ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.27.2013:27
sp. zn. 9 Azs 27/2013 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: K. N. T., zast. Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 6. 2013, č. j. OAM-286/ZA-ZA04-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2013, č. j. 63 Az 4/2013 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1]. Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2013,
č. j. OAM-286/ZA-ZA04-2012 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), kterým mu nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o azylu“).
[2]. Stěžovatel podal dne 1. 10. 2012 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Mezi důvody pro její udělení uvedl, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky
(dále jen „Vietnam“), je ženatý a má dvě děti. Stěžovatel nebyl ve Vietnamu politicky aktivní,
nevyznával žádné náboženství. Vlast opustil již v roce 1993 za účelem studia. V České republice byl
odsouzen k jedenáctiletému trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou za trestný
čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. V případě návratu
do vlasti se obává opětovného odsouzení za tento trestný čin k trestu smrti. Na zastupitelském
úřadu Vietnamu v České republice byl údajně upozorněn na případný takový postih. Žalovaný
ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro udělení azylu
ani doplňkové ochrany.
[3]. Krajský soud neshledal žalobu proti rozhodnutí žalovaného důvodnou a ztotožnil
se s odůvodněním uvedeným v rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se dle krajského soudu případem
stěžovatele zabýval dostatečně a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel
neopustil Vietnam z důvodu pronásledování, ale za účelem studia. Nebyl pronásledován z žádného
azylově relevantního důvodu dle §12 zákona o azylu. Do vlasti se nevrátil, neboť má v České
republice nezletilého syna, jehož matkou je Češka. Se synem však nesdílel společnou domácnost
a s jeho matkou se rozvedl v roce 1999. Následně se roku 2002 oženil s vietnamskou občankou,
s níž má nezletilou dceru. S oběma sdílel společnou domácnost až do doby nástupu do výkonu
trestu v roce 2005. Manželka i dcera se nyní nacházejí ve Vietnamu; manželka tam neúspěšně podala
žádost o rozvod. Stěžovatel nesplnil důvody pro udělení azylu ani doplňkové ochrany za účelem
sloučení rodiny (§13 a 14b zákona o azylu). Krajský soud souhlasil se stěžovatelem, že ve Vietnamu
je možné za určitých okolností udělit trest smrti za trestný čin toho typu, pro který byl v České
republice odsouzen. Dle dostupných informací shromážděných ve správním spisu však neexistuje
právní důvod k opětovnému stíhání osoby, která spáchala trestný čin v zahraničí, byla za něj
odsouzena a vykonala již i stanovený trest odnětí svobody. Stěžovateli skončil trest odnětí svobody
dříve, než stanovil rozsudek, neboť mu zbývající výše trestu byla prominuta. Uvedené vyplývá
z Informace MZV ČR, ze dne 5. 12. 2012, č. j. 123004/2012-LPTP, založené ve správním spisu.
V souladu s tímto zjištěním nebyla stěžovateli udělena ani doplňková ochrana, neboť ve Vietnamu
je v praxi uplatňována zásada ne bis in idem, ačkoli není přímo zapracována ve vietnamském trestním
zákoně. Není též znám případ, v němž by došlo k porušení této zásady. Stěžovateli ve Vietnamu
nehrozí vážná újma dle §14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný při rozhodování o možnosti udělit
stěžovateli humanitární azyl nepřekročil meze správního uvážení ani jej nezneužil.
[4]. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů,
které výslovně nepodřadil pod žádné ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu podání však vyplývá, že stěžovatel napadá
rozsudek krajského soudu z důvodů dle 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[5]. Kasační stížností bylo namítáno, že azyl představuje jedinou možnou ochranu stěžovatele
před krutým a nepřiměřeným trestem. Trestním rozsudkem byl stěžovateli uložen trest vyhoštění
na dobu neurčitou, což je trest nepřiměřený a nezvratitelný na základě stěžovatelova chování
a nápravy. Udělení mezinárodní ochrany představuje jediný prostředek dle §80 odst. 3 písm. b)
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „trestní
zákoník“), kterým stěžovatel může zvrátit trest vyhoštění. Stěžovatel se dále domníval,
že mezi vietnamskými orgány činnými v trestním řízení a Policií ČR došlo k jednání o vydávání
státních příslušníků Vietnamu a informování o všech vedených trestních řízeních s příslušníky
Vietnamu pro drogové delikty. Nadále se stěžovatel obává porušení zásady ne bis in idem, krajský
soud se s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského
soudu, že neexistuje právní důvod k opětovnému stíhání osoby, která spáchala trestný čin
v zahraničí, byla za něj odsouzena a vykonala již i stanovený trest odnětí svobody, a že ve Vietnamu
je dodržována zásada ne bis in idem. Po jeho manželce při žádosti o rozvod požadovali trestní
rozsudek, jímž byl stěžovatel odsouzen, to stěžovatel hodnotí jako shromažďování podkladů
k zahájení trestního řízení proti němu při návratu do vlasti. Stěžovatel nevykonal v České republice
celý trest odnětí svobody a obává se, že ve Vietnamu bude nucen vykonat jeho zbývající část.
Neudělením azylu dojde též k neúměrnému zásahu do rodinného života žalobce a jeho syna.
[6]. Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní
vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (dostupné
na www.nssoud.cz stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu),
v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Nejvyšší správní soud
dovodil, že „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Z citovaného usnesení
je zřejmé, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán, pokud se kasační stížnost dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
nebo se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Další případy
přijatelnosti kasační stížnosti mohou nastat, pokud bude potřeba učinit tzv. judikaturní odklon,
nebo bude v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Za takové zásadní pochybení lze považovat
nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury či hrubé pochybení při výkladu hmotného
nebo procesního práva v konkrétním jednotlivém případě.
[7]. Stěžejní argumentací stěžovatel napadá závěr žalovaného potvrzený krajským soudem,
podle kterého je ve Vietnamu dodržována zásada ne bis in idem, a není tedy dán právní důvod
k opětovnému trestnímu stíhání osoby, která spáchala trestný čin v zahraničí a vykonala tam
i stanovený trest odnětí svobody. Případy porušení uvedené zásady nejsou známy. Stěžovatel
s uvedeným nesouhlasí a poukazuje na skutečnost, že vietnamský soud po jeho manželce požadoval
trestní rozsudek, čímž měly být dle stěžovatele zajištěny podklady pro zahájení dalšího trestního
řízení se stěžovatelem po jeho návratu do vlasti. Žalovaný dále v odůvodnění
zcela nepřezkoumatelně uvedl, že „údajně není znám případ žalobcem tvrzeného postupu.“
[8]. Žalovaný si k posouzení této námitky stěžovatele vyžádal informaci od Ministerstva
zahraničních věcí, které přípisem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 123004/2012-LPTP, žalovanému sdělilo,
že vietnamský občan může být ve Vietnamu stíhán za trestný čin spáchaný v zahraničí. Jedná
se nicméně o případy, kdy vietnamská strana požádá o vydání osoby k posouzení trestné
odpovědnosti před výkonem trestu nebo přímo k výkonu trestu. Neexistuje právní důvod
k opětovnému trestnímu stíhání osoby, která spáchala trestný čin v zahraničí, byla za něj odsouzena
a vykonala i stanovený trest odnětí svobody. Zásada ne bis in idem je i přes její absenci
ve vietnamském trestním zákoně v praxi uplatňována. Může vyplývat z bilaterálních
či mezinárodních dohod, na které trestní zákon obecně odkazuje. Z dostupných informací údajně
není znám případ, který by dodržování této zásady vyvracel. Podle míry závažnosti může být
ve Vietnamu za trestný čin spojený s pěstováním, výrobou, skladováním, obchodováním
či užíváním narkotik uložen trest odnětí svobody v délce od několika měsíců až na doživotí, i trest
smrti. Uvedené informace pro Ministerstvo zahraničních věcí zpracoval zastupitelský úřad České
republiky v Hanoji. Žalovaný uvedené informace ve svém rozhodnutí posoudil a neshledal žádné
relevantní skutečnosti, na jejichž základě by mohla žadateli hrozit v případě návratu do vlasti vážná
újma uložením nebo vykonáním trestu za trestný čin, který spáchal v České republice, kde i vykonal
stanovený trest odnětí svobody. Obdobně se s touto námitkou vypořádal i krajský soud.
[9]. Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, které by účinně zpochybnily
skutková zjištění a právní hodnocení žalovaného i krajského soudu. Stěžovatel založil
své pochybnosti na domněnce, že pokud vietnamský soud požadoval po jeho manželce
pro posouzení žádosti o rozvod trestní rozsudek vydaný v jeho trestní věci, pak tímto soud
shromažďoval podklady pro zahájení dalšího trestního řízení se stěžovatelem. Stěžovatel však toto
podezření ničím konkrétním nedoložil. Nejvyšší správní soud k jeho tvrzení konstatuje,
že v soudních řízeních o rozvodu manželství je běžné, že příslušný soud provádí ve věci dokazování
týkající se důvodu rozvratu manželství a dalších pro rozvod manželství nezbytných skutkových
okolností. Tvrdila-li manželka stěžovatele v návrhu na rozvod manželství, že se s ním chce rozvést
z důvodu stěžovatelovy trestné činnosti, jeví se pouze jako logické, že soud požadoval,
aby toto své tvrzení prokázala. Konkrétní údaje o trestném činu jednoho z rozvádějících se manželů
jsou pro řízení o rozvod manželství relevantní informace. Bez uvedení dalších skutečností
tedy nelze dovodit, že by uvedený požadavek soudu v řízení o rozvodu prokazoval či předurčoval
záměr vietnamských státních orgánů vést proti stěžovateli opětovné trestní řízení za trestný čin,
který spáchal v České republice, byl zde za něj odsouzen a vykonal stanovený trest odnětí svobody.
[10]. Bez dalšího nelze ani přisvědčit pochybnosti stěžovatele, že část trestu, která mu byla
v České republice prominuta, bude muset vykonat ve Vietnamu. Je nutno podotknout, že obavy
vyjádřené žadatelem o mezinárodní ochranu často není možno objektivně jednoznačně prokázat
či vyvrátit, ale pokud mají být uznány za relevantní, musí být podpořeny tvrzením či odkazy
prokazujícími alespoň určitou míru pravděpodobnosti výskytu situace, které se žadatel obává.
V projednávané věci však stěžovatel vyjádřil pouze své domněnky, které nebyly založeny
na existenci žádné ověřitelné situace. Z informací o zemi původu, které si správní orgán
při posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu cíleně vyžádal, nevyplývá, že by tímto způsobem
orgány činné v trestním řízení ve Vietnamu postupovaly. Pokud v průběhu správního ani soudního
řízení stěžovatel neuvedl kromě svých obav okolnosti svědčící o možnosti jeho opětovného
potrestání, neodkázal například na existenci případu, kdy by byl ve Vietnamu odsouzen pachatel
trestného činu spáchaného a odsouzeného v zahraničí, kde již vykonal i uložený trest, nelze
tuto obavu považovat za existující či pravděpodobnou hrozbu újmy relevantní ve smyslu zákona
o azylu.
[11]. Převážnou část kasační stížnosti stěžovatel věnoval protizákonnosti a protiústavnosti trestu
vyhoštění na dobu neurčitou, který mu byl uložen trestním rozsudkem. K této argumentaci je nutno
konstatovat, že se jedná o zpochybnění obsahu trestního rozsudku, který není a ani vzhledem
k nedostatku pravomoci správního soudu nemůže být předmětem projednávané věci. Ve spojení
s touto námitkou stěžovatel uvedl, že podání žádosti o azyl pro něj představovalo jedinou možnost,
jak se splněním podmínek dle ustanovení §80 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, vyhnout trestu vyhoštění. Z takto
formulovaného důvodu podání žádosti o udělení azylu lze dovodit, že zásadním důvodem
stěžovatele pro podání žádosti o azyl bylo vyhnout se hrozícímu vyhoštění do vlasti, což nemůže
být azylově relevantním důvodem.
[12]. Stěžovatel namítal, že jeho vyhoštění bude mít za následek neúměrný zásah do rodinného
života stěžovatele a jeho syna. K námitce však neuvedl žádné bližší okolnosti, ani nepřesnil,
v čem by měl tento neúměrný zásah do rodinného života stěžovatele spočívat. Samotná existence
poměru rodiče a dítěte nemůže být bez dalšího prokázáním neúměrného zásahu do jejich rodinného
života. Námitka tak zůstala zcela obecná a Nejvyšší správní soud ji neshledal důvodnou. Vycházeje
z principu každý nechť si střeží svá práva zdejší soud konstatuje, že stěžovatel nemůže úspěšně
zpochybnit závěry krajského soudu, pokud sám neuvede konkrétní skutečnosti či důkazy svědčící
jeho tvrzení (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 – 37).
[13]. Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dovodil, že kasační stížnost stěžovatele
nepřesahuje jeho vlastní zájmy, neboť krajský soud při posuzování projednávané věci nepochybil.
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny
námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti. Zdejší soud tak neshledal potřebu odklonu
od své judikatury a ani krajský soud se od této judikatury nikterak neodchýlil.
[14]. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a dle ustanovení
§104a s. ř. s. ji usnesením odmítl.
[15]. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu