ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.72.2019:32
sp. zn. 9 Azs 72/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. S., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2018, č. j. MV-140256-6/SO-2017, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2019, č. j. 30 A 37/2018 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se z amí t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací přeplatek na soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, který mu bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem
Opletalova 1417/25, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2017, č. j. OAM-2230-13/DP-2017 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, zamítlo podle §44a
odst. 3 v návaznosti na §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) s odkazem na §46 odst. 7 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – OSVČ.
Žalobce nesplnil podmínku podle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož
nedoložil, že dosahuje zákonem požadovaného úhrnného měsíčního příjmu.
[2] Odvolání zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 9. 1. 2018, č. j. MV-140256-6/SO-2017
(dále jen „napadené rozhodnutí“), a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[3] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2019,
č. j. 30 A 37/2018 - 56 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl žalobu proti napadenému
rozhodnutí. Po shrnutí skutkových okolností vyplývajících ze správního spisu neshledal
argumentaci žalobce důvodnou. Správní orgány správně a v souladu se zákonem vypočítaly
normativní náklady na bydlení, neboť zákon výslovně stanoví, že mají být určeny podle nejvyšší
částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení. Proto byla
použita částka uvedená pro Prahu, přestože žalobce žije v Chebu. Správní orgány tedy
respektovaly vůli zákonodárce.
[4] Podle krajského soudu obsahovala výzva k předložení a doplnění podkladů pro následné
rozhodnutí ve správním řízení veškeré informace a byla formulována jasně, srozumitelně
a pravdivě tak, aby žalobci nevznikly pochyby o tom, jaké podklady má předložit a za jakým
účelem je předkládá. Rovněž bylo velice obsáhle rozvedeno, jakou formu mohou tyto podklady
mít vzhledem k prokazované skutečnosti. Dále bylo žalobci vysvětleno, jakým postupem správní
orgán k závěrečnému výsledku došel, aby žalobce mohl patřičně reagovat a byl seznámen
s postupem, který správní orgán použije v případě nepředložení vyžádaných podkladů. Výzva
tudíž nebyla chybná či uvádějící žalobce v omyl.
[5] Co se týče předložených výpisů z účtu, skutečně z nich vyplývá, že žalobce disponuje
požadovanou finanční částkou. Protože ale na výzvu nedoložil původ těchto prostředků,
nemohlo k nim být přihlíženo. Důvodem pro doložení původu finančních prostředků
na bankovním účtu je především fakt, zda s nimi bude moci žalobce disponovat a nakládat
i v delším časovém horizontu do budoucna, a nejedná se tak o pouhé dočasné držení finančních
prostředků pro účel správního řízení ve věci povolení prodloužení dlouhodobého pobytu. Jedná
se o řízení zahajované na žádost a žalobce má povinnost předkládat důkazy na podporu svých
tvrzení. Správní orgán nemusí žalobce předvolat k výslechu, když jej nepovažuje za podstatný.
Žalobce měl řadu příležitostí vyjádřit se k projednávané situaci, avšak neučinil tak. Účastník
se vyjadřuje k věci primárně svými tvrzeními a stanovisky a nemusí tak činit prostřednictvím
výslechu jako formalizovaného důkazního prostředku. Bylo na žalobci, aby tvrdil rozhodné
skutečnosti a navrhoval důkazy k jejich prokázání.
[6] Správní orgány vypočetly částku minimálního úhrnného měsíčního příjmu ve výši
11 130 Kč a podle příjmů doložených za rok 2015 činil žalobcův měsíční příjem 6 086 Kč, za rok
2016 byla částka téměř totožná. Žalobce proto skutečně nesplnil podmínku podle §46
odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem
a nedopustily se přepjatého formalismu.
[7] Správní orgány se dostatečně zabývaly i dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného
života žalobce. Krajský soud se s nimi ztotožnil. Žalobce zásah dovozoval zejména z délky jeho
pobytu na území ČR – 14 let. Přiměřenost rozhodnutí však nelze posuzovat jen na základě délky
pobytu. Žalobce nemá na území ČR žádné příbuzné, jeho rodina se nachází na Ukrajině,
kde ji žalobce často navštěvuje. Rozvoj jeho rodinných vztahů tedy probíhá na Ukrajině.
Tyto časté návštěvy pak potvrzují, že má k zemi původu stále silný vztah a jeho sociální vazby
s domovským státem nijak nebrání jeho návratu. Krajský soud připustil možný zásah
do žalobcova ekonomického života, avšak podnikatelská činnost není nijak striktně vázána svým
výkonem pouze na území ČR a záleží na žalobci, zda ji dále zachová (bude ji vykonávat
na základě krátkodobých víz či si znovu požádá o stejné pobytové oprávnění). Žalobci však
nebude zcela zamezeno ve výkonu podnikatelské činnosti na území ČR. Kromě toho výnosy
z jeho podnikatelské činnosti nejsou tak vysoké, aby je nebyl schopen nahradit nebo dosáhnout
v zemi původu.
II. Kasační stížnost
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou
opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud nesprávně posoudil
právní otázky a aproboval nepřezkoumatelná a nezákonná rozhodnutí správních orgánů.
[9] Stěžovatel tvrdí, že správní orgán nedostál své poučovací povinnosti. Stěžovatel doložil
nájemní smlouvu a byla mu zaslána formulářová výzva (z 5 stran se jen jeden odstavec týkal jeho
konkrétního případu), kterou nelze považovat za naplnění poučovací povinnosti. Výzva byla
velmi obecná a zmatečná a nebylo z ní patrné, jaké doklady má stěžovatel doložit. Stěžovatel
z procesní opatrnosti ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí správnímu orgánu sdělil,
že má za to, že doložil veškeré doklady a vady žádosti byly odstraněny. Výslovně požádal, aby byl
v opačném případě znovu vyzván. To však správní orgán ignoroval. V totožné situaci však
již žalovaná shledala takový postup nezákonným. Správní orgán tak porušil nejen poučovací
povinnost, ale i povinnost zjistit dostatečně skutkový stav. Stěžovatel se až z rozhodnutí
dozvěděl, z jakého důvodu nebyly akceptovány předložené doklady. Podle stěžovatele nešlo
o poučování o hmotném právu, neboť správní orgány nepovažovaly za doložené náklady
na ubytování, čili šlo o poučení o chybějícím dokumentu.
[10] Stěžovatel pak spatřuje pochybení ve vztahu k výpočtu normativních nákladů, neboť
správní orgány nesmyslně použily sloupec týkající se Prahy, přestože stěžovatel bydlí v Chebu.
[11] Podle správního orgánu stěžovatel předložil výpis z účtu, z něhož je patrné, že jsou na něj
pravidelně připisovány finanční prostředky. Pokud měl správní orgán pochybnosti, odkud
pocházejí a zda s nimi bude moci stěžovatel dále disponovat, měl jej vyslechnout. Jestliže
tak neučinil, porušil zásadu legitimního očekávání, jakož i §2 odst. 4, §3 a §50 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
[12] Konečně stěžovatel namítá, že správní orgán nedbal své zákonné povinnosti zkoumat
přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života podle §174a zákona
o pobytu cizinců. Toto ustanovení je výčtem zahrnujícím minimální množinu posuzovaných
faktorů. Proto se správní orgán musí vypořádat se vším zde uvedeným. Správní orgán pochybil,
pokud se nepokusil skutkové okolnosti pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí zjistit z úřední
povinnosti a neprovedl tak základní úkon, jako je výslech. Ekonomické důvody jsou rovněž
jedním z posuzovaných kritérií a vzhledem k rozvinutým vazbám na území ČR stěžovatel
disponoval finančními prostředky. Správní orgány tyto skutečnosti odmítly v rozporu se zákonem
posoudit ve prospěch stěžovatele. S ohledem na povinnost zakotvenou v §3 správního řádu měl
správní orgán stěžovatele vyslechnout k problematice uvedené v §174a zákona o pobytu cizinců,
nebo jej vyzvat k vyjádření v tomto směru, případně se měl snažit zjistit relevantní skutečnosti
sám jinak. Nedostatečným vypořádáním došlo též k porušení §68 odst. 3 správního řádu.
[13] Žalovaná se k obsahu kasační stížnosti nijak nevyjádřila a pouze odkázala na napadený
rozsudek a napadené rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud úvodem poznamenává, že stěžovatel přímo nespecifikoval,
jaké závěry krajského soudu považuje za nesprávné, s právním posouzením věci soudem nijak
nepolemizuje a jeho výtky míří pouze proti správním orgánům. Stěžovatel spíše zopakoval
některé argumenty uplatněné již v odvolání. Krajský soud se přitom se všemi námitkami důsledně
vypořádal a nelze mu v tomto ohledu nic vytýkat. Je proto třeba zdůraznit, že kvalita a obsah
posouzení věci soudem odpovídá kvalitě a míře konkretizace stížnostních bodů (k tomu srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54,
či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 - 42). Nejvyšší správní soud proto všechny námitky
vypořádal adekvátně tomu, že stěžovatel v nich nijak konkrétně nepolemizuje se závěry krajského
soudu.
[17] Námitka, podle které správní orgán nesplnil svou poučovací povinnost, když stěžovatele
vyzýval k doplnění dokladů k žádosti, je zčásti nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť
jde nad rámec žaloby. V žalobě stěžovatel tvrdil, že poučovací povinnost nebyla dostatečně
splněna, protože správní orgán nesprávně vypočítal normativní náklady na bydlení. Z tohoto
důvodu byla výzva matoucí a je třeba na ni hledět, jako by nebyla vůbec učiněna. V kasační
stížnosti dovozuje nesplnění poučovací povinnosti ze zcela jiného důvodu, když tvrdí,
že výslovně požádal o opakovanou výzvu, pokud správní orgán nesdílí jeho přesvědčení,
že vše doložil dostatečně. Nesplnění poučovací povinnosti tedy dovozuje z ignorace tohoto
požadavku. Nejvyšší správní soud proto považuje tuto námitku za nepřípustnou. Žalobní bod
je tvořen jak skutkovou, tak právní specifikací důvodu, pro který žalobce považuje rozhodnutí
za nezákonné (či jinak vadné). Žalobní bod byl proto v případě stěžovatele tvořen zcela jinou
skutkovou, a částečně i právní argumentací. Nad rámec nutného však Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že stejnou námitkou (jak byla formulována v kasační stížnosti) se zabývala
již žalovaná v napadeném rozhodnutí (str. 8), kde uvedla, že tvrzený požadavek nemohl
stěžovatel správnímu orgánu sdělit ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, neboť
tohoto práva vůbec nevyužil, a jeho námitka se tak opírá o nepravdivé tvrzení.
[18] Pokud stěžovatel rovněž namítá, že výzva byla obecná a nebylo mu z ní zřejmé,
co má doložit, pak tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí. Stěžovatel ke své žádosti předložil
nájemní smlouvu, z níž vyplývalo, že nad rámec platby nájemného platí ještě náklady za dodávky
služeb uvedených v nájemní smlouvě, ale jejich výši nijak nedoložil. Ve výzvě ze dne 22. 2. 2017
byl výslovně upozorněn, že nelze přihlédnout k dokladu o zajištění ubytování, jelikož ze smlouvy
je patrné, že neprokazuje celkové skutečné náklady na bydlení, protože stěžovatel platí
ještě dodávky služeb, které nejsou zahrnuty v nájemném. Není tedy pravdou,
že by stěžovatel až z rozhodnutí zjistil, proč jím předložené doklady nebyly akceptovány.
Stejně tak již v předmětné výzvě bylo uvedeno, proč nelze přihlédnout k výpisu z účtu. Stěžovatel
byl výslovně poučen, jaké konkrétní skutečnosti má doložit, a nad rámec toho byl dále
instruován, co a jakým způsobem může ještě dokládat. Námitka stěžovatele tak není důvodná.
[19] Jestliže stěžovatel pouze konstatoval, že spatřuje pochybení ve výpočtu normativních
nákladů na bydlení kvůli použití částky týkající se Prahy, přestože žije v Chebu, pak Nejvyšší
správní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž krajský soud vysvětlil,
že použití této nejvyšší částky přímo vyplývá ze zákona. S tímto závěrem stěžovatel nijak
nepolemizuje a jen uvádí, že postup správních orgánů je nesmyslný. Pokud je však odůvodněn
výslovným zněním zákona, je stěžovatelova námitka zcela lichá.
[20] Co se týče předloženého výpisu z účtu, z něhož vyplývá, že stěžovatel má ještě další
příjmy, stěžovatel nijak nezpochybňuje požadavek správních orgánů na doložení původu
finančních prostředků a svou kasační námitku založil na tom, že správní orgány měly stěžovatele
za tímto účelem vyslechnout, a pokud tak neučinily, postupovaly v rozporu se správním řádem.
V těchto mezích se věcí Nejvyšší správní soud zabýval a námitce stěžovatele nepřisvědčil.
[21] V rozsudku ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013 - 43, Nejvyšší správní soud uvedl,
že podle zákona o pobytu cizinců je správní orgán „oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li
to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona
cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho
účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství“, a dále že „[o]becná úprava dokazování ve správním
řádu počítá pouze s výslechem svědeckým; výslech účastníků připouští §141 odst. 6 ve sporném řízení, nelze-li
dokazovanou skutečnost prokázat jinak. Ustanovení §51 odst. 1 správního řádu ovšem zdůrazňuje, že výčet
důkazních prostředků je demonstrativní, a že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Ustanovení
§169 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. je v tomto ohledu nutno považovat za další zákonem výslovně upravenou
možnost provést účastnický výslech“. V rozsudku ze dne 20. 2. 2014, č. j. 4 As 166/2013 - 25, Nejvyšší
správní soud konstatoval, že i o důkazním prostředku výslechu účastníka řízení „platí, že správní
orgán není důkazními návrhy vázán a rozhodne, jaké důkazy provede v rozsahu potřebném ke zjištění stavu věci
(§52 správního řádu)“ (obdobně též rozsudek ze dne 6. 2. 2014, č. j. 6 As 147/2013 - 29).
[22] I v případě důkazního návrhu účastníka řízení tedy judikatura nechává na úvaze správního
orgánu, zda výslech účastníka provede. Z ničeho však nevyplývá povinnost takový výslech
provést. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že své stanovisko mohl stěžovatel
vyjádřit prostým vyjádřením svých tvrzení ve věci, které nemuselo mít formu jeho výslechu.
Naopak tak stěžovatel učinit měl, neboť byl výslovně vyzván, aby původ finančních prostředků
doložil. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nebyl správní orgán povinen relevantní skutečnosti
sám iniciativně zjišťovat a provádět výslech stěžovatele, který na výzvu dostatečně nereagoval,
a výslech tedy ani nenavrhl. Řízení zahajovaná na žádost (jak je tomu i v této věci) nejsou
zpravidla ovládána zásadou vyšetřovací. Je zejména v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu
orgánu alespoň na výzvu předložil všechny potřebné podklady. Správní orgány při zjišťování
skutkového stavu vychází z podkladů, které mají k dispozici.
[23] Také co se týče posuzování dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života
cizince, stojí judikatura správních soudů (a to dokonce i ve vztahu ke správnímu vyhoštění,
které se ukládá v řízením zahajovaném ex offo) na tom, že správní orgán při zjišťování
podstatných skutečností zpravidla může vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí účastník,
resp. nemůže dál, než kam jej účastník pustí. To však neplatí v případě, jestliže jsou relevantní
skutečnosti správnímu orgánu v době rozhodování známy nebo v průběhu
správního řízení vyšly najevo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, Sb. NSS č. 2412/2011).
[24] V nyní posuzovaném případě zohlednily správní orgány všechny skutečnosti,
které v řízení vyšly najevo. Přihlédly k tomu, že stěžovatel žije na území ČR již od roku 2004
a že zde má ekonomické vazby. Stejně tak však zohlednily, že jeho rodinný život je realizován
na území Ukrajiny, kam pravidelně jezdí. Tato zjištění stěžovatel nijak nerozporuje. Pouze obecně
namítá, že správní orgány nezjistily dostatečně skutkový stav. Nicméně nad rámec uvedených
zjištění netvrdil ani ve správním, ani v soudním řízení žádné okolnosti, které by měly být dále
zohledněny. Lze tedy uzavřít, že skutkový stav byl ohledně dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života stěžovatele zjištěn dostatečně a v souladu se zákonem.
[25] Nejvyšší správní soud nepovažuje, shodně s krajským soudem, dopady rozhodní
o zamítnutí žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu stěžovatele za nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatele. Při posuzování přiměřenosti zásahu do práv
cizince musí správní orgán vážit kritéria, která vypočítává ustanovení §174a zákona o pobytu
cizinců, avšak nemusí v rozhodnutí všechna zde uvedená kritéria vyjmenovat a předjímat u nich
případný dopad na rozhodnutí. Postačí výslovně zohlednit důvody, které jsou v daném případě
specifické a nikoliv ty, které žádným způsobem nevyplývají z průběhu řízení (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 - 34). Správní orgány
v daném případě neopomněly posuzovat přiměřenost zásahu do stěžovatelových práv ve smyslu
§174a zákona o pobytu cizinců.
[26] Jak bylo již uvedeno, správní orgány zohlednily všechny rozhodné skutečnosti, které
v řízení vyšly najevo. Není pravdou, že by nepřihlédly k ekonomickým vazbám stěžovatele,
nicméně jejich narušení nepovažovaly za nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromého
a rodinného života. V této otázce odkazuje Nejvyšší správní soud na odůvodnění napadeného
rozsudku, s nímž souhlasí. Stěžovatel může využít i jiné možnosti, jak dále realizovat svou
podnikatelskou činnost na území ČR, případně svou ekonomickou situaci může řešit v zemi
původu. Krajský soud správně poznamenal, že doložené příjmy z podnikatelské činnosti
v ČR nejsou tak vysoké, aby si je stěžovatel nemohl odpovídajícím způsobem zajistit
i na Ukrajině. Veškeré rodinné vazby má pak stěžovatel rovněž v zemi původu, a jelikož
za rodinou pravidelně jezdí, neztratil v domovské zemi sociální kontakt. Lze tedy uzavřít,
že i otázka přiměřenosti dopadů rozhodnutí byla posouzena v souladu se zákonem.
[27] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
nerozhodoval, jelikož rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po provedení
nezbytných procesních úkonů. Odkladný účinek vyvolává účinky jen do skončení řízení
před soudem. Rozhodnutí o odkladném účinku tak skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo
smyslu.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
[30] Stěžovatel zaplatil soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve výši 1 000 Kč. Jelikož Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku
nerozhodoval, povinnost zaplatit soudní poplatek stěžovateli nevznikla. Podle ustanovení §10
odst. 1, věty druhé, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek.
Jelikož stěžovatel uhradil soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč nad rámec své poplatkové povinnosti, rozhodl Nejvyšší správní
soud o vrácení přeplatku, který tímto způsobem vznikl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. dubna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu