ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.96.2015:37
sp. zn. 9 Azs 96/2015 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: S. B.
zast. Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2 , proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 3. 2014, č. j. OAM-61/LE-PA03-P12-R2-2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2015, č. j. 62 Az 8/2014 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátu se sídlem
Helénská 1799/4, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] V žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel uvedl, že je náboženského vyznání
protestant, od roku 2007 je členem strany MAK-Mouvement Autonome Kabyle, což je hnutí
berberského etnika za autonomii Kabylie. Z důvodu studia nikdy nekonal vojenskou službu,
absolvoval gymnázium a univerzitu v Tizi Ouzu. Pracoval osm měsíců jako učitel francouzštiny.
Jako důvod, proč opustil zemi původu, uvedl, že v Alžírsku není obecně bezpečno, má strach
z policie, protože je podezírán ze spolupráce s teroristy, dále neuznávali v Alžírsku identitu
Kabylské menšiny a Alžírská vláda chce, aby všichni v Alžíru byli arabové a muslimové.
V pohovoru dne 17. 3. 2010 uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany. V souvislosti
se svým náboženským vyznáním konstatoval, že každý křesťan může mít u sebe jen jednu bibli.
Stávalo se mu, že při návratu z kostela jej četníci šacovali a pokud měl nějaké nepovolené
materiály, tak mu je sebrali, a proto již dokumenty a CD u sebe nenosil. Jednou po něm
vyžadovali spolupráci, chtěli ho vydírat kvůli víře, ale odmítl. Jednou byl zadržen policisty na dva
dny, protože ho podezírali z podpory teroristických aktivit. Byl mu předložen seznam teroristů,
z nichž některé znal, ale pak byl propuštěn a chtěli po něm, aby s policií spolupracoval.
Na konkrétní otázku ohledně problémů se státními orgány v zemi původu uvedl, že žádné neměl,
měl jen problémy s otcem. Pokud se týká činnosti pro MAK, s tím problémy neměl, ale někdy
jsou členům činěny překážky.
[3] Rozhodnutím ze dne 22. 3. 2010 žalovaný žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 2 zákona o azylu. Toto rozhodnutí bylo Krajským soudem v Brně zrušeno a věc
vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
[4] V doplňujícím pohovoru stěžovatel uvedl, že cestovní doklad mu vydala radnice města
Tizi – Ouzou, vízum si zařídil na velvyslanectví, kde vyplnil žádost o vízum a povolení ke studiu
Masarykovy univerzity v Brně. Neměl pevné náboženství, nebyl muslim, ale dostával informační
letáky od protestantů a nyní vyznává protestantství. K otázce teroristických útoků konstatoval,
že z alžírských tradic vyplývá konat různé útoky, byly směrovány i na jeho osobu z důvodu
protestantské víry. Byl podezírán ze spolupráce se skupinou Katibad AL-ANSAR. Policie mu
řekla, že byl občas viděn s teroristy, že jej často viděli mimo domov, mimo bydliště s rodiči,
a to jim stačí k tomu, aby jej považovali za teroristu. Potvrdil, že s některými islámskými teroristy
se zná, jako děti se stýkali. I když věděl, že jsou součástí teroristických skupin, běžně se s nimi
potkával. Protože je podezírán ze sympatií k uvedenému hnutí, mohl by být zadržen. Měl
problémy i z důvodu národnosti (Kabylské etnikum), neboť měl potíže i s přijetím na vysokou
školu. U tohoto pohovoru k otázce jeho aktivit v MAK uvedl, že byl pouze sympatizantem hnutí.
[5] Krajský soud vyhodnotil námitku nevypořádání se žalovaným s jeho stanoviskem tak,
že to, zda žalovaný respektoval či nerespektoval obsah stanoviska nelze vyložit jako porušení
ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). K nerespektování stěžovatelem předložených materiálů uvedl,
že přestože žalovaný reagoval odkazem, že navrhované důkazy byly předloženy v angličtině,
a proto se jimi nezabýval, neboť jazykem řízení je čeština nebo francouzština, tak ve výsledku
se obavami z namítaných důvodů, které byly podloženy anglickými materiály, podrobně
v odůvodnění zabýval.
[6] Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že v daném případě nebyly naplněny znaky
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Přestože stěžovatel byl členem (příznivcem) hnutí
za autonomii Kabylu, sám netvrdil, že z tohoto důvodu byl nějak pronásledován Své problémy
s policií spojoval zejména se vztahem k příslušníkům teroristické skupiny, se kterými se potkával
a znal od dětství, a proto byl vyslýchán místní policií. Stejně tak ve správním řízení
nekonkretizoval žádnou formu pronásledování ohledně jeho náboženského vyznání, jen
poukazoval na obecnou situaci postavení příslušníků křesťanského náboženství. Přestože bylo
potvrzeno, že vyznávání jiné víry než islám, je provázeno určitými omezeními, soud tato omezení
nevyhodnotil jako pronásledování. Neshledal důvod mít pochybnosti o přesvědčivé úvaze
žalovaného ohledně humanitárního azylu. Stěžovatel nesplňoval ani podmínky pro udělení
doplňkové ochrany, neboť mu nehrozí nebezpečí vážné újmy. Je zaručena svoboda pohybu
po zemi, cestování do zahraničí. Stěžovatel potíže s vycestováním do zahraničí neměl. Neúspěšní
žadatelé o azyl, neporušili-li alžírské zákony, nejsou nijak postihováni. Stejně tak není obava ani
z návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[8] Její přijatelnost odvozuje z nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Dále se soud
dopustil pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. To spatřuje
v tom, že soud v aspektech pojmu odůvodněný strach z pronásledování nerespektuje ustanovení
zákona o azylu, kvalifikační směrnice, ani judikaturu.
[9] Namítá, že v žalobě vytýkal žalovanému absolutní ignorování jeho stanovisek a návrhů na
doplnění dokazování. Žalovaný sám výslovně v napadeném rozhodnutí uvedl, že k některým
důkazům nepřihlížel, neboť byly v jazyce anglickém. K části důkazů zřejmě přihlížel, ovšem není
zřetelné ke kterým konkrétně. Proto namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav. Je přesvědčen,
že podstatu žalobní námitky tvořila tvrzení ohledně návrhů na doplnění dokazování
a informačních zdrojů v anglickém jazyce. Hodnocení soudu považuje za nepřezkoumatelné.
[10] Informace obsažené ve správním spise o situaci v zemi původu se nepromítly do závěrů
o odůvodněnosti obav z pronásledování, resp. nebezpečí vážné újmy. Své obavy spojoval s třemi
různými důvody a každému z nich bylo nutné se věnovat jak v rovině subjektivního strachu,
tak objektivní možnosti pronásledování. Zejména u otázky pronásledování z náboženských
důvodů se závěry žalovaného míjí s informacemi ve správním spise. Nehodnocenou otázkou
ve vztahu k §14a zákona o azylu byl hrozící trest za šíření křesťanské víry.
[11] Ze zpráv o zemi původu vyplývají závažné skutečnosti svědčící obavám z pronásledování
z důvodu křesťanské víry. Údajně vzrůstal počet obvinění a zastrašování konvertitů-křesťanů,
kteří byli obviňováni ze svádění od muslimské víry. Domnívá se, že soud hodnotil tuto námitku
nedostatečně. Obdobně i zapojení stěžovatele v aktivitách spojených s kabylskou menšinou
a hnutím MAK nebyly řádně posouzeny v intencích zákonné definice pronásledování.
Hodnocení obav z jednání teroristických skupin nepovažuje též za zákonné. Těžko se lze smířit
s odůvodněním, že si za to může sám, protože se s teroristy stýkal. Stěžovatel poukázal
na skutečnost, že některé z příslušníků zná z místa svého bydliště.
[12] Navrhuje rozsudek krajského soud zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že správní rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany i rozsudek soudu považuje za vydané v souladu s právními předpisy.
Odkazuje na správní spis a vyjádření k žalobě. K námitkám vůči postupu soudu mu nepřísluší
se vyjadřovat. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní
vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje
na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[16] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu.
[17] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku soud uvádí, že vlastní přezkum
rozhodnutí krajského soudu je možný pouze za předpokladu, že toto rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží
i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[18] Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[19] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se krajský soud
nezabýval tvrzením ohledně návrhů na doplnění dokazování a informačních zdrojů v anglickém
jazyce. Dále v žalobě vytýkal žalovanému absolutní ignorování jeho stanovisek a návrhů
na doplnění dokazování.
[20] Soud názor o nepřezkoumatelnosti nesdílí. Nelze se totiž ztotožnit s argumentací
v kasační stížnosti, že podstatu žalobní námitky tvořila tvrzení ohledně návrhů na doplnění
dokazování a informačních zdrojů v anglickém jazyce. V doplnění žaloby, kde byly precizovány
žalobní body, stěžovatel předně namítal, že správní orgán ignoroval jeho stanovisko, kterým
realizoval své právo ve smyslu §36 odst. 2 správního řádu. Správní orgán se nevypořádal
s argumentací, kterou v něm uplatnil. Dále namítal, že ve stanovisku jím uplatněné důkazy, byť
v anglickém jazyce, byly opatřeny překladem do jazyka českého. Proto tvrzení žalovaného,
že k důkazům v anglickém jazyce nemohl přihlédnout, dle stěžovatele nemělo opodstatnění
(viz str. 1-2 doplnění žaloby).
[21] Krajský soud na výše uvedené námitky reagoval, když konstatoval, že správní orgán
respektoval jeho právo uplatnit stanovisko, avšak respektování či nerespektování obsahu
stanoviska předloženého stěžovatelem, nelze vyložit jako porušení ustanovení §36 odst. 2
správního řádu (str. 9 napadeného rozsudku). K druhé části námitky týkající se anglických
podkladů soud uvedl, že obavami, které byly podloženy těmito poklady, se žalovaný ve výsledku
podrobně zabýval (str. 10 rozsudku). Druhá část námitky je hodnocena poměrně stručně, avšak
nikoli nepřezkoumatelně. Krajský soud tak na podstatu uplatněné žalobní námitky reagoval.
Podstatou námitky nebyla možnost uplatňovat podklady v cizím jazyce, popř. že žalovaný
nezohlednil nějaké konkrétní informace z nich plynoucí. Takové skutečnosti v řízení před
krajským soudem stěžovatel nenamítal.
[22] Dále se soud zabýval údajným nesprávným posouzením pronásledování z náboženských
důvodů. Nelze přisvědčit tvrzení, že by se krajský soud touto námitkou zabýval nedostatečně.
Krajský soud ji pečlivě vypořádal na str. 11 napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti uvádí, že „pojem „odůvodněný strach z pronásledování“ [§12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu] je neurčitý právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v tomto případě
přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy ukládající správnímu
orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného stavu věci správní
orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 10. 2003, č. j. 4 Azs 4/2003 - 68). Při tom „informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní
ochrany musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální
a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohádatelné“ (viz rozsudek ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 – 81). V nyní posuzované věci je toho názoru, že požadavky kladené
citovanými rozhodnutími jak na zjištění skutkového stavu, tak na informace o zemi původu byly
splněny.
[23] V azylových věcech je třeba v případě zkoumání odůvodněnosti strachu z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu aplikovat test „přiměřené pravděpodobnosti“: „Přiměřená
pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá-li tento důsledek
v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. K nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu
žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným
jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82).
[24] Soud nezpochybňuje, že vyznávání jiné víry než islámu je v Alžírsku spojeno s jistými
obtížemi, např. je kriminalizováno obrácení muslimů na jinou víru nemuslimy, je problém
s povolováním využívat nemovitosti pro bohoslužby, protestanti mají jen málo oficiálně
povolených kostelů (viz např. Alžírsko, Zpráva o zemi Ministerstva vnitra Velké Británie, ze dne
17. 1. 2013). Nicméně stěžovatel neuváděl, že by se aktivně snažil získávat příznivce
protestantského vyznání, popř. by se zasazoval o konání bohoslužeb na nepovolených místech.
Pouhé vyznání jiné víry nezpůsobuje v zemi původu problémy naplňující pojem pronásledování.
Proto obavy stěžovatele nelze hodnotit jako odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu.
[25] Nelze přisvědčit ani tvrzení o nehodnocení hrozícího trestu za šíření křesťanské víry dle
§14a zákona o azylu, protože stěžovatel vůbec netvrdil, že by se zasazoval někdy v minulosti
o šíření křesťanské víry, popř. někdy v budoucnu o to usiloval.
[26] K námitce, že aktivity stěžovatele spojené s kabylskou menšinou a hnutím MAK nebyly
řádně posouzeny v intencích zákonné definice pronásledování, soud uvádí, že z jím podaných
informací vyplynulo, že byl členem a sympatizantem hnutí MAK, problémy kvůli těmto aktivitám
však nikdy neměl. Pokud jde o setkání se zakladatelem tohoto hnutí po odjezdu ze země a s tím
souvisejících obav po návratu do Alžírska, tak se jedná o ničím nepodložené domněnky.
Z informací o zemi původu navíc vyplývá, že přestože vláda zřejmě neuzná autonomii Kabylu,
tak se nestaví zcela negativisticky k požadavkům Berberů (např. financování výuky berberštiny
na školách). Soud se tak ztotožnil se závěry jak žalovaného, tak krajského soudu, že stěžovateli
kvůli jeho etnické příslušnosti v zemi původu nehrozí nebezpečí pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu.
[27] Jestliže se stěžovatel neztotožňuje s odůvodněním k obavám z jednání teroristických
skupin a s tím souvisejícího chování policie z důvodu, že si za to může sám, protože se s nimi
stýkal, soud konstatuje, že v jeho případě bylo zvolené odůvodnění přiléhavé. Přestože byl
v souvislosti se svými kontakty jednou zadržen policí, byl následně v přiměřené době propuštěn.
Za situace, kdy se znal a občas stýkal s osobami napojenými na teroristické skupiny, lze
považovat aktivitu policie za legitimní. Navíc jeho tvrzení, že je podezírán z podpory terorismu
se jeví jako nedůvodné, protože Alžírsko nikdy nepožádalo o vydání stěžovatele či o něj nikdy
nemělo jakýkoli zájem. Stejně tak mu byl vydán a ponechán cestovní pas s možností vycestovat
do Evropy za studiem. Soud odkazuje nad rámec výše uvedeného i na svou judikaturu, která
konstatovala, že „postih propagace teroristického separatistického hnutí s občasnými teroristickými projevy
ze strany státních orgánů v určité zemi (byť zatížen určitými excesy) nelze považovat za pronásledování z důvodu
podle §12 zákona o azylu.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2006, č. j. 3 Azs 207/2005). Soud
uzavírá, že aktivita policie v tomto konkrétním případě byla zcela přiměřená a nedosáhla patřičné
intenzity pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[30] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce provedl ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou první porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo
obhájce ustanoven [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném
pro posuzovanou věc, (dále jen „advokátní tarif“)] a písemné podání soudu ve věci samé
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] spočívající v sepsání doplnění kasační stížnosti.
Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], dále i 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby
náleží 3 400 Kč. Zástupce stěžovatele doložil soudu osvědčení o registraci k dani z přidané
hodnoty, odměna se proto zvyšuje o částku 1 428 Kč připadající na tuto daň. Celková výše
odměny ustanoveného zástupce tak činí 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu