ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.38.2009:92
sp. zn. 9 Azs 38/2009 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: K. K., zastoupená Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2008, č. j. OAM-457/LE-05-ZA04-R2-2006,
ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2009, č. j. 28 Az 45/2008 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátce Mgr. Bohdaně Novákové,
se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 1. 10. 2008, č. j. OAM-457/LE-05-ZA04-R2-2006, kterým jí nebyla
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti
a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb.
NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím následném doplnění stěžovatelka uvedla,
že rozsudek krajského soudu napadá v rozsahu výroku, jímž se žaloba zamítá,
a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Bez bližšího podřazení pod zmíněné důvody kasační stížnosti pak stěžovatelka
uvedla, že patří mezi skupinu Kurdů bez syrského státního občanství (ajanib), v důsledku
čehož je považována za cizince. Tuto skutečnost společně s tím, že její manžel byl
několikrát vyslýchán policií za použití násilí v souvislosti s událostmi v Kámišlí, považuje
stěžovatelka za podstatnou, neboť zakládá její odůvodněné obavy z pronásledování.
Stěžovatelka totiž byla diskriminována nejen ve svém právu na státní příslušnost, ale také
v dalších právech, které se v Sýrii od státní příslušnosti odvíjejí (vedle oblasti vzdělávání
připomněla i další jako např. vlastnictví majetku, přístup k sociálním službám
či zdravotnictví).
Současně stěžovatelka poukázala na nemožnost vycestovat, protože status osob
ajanib jim mimo jiné zabraňuje také ve vycestování ze země, jelikož nemají pas.
Stěžovatelka se do České republiky dostala tak, že nelegálně opustila území Sýrie; její
jméno bylo za úplatek zapsáno do manželova syrského cestovního pasu, avšak toto syrské
zákony neumožňují. V této souvislosti stěžovatelka uvedla s odkazem na Amnesty
International (a webovou stránku http://www.unhcr.org) některé případy, kdy byly různé
osoby z ciziny deportovány zpět do Sýrie, kde byly uvězněny a mučeny. Současně
poukázala na zprávu britského Home Office z roku 2009, dle které vláda opakovaně
zatýká disidenty, kteří se snaží vrátit do země po nějakém čase v exilu, a dále také ty,
kteří se v cizích zemích pokoušeli neúspěšně získat azyl.
Na základě těchto skutečností se stěžovatelka domnívá, že naplňuje důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu s tím, že v případě navrácení zpět do země
původu jí hrozí rovněž vážná újma podle §14a zákona o azylu. Ve vztahu k namítané
vážné újmě přitom stěžovatelka v návaznosti na shora zmíněné zprávy, doplněné ještě
zprávami Refugees International z roku 2006 a syrského Human Rights Watch Comitee
(http://www.shrc.org), poukázala na další případy zatčení a vyslýchání po návratu
do Sýrie, z nichž dovozuje naplnění vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském
či ponižujícím zacházení nebo trestání. S odkazem na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“) také připomíná, že v případě
zákazu mučení nebo nelidského zacházení se jedná o zákaz absolutní, jehož porušení
je v projednávaném případě reálné. Proto by stěžovatelka neměla být navrácena zpět
do Sýrie, a to nejen podle §14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu, ale také podle §14a
odst. 2 písm. d) citovaného zákona, jenž stanoví, že za vážnou újmu se považuje také to,
pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky,
mezi které dle Evropské úmluvy bezpochyby patří i zákaz diskriminace (v případě
stěžovatelky na základě absence státní příslušnosti).
Závěrem stěžovatelka namítla, že dokumenty, které správní orgán k prokázání
stavu kurdské menšiny bez státní příslušnosti v Sýrii použil, především zprávu Dánské
ověřovací komise do Damašku z 15. až 22. 1. 2007, vyhotovenou v dubnu 2007, považuje
za nedostatečnou a vzhledem k tomu, že si krajský soud neopatřil žádné další relevantní
zprávy, nemohl řádně posoudit skutečnou povahu věci a jeho závěr tak vychází
z nespolehlivě zjištěného stavu věci.
S ohledem na vše výše uvedené je stěžovatelka přesvědčena, že krajský soud
nevyhodnotil její situaci v souladu se zákonem a že jde z jeho strany o zásadní pochybení,
které má dopad na její hmotně-právní postavení. Domnívá se proto, že kasační stížnost
splňuje kritéria přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Lze tedy shrnout, že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí několik
na sebe navazujících otázek vycházejících shodně z toho, že stěžovatelka je osobou
kurdské národnosti bez syrského státního občanství (ajanib).
V návaznosti na tento výchozí skutkový kontext souzené věci Nejvyšší správní
soud konstatuje, že ochranou osob bez státní příslušnosti neboli apatridů se již dříve
meritorně zabýval. Vycházel přitom z toho, že při posuzování jejich postavení nelze
postupovat izolovaně, ale v návaznosti na celou definici uprchlíka podle Úmluvy
o právním postavení uprchlíků, tedy včetně posouzení ztráty ochrany ze strany země
původu, jež je charakteristická právě pro postavení osob bez státní příslušnosti. Závazek
státu k ochraně státního obyvatelstva totiž primárně vyplývá z existence státoobčanského
pouta mezi jednotlivcem a státem (de iure ochrana) a i když není vyloučeno,
že obyvatelstvu, které není státním občanem státu, v němž pobývá, přesto tento stát
plnohodnotnou ochranu poskytuje (de facto ochrana), je nepochybné, že z hlediska
účinnosti ochrany je postavení těchto osob nanejvýš pochybné. V jejich případě
je ex definitione vyloučen závazek státu k poskytnutí de iure ochrany a státy v zásadě mnoho
neváže ani k tomu, aby takovým osobám poskytovaly účinnou ochranu de facto. I v případě
osob bez státního občanství, jejichž postavení je charakterizováno absencí efektivní
ochrany de iure nebo de facto ze strany země původu, je však třeba, aby se jednalo
o takovou ztrátu ochrany, jež je výsledkem kauzálního nexu pronásledování (tj. jednání
vedoucího ke ztrátě ochrany) motivovaného azylově relevantním znakem (rasa,
náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě). Jedině taková ztráta ochrany může uvést v chod mechanismy
poskytnutí ochrany v rámci územního azylu. V případech, kde tento kauzální nexus chybí,
sice může být zjevné, že se určitá osoba nachází objektivně v situaci absence ochrany
ze strany státu původu, nicméně ochrana formou územního azylu jí nemůže
být poskytnuta (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 6 Azs 80/2006 - 64, publikovaný pod č. 1659/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
To znamená, že samozřejmě platí, že i apatridé mohou být destinatáři výhod
plynoucích ze závazku státu poskytnout za stanovených podmínek územní azyl. Ovšem
pouze pod podmínkou, že absence ochrany (resp. neochota se vrátit do země původu)
je u nich výsledkem pronásledování z azylově relevantních důvodů. Formou azylu nelze
tedy poskytnout subsidiární ochranu apatridům, kteří jsou apatridy bez dalšího,
tj. osobám, které nepožívají de iure či de facto ochrany „pouze“ pro skutečnost, že nejsou
státními občany určitého státu.
V tomto ohledu se proto jako klíčové jeví, že správní orgán potažmo krajský soud
se postavením stěžovatelky na půdorysu shora naznačených závěrů zabýval a nedospěl
k závěru, že by jako Kurdka bez státní příslušnosti (ajanib) byla v Sýrii vystavena přímému
pronásledování z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro zastávané politické názory. Ostatně sama stěžovatelka vyjma zcela
obecného konstatování, že jako osobě bez státní příslušnosti se jí nedostávalo stejných
práv jako syrským občanům, označila ve svých pohovorech za jedinou omezující
skutečnost, se kterou se měla setkat, nemožnost získat přiměřené vzdělání. Z toho také
správní orgán, resp. krajský soud vycházel s tím, že v otázce vzdělání sama stěžovatelka
připustila, že se o další rozvoj vzdělání nepokoušela, neboť neměla ve škole dobré
výsledky (neuměla arabsky a kvůli tomu jí to nešlo).
V rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany existují dvě základní povinnosti
- břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Zatímco důkazní břemeno může v některých
případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o mezinárodní
ochranu. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální
ohrožení žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině
žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován
a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany tak musí žadatel
uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost
posoudí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, www.nssoud.cz).
Jinými slovy – tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu určují základní referenční
rámec, jemuž také odpovídá rozsah zjišťování skutkového stavu věci a opatřování důkazů
ohledně situace v zemi původu, včetně okolností azylově relevantních. Nelze proto vinit
správní orgán, resp. krajský soud, že si neopatřil žádné další relevantní zprávy a nemohl
řádně posoudit skutečnou povahu věci. Povinnost zjistit stav věci je zásadním způsobem
determinována rozsahem právně relevantních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl; srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že příkoří, na němž v daném případě
stěžovatelka založila svoje vycestování z vlasti, tj. potíže související s postavením osob
bez státní příslušnosti (ajanib) v Sýrii, není bez dalšího (viz výše) důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu.
Nadto, zejména s ohledem na stěžovatelkou tvrzené skutečnosti vztahující
se k případu jejího manžela a zmiňovaným událostem v Kámišlí, Nejvyšší správní soud
připomíná, že případ manžela stěžovatelky již byl předmětem kasačního přezkumu,
a to na základě jeho kasační stížnosti, která byla usnesením ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 5/2008 - 98, odmítnuta pro nepřijatelnost. Zdejší soud přitom primárně
vycházel z toho, že jednorázové potíže s policisty v jednom konkrétním případě nelze
z hlediska jeho intenzity (závažnosti) považovat za dostatečné pro naplnění definice
pronásledování ve smyslu zákona o azylu, zvláště pak za situace, kdy na událostech
ve městě Kámišlí manžel stěžovatelky participoval pouze převozem raněných a nepatřil
k organizátorům kurdských nepokojů, ani nebyl nijak politicky aktivní.
Ve vztahu k druhé formě mezinárodní ochrany, a sice tzv. doplňkové ochraně,
zdejší soud uvádí, že jejím smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu
a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní
ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených
v §14a zákona o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek
humanity založených na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak
nežádoucí požadovat jejich vycestování. Jakkoli se tedy aplikace institutu doplňkové
ochrany vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země
původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě
aplikace institutu azylu, jsou i při rozhodování o udělení či neudělení doplňkové ochrany
do značné míry určující tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet.
V tomto směru tedy nemůže obstát tvrzení stěžovatelky ohledně naplnění vážné
újmy z důvodu porušení mezinárodních závazků České republiky podle §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu, konkrétně zákazu diskriminace. Stěžovatelka se v kasační
stížnosti omezila toliko na obecné vymezení oblastí, ve kterých mohou být osoby ajanib
v Sýrii v obecné rovině diskriminovány, neuvedla žádnou hodnověrnou situaci,
ve které by byla při výkonu konkrétního práva s ohledem na její postavení
diskriminována. Právo nebýt diskriminován přitom bývá v každém jednotlivém případě
spojeno s dalšími hodnotami či lidskými právy. Ústavní soud v tomto směru hovoří
o tzv. akcesorické rovnosti, tedy rovnosti uplatnitelné jen ve vztahu k nějakému
základnímu právu, což zdůraznil též v pojetí rovnosti postulované mezinárodními
lidsko-právními dokumenty; např. v nálezu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95,
publikovaném pod č. 74, Sb. n. u. US, sv. 4, str. 205, http://nalus.usoud.cz, uvedl,
že ochrana normovaná v čl. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 14 Evropské
úmluvy a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech není
autonomní, ale má vůči ostatním právům (zaručeným ústavním zákonem či uvedenou
mezinárodní smlouvou) povahu akcesorickou. Porušení zákazu diskriminace je tedy
možné namítat ve spojení s nějakým konkrétním právem, při jehož výkonu došlo
k diskriminaci, a to při současném přihlédnutí k tomu, že rovnost nelze chápat
jako princip absolutní, neboť vždy je třeba posuzovat konkrétní okolnosti každého
případu.
Pokud se jedná o tvrzené porušení zákazu mučení a nelidského či ponižujícího
trestání nebo zacházení, specifikovaného v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, jedná se svojí povahou skutečně o zákaz absolutní, který nelze
suspendovat a který v důsledku toho také vyžaduje určitou míru intenzity a závažnosti
újmy, jež má žadateli o mezinárodní ochranu v případě vycestování hrozit. V souzené věci
však nebyly zjištěny závažné a potvrzené důvody pro bezprostřední a reálnou hrozbu
porušení daného zákazu, neboť co se týče obav stěžovatelky, jež vyvozuje z nezákonného
zapsání svého jména v manželově cestovním pase, tyto lze dle mínění zdejšího soudu
samy o sobě (aniž by byly provázeny dalšími relevantními okolnostmi) považovat
za přehnané a nenaplňující určitou minimální intenzitu a závažnost újmy, která je typově
srovnatelná s intenzitou újmy hrozící při nejmírnější azylově relevantní újmě, tj. takové,
jež by ještě naplnila znak „pronásledování“ ve smyslu zákona o azylu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publikovaný
pod č. 1066/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Stěžovatelka nepatřila k opozičním politickým aktivistům (disidentům) a neměla
v Sýrii ani žádné specifické či výjimečné postavení, které by ji odlišovalo od ostatních
osob bez státní příslušnosti (ajanib) a indikovalo zvýšenou pravděpodobnost ohrožení
při jejím návratu tak, aby bylo možno hovořit o reálném, resp. skutečném nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o azylu, jímž je nutno
rozumět takové situace, kdy ve významném procentu případů obdobných situaci
stěžovatelky dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatelka má dobré důvody
se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností
postihnout i ji; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, www.nssoud.cz.
Závěrem, v souvislosti s námitkou stěžovatelky vztahující se k jejím obavám
z návratu do Sýrie, jež se týkají údajného hrozícího nebezpečí z důvodu požádání v cizí
zemi o azyl, zdejší soud pouze připomíná následující. Jakkoli jistě nelze vyloučit,
že při návratu do země původu bude stěžovatelka na důvody pobytu v zahraničí
dotazována, v souladu s pravidly na ochranu osob, které požádaly o mezinárodní ochranu,
by se o tom, že cizinec požádal na území České republiky o udělení mezinárodní ochrany,
neměla jeho země původu vůbec dovědět.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci
přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b)
a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající
v odměně za dva úkony právní služby (převzetí + příprava zastoupení a písemné podání
soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce
600 Kč, tj. v částce 4800 Kč, zvýšené o daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši
912 Kč, celkem tedy 5712 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu k rukám právního zástupce stěžovatelky do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu