ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.84.2014:37
sp. zn. 9 Azs 84/2014 – 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: N. V. H., zast. JUDr.
Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 28. 12. 2012, č. j. MV-4878-4/SO/sen-2011, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 11 A 17/2013 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rací soudní poplatek ve výši 1000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce JUDr. Matouše Jíry, advokáta
se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorát
cizinecké policie Praha, zrušila žalobci svým rozhodnutím ze dne 6. 10. 2010, č. j. CPPH-
080855/Cl-2009-60, povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Žalobce dle mínění policie
neplnil účel, pro nějž bylo povolení uděleno, protože opožděně nastoupil ke studiu na střední škole.
Toto studium bylo posléze ukončeno, neboť žalobce nesplnil podmínku znalosti vyučovacího
jazyka a nevyužil ani možnosti český jazyk studovat na akreditovaném pracovišti Univerzity
Karlovy. Žalovaná zamítla následné odvolání žalobce a rozhodnutí policie potvrdila, protože
se ztotožnila s názorem, že žalobce je povinen plnit účel pobytu po celou jeho dobu.
Citované rozhodnutí žalované stěžovatel napadl žalobou podanou u Městského soudu
v Praze. Ten ji rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 11 A 17/2013 – 43, zamítl. Soud zjistil,
že se žalobcem bylo dne 4. 9. 2009 zahájeno správní řízení, protože nenastoupil ke studiu na střední
škole. Ke studiu žalobce nastoupil dne 21. 9. 2009, dne 11. 11. 2009 však jeho studium bylo
ukončeno pro nedostatečné jazykové znalosti. Dále městský soud zjistil, že žalobce absolvoval
integrační jazykový kurz od 22. 4. 2010 do 19. 10. 2010. Na základě těchto skutečností městský
soud dospěl k závěru, že žalobce v době mezi ukončením studia na střední škole a nástupem
na jazykový kurz neplnil účel, pro který mu byl pobyt v České republice povolen, a proto bylo
zrušení povolení k dlouhodobému pobytu důvodné.
Proti tomuto rozsudku městského soudu nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel ve své včasné kasační stížnosti výslovně uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm.
a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“); namítal tedy nesprávné posouzení právní otázky městským soudem a vady
v řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgány vycházely, nemá oporu
ve spisech. Podle obsahu uplatnil i důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
Uvedené vady stěžovatel spatřuje zejména v tom, že policie vydala rozhodnutí o zrušení
povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy stěžovatel prokazatelně plnil účel, pro který bylo
vízum uděleno. Účastnil se totiž jazykového kurzu pořádaného v rámci programu Evropské unie.
Podle stěžovatele je rozhodující, že ke dni rozhodnutí správního orgánu studoval, naopak není
významné, že v minulosti účel svého pobytu neplnil. Správní orgány pochybily tím, že jejich závěr
o neplnění účelu pobytu nevycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování. Stejně
tak pochybil i soud, který nezohlednil skutkový a právní stav v době rozhodování žalované.
Dále stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože soud
nevypořádal všechny žalobní námitky. Správní orgány totiž na jeho věc aplikovaly zákonná
ustanovení týkající se dlouhodobého víza, která se ovšem na povolení k dlouhodobému pobytu
použijí pouze obdobně. Tím, že zákonodárce užil výrazu obdobně namísto výrazu stejně, dal najevo,
že správní orgán má v případě rozhodování o povolení k dlouhodobému pobytu prostor
pro uvážení a citlivější přístup. Městský soud se s touto námitkou měl vypořádat.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho
kasační stížnosti odkladný účinek.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaná ve vyjádření plně odkázala na své rozhodnutí. Zároveň uvedla, že pro přiznání
odkladného účinku není důvod. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Na toto vyjádření reagoval stěžovatel, který rozvedl důvody, pro které by odkladný účinek měl být
přiznán.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud se dle jeho
mínění nevypořádal s námitkou významu slova obdobně v §46 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2012
(„zákon o pobytu cizinců“). Podle stěžovatele toto slovo poskytuje správnímu orgánu větší prostor
pro správní uvážení.
Nejvyšší správní soud se z povahy věci musel touto námitkou zabývat přednostně, neboť
nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum. Dospěl přitom k závěru,
že městský soud se s námitkou stěžovatele vypořádal. Výslovně uvedl, že „[z] textu ustanovení
§37 odstavec 1 a §46 odstavec 1 zákona o pobytu vyplývá, že správní úřad nemá zákonodárcem vytvořený
prostor pro správní uvážení, zda v tom kterém konkrétním případě je na místě zrušení pobytu
či nikoli, neboť zákon jasně stanoví, že ‚policie zruší platnost povolení k pobytu‘.“ Byť stěžovatel s tímto
hodnocením nesouhlasí, z napadeného rozsudku vypořádání žalobní námitky patrné je. Námitka
nepřezkoumatelnosti tak není důvodná. Zda je toto posouzení správné, bude řešeno v následujících
odstavcích.
Rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu bylo ve věci žalobce vydáno podle
§37 odst. 1 písm. b) ve spojení s §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. První věta §46 odst. 1
zákona o pobytu cizinců stanoví: Pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně §31 odst. 1 a 4,
§33, 34, 37, 38, §55 odst. 1, §56, §58 odst. 3 a §62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum.
Stěžovatel tvrdí, že použití výrazu obdobně svědčí o záměru zákonodárce vytvořit prostor pro
uvážení při rozhodování ve věcech povolení k dlouhodobému pobytu. Této námitce Nejvyšší
správní soud nemohl přisvědčit. Výklad právních předpisů by měl přiřazovat pojmům jejich obvyklý
jazykový smysl, neexistují-li důvody, aby bylo postupováno jinak. Výraz obdobně má ovšem
v právních textech svůj ustálený význam, který je vyložen v Legislativních pravidlech vlády,
schválených usnesením vlády č. 188 ze dne 19. 3. 1998, ve znění pozdějších předpisů (dostupná
na www.vlada.cz). Podle čl. 41 odst. 1 Legislativních pravidel vlády „[s]lovo ‚obdobně‘ ve spojení
s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje
na vymezené právní vztahy v plném rozsahu.“ Legislativní pravidla vlády, jakkoliv nepředstavují sama
o sobě pramen závazný pro rozhodování soudu, mohou být výkladovým vodítkem při interpretaci
právních předpisů. Význam, který stěžovatel přičítá slovu stejně, tak v právním textu představuje
právě výraz obdobně. Není tedy důvodná námitka, že by správní orgány měly při rozhodování
o povolení k dlouhodobému pobytu postupovat mírněji či s větším prostorem pro vlastní úvahu.
Další z námitek zpochybňuje hodnocení žalované a městského soudu, podle kterých
je cizinec povinen plnit účel povolení po celou dobu svého pobytu. Podle stěžovatele lze z §37
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců dovodit, že pro rozhodnutí o případném zrušení povolení
k pobytu je rozhodující stav ke dni vydání rozhodnutí, neboť podle tohoto ustanovení ministerstvo
zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno. Právě
z přítomného času slovesa plní je nutno dovodit, že cizinec musí plnit dotyčné povinnosti
v okamžiku rozhodování správního orgánu.
Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť významem výrazu (ne)plní
se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 13. 3. 2008,
č. j. 5 As 51/2007 – 105, Nejvyšší správní soud uvedl, že „odmítá formalistický výklad stěžovatele,
že se ustanovení §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství [pozn. NSS: zákon č. 40/1993 Sb.] vztahuje
pouze na chování cizince v době podání žádosti, a nikoliv již na jeho předchozí působení na území České republiky,
neboť taková interpretace se příčí smyslu a účelu uvedené normy. Ke gramatickému výkladu stěžovatele i žalovaného
nutno podotknout, že z gramatického hlediska u slovesa plnit (resp. jeho třetí osoba jednotného čísla – plní) se jedná
o slovesný vid nedokonavý. Slovesný vid je jednou z mluvnických kategorií, které se určují u slovesa. Zatímco
vid dokonavý je ‚punktuální stav‘ - něco se jednou stane a je to dokonáno, dokončeno (př.: donést, přijít, zavolat,
sníst, vypadnout, vyskočit, splnit…), nedokonavý vid je zpravidla děj probíhající nebo trvající - něco je nějakou dobu
konáno, nikoli však již dokonáno (př.: nést, nosit, jít, chodit, volat, jíst, padat, skákat, plnit…). Z tohoto výkladu
je nutné vyvodit, že žadatel měl plnit stanovené povinnosti od začátku doby, kdy tyto žadateli vznikly.“
Tento náhled si Nejvyšší správní soud podržel i v rozsudku ze dne 20. 8. 2009,
č. j. 5 As 39/2009 - 81. Ani v projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod, proč
se od tohoto náhledu odklonit. Byť se citované rozsudky zabývaly §7 odst. 1 písm. e) zákona
o státním občanství, jejich úvahy o významu slovesa plní jsou s ohledem na jejich mluvnický obsah
a podobnou konstrukci §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců plně přenositelné.
Ve prospěch úvah stěžovatele nesvědčí ani smysl vykládaného ustanovení. Zákon o pobytu
cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn,
např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území
České republiky vykonávány (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011,
č. j. 7 As 82/2011 – 81). Smyslu povolení pobytu za určitým účelem by se příčila situace, kdy by
cizinec po většinu doby platnosti povolení k pobytu účel pobytu neplnil a teprve v době zahájení
řízení směřujícího ke zrušení jeho povolení k pobytu by své porušování zákona napravil. Uznání
takové „účinné lítosti“ by jen podporovalo vypočítavé jednání směřující k nedodržování zákona.
I z toho důvodu je třeba zákonný text „jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno“ chápat tak,
že cizinec je povinen plnit účel, pro který mu bylo vízum či povolení k pobytu uděleno, zásadně
po celou dobu svého pobytu. Není tak důvodná námitka, že správní orgány měly posuzovat jednání
stěžovatele pouze k době svého rozhodování.
Výše uvedené úvahy předurčují též hodnocení poslední námitky, podle které skutková
podstata, z níž správní orgány vycházely, nemá oporu ve spisech. Stěžovateli bylo povolení
k pobytu uděleno od 17. 4. 2009 do 30. 6. 2010 za účelem studia. Na střední školu stěžovatel
nastoupil se zpožděním dne 21. 9. 2009, a to až po zahájení správního řízení o zrušení platnosti
povolení k pobytu. Své studium na škole ukončil 11. 11. 2009 a až dne 22. 4. 2010 se začal účastnit
jazykového kurzu [povaha tohoto kurzu nebyla z hlediska naplnění požadavků §64 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců v řízení sporná, Nejvyšší správní soud ji proto nehodnotil]. Po dobu více
než pět měsíců tak neplnil účel, pro který mu bylo povolení k pobytu uděleno. Je to právě tento
časový úsek, pro který došlo ke zrušení stěžovatelova povolení k pobytu. Jak již bylo vysvětleno
výše, i tento časový úsek je pro hodnocení významný; žalovaná tak nepochybila, pokud
z něj při hodnocení skutkové podstaty vyšla. Závěr o tom, že stěžovatel neplnil svou zákonnou
povinnost, tedy ve správním spisu oporu má a vznesená námitka tak není důvodná.
Lze uzavřít, že městský soud posoudil věc správně. Stěžovatel byl povinen plnit účel,
pro který mu byl pobyt povolen, zásadně po celou dobu svého pobytu. Protože účel svého pobytu
po několik měsíců neplnil, správní orgány měly důvod pro zrušení stěžovatelova povolení
k dlouhodobému pobytu. Opačný závěr neodůvodňuje ani ta skutečnost, že stěžovatel posléze svou
zákonnou povinnost zase plnit začal.
V. Závěr
Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110
odst. 1, poslední věty, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. O návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti samostatně nerozhodoval, neboť o kasační stížnosti samotné rozhodl bezodkladně
po obdržení správního spisu a po vykonání nezbytných procesních úkonů v řízení.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její
úřední činnosti. O žádosti stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud nerozhodl, stěžovatel proto nebyl povinen k úhradě soudního poplatku za tuto žádost.
Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu rozhodl tak, že stěžovateli se vrací uhrazený soudní
poplatek ve výši 1000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu