ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.326.2017:30
sp. zn. 9 Azs 326/2017-30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: V. B.,
zast. Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 6. 2017, čj. OAM-104/LE-LE05-LE05-PS-2017, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2017, čj. 17 A 84/2017-
62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného byl žalobce (dále „stěžovatel“) zajištěn dle §46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
v zařízení pro zajištění cizinců s dobou trvání zajištění stanovenou do 10. 10. 2017. Stěžovatel
rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Výše
uvedeným rozsudkem byla tato žaloba zamítnuta jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Proti
tomuto rozsudku nyní stěžovatel brojí kasační stížností.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že zákon o azylu výslovně neukládá
správnímu orgánu povinnost zkoumat přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života
cizince při rozhodování o zajištění. Nelze odhlížet ani od judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, dle které se nejedná o neoprávněný zásah do práva na ochranu soukromého a rodinného
života, pokud je přijaté opatření v souladu se zákonem, sleduje naléhavou společenskou potřebu
a je přiměřené sledovanému účelu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního sudu ze dne
28. 2. 2017, čj. 4 Azs 9/2017-31, dle kterého je účelem zajištění dle §46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu zajistit efektivní kontrolu nad průběhem správního řízení o vyhoštění, pokud cizinec
požádá během řízení o mezinárodní ochranu. Při posouzení zajištění dle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu žalovaný posoudil možnost uložení zvláštních opatření dle §47 téhož zákona,
zohlednil imigrační historii stěžovatele a přihlédl také k tomu, že se prokazoval pozměněným
dokladem totožnosti.
[3] Krajský soud konstatoval, že stěžovatel v žalobě uvedl pouze část odůvodnění rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2015, čj. 1 Azs 20/2015-45, která navíc byla zcela
vytržena z kontextu. Rozsudek proto vyložil sám a shrnul, že imigrační status stěžovatele byl
nejistý od samého začátku jeho pobytu v roce 2001. V průběhu správních řízení až do vydání
napadeného rozhodnutí neuvedl žádné důvody hodné zvláštního zřetele, které by se vztahovaly
k jeho rodinné situaci a s nimiž by se musel žalovaný vypořádat. Tvrzení ohledně jeho manželky
nebylo nijak rozvinuto. Ani v žalobě nebyla podstata zásahu do soukromého a rodinného života
blíže popsána. Pouhé odloučení manželů z důvodu zajištění jednoho z nich nemůže bez dalšího
znamenat nepřiměřený zásah. Navíc v zařízení pro zajištění cizinců mohou být přijímány rodinné
návštěvy. Vzhledem k vágnosti žalobcových tvrzení nelze žalovanému vytýkat, že se nezabýval
zásahem napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života. K takovým úvahám
stěžovatel žalovaného ani nenavedl.
[4] Nad rámec krajský soud uvedl, že stěžovatel svými odporujícími si tvrzeními v průběhu
řízení o udělení mezinárodní ochrany zpochybnil samotný fakt, zda na území České republiky
naplňuje svůj rodinný život.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu dle §103 od st. 1
písm. b) s. ř. s.
[6] Namítá, že z uvedeného rozsudku sp. zn. 1 Azs 20/2015 vyplývá, že bylo povinností
žalovaného při rozhodování o zajištění dle zákona o azylu zohlednit zásah do soukromého
a rodinného života. Bez ohledu na pravdivost a spolehlivost stěžovatelem uvedených informací
bylo třeba se s informacemi vypořádat.
[7] Nelze akceptovat, že se soud zabýval mírou zásahu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života věcně, neboť je to v rozporu s podstatou správního soudnictví. Úkolem
správního soudu není napravovat pochybení správních orgánů. Skutečnost, že krajský soud
přistoupil k posouzení míry zásahu do soukromého a rodinného života naopak svědčí o namítané
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
[8] V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu i napadené
rozhodnutí žalovaného zrušeny a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel v průběhu správního řízení
neuvedl žádné důvody hodné zvláštního zřetele, které by se vztahovaly k jeho rodinné situaci,
a s nimiž by se musel vypořádat. V průběhu řízení o vyhoštění sice uvedl, že v České republice
pobývá s manželkou a zletilým synem, k těmto osobám ale nesdělil žádné bližší informace.
V řízení o udělení mezinárodní ochrany před žalovaným tuto skutečnost popřel a uvedl, že zde
pobývá jeho přítelkyně, taktéž nelegálně. Obavu o narušení jeho rodinného či soukromého života
stěžovatel neuplatňoval. Neztotožňuje se s názorem stěžovatele, že není relevantní, zda uvedené
informace jsou pravdivé či nikoli.
[10] Krajský soud pouze nad rámec nutného odůvodnění konstatoval skutečnosti ohledně
rodinných vazeb na území České republiky vyplývající ze správního spisu. Nelze dospět k závěru,
že se pokusil o nápravu nedostatku napadeného rozhodnutí, když v odůvodnění rozsudku
konstatoval, že žalovaný nepochybil.
[11] V závěru svého vyjádření navrhl, aby bylo řízení o kasační stížnosti zastaveno dle §46a
odst. 9 zákona o azylu, neboť stěžovatel byl dne 10. 10. 2017 propuštěn ze zajištění.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podaná včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost splňuje formální náležitosti,
řešil, zda se v tomto řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců
provedená s účinností od 15. 8. 2017 zákonem č. 222/2017 Sb. Podle nového, nyní účinného
znění §46a odst. 9 zákona o azylu, by fakt, že stěžovatel již není v průběhu řízení o kasační
stížnosti nadále zajištěn, měl vést k zastavení řízení. Judikatura však dovodila, že pokud stěžovatel
podal žalobu v době, kdy zákon o azylu nevylučoval jeho věc z meritorního přezkumu správními
soudy z důvodu ukončení zajištění, mohl legitimně očekávat, že jeho žaloba i případná kasační
stížnost budou řádně projednány (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2017, čj. 1 Azs 243/2017-25 či ze dne 8. 11. 2017, čj. 1 Azs 342/2017-27). Soud neshledal
žádné důvody, proč se od těchto závěrů odchýlit. Je proto bezpředmětné, že stěžovatel
byl již propuštěn ze zajištění.
[14] Námitky stěžovatele směřují proti tomu, že žalovaný při rozhodování o zajištění
neposuzoval zásah do soukromého a rodinného života. K této otázce je potřeba uvést,
že stěžovatel byl zajištěn dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého může
ministerstvo „v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím
středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže […] e) byla
žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody
se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí
svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
[15] Otázkou posuzování zásahu do soukromého a rodinného života při zajištění dle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu se Nejvyšší správní soud již zabýval mimo jiné ve svém
rozhodnutí ze dne 24. 5. 2017, čj. 3 Azs 21/2017-31. V tomto rozsudku byla situace velmi
obdobná nyní posuzované situaci, a soud proto nevidí důvod se od závěrů tohoto rozsudku
odchýlit. Stejně jako ve zmíněném rozsudku, tak, ačkoliv se touto otázkou výslovně nezabýval
ve svém rozhodnutí žalovaný, zabýval se jí důkladně krajský soud. Svou úvahu rozvedl na straně
5 a 6 rozsudku, kde vypořádal argumentaci stěžovatele věcně, s důrazem na to, že tvrzený vztah
stěžovatel budoval již v době, kdy pobýval v České republice ilegálně, tedy s vědomím, že území
bude muset jednou opustit. Krajský soud konstatoval, že vzhledem k vágnosti tvrzení stěžovatele,
která uvedl v průběhu správních řízení, nelze žalovanému vytýkat, že se ve svém rozhodnutí
o zajištění dle zákona o azylu nezabýval zásahem do soukromého a rodinného života. Stěžovatel
ostatně žalovaného ani k takovým úvahám nenavedl. Soud také doplnil, že původně tvrzená
manželka, nově jen přítelkyně, může stěžovatele navštěvovat v zařízení pro zajištění cizinců.
[16] Nejvyšší správní soud shrnuje, že v řízení před žalovaným neexistovaly žádné indicie
o tom, že by zajištěním stěžovatele, resp. jeho přezajištěním podle zákon o azylu, bylo zasaženo
do jeho rodinného a soukromého života. Žalovaný totiž pracoval se zcela prostou
a vágní informací, že stěžovatel má manželku a syna, aniž by k nim stěžovatel uvedl jakékoliv
bližší identifikační údaje. Po přezajištění stěžovatel do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uvedl ve vztahu k jeho rodinné situaci, že se v České republice nachází
jeho přítelkyně a její dospělý syn, ke kterému nemá příbuzenský vztah. Popřel tak informaci
uvedenou v řízení o správním vyhoštění. Dále uvedl, že syn přítelkyně zde žije legálně, jeho
přítelkyně však nelegálně a v době sepsání protokolu byla také zajištěná. Nelze žalovanému
v dané věci vytýkat, že se nezabýval zásahem do soukromého a rodinného života, když k tomu
kromě vágních tvrzení neměl žádné jiné indicie. Městský soud pak stěžovateli poskytl
nadstandardní vypořádání, když dodal, že v zařízení pro zajištění cizinců lze přijímat také
návštěvy.
[17] Soud také uvádí, že dle §2 s. ř. s. „ [v]e správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek
stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.“
Účelem správního soudnictví je tedy umožnit bránit veřejná subjektivní práva. Ze zjištěných
a nijak nesporovaných skutečností je zřejmé, že k naprosto žádnému zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele dojít nemohlo. Stěžovatel ostatně ani neuvádí, jak by jeho
zajištění mohlo zasáhnout do soukromého a rodinného života vůči družce, která je však také
zajištěná, a jejímu zletilému synovi. Bylo by pak čirým formalismem, pokud by Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu a napadené rozhodnutí žalovaného pouze proto,
že se žalovaný touto otázkou výslovně nezabýval.
[18] K namítanému rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 20/2015 je nutné
uvést, že tento sice kladl důraz na to, že musí být posouzen zásah do rodinného života
při rozhodování o setrvání v zajištění, nicméně uvedl, že mimo to je třeba přihlížet i k dalším
významným hlediskům, jako např. porušování imigračních pravidel v minulosti nebo vědomé
uvádění nepravdivých informací státním orgánům. Také rozebral, že o zásah do rodinného života
nepůjde v situaci, pokud byl rodinný život založen v době, kdy dotčené osoby věděly, že jejich
imigrační status je takový, že jejich rodinný život v dané zemi je od počátku nejistý.
Z odůvodnění rozsudku nijak neplyne, jak namítá stěžovatel, že by bylo povinností správních
orgánů se vždy výslovně vyjadřovat k možné otázce zásahu do rodinného života bez ohledu
na nereálnost zásahu do těchto práv.
[19] Pokud pak jde o námitku, že se krajský soud zabýval mírou zásahu rozhodnutí
do soukromého a rodinného života věcně, je třeba uvést, že krajský soud především reagoval
na žalobní námitky, které směřovaly k rodinnému a soukromému životu stěžovatele. Navíc
za situace, kdy nebylo povinností žalovaného se výslovně vyjadřovat k možnosti zásahu
do soukromého a rodinného života, neboť ten neměl žádné relevantní informace, ze kterých
by tento zásah mohl případně dovozovat, nebylo pak pochybením krajského soudu, pokud
se k této otázce blíže vyjádřil. I krajský soud totiž jednoznačně dovodil, že vzhledem k vágnosti
tvrzení ohledně rodinného a soukromého života není možné žalovanému vyčíst, že se touto
otázkou výslovně nezabýval. V návaznosti na to a v reakci na žalobní námitky k tomu pak pouze
doplnil své podrobnější vypořádání.
IV. Závěr
[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[21] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly
v řízení náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
[22] Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování (§35
odst. 8 s. ř. s.). Jde o odměnu za 1 úkon právní služby (kasační stížnost), celkem v částce 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů) a náhradu hotových výdajů, celkem 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky),
celkem tedy 3 400 Kč. Mgr. Ing. Jakub Backa je plátcem daně z přidané hodnoty. K nákladům
řízení se tedy přičítá tato daň v sazbě platné ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. ve výši
714 Kč. Odměna za zastupování tak činí 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. února 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu