ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.435.2017:22
sp. zn. 9 Azs 435/2017 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. J., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 5. 2017 č. j. OAM- 391/ZA-ZA04-P07-ODMO-2015, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2017, č. j. 41 Az
8/2017 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo dle §76
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), pro nepřezkoumatelnost zrušeno jím vydané v záhlaví označené rozhodnutí.
Tímto rozhodnutím stěžovatel dle §17a odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), odejmul žalobci doplňkovou ochranu
na území České republiky.
[2] Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, neboť závěr, dle kterého žalobce již
nepotřebuje doplňkovou ochranu, protože bezpečnostní situace v Afghánistánu se výrazně
zlepšila, nemá oporu v podkladových materiálech.
[3] Podle §17a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana odejme, pokud okolnosti, které
vedly k udělení doplňkové ochrany, zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany
není zapotřebí. Změna okolností musí být tak významné a trvalé povahy, že osobě požívající
doplňkové ochrany již nehrozí nebezpečí, že v zemi původu utrpí vážnou újmu.
[4] Udělení doplňkové ochrany spočívalo na vyhodnocení obecných rizik situace
v Afghánistánu, které nebyly stěžovatelem nikterak výslovně vztaženy k osobě žalobce. Žalobce
nepochybně z hlediska dnešního pohledu nemá status zranitelné osoby, a přesto stěžovatel
dovodil, že potřeba udělení doplňkové ochrany byla dána. Potom ovšem bylo povinností
i z pohledu principu legitimního očekávání v řízení o odnětí doplňkové ochrany prokázat,
že bezpečnostní situace v Afghánistánu se natolik zlepšila, že žalobce v případě svého návratu
do vlasti nebude vystaven riziku vážné újmy. K tvrzení stěžovatele, že rodině žalobce se nic
neděje, žalobce opodstatněně poukazoval na to, že jeho rodině nic nehrozí právě proto,
že žalobce není přítomen ve své zemi původu jako vrcholový sportovec, který by tam měl zajisté
problémy. Tuto variantu rizika stěžovatel vůbec nezkoumal.
[5] Krajský soud přihlédl ke zprávám o zemi původu, na něž poukazoval žalobce v žalobě.
Dospěl k závěru, že z těchto zpráv převážně nevyplývá závěr o tom, že došlo k výrazné změně
poměrů, na základě nichž by již nebylo možné žalobci ponechat doplňkovou ochranu.
[6] Všechny zprávy vztahující se k období let 2015 – 2017 naopak hodnotí obecnou situaci
v Afghánistánu jako špatnou s tím, že se spíše zhoršuje, přičemž značné riziko hrozí civilnímu
obyvatelstvu. Jakkoliv stávající podoba konfliktu v Afghánistánu nemusí být charakterizována
jako totální konflikt, nelze na druhé straně tento poznatek zjednodušit do té podoby, že by útoky
protivládních organizací (Tálibán, Islámský stát) probíhaly pouze v okrajových oblastech země.
Rovněž tak ani nelze dovozovat, že by jednoznačná (podstatná) většina území byla pod efektivní
kontrolou centrální vlády a jejích bezpečnostních složek. Sám stěžovatel pracuje s procentuálním
vymezením kontroly nad územím v rozsahu 57,2 %.
[7] Při srovnání podkladových informací, které k bezpečnostní situaci měl stěžovatel
k dispozici v řízení o udělení doplňkové ochrany a při jejím odnětí, jsou novými skutečnostmi
převzetí kontroly nad Kábulem ze strany afghánských vládních sil a ukončení působení
mezinárodního kontingentu. Je však třeba zabývat se podrobněji otázkou, do jaké míry je efekt
odchodu mezinárodních sil na bezpečnostní situaci v zemi pozitivní, anebo také negativní.
Stěžovatel tuto úvahu objektivně neprovedl a místo toho vycházel ze zcela zjednodušeného
názoru, že po převzetí kontroly vládními silami je v Afghánistánu v převážné většině na území
zaveden pořádek a problémy jsou pouze lokálního charakteru. Kábul je pak jedním
z nejbezpečnějších míst, ve kterém žalobci nic nehrozí. Oproti tomuto tvrzení stojí poukaz
žalobce na řadu teroristických a sebevražedných útoků přímo v Kábulu v letech 2016 a 2017
s odkazem na zprávy mezinárodních organizací.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[8] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Trvá na tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu
s právními předpisy.
[9] Po rekapitulaci odůvodnění krajského soudu připouští, že v některých lokalitách
Afghánistánu i nadále dochází k různým bezpečnostním incidentům, avšak pouze na omezených
místech a v oblastech, které nejsou pod plnou kontrolou centrální afghánské vlády podporované
mezinárodními silami.
[10] Před vycestováním ze země původu žil žalobce v Kábulu, kde dosud pobývají jeho
rodiče, a toto teritorium patří v současné době k nejbezpečnějším oblastem v rámci rozsáhlého
afghánského území. Do Kábulu se ve značných počtech dobrovolně vrací afghánští uprchlíci.
[11] K teroristickým útokům popisovaným soudem stěžovatel namítá, že k teroristickým
útokům dochází i ve městech nacházejících se v zemích s vyspělými demokratickými standardy,
například Paříž - 130 obětí (okolo 400 zraněných), Londýn, Brusel, Nice, New York, nebo jsou
plánované útoky předem odhaleny. V souvislosti s narůstajícím islámským radikalismem jsme
nuceni si na toto zvyšující se množství útoků provedených různými formami zvykat, bohužel
i v Evropě, kde se bezpečnostní situace zhoršuje. Teroristické útoky v Evropě a Afghánistánu
jsou srovnatelné. Teror bude vždy terorem, ať se jedná o země Evropské unie či Afghánistán.
[12] Nesouhlasí ani s tvrzením žalobce, že Německá spolková republika (NSR) pozastavila
deportace všech odmítnutých žadatelů o mezinárodní ochranu do Afghánistánu. Tyto byly pouze
přerušeny koncem měsíce května 2017 a přerušení se netýkalo všech státních příslušníků
Afghánistánu. Správnímu orgánu je rovněž z úřední činnosti známo, že v prvních čtyřech
měsících roku 2016 se rozhodlo ze Švédska dobrovolně vycestovat cca 500 afghánských občanů.
[13] Závěr krajského soudu, že Kábul zatím není bezpečným místem, lze vztáhnout
na jakoukoliv západoevropskou metropoli s početnou muslimskou komunitou, kde také nelze
vyloučit, že by místním obyvatelům či přijíždějícím turistům žádná újma nehrozila. Správní orgán
při hodnocení bezpečnostní situace vycházel z objektivních aktuálních nezávislých informačních
zdrojů majících požadovanou důkazní hodnotu. Není jeho povinností zabývat se konkrétními
zprávami.
[14] Je přesvědčen, že původní důvody pro udělení doplňkové ochrany pominuly, přičemž
okolnost, že stěžovatel byl vrcholovým sportovcem, je pro posouzení věci bezvýznamná.
Kasační stížnost považuje za přijatelnou, neboť v daném případě se jedná o zásadní pochybení
při posouzení právní otázky soudem a zásadní dopad do jeho hmotněprávního postavení.
[15] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce namítá, že kasační stížnost je nepřijatelná, neboť
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Žalobce nepovažuje za potřebné znovu odkazovat
na zprávy o Afghánistánu, které shodně vypovídají o tom, že v porovnání s předešlými lety
se celková bezpečnostní situace i nadále zhoršuje. Konflikt stále více ovlivňuje všechny části
země, jeho povaha se nadále mění, zvyšuje se počet civilních obětí a od doby, kdy došlo
k odchodu zahraničních vojenských jednotek, se protivládní skupiny zapojily do vzrůstajícího
počtu útoků, a to včetně složitých a sebevražedných útoků, jakož i cíleného a úmyslného zabíjení.
[16] K bezpečnostní situaci v Kábulu odkazuje na nejnovější zprávu Amnesty International
z října 2017 „Forced back to danger“, která uvádí, že co do počtu civilních obětí se jedná
o nejméně bezpečné místo v zemi. Ze všech zdokumentovaných civilních obětí došlo k 19 %
právě v Kábulu. Dle Amnesty International jsou veškeré nucené návraty do země porušením
mezinárodního principu non refoulement, a to vzhledem k závažné situaci v oblasti bezpečnosti
a lidských práv v celé zemi.
[17] Ačkoliv stěžovatel nemá stanovenou zákonnou povinnost jaké konkrétní informace
má pro vydání rozhodnutí použít, je povinen zjišťovat stav věci způsobem, o němž nejsou
důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem
(§3 ve spojení s §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řadu). Za tímto účelem má jako
podklad pro vydání rozhodnutí sloužit dle §23 písm. c) zákona o azylu zejména přesná aktuální
informace z různých zdrojů o zemi původu cizince. Žalobci se podařilo obecné závěry
stěžovatele jednoznačným způsobem zpochybnit, a proto navrhuje kasační stížnost odmítnout
jako nepřijatelnou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a za stěžovatele jedná řádně pověřená osoba ve smyslu §105
odst. 2 s. ř. s.
[19] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Otázkou přijatelnosti kasační stížnosti se soud zabývá
i v situacích, kdy je stěžovatelem žalovaný správní orgán (srov. zejména rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, publ. pod č. 1143/2007 Sb. NSS,
či rozsudek ze dne 29. 11. 2016, č. j. 7 Azs 231/2016 - 55).
[20] Nyní posuzovaná kasační stížnost svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, neboť jeho odůvodnění nemělo oporu
v podkladech založených ve správním spisu. V tomto závěru nelze spatřovat žádné pochybení
krajského soudu. Dle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno.
Přesto soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik,
aby se jí zdejší soud podrobně věcně zabýval.
[21] Nejprve se soud zabýval nepřezkoumatelností kasační stížností napadeného rozhodnutí,
ačkoliv ji stěžovatel žádným konkrétním způsobem v kasační stížnosti nerozvedl.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez
námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu
(správního orgánu) je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[22] Veškerá výše uvedená kritéria rozsudek krajského soudu splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí, ze kterého je zcela zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí.
[23] Stěžovatel v napadeném rozhodnutí konstatoval, že dle jeho názoru „došlo v Afghánistánu
k podstatnému vývoji stran bezpečnostní situace v některých oblastech země, a v místě posledního bydliště
jmenovaného, v Kábulu, již nehrozí bezprostřední, přímé a okamžité ohrožení života či lidské důstojnosti všem
osobám, které v této oblasti pobývají, a které by bylo zapříčiněno ozbrojeným konfliktem“.
[24] Z podkladů založených ve správním spisu však takový kategorický závěr dovodit nelze.
Naopak z nich vyplývá, že v porovnání s rokem 2015 nelze v žádném případě hovořit
o výrazném zlepšení bezpečnostní situace v Afghánistánu. Po odchodu mezinárodních vojsk
ozbrojený konflikt nadále eskaluje, situace je nestabilní na celém území a afghánské národní síly
zjevně nejsou dostatečně schopné ochránit civilní obyvatelstvo. K navýšení smrtících útoků došlo
přímo v Kábulu.
[25] V prvních devíti měsících roku 2016 mise UNAMA zdokumentovala 8 397 civilních obětí
v souvislosti s ozbrojeným konfliktem, přičemž provládní jednotky včetně afghánské armády
a místní policie odpovídaly za téměř 23 % případů, Tálibán a další povstalecké skupiny
za cca 60 % incidentů (srov. Výroční zpráva Amnesty international 2016/17, založená
na l. č. 164 správního spisu).
[26] Stěžovateli jistě nelze uložit, aby při posuzování bezpečnostní situace v zemi původu
vycházel pouze ze zpráv mezinárodních organizací, které jsou v rozporu s jeho postojem, není
však oprávněn objektivní informace zlehčovat či účelově vybírat pouze ty, které jeho stanovisko
podporují. Ke standardu zpráv o situaci v zemi původu se NSS vyjádřil např. v rozsudku ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, podle kterého musí být zprávy o zemi původu v maximální
možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů,
transparentní a dohledatelné.
[27] Námitky, dle kterých se někteří uprchlíci z jiných zemí EU do Afghánistánu
„dobrovolně“ vracejí, jsou pro posouzení věci bezpředmětné. Z mezinárodních zpráv založených
ve spisu vyplývá, že jak dobrovolný, tak nedobrovolný návrat uprchlíků do Afghánistánu
je důsledkem politické dohody EU s výkonnou mocí v Afghánistánu na řešení migrační krize
v EU a s tím související přislíbené finanční podpory Afghánistánu, nikoli ukazatelem výrazného
zlepšení bezpečnostní situace v zemi. Jak uvádí zpráva Vysokého komisaře OSN (založená
na č. l. 200 správního spisu) dobrovolná repatriace i nucený návrat jsou procesy zásadně
odlišného charakteru, s nimiž jsou spojeny odlišné povinnosti různých aktérů, kteří jsou
do těchto procesů vtaženi. Obdobně ani skutečnost, že navrátilci míří zejména do větších měst
včetně Kábulu, není nijak vypovídající. To je totiž způsobeno převážně tím, že se navrátilcům
nedaří začlenit do svých domovských komunit zejména z důvodů ztráty obživy a majetku.
[28] Stěžovatelem namítané srovnání bezpečnostní situace v jím uváděných metropolích
s bezpečnostní situací v Afghánistánu, je zavádějící. Jakkoliv lze souhlasit se vzrůstající hrozbou
teroristických útoků ve světě, stěžovatel porovnává neporovnatelné. V New Yorku, Londýně,
Paříži či Bruselu nepochybně neprobíhá dlouhodobý ozbrojený konflikt, v rámci kterého by bylo
permanentně ohroženo civilní obyvatelstvo a v důsledku kterého by obyvatelé z těchto metropolí
v masovém měřítku z těchto měst prchali.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou
a odmítl ji.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu