidle se kromě stěžovatele a ženy sedící na místě spolujezdce
nenacházela žádná další osoba. Přitom i v případě, že by policisté při měření rychlosti
vozidla tyto osoby přehlédli, je vysoce nepravděpodobně, že by si těchto osob nepovšimli
v okamžiku, kdy vozidlo fotografovali za účelem ztotožnění, a tedy se nacházeli v jeho
bezprostřední blízkosti. S těmito závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, stejně jako
se závěry správních orgánů, že i přes rychlost míjejících se vozidel je možno rozpoznat,
zda vozidlo řídí muž či žena. Příslušné právní a technické předpisy stanoví, že čelní sklo
vozidla nemůže být zrcadlové a tónováno může být pouze do určité meze tak, aby bylo
vidět do interiéru vozidla. Proto i tehdy, kdy vozidlo má boční skla neprůhledná, musí být
osoba řidiče a osoba nacházející se na sedadle spolujezdce rozpoznatelná. Z bezprostřední
blízkosti, v níž se nacházeli policisté při projednávání přestupku a pořizování
fotodokumentace, je pak, byť i pouze předním sklem, zjistitelné, zda se na zadních
sedadlech vozidla nacházejí další osoby či nikoliv.
Nejvyšší správní soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru,
že správní orgány shromáždily dostatečné důkazy o tom, že se předmětného
protiprávního jednání dopustil stěžovatel. Naopak stěžovateli se nepodařilo prokázat jím
předložená tvrzení. Stěžovatel na místě samém ani bezprostředně poté netvrdil,
že se přestupku nedopustil, ale odmítl se k celé věci vyjádřit. V průběhu následujícího
přestupkového řízení stěžovatel poprvé přednesl tvrzení, že ve vozidle se nacházely
celkem čtyři osoby, přičemž tu, která řídila v době měření vozidla, odmítl označit
s poukazem, že se jedná o osobu blízkou. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí,
že zákonná právní úprava umožňuje osobě podezřelé ze spáchání přestupku se k věci
nevyjadřovat, případně se zbavit obvinění např. poukazem na to, že se přestupku nemohla
dopustit, nebo že se přestupku dopustil někdo jiný, či jiným možným způsobem.
Odmítnutí výpovědi nelze osobě podezřelé ze spáchání přestupku přičítat samo o sobě
k tíži, toto jednání však ve svém důsledku může vést k tomu, že se podezřelému nepodaří
vyvrátit důkazy svědčící proti němu, pokud tvoří jednotný a logický celek. Podobně
je nutno hodnotit i tvrzení stěžovatele, dle něhož se ve vozidle v okamžiku měření
rychlosti nacházely čtyři osoby, aniž byl schopen navrhnout jakýkoliv důkaz k ověření této
skutečnosti. Nejvyšší správní soud tímto nezpochybňuje již zmíněné právo neoznačovat
osobu blízkou jako pachatele přestupku, nicméně řidičem v době spáchání přestupku
mohla být pouze jedna osoba, pokud by ve vozidle byly v této chvíli celkem čtyři osoby,
nejméně dvě z nich (nepočítaje stěžovatele) mohly potvrdit alespoň skutečnost, kolik
osob se voze nacházelo, případně, že stěžovatel neřídil vozidlo po celou dobu, aniž by
musely označovat přímo osobu řidiče. Stěžovatel však setrval pouze u kusého tvrzení,
které neopřel o další upřesňující skutečnosti, je proto nutno konstatovat, že jeho
neověřitelné výroky nezaložily pochybnost dostatečnou k vyvrácení protichůdných
zjištění a zbavení ho obvinění ze spáchání přestupku.
Za této situace správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud vyšly
z ostatních dostupných skutečností (zde zejména svědeckých vypovědí policistů),
které prokázaly, že pachatelem přestupku, jehož spáchání samo o sobě nebylo
zpochybněno, byl právě stěžovatel.
S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že určení
stěžovatele jako osoby, která se dopustila předmětného přestupku, odpovídá provedeným
skutkovým zjištěním. Skutkový stav byl náležitě zjištěn a v průběhu správního řízení
nedošlo k nezákonnostem či k vadám řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. tak, jak namítal stěžovatel. Rozhodnutí krajského soudu, který se s postupem
i závěry správních orgánů ztotožnil, bylo vydáno v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů uplatněných
stěžovatelem v kasační stížnosti, sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a kasační stížnost
proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu orgánu
žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu