ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.278.2018:19
sp. zn. 9 Azs 278/2018 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň
JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: O. M., zast.
Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, proti rozhodnutím žalované ze dne 3. 4. 2018, č. j. CPR-14124-7/ČJ-2017-930310-V242,
a ze dne 3. 4. 2018, č. j. CPR-14124-8/ČJ-2017-930310-V242, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 A 41/2018 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále také „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti shora uvedeným rozhodnutím žalované. Rozhodnutím
ze dne 3. 4. 2018, č. j. CPR-14124-7/ČJ-2017-930310-V242, zamítla odvolání žalobkyně proti
rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 24. 4. 2017,
č. j. KRPA-87299-19/ČJ-2017-000022-ZAM, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena doba,
po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku,
a potvrdila jej. Stejně tak rozhodnutím ze dne 3. 4. 2018, č. j. CPR-14124-8/ČJ-2017-930310-
V242, zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne
24. 4. 2017, č. j. KRPA-87299-20/ČJ-2017-000022-ZAM, kterým jí byla uložena povinnost
nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění paušální částkou ve výši 1 000 Kč.
Žalobkyně při pobytové kontrole prováděné při její pracovní činnosti nepředložila pracovní
povolení ani jiný doklad, který by ji opravňoval k výkonu pracovní činnosti na území České
republiky, pouze svůj platný cestovní pas Ukrajiny s polským vízem typu „D“ s platností
od 1. 12. 2016 do 1. 10. 2017 a délkou pobytu 180 dnů. Obě rozhodnutí žalované byla
předmětem přezkumu v řízení před městským soudem, proti jehož rozsudku směřuje nyní
podaná kasační stížnost.
[2] Městský soud ve svém rozsudku vypořádal stěžejní žalobní námitku, že žalobkyně žádné
pracovní povolení ani jiný doklad, který by ji opravňoval k pracovní činnosti na území České
republiky, nepotřebovala, neboť dle §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), byla pouze vyslána na území
České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu
Evropské unie.
[3] Městský soud vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
žalované tak, jak jej žalovaná a prvostupňový správní orgán (dále také „správní orgány“) zjistily.
Žalobkyně uzavřela pracovní smlouvu se společností OVD-TEMYRTRANS se sídlem v Polsku
dne 27. 1. 2017, stejného dne uzavřela dodatek k pracovní smlouvě, dle nějž měl být prováděn
výkon práce v České republice (na tehdejší adrese provozovny Rohlík CZ společnosti Velká
Pecka s. r. o.). Zároveň společnost OVD-TEMYRTRANS již měla od 1. 1. 2017 uzavřenou
smlouvu o poskytování přeshraničních služeb se společností Vidininvest Trade s. r. o. na dobu
od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, v níž se zavázala provádět dokončovací stavební práce, balící práce
a úklidové práce na území České republiky, a to na základě objednávky, kterou následně
společnost Vidininvest Trade s. r. o. učinila s termínem zahájení 1. 1. 2017 a termínem dokončení
dne 31. 12. 2017. Předmětem této objednávky s názvem VELKA PECKA byly balící práce
(balení a třídění zboží). Rovněž společnost Velká Pecka s. r. o. uzavřela dne 27. 9. 2016
se společností Vidininvest Trade s. r. o. rámcovou smlouvu o dílo, jejímž předmětem
je zajišťování vyskladnění zboží, kompletace nákupu pro zákazníky, odvoz zkompletovaných
nákupů do zóny kurýrů, zajištění úklidových prací apod.
[4] V provozovně Rohlík CZ, ve které žalobkyně pracovala opakovaně a kde byla 9. 3. 2017
v rámci policejní akce ROHLÍK 2017 vyzvána k předložení pracovního povolení nebo jiného
dokladu, který by ji opravňoval k výkonu práce, jí přiděloval práci zaměstnanec společnosti Velká
Pecka s. r. o. jménem Žeňa, rumunské nebo bulharské státní příslušnosti. Z těchto skutečností
nevyplynulo, že pro společnost OVD-TEMYRTRANS na území Polska vykonávala svou hlavní
činnost a že nebyla na území České republiky vyslána s cílem vstupu na pracovní trh (uzavření
dodatku o vyslání žalobkyně ve stejný den jako uzavření samotné pracovní smlouvy, řetězení
smluvních vztahů zainteresovaných společností, kontrola práce žalobkyně zaměstnavatelem
společnosti Velká Pecka s. r. o., opakovaný výkon práce v provozovně Rohlík CZ),
a proto městský soud uzavřel, že vyslání žalobkyně představovalo agenturní zprostředkování
práce, na nějž nelze aplikovat výjimku z povinnosti získat pracovní povolení dle §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti. Uvedený závěr podepřel judikaturou Nejvyššího správního soudu.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného
rozsudku městského soudu z důvodů, jež lze dle jejího názoru podřadit pod §103 odst. 1 písm.
a), b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka uvádí shodnou argumentaci jako v podané žalobě se zaměřením
na pochybení správních orgánů i městského soudu v právním posouzení skutkového stavu,
neboť na něj měl být aplikován §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Na území České republiky
nevykonávala práci neoprávněně, neboť byla pouze vyslána svým polským zaměstnavatelem
v rámci přeshraničního poskytování služeb v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady
č. 96/71/ES, o vyslání pracovníků v rámci poskytování služeb, a proto žádné pracovní povolení
ani jiný doklad k výkonu pracovní činnosti na území České republiky nepotřebovala. K tomu
uvádí, že byla vyslána z důvodu nevytíženosti u polského zaměstnavatele a že nebyla pod přímým
vedením společnosti Velká Pecka s. r. o., neboť práci jí přiděloval instruktor Ž. Ze skutečnosti, že
v Polsku nepobývala delší dobu, nelze usuzovat, že se nehodlá vrátit ke svému zaměstnavateli.
[6] Dále uvádí, že městský soud stejně jako žalovaný vycházel z její výpovědi ve správním
řízení, přičemž není znalá obchodních a smluvních vztahů zúčastněných společností,
a proto nemohla být schopna stěžejní otázky posoudit. Tyto nejasnosti mohly být zhojeny, pokud
by byly provedeny navrhované důkazy a zopakován její výslech. Ze všech výše uvedených
důvodů navrhuje zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
[7] Žalovaná se ztotožňuje s rozsudkem městského soudu a odkazuje na spisový materiál.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí,
proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§102 a násl. s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud je v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem kasační
stížnosti a důvody, pro které je podána. Jediným přípustným důvodem kasační stížnosti,
pro který by mohl zdejší soud uvažovat o zrušení rozsudku městského soudu, je nesprávné
posouzení právní otázky spočívající v neaplikaci §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti na zjištěný
skutkový stav. K případnému zpochybnění zjištěného skutkového stavu směřuje druhá kasační
námitka stran neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů ve správním řízení stejně jako
opakování vlastního výslechu. Tato druhá námitka je však dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná,
protože nebyla uplatněna v řízení před městským soudem, ač stěžovatelce nic nebránilo ji
uplatnit. Jen na okraj lze z odůvodnění jak prvostupňového správního rozhodnutí, kterým bylo
stěžovatelce uloženo správní vyhoštění, tak rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání
proti rozhodnutí o správním vyhoštění, seznat, že tyto navrhované důkazy po zohlednění toho,
že jejich provedením by nebylo přispěno k objasnění skutkového stavu, provedeny nebyly,
což je zcela legitimní postup správních orgánů.
[10] Ze zjištěného skutkového stavu, zejména z okolností, za jakých došlo k uzavření
pracovně právního vztahu stěžovatelky, k jeho změnám (změna místa výkonu práce ve stejný
den, kdy byla uzavřena pracovní smlouva), jakož i vzhledem k předcházejícím smluvním
ujednáním mezi zaměstnavatelem stěžovatelky a společností Vidininvest s. r. o. a mezi touto
společností a společností Velká Pecka s. r. o., jasně vyplývá, že již v okamžiku přijetí stěžovatelky
do pracovního poměru byly vytvořeny podmínky pro zprostředkování pracovní síly u posledně
jmenované společnosti. Stěžovatelka netvrdila, že by v Polsku po uzavření pracovní smlouvy
vykonávala pro svého zaměstnavatele jakoukoliv pracovní činnost, pouze byla opakovaně
dopravována do Prahy k výkonu práce u společnosti Velká Pecka s. r. o. Tento způsob výkonu
závislé práce městský soud zcela správně posoudil jako agenturní zprostředkovávání práce,
na nějž nelze aplikovat výjimku z povinnosti získat pracovní povolení dle §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti. Oprávnění k výkonu pracovní činnosti na území České republiky
by stěžovatelka nepotřebovala pouze v případě, pokud by vykonávala svou hlavní činnost
v členském státě, v němž má její zaměstnavatel sídlo. Z ničeho však nevyplynulo, že by v Polsku
jakoukoliv pracovní činnost v rámci pracovního poměru vykonávala, a proto je zcela v souladu
s judikaturou zdejšího soudu (rozsudek ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, publ. pod
č. 3713/2018 Sb. NSS) závěr o neoprávněném výkonu závislé práce stěžovatelky na území České
republiky. Námitka nesprávné aplikace §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti je tak nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů kasační námitce nepřisvědčil
a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto
zamítl podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. O věci přitom rozhodl bez jednání, jelikož §109
odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu