ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.221.2019:42
sp. zn. 9 Azs 221/2019 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: G. S., zast. Organizací pro
pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 939/4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2018, č. j. OAM-
470/ZA-ZA11-P15-2016, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 6. 2019, č. j. 41 Az 4/2018 - 101,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 1. 2. 2018, č. j. OAM-470/ZA-ZA11-P15-2016, neudělilo žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2019 rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud připomněl zprávy obsažené
ve správním spise a vypovídající o hrozbách, jimž jsou v Čínské lidové republice vystaveni
příslušníci náboženských menšin, včetně příslušníků Církve Boha Všemohoucího, mezi něž patří
i žalobce. Ten při pohovorech v rámci správního řízení vypověděl, že v roce 2001 byl jeho
automobil, ve kterém převážel knihy s církevními texty, prohledáván policií, a knihy se nenašly
pouze proto, že na nich měl naložená vajíčka. Od roku 2004 se již nemohl zdržovat ve svém
bydlišti, neboť ho tam hledala policie, místo bydliště musel opustit, od té doby až do odjezdu
z Číny se již do původního bydliště nevrátil, skrýval se v domácnostech svých souvěrců,
z nichž prakticky vůbec nevycházel, aby ho někdo neoznámil a nebyl zatčen. Krajský soud
akceptoval žalobcovo tvrzení, že žil v každodenním strachu, nemohl vést normální život, a to byl
zásadní důvod, pro který se rozhodl zemi původu opustit. Měl tedy odůvodněné obavy
z pronásledování pro příslušnost k náboženské skupině ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu
a čl. 9 odst. 1 směrnice 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích
zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném
statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu
poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Tato skutečnost nebyla v průběhu
správního řízení vyvrácena. Závěr žalovaného o tom, že „základní lidská práva žalobce nebyla
závažným způsobem porušena“, byl podle krajského soudu nepřezkoumatelný. Žalobce sice nebyl
vystaven fyzickému násilí, krajský soud měl nicméně za prokázáno, že měl důvodnou obavu
ze zatčení, v důsledku čehož opustil svůj původní domov a skrýval se v domácnostech souvěrců
po řadu let, kdy téměř nevycházel z domu, v důsledku obav ze zatčení policií ani nepracoval,
nemohl vést normální život a založit rodinu. Krajský soud proto hodnotil jako nesrozumitelný
závěr žalovaného, že žalobce nebyl z důvodu příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině nikdy
vystaven pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu a že ani neuvedl žádné konkrétní
a relevantní skutečnosti, které by svědčily o tom, že se na této jeho situaci v případě návratu
do vlasti cokoliv změní.
[3] Za nepřezkoumatelnou pro nedostatek důvodů označil krajský soud i tu část odůvodnění
napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný odkazoval na možnost využít vnitřní přesídlení v rámci
Číny. Takový závěr neměl oporu ve zprávách o žalobcově zemi původu. S možností udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu se žalovaný vypořádal pouze tak, že doslovně
opsal část odůvodnění, které se týká neudělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Z obsahu správního spisu neplynula také žádná opora pro tvrzení žalovaného, že motivem
příjezdu žalobce a ostatních čínských občanů do ČR byly spíše ekonomické zájmy než útěk
před náboženským pronásledováním. Žalovaný si také neopatřil žádné relevantní informace,
z nichž by plynulo, že žalobcem uváděná nebezpečí v případě návratu do Číny nejsou reálná.
Krajský soud navíc na základě pěti rozhodnutí úspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu dospěl
k závěru odpovídajícímu závěrům Zprávy veřejné ochránkyně práv o šetření z vlastní iniciativy
ve věci neudělení mezinárodní ochrany ze dne 31. 10. 2018, č. j. KVOP-46235/2018 (dále jen
„zpráva VOP“), tedy že na základě velmi podobných skutkových okolností a v kontextu
totožných informací o zemi původu došlo pouze v některých případech (celkem v osmi)
k udělení mezinárodní ochrany, avšak v naprosté většině byly žádosti zamítnuty.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel brojí proti tomu, že krajský soud provedl důkaz zprávou VOP, přestože nebyla
konečná a byla pouze výsledkem jednostranné etapy šetření veřejné ochránkyně práv, jak správně
konstatoval Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve svých rozsudcích
ve věcech čínských křesťanů. Na řadu z nich stěžovatel souhlasně poukázal. Připomněl,
že v rámci správního řízení o konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu se neposuzuje obecná
situace konkrétních menšin a jejich postavení v zemi původu žadatele, ale je nutné shledat
individuální pronásledování jeho osoby ve smyslu konkrétních ustanovení zákona o azylu. Dále
zdůraznil, že se žalobce, ač pobýval na různých místech, neskrýval před státními orgány, neměl
žádné konkrétní potíže po jediném incidentu s policií, nebyl trestně stíhán, není trestně stíhán
ani v současnosti a navíc si vyřídil svůj cestovní doklad a vízum, cestoval do Pekingu a z vlasti
vycestoval legálně spolu se svými souvěrci. Krajský soud vycházel pouze ze zevšeobecnění
a z připodobnění daného případu k ostatním příběhům čínských křesťanů s odkazem na zprávu
VOP a konkrétní příběh žalobce v napadeném rozsudku detailně nereflektoval. Jestliže žalobce
svou víru ve vlasti dlouhou dobu praktikoval, aniž by přímo proti němu čínské státní orgány
zasáhly, není žádný rozumný důvod se domnívat, že by v této činnosti nemohl po návratu
do vlasti za stejných podmínek pokračovat. V průběhu řízení se neobjevily žádné skutečnosti,
na jejichž základě by bylo možno shledat, že žalobce byl pronásledován z relevantních důvodů,
nebo na jejichž základě by bylo možno prospektivně usoudit, že je přiměřeně pravděpodobné,
že k porušení jeho základních lidských práv a svobod může dojít v budoucnu. Žalobce tedy nebyl
ve své zemi původu pronásledován ve smyslu zákona o azylu a neuvedl ani žádné konkrétní
opodstatněné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se tak stane v případě jeho návratu
do vlasti.
[6] Žalobci nehrozí ani bezprostřední riziko vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
Shodné úvahy vyslovené ve správním rozhodnutí ohledně posouzení důvodnosti žádosti dle §12
písm. b) zákona o azylu a §14a tohoto zákona nezpůsobují nepřezkoumatelnost tohoto
rozhodnutí. Žalobcovy obavy ze zatčení a uvěznění z důvodu víry jsou nepodložené. V případě,
že se cítil ohrožen v místě svého bydliště, měl možnost využít k řešení své situace vnitřního
přesídlení. Stěžovatel poukázal také na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též
„ESLP“) ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku, stížnost č. 53110/16. Krajský soud
nehodnotil situaci žalobce komplexně a pominul právě ty skutkové okolnosti předkládaného
azylového příběhu, které svědčí o důvodnosti stěžovatelova závěru o účelovém vygradování
žalobcova azylového příběhu a o nadhodnocení jeho obav. Krajský soud nevzal v potaz
konkrétní žalobcovu výpověď a jeho postup poté, kdy se rozhodl zemi opustit. Okolnosti
zmíněné v rozhodnutí o organizovanosti žalobcova odjezdu z Číny a organizovanosti v otázce
podání žádosti o mezinárodní ochranu či o účelovosti této žádosti podané z ekonomických
důvodů jsou ve spisovém materiálu potvrzeny a vycházejí z výpovědi žalobce. Dále zdůraznil,
že nepravdivé informace a dokumenty použil žalobce pouze ve vztahu k zastupitelskému úřadu
ČR, kde žádal o turistické vízum, a dále vůči cizinecké policii na mezinárodním letišti Václava
Havla v Praze, nikoli tedy ve vztahu k Číně. O mezinárodní ochranu pak nepožádal
bezprostředně po svém příletu, ale až s jistým časovým odstupem v přijímacím středisku
Zastávka u Brna. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby rozsudek krajského soudu byl
zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že krajský soud mohl vycházet
i ze zprávy VOP. K odůvodněným obavám z pronásledování připomněl, že ani ve správním
řízení netvrdil, že by pronásledování hrozilo všem členům Církve Boha Všemohoucího,
pro přiznání mezinárodní ochrany však dostačuje existence přiměřené pravděpodobnosti
pronásledování. Organizovanost příjezdu žalobce a dalších žadatelů o mezinárodní ochranu
z Číny nemůže být relevantní pro posouzení jeho nevěrohodnosti. Žalobce se ztotožnil
i s ostatními závěry krajského soudu a navrhl, aby kasační stížnost byla odmítnuta
pro nepřijatelnost nebo zamítnuta.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci udělení mezinárodní ochrany, NSS
se zabýval v souladu s §104a s. ř. s. nejprve tím, zda podaná kasační stížnost svým významem
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu citovaného ustanovení přijatelná.
Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního podrobně vyložil v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou NSS;
(2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
(3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] NSS neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní
pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.
Neshledal ani tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku. Krajský soud se pečlivě zabýval žalobními
námitkami a zohlednil při tom všechny rozhodné skutečnosti. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč soud rozhodl, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí.
[12] Co se týče rozhodných právních otázek, NSS podotýká, že se v nedávném v rozsudku
ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 - 77, zabýval zcela obdobnou skutkovou a právní situací,
tedy situací příslušníka Církve Boha Všemohoucího, který v Číně neutrpěl žádný konkrétní akt
pronásledování, přesto tvrdil, že je u něj přítomen odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
náboženství. Tímto rozsudkem NSS zrušil jak zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích, tak jemu předcházející rozhodnutí žalovaného o neudělení
mezinárodní ochrany. V tomto rozsudku se vypořádal se všemi námitkami, které nyní žalovaný
uplatňuje v postavení stěžovatele, proto na uvedený rozsudek plně odkazuje. Shodně ostatně
nedávno postupoval v usnesení ze dne 3. 10. 2019, č. j. 10 Azs 227/2019 - 39, kterým taktéž
s odkazem na rozsudek NSS č. j. 9 Azs 39/2019 - 77 odmítl jako nepřijatelnou kasační stížnost
stěžovatele proti obdobnému rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci jiné čínské příslušnice
jedné z menšinových křesťanských církví.
[13] Otázkou použitelnosti zprávy VOP se NSS zabýval konkrétně v bodě [18] svého
rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 - 77; otázkou nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu
(včetně nevhodnosti doslovného opakování částí stěžovatelova rozhodnutí) v jeho bodech [51]
až [56]; na rozhodnutí ESLP ve věci Y. L. proti Švýcarsku zareagoval v jeho bodě [34]; k tomu,
jaké dopady na věrohodnost žalobcovy výpovědi má uvádění nepravdivých informací v žádosti
o vízum, se vyjádřil v jeho bodech [42] až [46]; k důsledkům tvrzené organizovanosti odchodu
skupiny čínských křesťanů ze země původu pak v bodech [47] až [50].
[14] Ke klíčové právní otázce, zda je nutné, aby byl sám žadatel o mezinárodní ochranu již
v minulosti vystaven konkrétnímu aktu pronásledování z důvodu náboženství, pak NSS
v citovaném rozsudku vyšel z judikatury Soudního dvora EU (dále též „SD EU“) a v bodě [41]
uzavřel, „že se žalovaný měl nejprve jednoznačně vyjádřit k otázce, zda stěžovatele pokládá za příslušníka
Církve Boha všemohoucího. Poté se neměl zastavit ve svých úvahách pouze na jednoduchém závěru, že stěžovatel
sám v minulosti nebyl vystaven konkrétnímu aktu pronásledování, nýbrž měl zvážit i možnost, zda již z důvodu
svého členství v této církvi nebylo ‚přiměřeně pravděpodobné‘, že takovému pronásledování vystaven bude. Samotná
skutečnost, že by se takovému pronásledování mohl člen této církve vyhnout tím, že se mu pomocí tajných obřadů
podaří příslušnost k církvi utajit před státními orgány země původu, pak pohledem judikatury SD EU
nedostačuje k závěru, že oprávněný strach z pronásledování neměl.“
[15] Jednotná judikatura NSS tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené
v kasační stížnosti a NSS neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Proto kasační stížnost jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
IV. Náklady řízení
[16] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu