ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.6.2010:73
sp. zn. 9 As 6/2010 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce: P. Y.,
zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, adresa pro
doručování Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 1. 2008, č. j. SCPP - 4447/C-237-2007, ve věci správního
vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
6. 10. 2009, č. j. 11 Ca 37/2008 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie (dále též „správní orgán“), ze dne 14. 1. 2008,
č. j. SCPP - 4447/C-237-2007, jímž bylo podle ust. §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie Hradec Králové, Oddělení cizinecké policie Trutnov (dále
též „prvostupňový správní orgán“), ze dne 23. 10. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007.
Uvedeným rozhodnutím prvostupňového správního orgánu bylo stěžovateli uloženo
podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 . zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění, a současně byla podle ust. §118
odst. 1 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů
od nabytí právní moci jmenovaného rozhodnutí, přičemž podle ust. §120a odst. 1 téhož
zákona bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje důvod znemožňující vycestování
podle ust. §179 téhož zákona.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že v daném případě nebyl
zjištěn stav věci ve smyslu ust. §3 správního řádu, a to v souvislosti s výkladem pojmu
osoba s obdobným postavením rodinného příslušníka podle ust. §15a odst. 4 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Podle něj je přitom otázka, zda je či není osobou ve smyslu
shora citovaného ustanovení, pro uložení rozhodnutí o správním vyhoštění zcela zásadní.
Pokud by totiž takovou osobou byl, bránila by tato skutečnost vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění pro údajný neoprávněný pobyt podle ust. §119 odst. 1 písm. c)
bod 2. zákona o pobytu cizinců, neboť podle ust. §119 odst. 2 téhož zákona nelze
rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie uložit rozhodnutí o správním vyhoštění
pro neoprávněný pobyt. Stěžovatel je v této souvislosti přesvědčen, že faktické sdílení
společné domácnosti lze prokazovat výhradně porovnáním vyjádření jednotlivých
účastníků řízení, popř. svědků, a dále případným provedením místního šetření,
kterým by bylo prokázáno či vyvráceno, že se stěžovatel a další účastník řízení zdržují
na jimi tvrzené adrese a sdílejí tak společnou domácnost. Správní orgány však podle jeho
názoru neprovedly ani jeden řádný důkaz z důkazů výše uvedených, který by mohl
prokazovat či vyvracet tvrzené sdílení společné domácnosti; jediným řádným důkazem
použitelným pro rozhodnutí správních orgánů tak bylo právě vyjádření stěžovatele
a účastníka řízení, ze kterých při neexistenci žádného dalšího řádného důkazu nelze než
dovodit, že tito svoje tvrzení prokázali. I kdyby tomu tak však nebylo, nese podle názoru
stěžovatele důkazní břemeno s ohledem na zásadu oficiality řízení o správním vyhoštění
správní orgán. Stěžovatel je přesvědčen, a to na základě ustálené judikatury, jakož
i rozhodovací praxe žalovaného, že úřední záznamy a další soustředěné podklady,
které však nebyly provedeny jako důkazy a nemají tedy žádnou důkazní hodnotu,
nemohou jako důkazy sloužit. Má proto s ohledem na výše uvedené za to, že jeho tvrzení
a tvrzení dalšího účastníka řízení o tom, že spolu sdílí společnou domácnost, nebylo
žádným dalším řádným důkazem vyvráceno, resp. nebylo spisovým materiálem
prokázáno, že stěžovatel není osobou ve smyslu ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona
o pobytu cizinců a konstatování žalovaného správního orgánu o opaku nemá oporu
ve spisovém materiálu.
Nad rámec výše uvedeného stěžovatel poukazuje na to, že správní orgány vždy
meritorně rozhodovaly o jeho žádosti o povolení k trvalému, resp. přechodnému pobytu,
přičemž kdyby tento nebyl osobou ve smyslu ust. §15a odst. 4 písm. b) citovaného
zákona, mělo by být řízení o povolení k pobytu usnesením zastaveno, a to buď podle
ust. §66 odst. 1 písm. b) správního řádu, kdy by bylo třeba považovat žádost za zjevně
právně nepřípustnou, nebo podle ust. §66 odst. 1 písm. c) téhož zákona, kdy by žadatel
neodstranil vady žádosti, v tomto případě doklad o účelu pobytu.
Za absurdní, nezákonné a nepřezkoumatelné považuje stěžovatel odůvodnění
rozhodnutí městského soudu, ze kterého vyplývá, že předmětem posouzení správních
orgánů byl celkový způsob jednání stěžovatele a jeho přístup k respektování českého
právního řádu. Stěžovatel má však za to, že předmětem řízení je otázka, zda cizinec
pobývá na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění
k pobytu, tj. jednání ve smyslu ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu cizinců.
Jedině tyto skutečnosti a jejich hodnocení mělo být pro žalovaného, jakož i městský soud,
rozhodné. Pokud městský soud uvádí, že předmětem posouzení je celkový způsob
jednání žalobce a jeho přístup k respektování českého právního řádu, navozuje dojem,
že akceptuje postup správních orgánů, který však jde daleko za hranice jejich pravomocí,
které jsou vymezeny právě shora citovaným ustanovením zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že žalovaný a zejména městský soud dal tímto svým
konstatováním najevo, že účelem předmětného řízení nebylo postižení cizince za údajný
neoprávněný pobyt, jak by se s ohledem na zákonný předmět řízení dalo předpokládat,
ale právě výše avizovaný celkový způsob jednání stěžovatele a jeho přístup k respektování
českého právního řádu. Takovýto postup je však podle názoru stěžovatele nepřípustný,
v rozporu se zákonem a principy demokratického právního státu a zejména základním
principem enumerativnosti státních pretenzí.
Stěžovatel má dále za to, že skutečný předmět řízení, tj. neoprávněný pobyt
na území České republiky, mu nebyl prokázán a na rozdíl od městského soudu
se domnívá, že skutečnost, zda žalovaný prokázal či neprokázal dobu pobytu stěžovatele
na území České republiky, je nikoliv pouze rozhodná, ale zcela zásadní pro posouzení
předmětu řízení a případného postupu uložení rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle
jeho názoru je nezpochybnitelné a jednoznačné, že k tomu, aby bylo možno cizinci uložit
rozhodnutí o správním vyhoštění podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu
cizinců, je nutno prokázat, že se cizinec na území České republiky nacházel, po kterou
konkrétní dobu, jakož i to, zda jeho pobyt byl či nebyl oprávněný. V této souvislosti
je podle stěžovatele nutno jednoznačně uvést, že žalovaný žádným řádným důkazem
o jeho neoprávněném pobytu na území České republiky nedisponuje a sám městský soud
vyjádřil jednoznačné pochybnosti o tom, zda byl stav věci ve smyslu ust. §3 správního
řádu zjištěn nade vší pochybnost. Naopak je třeba připomenout, že řízení o správním
vyhoštění bylo zahájeno v době, kdy stěžovatel disponoval osvědčením o oprávněnosti
pobytu podle ust. §87y zákona o pobytu cizinců, přičemž vstoupil do kontaktu s orgány
České republiky teprve v době, kdy pobýval na území České republiky oprávněně.
Nad rámec výše uvedeného lze podle stěžovatele navíc dodat, že řízení o správním
vyhoštění bylo zahájeno po zákonné lhůtě ve smyslu ust. §80 odst. 2 správního řádu,
v návaznosti na ust. §71 odst. 1 a 3 téhož zákona, dle které je správní orgán povinen
zahájit řízení z moci úřední bezodkladně, nejpozději ve lhůtě do 30-ti dnů. Stěžovatel
v návaznosti na výše uvedené uzavírá, že rozhodnutí městského soudu je s ohledem
na tvrzený předmět řízení nesrozumitelné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
proto navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět
k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §15a odst. 4 písm. a) zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto
zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie obdobně vztahují
i na cizince, který s občanem Evropské unie žije ve společné domácnosti nebo se o sebe
ze zdravotních důvodů nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie.
Podle ust. §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „občanský zákoník“), domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale
žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu cizinců Policie vydá
rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území
po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem
nebo bez víza, ač k tomu není oprávněn.
Podle ust. §119 odst. 2 citovaného zákona rozhodnutí o správním vyhoštění
občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, který na území pobývá
přechodně, lze vydat pouze v případě, že občan Evropské unie nebo jeho rodinný
příslušník a) ohrožuje bezpečnost státu, b) závažným způsobem narušuje veřejný pořádek;
to neplatí, jde-li o občana Evropské unie, který pobývá na území nepřetržitě po dobu
nejméně 10 let, nebo c) ohrožuje veřejné zdraví tím, že trpí závažnou nemocí, pokud
k takovému onemocnění došlo do 3 měsíců po vstupu na území.
Podle ust. §50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být
zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední
činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož
i skutečnosti obecně známé.
Podle ust. §50 odst. 2, věty třetí, citovaného zákona nestanoví-li zvláštní zákon
jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat
správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost.
Podle ust. §51 odst. 1 citovaného zákona k provedení důkazů lze užít všech
důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány
nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání,
svědeckou výpověď a znalecký posudek.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že stěžejním v daném
případě je to, zda je či není osobou s obdobným postavením rodinného příslušníka
občana Evropské unie ve smyslu ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
neboť na něm závisí to, podle jakých ustanovení citovaného zákona bude věc správním
orgánem posuzována. V nyní projednávané věci přitom stěžovatel odvozuje toto své
postavení od skutečnosti, že tvrdí, že sdílí společnou domácnost s občanem Evropské
unie, resp. státním občanem České republiky [viz ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona
o pobytu cizinců], panem E. Z. K., přičemž setrvává na názoru, že tato skutečnost nebyla
v předešlém řízení ze strany správních orgánů vyvrácena.
Z obsahu správního spisu, který měl zdejší soud k dispozici, v této souvislosti
vyplynulo, že stěžovatel v průběhu správního řízení prokazoval tuto skutečnost výhradně
svým čestným prohlášením (viz č. l. 13 správního spisu) a dále čestným prohlášením pana
E. Z. K. (viz č. l. 12 správního spisu) a i přes opakované poučení ve smyslu ust. §4
odst. 4, §33 odst. 1, §36, §38, §52 a §79 správního řádu [viz Protokol o vyjádření
účastníka řízení (stěžovatele) ze dne 12. 9. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007; Protokol
o vyjádření účastníka řízení (pana E. Z. K.) ze dne 12. 9. 2007,
č. j. SCPP-315/HK-X-2007; Oznámení prvostupňového správního orgánu ze dne
13. 9. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007; Oznámení prvostupňového správního orgánu
ze dne 10. 10. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007] nenabídl správním orgánům, kromě
návrhu na vyjádření dalších členů rodiny E. Z., jiný důkaz, a to i přesto, že byl v souladu s
ust. §50 odst. 2, větou třetí, téhož zákona vázán povinností součinnosti při opatřování
podkladů pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel nevyužil ani další možnosti, kterou mu
prvostupňový správní orgán nabídl v podobě Oznámení ze dne 13. 9. 2007, č. j. SCPP-
315/HK-X-2007, jehož přílohu tvořila řada otázek zaměřených převážně na zjištění
skutečností souvisejících s jeho společným soužitím s rodinou E. Z., a setrval na svém
tvrzení, že sdílí společnou domácnost s panem E. Z. K., přičemž odkázal na Protokol o
vyjádření ze dne 12. 9. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007, včetně návrhu na vyjádření
dalších členů rodiny E. Z.. Shodné možnosti nevyužil ani pan E. Z. K. (viz Oznámení
prvostupňového správního orgánu ze dne 13. 9. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007).
Naproti tomu prvostupňový správní orgán, který v tomto směru není povinen
vycházet ze samotného tvrzení stěžovatele o vedení společné domácnosti s občanem
Evropské unie, ve snaze prokázat toto tvrzení stěžovatele, dospěl ke zcela opačnému
závěru. Ze sdělení Policie České republiky, Obvodního oddělení Hostinné, ze dne
21. 8. 2007, č. j. ORTU-12297/ČJ-12-2007, vyplývá, že uvedeného dne bylo provedeno
šetření, kterým bylo zjištěno, že na stěžovatelem uvedené adrese se tento zdržuje. Dále
bylo zjištěno, že tento zde hlídá a stará se o objekt domu rodiny E. Z. K otázce
společného soužití se v předmětném sdělení uvádí, že tato rodina přijíždí v
nepravidelných časových intervalech z Prahy na víkendový pobyt na svůj dům na uvedené
adrese. O tom, že rodina E. Z. přijede, nejdříve telefonicky vyrozumí stěžovatele a tento
dům uklidí, zatopí a připraví na příjezd rodiny. Sdělením Policie České republiky,
Obvodního oddělení Hostinné, ze dne 4. 10. 2007, č. j. ORTU-14762/ČJ-12-2007, bylo
doplněno, že shora citované skutečnosti byly zjištěny osobním sdělením stěžovatele na
uvedené adrese.
Dále je ve správním spise obsaženo sdělení Obecního úřadu v Chotěvicích ze dne
28. 8. 2007, č. j. 205/2007, ve kterém starosta obce Ing. Josef Davidík sděluje,
že jmenovanému obecnímu úřadu není známo, zda stěžovatel žije ve společné
domácnosti s rodinou pana E. Z. K. na uvedené adrese. Tento objekt vlastní pan E. Z.
K., ale není zde nikdo hlášen k trvalému pobytu. Objekt slouží jako rekreační dům.
Veškerá korespondence vyhotovená obcí pro pana E. Z. K. je zasílána na adresu jeho
trvalého pobytu. V úředním záznamu ze dne 4. 10. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007,
paní Ludmila Kalenská, účetní Obecního úřadu v Chotěvicích, potvrdila skutečnost, že
veškerá korespondence vyhotovená jmenovaným obecním úřadem pro pana E. Z. K. je
zasílána na adresu jeho trvalého pobytu, neboť pokusy o doručení písemností na adresu
nebyly v minulém roce úspěšné - nikdo z rodiny zde nebyl zastižen.
S výše uvedenými podklady pro rozhodnutí, jakož i s dalšími podklady, které tvoří
výpisy z informačních systémů Policie České republiky a Ministerstva vnitra České
republiky, byl přitom stěžovatel a rovněž pan E. Z. K. řádně seznámen, a to opakovaně
[viz Protokol o vyjádření účastníka řízení (stěžovatele) ze dne 12. 9. 2007, č. j. SCPP-
315/HK-X-2007, a Protokol o vyjádření účastníka řízení (pana E. Z. K.) ze dne
12. 9. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007; Oznámení prvostupňového správního orgánu ze
dne 13. 9. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007; Oznámení prvostupňového správního
orgánu ze dne 10. 10. 2007, č. j. SCPP-315/HK-X-2007] a byla jim dána možnost se k
nim vyjádřit.
Jak je ze shora předestřeného patrno, prvostupňový správní orgán shromáždil
v souladu s ust. §50 odst. 1 správního řádu dostatek podkladů pro rozhodnutí,
a to včetně okolností důležitých pro ochranu veřejného zájmu (viz ust. §50 odst. 3
správního řádu a stěžovatelem zmiňovaná zásada oficiality správního řízení), jež však
vyvracejí tvrzení stěžovatele obsažené v jeho čestném prohlášení a čestném prohlášení
pana E. Z. K. Současně zdůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navrhované vyjádření
dalších členů rodiny E. Z., které by s ohledem na zjištěné skutečnosti nepřinesly do věci
žádné nové skutečnosti. Je přitom třeba zdůraznit, že provádění samotného dokazování je
věcí příslušného správního orgánu a záleží proto na jeho uvážení, které z navržených
důkazů provede a které nikoli, pokud svůj postup náležitě a přesvědčivě odůvodní a
pokud pro svůj závěr ve věci nalezne dost podkladů a argumentů. V nyní projednávané
věci nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu ve skutkových zjištěních
prvostupňového správního orgánu nalézt žádné známky nevěrohodnosti či nelogičnosti.
Veškeré podklady, které měl jmenovaný správní orgán pro své rozhodnutí k dispozici,
vytváří ucelený důkazní řetězec, jehož přesvědčivost by podle Nejvyššího správního
soudu nemohlo výrazněji narušit ani vyjádření dalších členů rodiny E. Z. K., ani
provedení místního šetření, jehož se však nutno říci stěžovatel dovolává až v nyní podané
kasační stížnosti. Ostatně stěžovatel v podané kasační stížnosti ani neuvedl, v jakém
konkrétním směru by měla být zjištění prvostupňového správního orgánu zpochybněna.
Prvostupňový správní orgán proto postupoval v souladu se správním řádem, když
předmětným návrhům na provedení důkazů nevyhověl a tento svůj postup v souladu s
výše citovaným náležitě a přesvědčivě odůvodnil.
Na pozadí shora uvedeného nemá Nejvyšší správní soud pochybnosti o postupu
a závěrech správních orgánů v předešlém řízení a zastává proto shodný názor,
že s ohledem na skutečnost, že stěžovatel neprokázal v průběhu správního řízení,
že by sdílel společnou domácnost, tak jak jí má na mysli ust. §115 občanského zákoníku,
s občanem Evropské unie, resp. státním občanem České republiky panem E. Z. K.,
nemůže se dovolávat posuzování své osoby jako osoby s obdobným postavením
rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona
o pobytu cizinců. Z toho důvodu na něj proto ani nelze vztáhnout výjimku zakotvenou
v ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2. citovaného zákona a rozhodnutí prvostupňového
správního orgánu, jímž bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění, je třeba podle zdejšího
soudu považovat za rozhodnutí vydané plně v souladu se zákonem.
Pokud jde o odkaz stěžovatele na postup správních orgánů v řízení o žádosti
o povolení k trvalému pobytu, nejenom, že tento nemá v řízení o udělení správního
vyhoštění relevanci, protože se jedná o samostatné řízení, ale je rovněž nepatřičný, neboť
skutečnost, že žádost byla zamítnuta z důvodu nepředložení dokladu o zajištění
ubytování, nesvědčí o tom, že by stěžovatel byl posuzován jako osoba ve smyslu
ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatele, týkající
se nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti rozhodnutí městského soudu, kterou spatřuje
v tom, že jmenovaný soud v závěru odůvodnění kasační stížností napadeného rozhodnutí
uvedl, že předmětem posouzení správních orgánů byl celkový způsob jednání žalobce
a jeho přístup k respektování českého právního řádu. Podle zdejšího soudu je třeba tuto
pasáž vnímat v kontextu celého rozsudku městského soudu a nikoliv vytrženě, jak to činí
stěžovatel. Takovýto přístup pak zcela jednoznačně odkrývá záměr městského soudu,
který poté, co se důkladně věnoval jednotlivým žalobním námitkám, a to na pozadí
relevantních právních předpisů, a své závěry řádně zdůvodnil, toliko jednou větou
zevšeobecnil předmět předcházejícího správního řízení, aniž by však dal najevo, že v takto
obecném kontextu bylo posuzováno žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu.
Ostatně problematice nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se věnuje bohatá
judikatura zdejšího soudu, na kterou si soud dovoluje odkázat (viz například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS, či rozsudek téhož soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS), v jejímž světle však nelze
rozhodnutí městského soudu považovat za nepřezkoumatelné.
V pořadí poslední námitka stěžovatele se týká otázky jeho neoprávněného pobytu
na území České republiky. Předně je podle Nejvyššího správního soudu nezbytné
připomenout, že stěžovatel odvozoval oprávněnost svého pobytu na území České
republiky v době od 7. 11. 2003 do 25. 7. 2007, tj. po uplynutí doby platnosti víza
(viz platný cestovní pas stěžovatele č. AX586789 opatřený vízem k pobytu do 90 dnů
č. DD324254 s platností od 9. 10. 2003 do 6. 11. 2003), z tvrzení o sdílení společné
domácnosti s občanem Evropské unie panem E. Z. K. a okolností daných ust. §87y,
větou první, zákona o pobytu cizinců, podle kterého rodinný příslušník občana Evropské unie,
který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie, je
oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti; po tuto dobu se jeho pobyt
na území považuje za pobyt přechodný. Protože však na základě provedeného správního řízení
a řádně a úplně shromážděných podkladů pro vydání rozhodnutí, jak je podrobně
rozebráno výše, nebyly tyto skutečnosti osvědčeny ani prokázány, je třeba souhlasit
se závěry městského soudu, že v daném případě byly splněny ust. §119 odst. 1 písm. c)
bod 2. zákona o pobytu cizinců stanovené podmínky pro vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění stěžovatele, přičemž o neoprávněnosti pobytu stěžovatele na území České
republiky v době od 7. 11. 2003 do 25. 7. 2007 svědčily zejména údaje obsažené v platném
cestovním pasu stěžovatele č. AX586789, který byl opatřen toliko vízem k pobytu
do 90 dnů č. DD324254 s platností od 9. 10. 2003 do 6. 11. 2003, na což správní orgány
v napadených rozhodnutích rovněž podrobně odkázaly. Jestliže pak stěžovatel v této
souvislosti konstatuje, že sám městský soud vyjádřil jednoznačné pochybnosti o tom,
zda byl stav věci ve smyslu ust. §3 správního řádu zjištěn nade vší pochybnost, není
zdejšímu soudu patrno, z čeho tak stěžovatel dovozuje, když odůvodnění kasační stížností
napadeného rozhodnutí tuto pochybnost jednoznačně vylučuje. Ostatně stěžovatel
v průběhu správního řízení otázku svého neoprávněného pobytu na území České
republiky v době po uplynutí doby platnosti víza od 7. 11. 2003 do 25. 7. 2007, kromě
výše jmenovaných skutečností týkajících se sdílení společné domácnosti, ani nikterak jinak
nezpochybňoval, a proto správní orgány, pro neprokázání stěžovatelem uváděných
tvrzení, nemohly dospět k jinému závěru, než že tento pobývá na území České republiky
neoprávněně. Nejvyšší správní soud tedy v návaznosti na shora uvedené v tomto bodě
nepřisvědčil argumentaci stěžovatele.
K námitce stěžovatele, kterou však blíže nezdůvodnil, že řízení o správním
vyhoštění bylo zahájeno po zákonné lhůtě ve smyslu ust. §80 odst. 2 správního řádu,
v návaznosti na ust. §71 odst. 1 a 3 téhož zákona, Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro její novost (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný
pod č. 419/2004 Sb. NSS).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
městského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel dále podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu