ECLI:CZ:NSS:2021:9.AZS.84.2021:23
sp. zn. 9 Azs 84/2021 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: L. H., zast. Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 10. 2020, č. j. CPR-33047-2/ČJ-2020-930310-V241, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2021, č. j. 41 A
66/2020 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem Purkyňova 787/6,
Ostrava, se n ep ři zn áv á odměna za zastupování.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 31. 8. 2020, č. j. KRPB-166469-13/ČJ-2020-060022-SVZ, rozhodla
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké
policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3., 4. a 6.
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o správním vyhoštění žalobce
a stanovila dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
v délce 3 let.
[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaná prvostupňové rozhodnutí změnila ve výroku
týkajícím se lhůty k vycestování a ve zbytku jej potvrdila.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Brně zamítl. Nesouhlasil s tím,
že by správní orgán pochybil, pokud si nevyžádal závazné stanovisko ministerstva,
zda je vycestování cizince možné. K tomu poukázal na příslušnou právní úpravu, podle níž není
dána povinnost správního orgánu vyžádat závazné stanovisko v tom případě, že cizinec pochází
z bezpečné země původu a neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
skutečnému nebezpečí. Žalobce zmínil hrozící nebezpečí v podaném odvolání, a to ve zcela
obecné rovině s tím, že po poradě s právníkem důvody doplní; to však neučinil. Za nedůvodnou
považoval i námitku týkající se nepřiměřenosti stanovení doby zákazu vstupu na území členských
zemí Evropské unie.
II. Argumenty kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel namítal, že žalovaná nesprávně vyhodnotila existenci překážek vycestování,
a to zejména s ohledem na to, že se nezabývala tvrzeními stěžovatele o hrozící újmě. Poukázal
na odůvodnění napadeného rozsudku a konstatoval, že se soudem nemůže souhlasit, že žalovaná
tuto otázku vyhodnotila dostatečně, neboť stěžovatel v odvolání jasně uvedl, že mu v případě
návratu do Maroka hrozí nebezpečí vážné újmy. Žalovaná však tvrzení stěžovatele ignorovala,
přičemž tento způsob vypořádání odvolacích námitek přijal i soud a zatížil totožnou vadou
nezákonnosti i napadený rozsudek.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti
kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud dále zkoumal podmínky přijatelnosti kasační stížnosti.
[8] Podle §104a odst. 1 s. ř. s., s účinností od 1. 4. 2021, platí, že za podmínky,
kdy před krajským soudem rozhodoval o věci specializovaný samosoudce, a tato kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní
soud jako nepřijatelnou (změna na základě novely soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb.). Z důvodové zprávy k této novele je zřejmé, že jejím účelem je urychlení soudního přezkumu
rozhodnutí a dalších aktů správních orgánů, a to ve fázi před Nejvyšším správním soudem. Věcné
přezkoumání pravomocného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem má
probíhat pouze v případech, kdy je to důležité nejen pro samu posuzovanou věc, ale i pro plnění
základní role Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech správního
soudnictví, kterou je sjednocování judikatury správních soudů.
[9] Nejvyšší správní soud předně posoudil, zda se právní úprava na nyní projednávanou věc
užije, přičemž shledal, že krajský soud rozhodl dne 7. 4. 2021, tedy po nabytí účinnosti novely
s. ř. s. (srov. k tomu čl. II - Přechodné ustanovení zákona č. 77/2021 Sb.), a proto se na nyní
projednávanou věc nová právní úprava aplikuje.
[10] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k hodnocení toho, zda kasační stížnost splňuje
podmínky pro její přijetí k věcnému projednání a zkoumal, zda ve věci rozhodoval specializovaný
samosoudce a zda svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou.
[11] Podle §31 odst. 2 s. ř. s. ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění rozhoduje
specializovaný samosoudce. První podmínka tedy splněna byla.
[12] Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního odkazuje zdejší soud na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
Ačkoli se tak vyjádřil ve vztahu k předcházející právní úpravě nepřijatelnosti, která pamatovala
pouze na posuzování ve vztahu k mezinárodní ochraně, závěry plynoucí z této judikatury jsou
přiměřeně uplatnitelné také v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud přesah vlastních
zájmů stěžovatele neshledal. Kasační stížnost je nepřijatelná.
[13] Stěžovatel argumentaci uplatněnou v kasační stížnosti omezil pouze na námitku
nesprávného vyhodnocení existence překážek k vycestování. Podle něj žalovaná pochybila, pokud
nepřihlédla k jeho tvrzení o hrozícím nebezpečí v zemi původu a nevyžádala si závazné
stanovisko k vycestování.
[14] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl dne 31. 8. 2020 zajištěn policejní hlídkou
na benzinové čerpací stanici na dálnici D 46, neboť nepředložil žádný cestovní doklad
k prokázání své totožnosti ani žádné oprávnění k pobytu. Stěžovatel dle své výpovědi přijel
na území České republiky ukrytý v návěsu kamionu. K dotazu správního orgánu,
zda mu v případě návratu do země původu hrozí mučení, trest smrti, nelidské nebo ponižující
zacházení nebo trest nebo jiné vážné nebezpečí, uvedl, že mu nic takového nehrozí. Teprve
v odvolání zcela obecně uvedl, že mu v případě návratu do země původu hrozí skutečné
nebezpečí vážné újmy, které nijak nespecifikoval. Pouze konstatoval, že odvolání doplní
po poradě s právníkem, což však neučinil.
[15] Podle §120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců [p]olicie v rámci rozhodování o správním
vyhoštění podle §119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování
cizince je možné (§179); to neplatí, pochází-li cizinec z bezpečné země původu podle jiného právního předpisu
a neuvedl-li skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle §179.
[16] Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém rozsudku
ze dne 15. 1. 2021, č. j. 8 Azs 153/2020 - 36, v němž konstatoval, že „správní orgán není povinen
si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, jestliže cizinec pochází z bezpečné země původu a neuvede-li
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle §179 zákona o pobytu cizinců.“
[17] Podle §2 bodu 14. vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a o dočasné
ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, považuje Česká republika Maroko za bezpečnou
zemi původu. Na tuto skutečnost správně poukázal i krajský soud a ani zdejší soud proto nemá
pochyby o splnění první podmínky shora citované právní úpravy.
[18] Co se týče druhé podmínky, tedy toho, zda uvedl cizinec skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle §179 zákona o pobytu cizinců, i v tomto
hodnocení neshledal zdejší soud pochybení krajského soudu. Stěžovatel při pohovoru uvedl,
že mu žádné nebezpečí nehrozí. V odvolání pak zcela obecně konstatoval, že se v případě
návratu do země původu obává, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Toto obecné
tvrzení nijak blíže nerozvedl ani později. Krajský soud v napadeném rozsudku správně
konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádné hájitelné tvrzení o tom, že by mu v Maroku hrozilo
nebezpečí špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, neboť vůbec neuvedl, v čem by takové nebezpečí mělo spočívat. Je sice povinností
správního orgánu zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i neprospěch vyhošťovaného cizince, avšak je zejména v zájmu tohoto cizince, aby v rámci řízení
uvedl konkrétně, čeho se obává. Pokud jsou tvrzení cizince neurčitá a nedůvěryhodná, nelze
předpokládat, že by ministerstvo shledalo existenci důvodů znemožňujících vycestování
za předpokladu, že pochází cizinec z bezpečné země. Obdobně ve věcech udělení mezinárodní
ochrany platí, že správní orgán vychází zejména z tvrzení žadatelů o azyl; břemeno tvrzení leží
tedy primárně na tomto žadateli a je na něm, aby uvedl dostatek důvodů, které má správní orgán
prověřit (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2020,
č. j. 7 Azs 250/2020 - 33). Byť se v tomto řízení nejedná o řízení o žádosti, formulace citovaného
ustanovení zákona o pobytu cizinců je jasně dána tak, že je právě na cizinci, aby rozhodné
skutečnosti tvrdil. Bylo proto na stěžovateli, aby správnímu orgánu předložil taková tvrzení,
z nichž by bylo možné dovodit, že může být vystaven skutečnému nebezpečí. To však stěžovatel
neučinil, jak správně uvedl již krajský soud. Nejvyšší správní soud proto v postupu krajského
soudu neshledal jakékoli pochybení.
[19] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o samotné kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení
po provedení všech nezbytných přípravných procesních úkonů. Za této situace by rozhodnutí
o odkladném účinku bylo nadbytečné a neúčelné.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že jsou naplněny podmínky §104a s. ř. s., jak je již shora uvedeno. Kasační stížnost
pro uvedené shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[21] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1,
větou první, s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
[22] Usnesením krajského soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 41 A 66/2020 - 15, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta, advokát se sídlem Purkyňova 787/6,
Ostrava. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první
téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[23] Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci nepřiznal odměnu za žádný úkon, neboť
dospěl k závěru, že nemohl mít pro stěžovatele žádný přínos. Důvod, pro který zákon umožňuje
ustanovit účastníkovi zástupce, jehož odměnu hradí stát, je zajištění ochrany práv a právem
chráněných zájmů i těch účastníků, kteří by sami nebyli schopni hradit si zastoupení právním
profesionálem. Stát tedy ustanovenému zástupci hradí odměnu pouze za ty úkony právní služby,
které skutečně mohly ochraně těchto práv sloužit. Odporovalo by smyslu a účelu právní úpravy,
pokud by ustanovený zástupce mohl úspěšně nárokovat odměnu za libovolný počet úkonů,
aniž by byl zřejmý jejich přínos pro zastupovaného účastníka řízení (srovnej také rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2010 - 59, nebo ze dne 12. 7. 2012,
č. j. 1 As 98/2012 - 21).
[24] Ustanovený zástupce sepsal v projednávané věci kasační stížnost, jejíž odůvodnění
v jedné části pouze kopíruje odůvodnění napadeného rozsudku a v části druhé odpovídá
námitkám obsaženým již v podané žalobě. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že tato
argumentace nemohla projednávané věci nic přinést a za takový úkon zástupci odměna nenáleží.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu