ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.420.2018:32
sp. zn. 9 Azs 420/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. Ch. H., zast. JUDr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 8. 2018, č. j. OAM-174/LE-LE05-LE26-PS-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2018, č. j. 17 A 130/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-174/LE-LE05-LE26-PS-2018. Tímto rozhodnutím
žalovaný rozhodl o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
neboť dospěl k závěru, že se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění či je pozdržet, ačkoliv stěžovatel
mohl o tuto ochranu požádat již dříve. Podle §46a odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění
stanovena do 13. 12. 2018. Uplatnění zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu žalovaný
neshledal účinným.
[2] Předmětnému rozhodnutí žalovaného předcházelo dne 23. 8. 2018 zahájení řízení
o správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 1. a bod 2. zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dne 25. 8. 2018 stěžovatel požádal o udělení
mezinárodní ochrany v České republice (dále jen „ČR“), na základě čehož byl „přezajištěn“
napadeným rozhodnutím.
[3] V žalobě stěžovatel uplatnil námitky vztahující se k otázce nesprávného a nedostatečného
posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu.
[4] Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že byly dány okolnosti, které ve svém
souhrnu svědčily pro neúčinnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu ve smyslu §46a
odst. 1 téhož zákona. Vycházel přitom z toho, že stěžovatel porušoval právní předpisy ČR
i Evropské unie, neoprávněně pobýval na území ČR a dalších států Evropské unie, konkrétně
Německa a Slovenska, a to bez cestovního dokladu a dokonce i bez jakéhokoliv dokladu
totožnosti. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR a Evropské unie
zcela ignoroval. Po předání do ČR v rámci podání vysvětlení s policejními orgány odmítl
spolupracovat a vypovídat o okolnostech své nelegální cesty. Žádost o mezinárodní ochranu pak
stěžovatel podal účelově, a to teprve tehdy, když byl zadržen policií a zajištěn a umístěn
do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění. Krajský soud se ztotožnil
se žalovaným, že z jednání stěžovatele je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že bude
mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění. Aplikace zvláštních opatření by tak nebyla účinná
ani z důvodu, že by nebyla dostatečným zabezpečením účasti žadatele o udělení mezinárodní
ochrany v řízení o ní. Krajský soud uvedl, že žalovaný se touto otázkou dostatečně zabýval a své
závěry přezkoumatelným způsobem zdůvodnil.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili
využitelnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu, neboť žalovaný zdůvodnil nemožnost
využití zvláštních opatření stejnou argumentací jako důvodnost samotného zajištění a soud tento
postup aproboval. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016-23, považuje z důvodu jiných skutkových okolností
za nepřípadný, neboť stěžovatel se na území ČR nacházel poprvé a provinil se pouze
několikadenním nelegálním pobytem. Takovou osobu nelze považovat za nespolehlivou
pro uplatnění zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Naopak od podání své žádosti
o mezinárodní ochranu se správním orgánem spolupracoval. Žalovaný se musí vypořádat se
všemi klíčovými okolnostmi pobytové historie cizince. Stěžovatel tvrdí, že neexistují žádné
důvody se domnívat, že by měl mařit výkon příslušných rozhodnutí.
[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem.
K obsahu kasační stížnosti uvedl, že je z větší části neprojednatelná pro svou obecnost
a neurčitost. Z kasační stížnosti není patrno, jaká konkrétní pochybení stěžovatel krajskému
soudu vytýká, prakticky setrvává na opakování a rozšiřování žalobních tvrzení. Žalovaný navrhuje
řízení o kasační stížnosti podle §46a odst. 9 zákona o azylu zastavit z důvodu ukončení zajištění
v průběhu řízení, neboť ke dni vyjádření nebyl dosud vyhlášen ve Sbírce zákonů nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/17, kterým bylo zrušeno ustanovení o zastavení řízení z uvedeného
důvodu. Případně navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem [§102 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté
přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Předmětem přezkumu krajského soudu bylo rozhodnutí o „přezajištění“ stěžovatele
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako žadatele o mezinárodní ochranu, a v souvislosti
s tím posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle §47 téhož zákona.
[10] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel byl dne
22. 8. 2018 spolu s dalšími 24 vietnamskými občany zadržen německou policií na dálnici
D8/BAB17 jako spolucestující ve vozidle Citroen bezprostředně po překročení státní hranice
z ČR do Německa. Jelikož nepředložil žádný cestovní doklad, ani žádný doklad totožnosti,
a na území Německa vstoupil nelegálně, byl dne 23. 8. 2018 předán na základě readmisní dohody
Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Ústí nad Labem“). Ani příslušníkům
OPKPE Ústí nad Labem nepředložil k prokázání své totožnosti žádný doklad a nebyl schopen
prokázat ani oprávněnost pobytu na území schengenského prostoru. V příslušných evidencích
nebyl k jeho osobě nalezen žádný záznam. Na základě toho bylo zahájeno správní řízení
o vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 1. a bod 2. zákona o pobytu cizinců. Do protokolu
o vyjádření účastníka řízení dne 23. 8. 2018 stěžovatel uvedl, že se k věci vyjadřovat nebude
a nechce odpovídat na položené otázky. Protože správní orgán naznal, že zde byly důvody
reálného nebezpečí, že své povinnosti nebude i nadále respektovat a bude mařit výkon správního
vyhoštění, rozhodnutím ze dne 23. 8. 2018, č. j. KRPÚ-167855-22/ČJ/2018-040022, stěžovatele
zajistil a umístil do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění podle §124
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve spojení s §124 odst. 2 téhož zákona. Dne
25. 8. 2018 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany v ČR, a proto byl rozhodnutím
žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-174/LE-LE05-LE26-PS-2018, „přezajištěn“ podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť měl za to, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění či je pozdržet. Uplatnění zvláštních
opatření dle §47 zákona o azylu žalovaný neshledal účinným. V rozhodnutí uvedl, že stěžovatel
se na území ČR nacházel nelegálně, porušoval právní předpisy ČR, odmítl spolupracovat
s OPKPE Ústí nad Labem, když se při pohovoru odmítl vyjádřit a to i k obavám z návratu
do své země původu. Následným podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel
jednal zcela účelově, aby se vyhnul případné povinnosti vycestovat. Žalovaný zpochybnil i reálný
zájem o azylové řízení v ČR, neboť z jednání stěžovatele bylo zřejmé, že jeho cílovou zemí bylo
Německo, a proto lze předpokládat, že by se tam po propuštění chtěl vrátit. Žalovaný naznal,
že se nelze domnívat, že by stěžovatel náhle své jednání změnil a respektoval zvláštní opatření dle
zákona o azylu.
[11] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může žalovaný v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro
zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní
ochrany dříve.
[12] Podle §47 odst. 2 téhož zákona může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění
je třeba zvážit před vydáním o rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří
povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném
žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona
o azylu).
[13] Nejvyšší správní soud má za nesporné, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v návaznosti na své zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Ztotožňuje
se s názorem krajského soudu i žalovaného, že existují oprávněné důvody se domnívat,
že stěžovatel podal tuto žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Ostatně tuto
skutečnost stěžovatel nepopírá, naopak ji ve své kasační stížnosti potvrdil. Výslovně uvedl,
že důvod zajištění dle předmětného ustanovení nezpochybňuje.
[14] K vydání rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je však třeba splnit
zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 téhož zákona. V této
souvislosti stěžovatel v žalobě, jakož i v kasační stížnosti namítl, že jejich neuplatnění bylo
posouzeno nesprávně. Dle stěžovatele nebylo možné na základě skutkového stavu udělat závěr,
že se v jeho případě jedná o nespolehlivou osobu, v jejímž případě je aplikace zvláštních opatření
vyloučena.
[15] K danému Nejvyšší správní soud uvádí, že volba mírnějších opatření než je zajištění
žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána
na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření
a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen v řízení ve věci
mezinárodní ochrany, nýbrž na základě judikaturních závěrů zdejšího soudu rovněž pro případ
výkonu rozhodnutí o vyhoštění, kdyby se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným
v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující
tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil,
nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.
[16] Nejvyšší správní soud se v otázce neaplikace zvláštních opatření v případě stěžovatele
ztotožňuje se závěry krajského soudu, který přisvědčil závěrům žalovaného. Žalovaný opřel své
rozhodnutí o skutečnost, že stěžovatel se na území ČR nacházel nelegálně, v této souvislosti
zohlednil rovněž skutečnost, jakým způsobem se na území ČR ocitl, tj. při vstupu na území ČR
nerespektoval své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR,
jakož i dalších států Evropské unie, a využil služeb převaděčů. Ve svém rozhodnutí dále
zdůraznil, že stěžovatel projevil nezájem se správními orgány spolupracovat, když při podání
vysvětlení v rámci správního řízení o zajištění ze dne 23. 8. 2018 se odmítl jakkoli vyjádřit
a odpovědět na otázky správního orgánu. Zcela správně žalovaný zohlednil i to, že z jednání
stěžovatele a okolností případu je zřejmé, že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo
účelové, a to i s ohledem na skutečnost, že stěžovatelovou cílovou zemí bylo od začátku
Německo.
[17] Z daného je zřejmé, že žalovaný dostatečně individualizoval své rozhodnutí a nevycházel
ve svém odůvodnění o neuplatnění zvláštních opatření pouze ze skutečnosti, že se stěžovatel
na území ČR nacházel nelegálně. Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené považuje
za stěžejní, že žalovaný vycházel z toho, že stěžovatel primárně odmítl jakkoli se správními
orgány spolupracovat. Pokud totiž odmítl spolupracovat a odpovídat na jakékoli otázky
správního orgánu, je zcela legitimní, pokud tato skutečnost vedle nelegálního pobytu a účelovosti
podání žádosti o mezinárodní ochranu, založila důvodnou obavu žalovaného, že je v daném
případě nebezpečí, že stěžovatel nebude dále spolupracovat ani při uplatnění zvláštních opatření.
Skutečnost, že po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany svůj přístup změnil, nemohla
závěr žalovaného zvrátit, neboť z logiky věci vyplývá, že podal-li stěžovatel účelovou žádost
o udělení mezinárodní ochrany (z důvodu oddálení nutnosti vycestovat z ČR, což sám potvrdil),
pokračovat v nespolupráci by ohrozilo případný kladný výsledek řízení o ní. Z této změny jednání
proto nebylo možné dovozovat spolehlivost a důvěryhodnost stěžovatele. K následné ochotě
spolupracovat po podání účelové žádosti tak nebylo třeba v daném případě přihlížet.
[18] K námitce, že žalovaný, jehož postup aproboval i krajský soud, z velké části vyloučil
uložení zvláštních opatření ze stejných důvodů, na jejichž základě vyhodnotil důvod pro samotné
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, není samo o sobě nezákonné, respektoval-li
žalovaný zásadu individualizace (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2017, č. j. 8 Azs 114/2017 – 35). Z povahy věci je zřejmé, že tyto důvody se vzájemně
prolínají a není možné je zcela oddělit. Žalovanému proto nelze vyčítat, pokud se prolínají rovněž
v odůvodnění jeho rozhodnutí. K danému zdejší soud odkazuje na již zmiňovaný rozsudek
ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48, v němž bylo uvedeno „…Při posouzení účinnosti
zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření
nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě
existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření
vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění.
Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených
ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“. Ve světle
předestřeného má zdejší soud za to, že žalovaný se možností aplikace zvláštních opatření zabýval
v komplexním pojetí individuální situace stěžovatele a své závěry dostatečně odůvodnil.
Na tomto místě považuje soud za vhodné podotknout, že pokud se stěžovatel při podání
vysvětlení odmítl vyjádřit a se správním orgánem spolupracovat, neměl tak žalovaný ani dostatek
relevantních informací o jakýchkoli poměrech stěžovatele, k nimž by měl při zvažování uplatnění
zvláštních opatření přihlédnout. Namítá-li stěžovatel, že žalovaný se měl vypořádat se všemi
klíčovými prvky jeho pobytové historie, Nejvyšší správní soud podotýká, že v kasační stížnosti
postrádá jakékoli objasnění toho, který z nich měl žalovaný, a tedy i krajský soud, opomenout.
Mířil-li tím stěžovatel opět pouze k tomu, že žalovaný dospěl k závěru o jeho nespolehlivosti
výhradně na základě nelegálního pobytu, k danému se již Nejvyšší správní soud shora vyjádřil.
Námitkou se proto zabýval pouze v její obecnosti a znovu opakuje, že žalovaný se s otázkou
neuplatnění zvláštních opatření dostatečně a s ohledem na individuální okolnosti případu
vypořádal.
[19] Stěžovatel dále namítá nepřípadnost odkazu krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016-23. Krajský soud odkazem podpořil
své závěry o nutnosti předpokladu pro aplikaci zvláštních opatření, kterým je spolupráce cizince
se správními orgány. Ta v daném případě absentovala. Krajský soud v rozsudku v žádném smyslu
nepoukazoval na podobnost skutkových podstat obou případů ve vztahu k pobytové historii,
jak naznačuje stěžovatel. Námitku proto zdejší soud neshledal důvodnou.
[20] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že k návrhu žalovaného, aby bylo řízení podle §47
písm. c) s. ř. s. aplikovaného na základě §120 s. ř. s., ve spojení s §46a odst. 9 zákona o azylu,
zastaveno, nepřihlédl. Předmětné ustanovení zákona o azylu bylo zrušeno nálezem Ústavního
soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, pro jeho neústavnost. Ke dni rozhodování
zdejšího soudu byl tento nález již publikován, proto soud bez dalšího předmětnou věc v mezích
důvodů v kasační stížnosti uvedených přezkoumal.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[23] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 14. 9. 2018, č. j. 17 A 130/2018 - 16,
ustanoven zástupcem pro řízení JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6. Podle §35 odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první
téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[24] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem dva úkony
právní služby, kterým je porada s klientem přesahující jednu hodinu a písemné podání ve věci
samé – podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za jeden úkon právní služby zástupci
stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13
odst. 4 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající příslušné sazbě daně podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tedy o částku 714 Kč.
Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí za jeden úkon 4 114 Kč. Stěžovatel ve věci
učinil úkony dva, proto mu soud přiznal odměnu za zastupování stěžovatele ve výši 8 228 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu