ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.79.2008:55
sp. zn. 9 As 79/2008 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M.
H., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem tř. kpt. Jaroše 19,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65,
Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2007, č. j. 560/340/07, ve věci
odebrání jedinců zvláště chráněných druhů živočichů a ptáků, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, č. j. 11 Ca 107/2007 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí
(dále též „žalovaný“ či „správní orgán“) ze dne 8. 3. 2007, č. j. 560/340/07, jímž bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního
prostředí (dále též „ČIŽP“ či „prvostupňový správní orgán“) ze dne 15. 12. 2006,
č. j. 47/OOP/0635904.10/06/BJR, ve věci odebrání ve výroku tohoto rozhodnutí
uvedených neživých jedinců zvláště chráněných druhů živočichů a ptáků podle ust. §89
odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), pro jejich nedovolené držení a neprokázání
jejich původu podle ust. §54 odst. 1 a §5a odst. 3 téhož zákona.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve připomíná, že v žalobě namítal
nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí správních
orgánů, neboť pokud správní orgány rozhodovaly o odebrání konkrétních věcí z jeho
vlastnictví a tyto věci identifikovaly jako „zvláště chráněné živočichy” ve smyslu ust. §54
odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, nebyla z výroku ani z odůvodnění napadených
rozhodnutí zřejmá bližší identifikace těchto odebíraných věcí. Tyto věci nebylo v zásadě
možno jakýmkoliv způsobem ztotožnit, neboť ačkoliv z odůvodnění napadených
rozhodnutí bylo zřejmé, že se nejedná o živé „zvláště chráněné živočichy”, dále byly tyto
neživé věci charakterizovány již pouze jako „vycpaniny”. S ohledem na ust. §48 odst. 4
zákona o ochraně přírody a krajiny nebylo podle názoru stěžovatele ze skutkových zjištění
správních orgánů zřejmé, z jakých důvodů tyto dovozují, že jednotlivé věci identifikované
výrokem napadených rozhodnutí je možno podřadit pod citované ustanovení,
resp. do jaké míry je termín „vycpanina” konzistentní se znaky citovaného ustanovení.
Stěžovatel dále uvádí, že namítal, že ze skutkových zjištění správních orgánů není zřejmé,
zda se jedná o mrtvého jedince druhu zvláště chráněného živočicha, část jedince tohoto
druhu, výrobek z mrtvého jedince tohoto druhu nebo movitou věc zcela jiného
charakteru. Dokazování i skutková zjištění v tomto směru nebyla v průběhu celého
správního řízení vůbec realizována. Podle stěžovatele bylo k jednotlivým odebraným
věcem identifikovaným obsahem obou rozhodnutí nezbytné zpracovat odborné vyjádření
nebo alespoň pomocí precizních zjišťovacích úkonů ČIŽP a správního orgánu
nezaměnitelným způsobem identifikovat jednotlivé věci tak, aby například bylo spolehlivě
potvrzeno, že každá jednotlivá věc definovaná výrokem napadených rozhodnutí podléhá
režimu zákona o ochraně přírody a krajiny a je vyloučena možnost, že se jedná
např. o model zvláště chráněného živočicha, u něhož nebyly k výrobě použity části zvláště
chráněného živočicha. Stěžovatel namítá, že v odůvodnění rozsudku městského soudu je
„vypořádání se” s jeho argumentací věnován faktický jediný odstavec (str. 7), ve kterém
městský pouze bez dalšího opakuje argumentaci žalovaného a vyjadřuje své vlastní
přesvědčení o účelovosti argumentace stěžovatele, aniž by se jakkoliv procesně relevantně
s touto argumentací vypořádal. Podle stěžovatele lze paradoxně z ne zcela zřetelně
vyjádřeného stanoviska městského soudu obsaženého v předposledním odstavci na str. 7
rozsudku dovodit názor tohoto soudu v zásadě se ztotožňující s argumentací stěžovatele
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného („ …a v odůvodnění se nezabýval podrobnějším
způsobem k odvolací námitce vztahujících se k charakteru odebraných exemplářů…”). I přes tuto
skutečnost shledal městský soud tvrzení stěžovatele o tom, že „v dané věci se mohlo
jednat o movité věci zcela jiného charakteru“, za účelové, nevěrohodné a nemající oporu
v předloženém spisovém materiálu, aniž by městský soud alespoň naznačil, z čeho
konkrétně tak soudí. Pokud městský soud shledal, že „ze strany správního orgánu prvního
stupně nedošlo na základě nepravdivých informací k zneužití institutu trestního řízení …
z uvedené námitky není zcela zřejmé, na základě jakých skutkových či právních okolností
žalobce tuto tvrzenou nezákonnost shledává“, konstatuje stěžovatel, že toto zneužití
shledává ze skutečnosti, že ČIŽP postupovala v trestním řízení (v rámci úkonu domovní
prohlídky a prohlídky jiných prostor) způsobem, který procesní norma v rámci trestního
řízení ani procesní norma v rámci správního řízení neumožňuje. Stěžovatel nad rámec
skutečností již v průběhu řízení uváděných dodává, že tvrzení o zneužití institutu
trestního řízení je dále posilováno zjištěním učiněným v rámci shora označeného trestního
řízení až po podání správní žaloby, kdy v rámci trestního spisu jsou založena dvě různá
zpracování téhož dokumentu (trestního oznámení ČIŽP ze dne 9. 6. 2006), když z obsahu
obou listin je nepochybné, že s obsahem alespoň jedné z těchto listin bylo manipulováno
(z jednoho z obou stejnopisů, který se nakonec neocitl začleněn do hlavního
vyšetřovacího spisu, byly vypuštěny údaje týkající se identifikačních znaků možných
svědků v trestním řízení, aniž by v tomto směru bylo postupováno způsobem
umožňujícím využití institutu utajení svědka v trestním řízení či v řízení podle zákona
o policii). Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci
tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ze dne 14. 7. 2008 správní orgán uvedl, že rozhodnutí městského
soudu nepovažuje za nepřezkoumatelné. Námitka stěžovatele, že ve výroku rozhodnutí
ČIŽP o odebrání konkrétních věcí z jeho vlastnictví, jež byly identifikovány jako „zvláště
chránění živočichové” ve smyslu ust. §54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, aniž
byla zřejmá bližší identifikace odebíraných věcí, je podle názoru správního orgánu
irelevantní, neboť městský soud dostatečně zkoumal nejenom konkrétnost výroku
rozhodnutí ČIŽP, potvrzeného rozhodnutím správního orgánu, ale i to, zda je výrok
dostatečně odůvodněn a zda tomu odpovídají podklady založené ve spise. Městský soud
přezkumem zjistil, že stěžovateli byli odebráni ve výroku individuálně popsaní neživí
jedinci zvláště chráněných druhů živočichů a ptáků, a to z toho důvodu, že nebyl schopen
prokázat jejich původ. Pokud bylo ve výroku rozhodnutí použito místo „mrtvý” slovo
„neživý”, jedná se podle správního orgánu nepochybně s ohledem na ust. §5a odst. 3
a §48 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny o synonymum a tato nepřesnost sama
o sobě nemohla způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Jak bylo popsáno
v odůvodnění rozhodnutí ČIŽP a doloženo spisovým materiálem, v případě odebraných
mrtvých (neživých) jedinců zvláště chráněných druhů živočichů a ptáků se jednalo
o preparované uhynulé jedince, o čemž nebylo pochyb. V žádném případě se nejedná ani
o jejich části, ani o výrobky z nich. Charakter odebraných exemplářů byl tedy dostatečně
ČIŽP zjištěn a ve výroku rozhodnutí popsán a proto neexistovaly žádné pochybnosti
o jejich charakteru. Vzhledem k tomu nebylo důvodné provést další dokazování,
např. znaleckým posudkem, jak požadoval stěžovatel, který namítal, že šlo o „movité věci
jiného charakteru”. Správní orgán zdůraznil, že stěžovatel toto své tvrzení ani ničím
nedoložil, i když mu nic nebránilo v tom, aby zmíněný „jiný charakter věcí” doložil
znaleckým posudkem, vypracovaným na jeho žádost. Městský soud se všemi těmito
okolnostmi dostatečně zabýval a pokud uvedené okolnosti a zjištění týkající se odebrání
mrtvých (neživých) jedinců byla ve spisu doložena, nelze mu vytýkat, že se nakonec
ztotožnil s názorem rozhodujících správních orgánů a tvrzení stěžovatele odmítl jako
účelová, nevěrohodná a nemající oporu v předloženém spisovém materiálu. Podobně
nedůvodné a neopodstatněné je podle správního orgánu tvrzení, že městský soud
nepřihlédl k námitce stěžovatele týkající se zneužití institutu trestního řízení ve správním
řízení. Městský soud vycházel z předloženého spisového materiálu, jehož součástí byly
písemnosti (list č. 1 a 2) prokazující, že předmětné exempláře primárně odebrala Policie
ČR při domovní prohlídce nařízené soudcem okresního soudu a následně je odevzdala
ČIŽP k dalšímu řízení. Městský soud přitom konstatoval, že z námitky nebylo zřejmé,
na základě jakých skutkových či právních okolností stěžovatel tvrzenou nezákonnost,
resp. zneužití trestního řízení shledává. Pokud stěžovatel uvedl v tomto ohledu některé
skutečnosti až v replice k vyjádření žalovaného, jednalo se o nové žalobní námitky,
uplatněné až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žaloby podle ust. §72
odst. 1 a §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a soud k nim nemohl přihlédnout. Kromě toho
městský soud uvedl, že rozhodnutí o odebrání předmětných exemplářů nebylo vydáno
pouze na základě zmíněné domovní prohlídky, ale zejména proto, že stěžovatel nebyl
schopen na výzvu správního orgánu prokázat v souladu se zákonem jejich původ. Proti
tomuto zjištění pak stěžovatel ani nic nenamítal. S ohledem na výše uvedené navrhuje
správní orgán, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle ust. §102 a násl. s. ř. s. přípustná a ačkoliv je z převážné
části psána nesouvislým způsobem, jsou v ní podle jejího obsahu namítány důvody
odpovídající ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) téhož zákona. Stěžovatel namítá vady řízení
před správními orgány spočívající v tom, že skutková podstata, z níž ve svém
rozhodování vycházely, nemá oporu ve správním spisu, a městský soud, který ve věci
rozhodoval, měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu napadené rozhodnutí zrušit [§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.] ; a dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §5a odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny kdo takové ptáky, na něž
se vztahuje zákaz, drží, chová, dopravuje, vyměňuje nebo nabízí za účelem prodeje nebo
výměny, je povinen prokázat na výzvu orgánu ochrany přírody nebo stráže přírody jejich
zákonný původ a svou totožnost. Při prokázání původu se postupuje obdobně podle §54.
Podle ust. §48 odst. 4 citovaného zákona je stejně jako zvláště chráněný živočich
nebo zvláště chráněná rostlina chráněn i mrtvý jedinec tohoto druhu, jeho část nebo
výrobek z něho, u něhož je patrné z průvodního dokumentu, obalu, značky, etikety nebo
z jiných okolností, že je vyroben z částí takového živočicha nebo rostliny.
Podle ust. §54 odst. 1 citovaného zákona kdo drží, chová, pěstuje, dopravuje,
prodává, vyměňuje, nabízí za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovává zvláště
chráněnou rostlinu, zvláště chráněného živočicha nebo rostlinu a živočicha chráněného
podle mezinárodních úmluv nebo podle zvláštního právního předpisu o dovozu a vývozu
ohrožených druhů, je povinen na výzvu orgánu ochrany přírody prokázat jejich zákonný
původ (povoleným dovozem, povoleným odebráním z přírody nebo sběrem, pěstováním
v kultuře nebo povoleným odchovem z jedinců s původem prokázaným podle tohoto
ustanovení a podobně). Bez tohoto prokázání původu je zakázáno zvláště chráněnou
rostlinu nebo živočicha nebo rostlinu a živočicha chráněného podle mezinárodních úmluv
nebo podle zvláštního právního předpisu o dovozu a vývozu ohrožených druhů držet,
chovat, pěstovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat a nabízet za účelem prodeje nebo
výměny. U nezaměnitelně označených nebo identifikovatelných jedinců pravomocně
odebraných podle §89 nebo podle zvláštního právního předpisu o dovozu a vývozu
ohrožených druhů se za zákonný původ považuje pravomocné rozhodnutí o odebrání.
Stěžejní námitku představuje nesouhlas stěžovatele s tím, jak se městský soud
vypořádal s jeho žalobní argumentací vztahující se k identifikaci odebíraných exemplářů
zvláště chráněných živočichů a ptáků, když toto „vypořádání se“ pokládá stěžovatel
za nedostatečné.
Nejvyšší správní soud považuje předně za nezbytné zdůraznit, že nemůže
přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by se městský soud vypořádal s argumentací stěžovatele
toliko v jednom odstavci odůvodnění svého rozhodnutí, neboť z napadeného rozsudku
je patrno, že tento přistoupil k argumentaci stěžovatele, která ač byla dosti kusá
a nesystematická, komplexním způsobem a své závěry dostatečně odůvodnil a tyto pak
městský soud uvedl zejména na posledních dvou stranách svého rozhodnutí.
V návaznosti na výše uvedené nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že městský soud
toliko opakuje argumentaci žalovaného správního orgánu, když zejména z porovnání
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu a napadeného rozhodnutí městského soudu
je patrno, že závěry městského soudu nejsou přejímány z rozhodnutí správního orgánu,
ale jsou městským soudem koncipovány zejména s ohledem na vznesené žalobní námitky.
Ostatně pouhý nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením městského soudu nemůže
sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost, příp. nezákonnost jeho rozhodnutí.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že z výroku ani z odůvodnění napadených
rozhodnutí správních orgánů nebyla zřejmá bližší identifikace odebíraných věcí, je podle
Nejvyššího správního soudu nezbytné připomenout, že již v oznámení o zahájení řízení
o odebrání ze dne 4. 12. 2006, č. j. 47/OOP/0635904.05/06/BJR, byly jednotlivé
exempláře neživých zvláště chráněných jedinců dostatečně identifikovány prostřednictvím
jejich taxativního výčtu s uvedením jejich rodového a druhového jména s tím, že totožná
identifikace byla použita rovněž ve výroku rozhodnutí prvostupňového správního orgánu,
na který odkázal v napadeném rozhodnutí městský soud. Nejvyšší správní soud proto
souhlasí se závěry městského soudu, když považoval takovou identifikaci za dostatečnou.
Jestliže stěžovatel v této souvislosti namítal, že ačkoliv z odůvodnění napadených
rozhodnutí bylo zřejmé, že se nejedná o živé „zvláště chráněné živočichy”, dále byly tyto
neživé věci charakterizovány již pouze jako „vycpaniny”, je z toho podle Nejvyššího
správního soudu zřejmá zcela účelová snaha napadnout rozhodnutí správního orgánu
a ČIŽP, avšak na zcela neodůvodněném základě. Jak již k této námitce uvedl městský
soud, v průběhu správního řízení nebyly správními orgány zjištěny ani samotným
stěžovatelem tvrzeny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly pochybnosti o tom,
že v případě zjištěných a následně odebraných exemplářů živočichů a ptáků se jednalo
o preparované zvláště chráněné živočichy a ptáky. Ostatně i sám stěžovatel, jak zdůraznil
městský soud, pojem „vycpanina“ opakovaně použil a nikterak jej nerozporoval.
Pro Nejvyšší správní soud je však v tomto směru rozhodující to, že z rozhodnutí ČIŽP,
jakož i z rozhodnutí správního orgánu, je patrno, že pojem „vycpanina“ použily tyto
správní orgány pro označení deseti exemplářů neživých (mrtvých), nikoliv živých, zvláště
chráněných jedinců identifikovaných prostřednictvím jejich rodového a druhového jména,
jež byly předmětem řízení o odebrání podle ust. §89 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Předmětná rozhodnutí tedy nevzbuzují jakoukoliv pochybnost o charakteru a identitě
odebraných exemplářů a podle zdejšího soudu je argumentace městského soudu
ve vztahu k této žalobní námitce dostačující.
Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že městský
soud shledal tvrzení stěžovatele, že „v dané věci se mohlo jednat o movité věci zcela
jiného charakteru“, za účelové, nevěrohodné a nemající oporu v předloženém spisovém
materiálu, aniž by alespoň naznačil, z čeho konkrétně tak soudí.
Městský soud svůj závěr opřel o skutečnost, že ve výroku rozhodnutí ČIŽP,
jež bylo potvrzeno rozhodnutím správního orgánu a tvoří s ním jeden celek, bylo
uvedeno, jaké exempláře kterých ptáků či živočichů byly odebrány a z vlastního
odůvodnění rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, jakož i ze záhlaví tohoto
rozhodnutí, potom bylo patrno, že šlo o neživé exempláře. Vzhledem ke skutečnosti,
že k rozhodnutí městského soudu je třeba přistupovat komplexně, jako ostatně
i k rozhodnutím správních orgánů, konstatuje Nejvyšší správní soud, že tuto úvahu
městského soudu dále dokreslují jeho závěry týkající se identifikace odebraných neživých
exemplářů živočichů a ptáků, zvláště pak pokud jde o skutečnosti tvrzené stěžovatelem
v průběhu správního řízení. Jak je tedy patrno, městský soud poskytl stěžovateli důvody,
na základě kterých dovodil, že jeho námitka je lichá.
Stěžovatel se v podané kasační stížnosti domnívá, že ze stanoviska městského
soudu obsaženého v předposledním odstavci na str. 7 napadeného rozsudku lze dovodit
názor tohoto soudu v zásadě se ztotožňující s žalobní argumentací stěžovatele
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu.
Podle Nejvyššího správního soudu je z odůvodnění rozhodnutí městského soudu
patrno, že tento připustil, že správní orgán se podrobnějším způsobem nezabýval
odvolací námitkou vztahující se k charakteru odebraných exemplářů, to ovšem
neznamená, že by předmětný soud dovodil nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu, jak to činí stěžovatel. Nejvyšší správní soud proto důkladně přezkoumal
rozhodnutí městského soudu, jakož i rozhodnutí správního orgánu, a dospěl k závěru,
že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je patrno, jak tento rozhodl o jediné
odvolací námitce stěžovatele a je z něho v základních rysech zřejmé, proč správní orgán
tuto námitku nepřijal (pojem „vycpanina“ sloužil k objasnění technologie vzniku neživých
jedinců chráněných živočichů a ptáků). Bylo by jistě vhodnější, kdyby správní orgán tuto
svou argumentaci více rozvedl, avšak to, že tak neučinil, nemá vliv na přezkoumatelnost
jeho rozhodnutí, zvláště když se s ohledem na skutkové okolnosti daného případu jednalo
o zcela účelovou a do značné míry vykonstruovanou odvolací námitku. Ostatně rovněž
Evropský soud pro lidská práva (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, §61; či rozsudek téhož soudu
ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko ze dne 9. 12. 1994, §29, oba dostupné
na www.echr.coe.int/echr) opakovaně judikoval, že povinnost řádně odůvodnit
rozhodnutí nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se zneužití institutu domovní prohlídky
a prohlídky jiných prostor, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné opakovaně
připomenout, že předešlé správní řízení probíhalo ve věci odebrání ve výroku rozhodnutí
ČIŽP uvedených neživých jedinců zvláště chráněných druhů živočichů a ptáků podle
ust. §89 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny pro jejich nedovolené držení
a neprokázání jejich původu podle ust. §54 odst. 1 a §5a odst. 3 téhož zákona. Proto
i následný soudní přezkum prováděný městským soudem a Nejvyšším správním soudem
se soustředí výhradně na toto správní řízení, které, jak je ostatně popsáno výše, proběhlo
zcela v souladu se zákonem. Případné vady provedeného trestního řízení tedy nemohou
být přezkoumány v rámci správního soudnictví, ale jejich posouzení náleží toliko
příslušným trestním soudům. V návaznosti na výše uvedené se proto Nejvyšší správní
soud k této námitce nevyjadřoval, neboť mu její posouzení nepřísluší. Ostatně
i pro městský soud byla ve vztahu k této námitce stěžovatele rozhodující skutečnost,
že rozhodnutí o odebrání uvedených neživých exemplářů zvláště chráněných živočichů
a ptáků bylo vydáno na základě toho, že stěžovatel neprokázal v souladu se zákonem
o ochraně přírody a krajiny původ předmětných jedinců.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
městského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu