ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.65.2007
sp. zn. 9 As 65/2007 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele M. Š.,
zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř.
21, za účasti Magistrátu města Ostravy, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 8, v řízení
o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2007, č. j.
22 Ca 9/2005 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), kterým tento soud zamítl
jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (dále též „správní orgán“
či „odvolací správní orgán“) ze dne 13. 12. 2004, zn. Správ/ÚSŘ/3335/04/Ba,
kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Svinov (dále též „správní orgán
I. stupně“) ze dne 7. 10. 2004, č. j. OVDIŽP/ÚSŘ/4053/04/Sm, jímž bylo vydáno rozhodnutí
o umístění stavby „Garáže K., O. – S.“, a to tak, že byl změněn výrok rozhodnutí správního
orgánu týkající se nesprávného názvu navrhovatele.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady rozsudku v jeho nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a dále v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel se domnívá, že právní posouzení předmětné věci krajským
soudem je zcela nesprávné a nezákonné. Institut doručování má jasná a daná pravidla
a tato pravidla nelze porušovat, nelze je ani opomíjet či nějak obcházet, popřípadě porušení
pravidel o doručování zhojovat tím, že se bude zkoumat, zda došlo či nedošlo ke krácení práv
osoby, které měla být písemnost doručena. Stěžovatel má zato, že v žádném právním předpise
není stanoveno, že případný nesprávný (nezákonný) postup správního orgánu či soudu
lze zhojit či nahradit zkoumáním, nakolik došlo k zásahu do práv osob dotčených
tímto nesprávným postupem. A proto postup soudu, který uvádí v souvislosti s pochybením
správního orgánu I. stupně při doručení „že se musí zabývat také tím, zda pochybení
správního orgánu způsobilo krácení žalobcových práv“, postrádá oporu v zákoně. Zjistil-li
a současně konstatoval-li soud jednou pochybení správního orgánu, tak toto pochybení
měl zákonným způsobem napravit. Za takovou nápravu však nelze považovat shora uvedený
nezákonný postup. Tímto dochází k tomu, že soud de facto toleruje nezákonný postup
správního orgánu a dává mu napříště jistou možnost, že jeho pochybení nezapříčiní,
že bude dotčeno či zasaženo do již vydaného rozhodnutí. Proto stěžovatel navrhl zrušení
rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti,
(dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení
bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem,
mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Zásadní stížní námitka stěžovatele se týká jeho nesouhlasu s postupem krajského
soudu, který se v souvislosti s pochybením správního orgánu I. stupně při doručení zabýval
též tím, zda toto pochybení způsobilo krácení žalobcových práv. Proto Nejvyšší správní soud
zhodnotil obsah spisu Krajského soudu v Ostravě a napadený rozsudek přezkoumal z důvodů
uplatněných v kasační stížnosti.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že podle jeho názoru i ve správním řízení
a správním soudnictví platí, že jen řádně a předpisům vyhovující doručení rozhodnutí
bude mít zákonem předpokládané účinky doručení. Jestliže zákon stanoví, že se rozhodnutí
doručuje určitým způsobem, pak doručení jiným způsobem než zákonem předpokládaným
nemůže mít účinky řádného doručení, a to ani v tom případě, kdyby se jiným způsobem
takové rozhodnutí do rukou účastníka dostalo. Stěžovatel je přesvědčen, že nebylo a stále
není jiné možnosti než jak vadnost postupu správního orgánu I. stupně zhojit, a to doručit
znovu a řádně. Jiný postup dle stěžovatele není možný. Nelze si také nepovšimnout,
že krajský soud posunul podobně jako správní orgán význam slov stěžovatele, když uvedl,
že vlastně stěžovatel konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu bylo doručeno
k jeho rukám. Je sice pravdou, že stěžovatel uvedl: „… že jakkoli orgány státní správy
nyní k mým rukám doručily Územní rozhodnutí svědčící společnosti K. – L. s. r. o. …“, jenže
z podané správní žaloby a ze zjištění vyplývá, že rozhodnutí bylo doručeno do rukou syna
stěžovatele, který mu toto rozhodnutí mohl předat – toto není zákonem předpokládané
doručení, a proto to není žádné doručení. Lze soudu nabídnout řadu hypotetických situací, jak
se rozhodnutí mohlo dostat do rukou stěžovatele. Nebude-li však ani jedna z těchto situací
předpokládána zákonem, nejde o zákonné doručení. Rovněž nelze připustit odůvodnění
soudu, že o doručení svědčí to, že proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, což má
odůvodnit, že nedošlo k zásahu do jeho práv. Jak by postupoval soud, kdyby odvolání
nepodal, avšak netvrdil by ani, že ho podat chtěl? Stěžovatel se nedomnívá, že jeho
argumenty lze označit jako přepjatý formalismus či šikanózní setrvání na nesmyslném
požadavku zákonného doručení. Stěžovatel se pouze a jenom domáhá toho, co vyplývá
z příslušných ustanovení zákonných předpisů; byl zkrácen na svých právech již tím, že mu
nebylo doručeno zákonným způsobem rozhodnutí správního orgánu I. stupně a tím s ním
nebylo jednáno jako s účastníkem řízení. Je zbytečné a dle názoru stěžovatele také nezákonné,
aby se dále soud vůbec zabýval tím, zda nezákonným doručením došlo ke krácení jeho práv,
proto navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu
řízení.
Podstata sporu v dané věci spočívá v posouzení otázky, zda krajský soud postupoval
v souladu se zákonem, když se mimo jiné zabýval tím, zda předmětné pochybení správního
orgánu I. stupně při doručování rozhodnutí způsobilo krácení stěžovatelových práv.
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že z ust. §78 odst. 1
s. ř. s. vyplývá, že napadené rozhodnutí správního orgánu lze zrušit jednak pro nezákonnost
jeho výroku nebo výroků, a dále pak pro vady řízení, pokud měly vliv na zákonnost
rozhodnutí. Tento dovětek sice není v citovaném ustanovení výslovně obsažen, a to na rozdíl
od ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tato podmínka je však respektována judikaturou správních
soudů. Z uvedené judikatury lze zmínit například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, publikovaný pod č. 23/2003 Sb. NSS,
z něhož vyplývá, že žalobní námitka týkající se vady řízení není důvodná,
pokud tato vada řízení neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí o odvolání (ust. §78
odst. 7 s. ř. s.), podobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2004,
č. j. 4 Ads 54/2003 - 91, publikovaný pod č. 393/2004 Sb. NSS. Krajský soud, respektujíc
v souladu se zásadou jednotnosti a zákonnosti rozhodování shora uvedenou judikaturu,
byl proto podle názoru Nejvyššího správního soudu povinen se zabývat tím, zda stěžovatelem
namítaná vada řízení měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, respektive
zda postupem správního orgánu byl stěžovatel zkrácen na svých právech, která mu příslušejí,
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Takovýto postup
krajského soudu nelze označovat „jako postup soudu, který postrádá oporu v zákoně“,
jak to učinil stěžovatel, ale jako zcela správný a zákonný postup. Z tohoto důvodu nepovažuje
Nejvyšší správní soud námitky stěžovatele týkající se nezákonnosti postupu krajského soudu
za důvodné.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále brojí proti vadnosti postupu správního
orgánu I. stupně při doručování a je přesvědčen, že tuto vadu lze odstranit jedině tak,
že mu bude rozhodnutí správního orgánu I. stupně doručeno znovu a řádně. Při posuzování
této stížní námitky vychází Nejvyšší správní soud ze své judikatury, v níž se k otázce vadného
doručování již mnohokrát vyjádřil. Z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, publikovaného pod č. 23/2003 Sb. NSS, vyplývá,
že „nedůvodný je žalobní bod týkající se doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně
žalobci a nikoliv jeho právnímu zástupci, který jej ve správním řízení zastupoval. Jedná
se sice o vadu řízení, ale tato neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí,
jak také důvodně namítal žalovaný, protože i přes toto procesní pochybení bylo žalobcem
podáno v zákonné lhůtě odvolání, o kterém žalovaný rozhodl a toto rozhodnutí
již bylo v souladu s ust. §25 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), doručeno právnímu zástupci žalobce. Proto výše
uvedené pochybení správního orgánu I. stupně nemohlo mít vliv na právní moc rozhodnutí.“
Podobně tomu bylo i v daném případě, neboť jak uvádí stěžovatel, rozhodnutí správního
orgánu I. stupně a další jeho korespondence se stěžovatelem byla ve skutečnosti adresována
stěžovatelovu synovi, M. Š., a ten ji také převzal. Správní orgán I. stupně při tomto úkonu
pochybil a stěžovatelova námitka, že mu nebylo rozhodnutí řádně doručeno, je oprávněná.
Z obsahu spisu, který měl Nejvyšší správní soud k dispozici, a z následného chování
stěžovatele je však zřejmé, že rozhodnutí nebylo sice formálně správně doručeno stěžovateli,
ten je však měl fakticky k dispozici a znal jeho obsah. V této souvislosti považuje Nejvyšší
správní soud za zcela zásadní skutečnost, že vadným doručením nebylo nikterak dotčeno
jedno z nejvýznamnějších práv stěžovatele, a to právo podat řádný opravný prostředek,
v daném případě odvolání podle ust. §53 správního řádu. Vzhledem ke skutečnosti, že
stěžovatel svého práva podat odvolání využil, a to dokonce v zákonné lhůtě, o tomto
opravném prostředku bylo v souladu se zásadou dvouinstančnosti řádně rozhodnuto
odvolacím správním orgánem a rozhodnutí správního orgánu o odvolání bylo stěžovateli
řádně doručeno dne 20. 12. 2004, nemůže obstát stěžovatelova námitka, že s ním nebylo
jednáno jako s účastníkem řízení, v důsledku čehož měl být zkrácen na svých právech,
které ve své kasační stížnosti ani blíže nespecifikoval.
S ohledem na shora uvedené konstatuje Nejvyšší správní soud, že předmětná vada
řízení neměla v daném případě vliv na zákonnost výroku rozhodnutí odvolacího správního
orgánu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele. Krajský soud proto podle názoru
Nejvyššího správního soudu postupoval plně v souladu se zákonem, když sice na jednu stranu
dovodil, že námitka stěžovatele, že mu rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo řádně
doručeno, je oprávněná, ale zároveň posoudil tuto vadu ve vztahu k tomu, zda pochybení
správního orgánu způsobilo krácení stěžovatelových práv. Závěr krajského soudu,
že v důsledku této vady řízení nedošlo ke krácení práv stěžovatele, neboť právo na odvolání
nebylo stěžovateli upřeno, považuje Nejvyšší správní soud za správný. Za této situace
by bylo nic neřešícím právním formalismem, kdyby krajský soud pro uvedenou vadu
rozhodnutí správního orgánu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť ani opakování
řízení za účasti stěžovatele by nemohlo vést k jinému výsledku.
Tvrzeními stěžovatele, týkajícími se možných hypotetických situací, jak se rozhodnutí
mohlo dostat do rukou stěžovatele, jakož i jeho úvahami, jak by krajský soud postupoval,
kdyby odvolání nepodal, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť se jedná pouze
o předpokládané úvahy nemající žádnou přímou souvislost s důvody, o které krajský soud
své rozhodnutí opřel, a nemohou proto vést k závěru o důvodnosti kasační stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu
důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní
soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu
s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu spisu
žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu