ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.57.2012:19
sp. zn. 9 As 57/2012 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: J. Š., proti
neoznačenému žalovanému, o neurčitém podání doručeném Krajskému soudu v Plzni dne
22. 8. 2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
1. 12. 2011, č. j. Na 13/2011 - 35, ve věci zamítnutí žádosti žalobce o ustanovení zástupce,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem.
Krajský soud v úvodu svého usnesení uvedl, že dne 22. 8. 2011 mu bylo osobně doručeno
podání, kterým stěžovatel brojí proti dlouholetému nedůslednému řešení „Kauzy“, která byla
zřejmě zahájena „otevřeným dopisem občanů obce Řenče.“ Z obsahu podání navrhovatele není
zřejmé, co jím navrhovatel sleduje a čeho se přesně domáhá. Jako žalovanou označuje v žalobě
paní Ing. M. K., ředitelku odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra, současně
uvádí, že žalobou podává podnět k přešetření letitého prodlení při řešení Kauzy. Dále uvádí, že
kontroly exekutivy v této věci nebyly nekompromisní, a proto lze jejich výsledky považovat za
nicotné. Žalobou proto požaduje „opakování ministerské kontroly“ za přítomnosti starostky obce, předsedy
kontrolního a finančního výboru, stěžovatele včetně zástupce správního soudu, který bude jednání dozorovat“.
Krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. Na 13/2011 - 15, stěžovatele vyzval,
aby nejasnost podání odstranil a to tak, že uvede, zda je jeho podání žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu, žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu či žalobou na ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu nebo jiným návrhem.
V případě, že je jeho podáním některý z uvedených typů žalob, měl stěžovatel doplnit zákonné
náležitosti žaloby ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), které krajský soud ve výzvě
vyjmenoval.
Dne 10. 10. 2011 stěžovatel bez bližšího zdůvodnění požádal o ustanovení zástupce.
Výzvou soudu ze dne 24. 10. 2011, č. j. Na 13/2011 - 24, byl proto vyzván k doplnění žádosti
a to 1) vyplněním tiskopisu „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“, vzor
060 o. s. ř. (dále jen „Potvrzení“) a předložením důkazů osvědčujících údaje uvedené v potvrzení;
2) sdělením veškerých měsíčních výdajů, zejména pak výdajů spojených s náklady na bydlení,
a doložením patřičných důkazů k tomuto tvrzení; 3) sdělením důvodů, pro které má za to, že není
ve věci schopen jednat vlastním jménem.
V reakci na shora uvedenou výzvu stěžovatel dne 9. 11. 2011 soudu doručil podání,
ve kterém sdělil, že jeho schopnosti člověka se základním vzděláním a věku 83 let
mu neumožňují jednat v souladu s jednacím řádem Krajského soudu v Plzni. Dále uvedl,
že je přesvědčen, že vznik a trvání „Kauzy“ není v souladu s tvorbou právního státu České
republiky, a proto žádá soud o prošetření věci.
K podání bylo připojeno vyplněné Potvrzení, ze kterého vyplývá, že stěžovatel je ženatý,
jeho jediným příjmem je starobní důchod ve výši 10 026 Kč a kromě dvou automobilů
tov. zn. Trabant (rok výroby 1974 a 1975) nevlastní žádný majetek větší ceny. Manželka
navrhovatele pobírá důchod ve výši 10 446 Kč. Rubriky dotazující se na jiné příjmy a majetek
jeho manželky, jakož i závazky ponechal stěžovatel nevyplněné. Dále stěžovatel k podání připojil
Oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 1. 2007 o úpravě důchodu stěžovatele,
dle kterého mu od ledna 2007 náleží starobní důchod ve výši 8 546 Kč. Na tomto oznámení
je ofocen doklad (ústřižek pro příjemce), dle kterého byl stěžovateli za kalendářní měsíc říjen
2011 vyplacen starobní důchod ve výši 10 026 Kč.
Z důvodu nejasného žalobního podání posuzoval krajský soud majetkové poměry
stěžovatele ve vztahu k nejvyšší částce soudního poplatku, který by mohl stěžovatele evenutálně
zatížit, tj. poplatku za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výši 2000 Kč. Soud z údajů
uvedených stěžovatelem dovodil, že stěžovatel a jeho manželka disponují měsíčně částkou
20 472 Kč. Soud při absenci tvrzení stěžovatele dále vyšel z předpokladu, že stěžovateli a jeho
manželce vznikají přinejmenším výdaje spojené se zajištěním základních osobních potřeb
a že tyto výdaje nepřevyšují částku životního minima. Z celkové částky příjmů proto odečetl
částku 5 480 Kč připadající na zákonné životní a existenční minimum stěžovatele a jeho manželky
(§1, §3 a §4 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu). Dále z celkové částky
příjmů stěžovatele a jeho manželky krajský soud odečetl částku 6 350 Kč připadající na výdaje na
bydlení, které soud při absenci tvrzení stěžovatele dovodil z normativních nákladů na bydlení
stanovených nařízením vlády č. 414/2010 Sb. Dle předmětného nařízení činí normativní náklady
na bydlení dvou osob v rodině žijící v nájemním bytě v obci s počtem obyvatel do 9 999 osob
částku 6 350 Kč. Poté krajský soud dospěl k závěru, že zbývající částka ve výši 8 642 Kč
je k úhradě soudního poplatku i případných jiných nákladů soudního řízení dostačující, even.
postačí k tomu, aby potřebná částka byla stěžovatelem našetřena během několika týdnů.
V souladu s ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s. žádost stěžovatele o ustanovení zástupce zamítl,
neboť dle závěru soudu stěžovatel disponuje dostatečnými finančními prostředky a nesplňuje
zákonem stanovené podmínky pro osvobození.
V kasační stížnosti, doručené krajskému soudu dne 8. 2. 2012, stěžovatel uvedl,
že se žádný z jím oslovených zástupců v plzeňském obvodu nechce zastupováním věci zabývat.
Příjmy jeho manželky nelze spojovat s příjmy stěžovatele, neboť manželka nejeví jakýkoliv zájem
o průběh kauzy a její podpora skončila podpisem pod petici v roce 1999.
Stěžovatel uvedl, že bydlí v rodinném domě, který darovali dceři a ve kterém mají zřízeno
právo věcného břemene doživotního bezúplatného užívání. Ke své majetkové situaci doložil
podrobný rozpis financování domácnosti od stálých měsíčních poplatků, přes údržbu rodinného
domu, nákupu spotřebičů, výdajů na údržbu a provoz automobilů, květinové výzdoby, krmiva
pro kočky, nákupu léků, zhotovení zubních náhrad apod. Krajskému soudu vytýká, že jeho
finanční situaci neposoudil správně.
V písemnosti doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 23. 4. 2012 stěžovatel uvedl,
že žalobu ve věci „kauzy občanů z Řenče“ by měl převzít právník z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Uvedl, že je mu 84 let a ze zdravotních důvodů se nebude moci ve věci osobně
angažovat. Má pochybnosti, zda kontroly exekutivy jsou vedeny dobrými zákony, když vyhláška
č. 150/1958 Ú. l. je od roku 2005 neplatná. Uvedl, že globální pohled na způsob šetření stížností
občanů by měl přimět zákonodárce k vytvoření dobrého zákona o podání a šetření stížností
občanů v souladu s demokracií a právem. Stěžovatel předložil kasačnímu soudu doklady o jeho
majetkových poměrech a to včetně propouštěcí zprávy z nemocnice v Plzni, z ambulantních
návštěv v ordinaci a úhrad souvisejících regulačních poplatků.
Před meritorním posouzením věci se Nejvyšší správní soud zabývá otázkou splnění
zákonem stanovených podmínek pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto
nejprve konstatuje, že jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Soudní
poplatek za tuto kasační stížnost nebyl zaplacen, avšak s přihlédnutím k charakteru napadeného
usnesení nebrání nezaplacení soudního poplatku věcnému projednání kasační stížnosti. Opětovné
trvání na uhrazení poplatku pro toto řízení by totiž znamenalo další řetězení téhož problému,
který je předmětem původního řízení. Z logiky věci by se trvání na úhradě poplatku nejevilo
smysluplným a ani by nesvědčilo hospodárnosti a rychlosti celého řízení. Zároveň by vedlo
k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu
řízení o kasační stížnosti. Uvedené se přiměřeně vztahuje rovněž k podmínce právního
zastoupení v řízení před zdejším soudem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Další podmínkou řízení je posouzení včasnosti kasační stížnosti. Podle ustanovení §106
odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů ode dne doručení rozhodnutí
s tím, že zmeškání lhůty pro podání kasační stížnosti nelze prominout.
Počítání lhůty pro podání kasační stížnosti se řídí ustanovením §40 s. ř. s., které stanoví,
že lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne
následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. Dle ustanovení §40 odst. 2
s. ř. s. končí lhůta určená podle týdnů uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem,
který počátek lhůty určil.
Z předloženého spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud ověřil, že napadené
usnesení krajského soudu, které obsahovalo rovněž poučení o možnosti podat proti němu
ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu
prostřednictvím krajského soudu, bylo stěžovateli doručeno v úterý 6. 12. 2011 (viz doručenka
na č. listu 39 spisu krajského soudu).
V daném případě byl ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 s. ř. s. dnem určujícím počátek
běhu dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti den doručení písemného vyhotovení
usnesení krajského soudu, tj. úterý 6. 12. 2011. Konec lhůty pro podání kasační stížnosti dle
odst. 2 téhož ustanovení pak v návaznosti na výše uvedené připadl na den, který se svým
pojmenováním shodoval s dnem určujícím počátek běhu lhůty, tj. úterý 20. 12. 2011. Tento den
byl posledním dnem pro včasné podání kasační stížnosti, tj. pro její předání soudu nebo zaslání
prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předání orgánu,
který má povinnost ji doručit.
Kasační stížnost však byla stěžovatelem osobně doručena na podatelnu krajského soudu
až ve středu 8. 2. 2012 (razítko podatelny krajského soudu na kasační stížnosti, která je založena
na č. listu 43 spisu krajského soudu). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
byla podána opožděně, a to cca 7 týdnů po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a z tohoto důvodu
ji podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení účastníků se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu