ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.117.2014:93
sp. zn. 9 Azs 117/2014 – 93
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: A. O., zast.
JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, adresa pro
doručování: Nádražní 2040, Benešov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 8. 2013, č. j. OAM-180/LE-LE05-LE05-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, č. j. 4 Az 15/2013 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 8. 2013, č. j. OAM-180/LE-LE05-LE05-2012 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto
rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen
„zákon o azylu“).
I. Vymezení věci
[2] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout dosavadní vývoj v právě
projednávané věci. Z předloženého správního spisu vyplývá, že stěžovatel dne 30. 8. 2012 podal
žádost o udělení mezinárodní ochrany. Do roku 2009 střídavě pobýval v Petrohradu, Moskvě
a v Praze. V Rusku je od roku 2010 stíhán pro podvod, od roku 2011 žije trvale v České republice.
K opuštění Ruska jej vedla dle jeho tvrzení skutečnost, že se stal obětí vydírání ze strany
kriminálních skupin, jež pocházejí ze severního Kavkazu (Čečenců a Dagestánců). Stěžovatel
odmítal platit za nabízenou ochranu, bylo o něm známo, že půjčuje významné sumy peněz. Bylo mu
soustavně vyhrožováno fyzickou likvidací a likvidací rodiny, došlo k zapálení jeho automobilu,
vykradení bytu, k napadení nevlastní dcery. Přes jeho opakovaná oznámení ruská policie nic
nevyšetřila a neposkytla mu žádnou ochranu. Účelem vyhrožování je potrestat stěžovatele za to,
že proti jednomu ze svých věřitelů zahájil soukromoprávní spor, který vyhrál. Trestní stíhání, které
proti němu bylo zahájeno v Dagestánu, je dle jeho tvrzení zcela vykonstruované a představuje
pokračování výše uvedených útoků organizovaného zločinu proti jeho osobě. Cílem je dopravit
jej do Dagestánu a zlikvidovat jej. Samo umístění do vyšetřovací vazby v Dagestánu ohrozí nejen
jeho zdraví, ale i jeho život. Trestní stíhání je kompletně zfalšované, protože v autonomní republice
Dagestán stěžovatel nikdy nebyl. Je přesvědčen, že se mu v Dagestánu nedostane spravedlivého
procesu, protože extradice je v Rusku často využívána jako jeden z nástrojů nezákonného
vypořádání s lidmi. Žádost o mezinárodní ochranu chápe jako jedinou možnost zabránit tomu,
aby byl odvezen do Ruska a tam zavražděn. Rovněž poukázal na skutečnost, že jeho advokát
v Rusku podal oficiální žádost na generální prokuraturu ohledně jeho dřívějších stížností a také
novou stížnost na generální prokuraturu, ministerstvo vnitra a státní vyšetřovací výbor,
a též se chystá podat stížnost k ombudsmanovi.
[3] V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovateli nehrozí v zemi původu
pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, ani vážná újma ve smyslu §14a téhož
právního předpisu. Nebyly shledány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení
§13 ani §14 a §14b zákona o azylu. Žalovaný při své úvaze vycházel jak z výpovědí stěžovatele,
tak z dostatečného množství aktuálních a věrohodných informací o zemi původu stěžovatele.
[4] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, ve které namítal, že skutkové závěry
jsou v rozporu s obsahem spisu. Dále nebylo přihlédnuto k jeho zásadním důkazním návrhům
pro jejich cizojazyčnost. Zdůraznil svou obavu z návratu do Dagestánu kvůli trestnímu stíhání
a s tím souvisejícího umístění do vazby. Poukázal na skutečnost, že na území České republiky
má povolený pobyt až do roku 2022, po propuštění z vazby se vrátil k podnikání. Vzhledem
k tomu, že je paralelně vedeno i extradiční řízení a v této souvislosti bylo zrušeno usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 14 To 16/2013 (dále jen „rozhodnutí vrchního
soudu“), Ústavním soudem, jde o zásadní okolnost, která nebyla žalovanému známa, a je třeba,
aby se soud touto otázkou zabýval. I když žalovaný dospěl k závěru, že zde nejsou důvody
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, tak bylo na místě udělit doplňkovou ochranu dle §14a
zákona o azylu, neboť stěžovateli hrozí nebezpečí vážné újmy v případě, že bude vydán
do Dagestánu. Pokud měl žalovaný za to, že žádost o mezinárodní ochranu je zcela nedůvodná
ve smyslu §16 zákona o azylu, tak měl rozhodnout v souladu s tímto ustanovením do 30 dnů ode
dne zahájení správního řízení. Závěrem poukázal na to, že z předložených zpráv naprosto
jednoznačně vyplývá, že situace v Ruské federaci, a to konkrétně v Dagestánu je velmi kritická
a alarmující, neboť orgány státní moci jednoznačně porušují Evropskou úmluvu o lidských právech
i Úmluvu proti mučení.
[5] Dle městského soudu se žalovaný zabýval všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení
věci. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že v případě stěžovatele nebyly dány důvody
pro udělení azylu dle §12 písm. a) zákona o azylu, neboť ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatel
nebyl politicky aktivní, a proto nelze v jeho případě hovořit o pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod v zemi původu. Nebylo rovněž prokázáno, že stěžovatel má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité
sociální skupině. Stěžovatele nelze považovat za příslušníka určité sociální skupiny, a to konkrétně
skupiny podnikatelů v Rusku. Soud odkázal a ztotožnil se s argumentací žalovaného,
který podrobně odůvodnil, proč podnikatele nelze považovat za sociální skupinu. Městský soud
potvrdil závěry žalovaného týkající se osob vazebně stíhaných či ve výkonu trestu v Ruské federaci.
Pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Evropské úmluvy
o lidských právech. V případě stěžovatele nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by vyplývalo,
že by měl být vystaven hrozícímu nebezpečí vážné újmy v podobě nebezpečí mučení či nelidského
nebo ponižujícího zacházení. K teroristickým útokům v oblasti Dagestánu bylo konstatováno,
že v případě uvěznění stěžovatele toto nebezpečí nehrozí, jelikož terčem útoků bývají převážně
veřejně přístupná místa a oběťmi útoků se stávají civilisté. Pokud nebude vazebně stíhán, tak by žil
v místech svého předchozího pobytu, tj. v Petrohradu či Moskvě. Co se týče námitek vztahujících
se k extradičnímu řízení, tak uvedl, že žalovaný není oprávněn posuzovat důvody extradiční,
neboť k tomuto posouzení je oprávněn pouze soud v trestním řízení
[6] Městský soud konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn způsobem, o němž nebyly důvodné
pochybnosti, i když nebylo přihlédnuto ke všem předloženým podkladům v průběhu správního
řízení. Podklady shromážděné v řízení o mezinárodní ochraně byly vyhodnoceny jako dostatečné.
V průběhu správního řízení bylo totiž dohodnuto, že písemnosti budou předkládány buď v jazyce
českém, nebo ruském. Pokud stěžovatel předložil podklady v jiném jazyce, musel si být vědom
toho, že překlad do výše zmíněných jazyků nebude pořizován.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[7] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudek městského soudu napadá pro nesprávné
posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jakož i pro vady řízení [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[8] Stěžovatel tvrdí, že mu v Rusku reálně hrozí uvěznění, mučení, kruté, nelidské a ponižující
zacházení, stejně jako pokračování v nespravedlivém procesu. Je pronásledován pro příslušnost
k určité sociální skupině (podnikatelskému stavu) a zároveň může být pronásledován pro své
náboženské vyznání, neboť je židovského původu. Dagestán je totiž ovládán Islamisty, když sílí
jeho militantní forma Wahhábismus. Efektivní obrana u něj neexistovala. Nesouhlasí se závěrem
městského soudu, že žalovaný velice podrobně hodnotil situaci v Ruské federaci, vůbec totiž nebylo
přihlédnuto k některým důkazům pro jejich cizojazyčnost (např. v angličtině vyhotovená zpráva
Výboru proti mučení ohledně Kavkazského území, justice a vězeňství), v této souvislosti poukazuje
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 Azs 24/2013 – 34. Stále trvá na námitce,
že mělo být rozhodnuto ve 30 dnech, protože z odůvodnění lze seznat, že žalovaný hodnotil žádost
o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou ve smyslu §16 zákona o azylu. Je přesvědčen,
že mu měl být udělen humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu, s ohledem na jeho
dlouhodobý vztah k České republice.
[9] Poměrně obsáhlá část námitek směřuje i do extradičního řízení souběžně vedeného
se stěžovatelem před trestními soudy (např. že má trvalý pobyt v České republice a neměl by být
extradován). Do skončení azylového řízení by řízení extradiční mělo být přerušeno. Poukazuje
i na skutečnost, že v jeho věci mu vyhověl Ústavní soud, když zrušil nálezem ze dne 11. 9. 2013,
sp. zn. III. ÚS 1354/13, rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti jeho
vydání do Ruska. Z výše zmíněného nálezu cituje některé pasáže. V azylovém řízení by neměla být
opomenuta skutečnost účelovosti trestního stíhání vůči jeho osobě. Navrhuje důkaz extradičním
spisem.
[10] Napadené rozhodnutí městského soudu považuje za nepřezkoumatelné, jelikož není
zřejmé, zda se podstatou azylové žádosti ve světle dostupných důkazů soud vůbec zabýval. Soud
neučinil žádná zjištění ve vztahu k aktuální situaci v Ruské federaci. Upozorňuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Azs 56/2012 - 81, který zrušil rozsudek
městského soudu sp. zn. 2 Az 20/2011 v obdobné věci.
[11] Dále stěžovatel obsáhle argumentuje ve vztahu k udělení doplňkové ochrany ve smyslu
§14a zákona o azylu. Trestní řízení v zemi původu by neodpovídalo zásadám stanoveným čl. 3 a 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel by zcela jistě mohl být vystaven mučení
a nelidskému zacházení. Justiční systém v Rusku je obecně kritizován za nedodržování lidských
práv. V ruském právním systému neexistují prostředky, které by mohly zabránit porušení práva
na ochranu před nelidským zacházením. Poukazuje přitom i na judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Při dokončení extradice hrozí až fatální následek v podobě
smrti. Zdravotní péči v České republice považuje též za vyšší než v Rusku. V této souvislosti
navrhuje obsáhlé spektrum důkazů o kritice Ruska v podobě oficiálních zpráv, novinových článků.
Dále navrhuje i svůj doplňující výslech.
[12] Z uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil
a zároveň zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[13] K podané kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný. Ve správním řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel nebyl v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů. Při potížích
se soukromými osobami mu byla poskytnuta adekvátní pomoc ze strany státních orgánů. Snaha
vytvořit sociální skupinu podnikatelů odporuje realitě v Ruské federaci. K extradičním námitkám
uvádí, že není oprávněn jakkoli zasahovat do extradičního řízení. Řízení o udělení mezinárodní
ochrany slouží k poskytnutí ochrany v taxativně vymezených případech. Neslouží k účelu zhatit
vydání cizince k trestnímu stíhání. Stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu je právě
motivována snahou o odvrácení vydání k trestnímu stíhání. Kasační námitka o vlivu extrémních
islamistů na státní orgány v Dagestánu je v diametrálním rozporu s informacemi o zemi původu
a odporuje i obecně známé situaci v tomto regionu. Stěžovatelem poskytnuté selektivně vybrané
podklady nemají žádnou souvislost s jeho případem a nikterak neprokazují, že by mu v případě
návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Za naprosto irelevantní považuje
stěžovatelova tvrzení ohledně naplnění podmínek §14 zákona o azylu. V podané kasační stížnosti
nebyl předložen žádný podložený argument o hrozbě smrti či mučení a nelidského a ponižujícího
zacházení, což by byly jediné důvody, pro které by mu mohla být udělena doplňková ochrana,
k níž směřuje převážná část námitek.
[14] Žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby kasační stížnost stěžovatele odmítl
pro nepřijatelnost, případně zamítl pro její nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako
nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí
je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových
případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[16] Nejvyšší správní soud nespatřuje ve skutečnostech namítaných stěžovatelem přesah jeho
vlastních zájmů, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu zdejšího
soudu.
[17] Dle ustálené judikatury je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území
České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných
případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
[18] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu lze konstatovat,
že vlastní přezkum je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí soudu splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez
námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Veškerá výše uvedená kritéria napadené
rozhodnutí městského soudu splňuje. Městský soud se přezkoumatelným způsobem vyjádřil
ke všem stěžovatelem uplatněným námitkám. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené
o dostatek relevantních důvodů. Pokud stěžovatel namítá, že městský soud neučinil žádná zjištění
ve vztahu k aktuální situaci v Ruské federaci, tak je potřeba zdůraznit, že městský soud vyšel
z informací ze správního spisu a z informací, které získal během nařízeného jednání. Na něm
stěžovatel netvrdil, že by se v Rusku zásadně změnily poměry oproti skutečnostem zjištěným
ve správním řízení. Naopak sám odkazoval na podklady o situaci v Dagestánu, jež byly součástí
správního spisu.
[19] Stěžovatelův odkaz na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 3 Azs 56/2012 (dle jeho názoru
v totožné věci), není případný. Nejvyšší správní soud v uvedené věci rozsudek městského soudu
zrušil pro nepřezkoumatelnost. Městský soud pochybil tím, že se odmítl zabývat žalobními
námitkami ohledně vážné újmy hrozící v případě vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do země
původu. Dále se nevypořádal s žalobní námitkou týkající se dostatečnosti resp. dostupnosti ochrany
před újmou v zemi původu. V právě projednávané věci městský soud naopak všechny uplatněné
žalobní námitky přezkoumatelným způsobem vypořádal. K újmě hrozící v případě osob
vazebně stíhaných a osob ve výkonu trestu konstatoval, že nebyla zjištěna žádná skutečnost,
z níž by vyplývalo, že by měl být vystaven hrozícímu nebezpečí vážné újmy v podobě nebezpečí
mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání. Dostupnost ochrany před újmou
v zemi původu nebyla v žalobě vůbec namítána.
[20] Pokud stěžovatel tvrdí, že mělo být rozhodnuto ve 30 dnech, neboť z odůvodnění se jeví,
že žalovaný hodnotil žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou ve smyslu §16 zákona
o azylu, tak je potřeba uvést, že žalovaný dle tohoto ustanovení nepostupoval. Ve výroku svého
rozhodnutí rozhodl tak, že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §
13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. Jeho žádost a tvrzení v ní obsažená posuzoval a podrobně
hodnotil ve smyslu výše uvedených ustanovení zákona o azylu. Žádost o mezinárodní ochranu
nebyla posouzena jako zjevně nedůvodná, nýbrž bylo meritorně rozhodnuto o neudělení
mezinárodní ochrany ve formě azylu či doplňkové ochrany pro nesplnění taxativně vymezených
důvodů dle výše zmíněných ustanovení.
[21] K námitkám týkajícím se souvislosti řízení azylového a extradičního Nejvyšší správní soud
uvádí, že ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13
mj. vyplývá, že zákonodárce vymezil správní řízení o udělení mezinárodní ochrany, které je vedeno
před Ministerstvem vnitra, a soudní řízení o přípustnosti vydání jako dvě samostatná řízení, z nichž
každé sleduje jiný účel a jejichž průběh se vzájemně nepodmiňuje. Zásada non-refoulement však může
být posuzována nezávisle na sobě v obou samostatných řízeních. Osoba, o jejíž vydání jde,
má k dispozici dvě řízení, v jejichž rámci se může domoci ochrany před zásahem do svých
základních práv a svobod, k němuž by došlo v důsledku porušení zásady non-refoulement. Je zřejmé,
že obě řízení mohou probíhat vedle sebe, bez nutnosti přerušení. Nejvyšší správní soud
se námitkami brojícími proti extradici nezabýval, protože mu to nepřísluší. Přípustností extradice
se zabývají trestní soudy.
[22] Ze zrušujícího nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1354/13 vyplývá pouze to, že popis
extradičního skutku je natolik vágní, že v něm není možné s jistotou rozpoznat jednotlivé znaky
některého z trestných činů dle českého trestního zákona, a že obecný soud rozhodující
o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání takový popis nemůže akceptovat. Ústavní soud
se k opakovaně namítané účelovosti trestního stíhání stěžovatele vůbec nevyjádřil. V řízení
o udělení mezinárodní ochrany jsou rozhodné pouze skutečnosti, které by byly relevantní jakožto
důvod pro udělení azylu, popř. doplňkové ochrany. Žalovaný nemá pravomoc posoudit účelovost
trestního stíhání, protože k tomu jsou kompetentní orgány činné v trestním řízení v zemi původu.
Zdejší soud rovněž nepovažoval za nutné provést důkaz extradičním spisem, neboť vycházel
z obsahu správního spisu a ze skutečností stěžovatelem tvrzených (např. při osobním pohovoru
se žalovaným) za účelem získání mezinárodní ochrany. Skutkový stav v jeho věci považoval
za spolehlivě zjištěný. K tomuto postupu jej vedla i vzájemná nepodmíněnost a nezávislost těchto
řízení.
[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzením, zda stěžovatel byl pronásledován
pro příslušnost k určité sociální skupině (podnikatelskému stavu). Primárně se zabýval otázkou,
jestli lze podnikatelský stav považovat za sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu. Zdejší soud
již dříve judikoval, že určitá sociální skupina ve smyslu §12 zákona o azylu je skupinou osob, která
se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá.
Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní
pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 – 60, publ. pod č. 364/2004 Sb. NSS),
resp. společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování.
Příslušnost k sociální skupině je nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může Česká
republika poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování než z důvodu rasy,
náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost
k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy
a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době
přijímání zákona o azylu vůbec znám (srov. rozsudek ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 - 48).
[24] Z uvedených judikátů vyplývá, že aby bylo možno určitou skupinu osob vnímat jako sociální
skupinu v azylově relevantním smyslu, je třeba, aby motivujícím důvodem pronásledování byla
právě příslušnost k této skupině. Nejvyšší správní soud zde nechce zpochybňovat, že určité vrstvy
podnikatelů v Ruské federaci jsou vystaveny nátlaku ze strany organizovaného zločinu, včetně
fyzického násilí. Jedinou motivací takového chování je však materiální obohacení těchto
zločineckých struktur. Podnikatelé zde tedy nejsou pronásledování pro svou příslušnost
k uvedenému stavu, nýbrž proto, že potenciálně mohou disponovat hmotnými statky, o které je tyto
struktury hodlají připravit. V daném případě proto nelze hovořit o sociální skupině podnikatelů
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, neboť nejsou pronásledováni z důvodu příslušnosti
k tomuto stavu. Závěr žalovaného, jakož i soudu, že stěžovatel nemá odůvodněný strach
z pronásledování z azylově relevantních důvodů je tudíž zcela správný. Tvrzením stěžovatele,
že u něj neexistovala efektivní obrana, se již zdejší soud podrobně nezabýval, protože neshledal,
že by stěžovatel byl pronásledován z některého z důvodů dle §12 písm. b) zákona o azylu.
[25] Zdejší soud neshledal důvodnou ani námitku pronásledování pro náboženské vyznání.
Stěžovatel uvedl, že je židovského původu a musel si změnit příjmení (J. na O.), avšak hlásil se
k pravoslavnému vyznání. V průběhu správního řízení navíc tvrdil, že chodil do muslimských
restaurací, a právě tam si ho mohla vyhlédnout skupina osob kavkazského původu.
Ze stěžovatelových tvrzení vyplývá, že si ho tato skupina vyhlédla spíše pro jeho movitost,
než pro jeho židovský původ (příjmení). Z informací ze správního spisu ani neplyne, že by Židé
(osoby židovského původu) v Rusku měli být vystaveni pronásledování kvůli svému
nábožensko - etnickému původu. K námitce o poměrech v Dagestánu, tj. i vlivu extrémních
islamistů lze uvést, že tato tvrzení nemají oporu ve správním spisu. Navíc lze dodat,
že je nepravděpodobné, že by ruský občan pravoslavného vyznání byl z těchto důvodů v Dagestánu
pronásledován. I když se jedná o většinově muslimský region, tak zde platí zákony a právní řád
Ruské federace, a proto právě ruské federální bezpečnostní složky a justiční orgány mají určující
vliv.
[26] Pokud stěžovatel tvrdí, že mu měl být udělen humanitární azyl ve smyslu §14 zákona
o azylu s ohledem na jeho dlouhodobý vztah k České republice, je třeba zdůraznit, že humanitární
azyl dle §14 zákona o azylu je specifickou formou mezinárodní ochrany. Správní orgán může touto
formou zareagovat na specifické případy, např. osob zvláště těžce postižených či nemocných, osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory. O žádnou takovou ani obdobnou situaci se však v případě stěžovatele zjevně
nejedná. Zdejší soud má za to, že „azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního
zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení. Samotné správní
rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním
postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry“ (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Žalovaný
v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že se zabýval stěžovatelovou rodinnou, sociální
a ekonomickou situací, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu a dospěl k závěru, že v jeho
případě nejsou důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Městský soud
v této souvislosti žádné pochybení neshledal. S ohledem na výše citované důvody pro udělení
humanitárního azylu je tato námitka nedůvodná.
[27] Nejvyšší správní soud dále posuzoval tvrzení ve vztahu k doplňkové ochraně ve smyslu
§14a zákona o azylu. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že bude v Ruské federaci vystaven mučení
a nelidskému zacházení. Zdejší soud nijak nebagatelizuje porušování principů spravedlivého
(řádného) procesu, k nimž v některých případech dochází v Ruské federaci. Podstatné je,
zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému
excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti
se soudním řízením, může dojít právě v dané věci. Pokud stěžovatel poukazuje na řadu případů
osob, které byly v Ruské federaci ze strany státní moci vystaveny mučení či nelidskému zacházení,
Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že z tvrzení stěžovatele nevyplývají konkrétní indicie
nasvědčující, že by tomu tak mělo být i v jeho případě. I když je zdejší soud z celé řady řízení
podrobně obeznámen se zprávami o nevyhovujících poměrech v ruských věznicích a o jednotlivých
závažných případech porušování základních lidských práv a krutého zacházení s vězněnými
osobami na území Ruské federace [viz např. i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Kalašnikov proti Rusku (Application no. 47095/99)], je potřeba uvést, že excesy, k nimž
příležitostně dochází a jež jsou mezinárodní veřejností oprávněně kritizovány, nemají ráz praxe
schvalované či tolerované oficiální veřejnou mocí Ruska, nýbrž jsou ruskými orgány vnímány jako
nežádoucí a jako takové potírány. Nejvyšší správní soud nepovažuje za objektivní ani vyhroceně
emotivní vylíčení poměrů v autonomní republice Dagestánu, k níž se stěžovatel v kasační stížnosti
uchyluje. Je třeba opětovně zdůraznit, že Rusko je členským státem OSN a Rady Evropy
a signatářem úmluv, týkajících se ochrany lidských práv. Lze tedy očekávat určitý standard těchto
práv. Rusko se v praxi podrobuje řízením a kontrolním mechanismům, jež mezinárodní smlouvy
upravují, včetně řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Podobně se v této otázce
ve vztahu k osobě stěžovatele vyjádřil i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne
11. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1354/13).
[28] Kasační soud nepovažoval za nutné provést obsáhlé množství důkazů, jež stěžovatel
navrhoval. Selektivně vybrané podklady o situaci v Ruské federaci nemají žádnou spojitost
s jeho osobou. Tyto podklady nejsou způsobilé prokázat, proč nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14a zákona o azylu hrozí právě stěžovateli, nýbrž pouze upozorňují na obecně známou situaci
v Rusku, jež je dostatečně podrobně popsána ve správním spisu, popř. v judikatuře ESLP.
[29] Závěrem se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, že nebylo přihlédnuto k některým
důkazům pro jejich cizojazyčnost (např. v angličtině vyhotovená zpráva Výboru proti mučení
ohledně Kavkazského území, justice a vězeňství), v této souvislosti bylo poukázáno na rozsudek
zdejšího soudu sp. zn. 4 Azs 24/2013. Nejvyšší správní soud uvedl, že „§22 odst. 1 zákona o azylu
nezakazuje použít v řízení i jiného jazyka, než je jazyk řízení, pokud by to mělo přispět ke spolehlivému zjištění
stavu věci. Volba jazyka řízení automaticky nevylučuje možnost prokázat svá tvrzení v jiném jazyce než je zvolený
jazyk příp. český jazyk“. Oprávnění žadatele o azyl prokazovat svá tvrzení i v jiném, než zvoleném
jazyce příp. českém jazyce, nezakládá samo o sobě povinnost správního orgánu přihlédnout
ke všem takto doloženým podkladům. Správní orgán k těmto tvrzením nepřihlédne a priori vždy,
ale pouze pokud by tato tvrzení a důkazní prostředky mohly přispět ke spolehlivému zjištění stavu
věci. Žalovaný např. přihlédne ke specifickým lokálním informacím z určité oblasti, které nebude
mít k dispozici z jiných zdrojů, avšak není povinen opatřovat překladem oficiální zprávu určitého
orgánu (např. v angličtině) a zabývat se jí jako důkazem, pokud sám vychází při zjišťování konkrétní
situace v dané oblasti z obdobných podkladů.
[30] V právě projednávaném případě je proto v návaznosti na výše uvedené nutné korigovat
kategorický závěr městského soudu, dle kterého bylo-li dohodnuto, že písemnosti budou
předkládány buď v jazyce českém, nebo ruském, musel si být stěžovatel vědom, že překlad
písemností doložených v jiném jazyce nebude pořizován.
[31] Stěžovatel doložil v angličtině vyhotovenou zprávu Výboru proti mučení ohledně
Kavkazského území, justice a vězeňství, zprávy Amnesty International o Ruské federaci a sérii
novinových článků o rizicích podnikání v Rusku rovněž v anglickém jazyce. Správní orgán oproti
tomu vycházel především ze stěžovatelových výpovědí, jím doložených materiálů a dále z informací,
které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu
dodržování lidských práv v Rusku. Konkrétně vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA
o dodržování lidských práv v Rusku ze dne 24. 5. 2012, z informací Ministerstva zahraničních věcí
ČR, z Výroční zprávy organizace Human Rights Watch z ledna 2013, ze zprávy organizace AI
„Trest smrti“ z dubna 2013, z informace organizace Freedom House z března 2012 a z aktuální
verze Infobanky České tiskové kanceláře, Země světa – Ruská federace. Stěžovatelem předložené
informace se netýkají přímo jeho osoby, ani je není možné považovat za zcela specifické informace,
ke kterým by žalovaný neměl přístup. Ten volil pouze informace z jiných zdrojů, avšak i zde
je možné najít popis specifických poměrů např. Dagestánu (srov. Výroční zprávu Human Rights
Watch – Rusko, str. 5). Skutkový stav věci v případě stěžovatele byl dle Nejvyššího správního soudu
zjištěn spolehlivým způsobem, který nevyvolával žádné pochybnosti o společenských poměrech
v Ruské federaci popř. Dagestánu. Pokud tedy nebylo přihlédnuto k předloženým podkladům
v anglickém jazyce, tak dle zdejšího soudu neměl takový postup vliv na zákonnost rozhodnutí
o neudělení mezinárodních ochrany. V tomto důsledku nemá žádné dopady na zákonnost ani dílčí
nesprávný závěr, uvedený v odůvodnění rozhodnutí městského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu