ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.99.2017:28
sp. zn. 9 Azs 99/2017 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň
JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: R. N.,
zast. Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 9, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 8. 2015, č. j. OAM-209/ZA-ZA14-K07-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2017, č. j. 49 Az 95/2015 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému
rozhodnutí žalovaného. Žalovaný jím rozhodl, že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] V průběhu správního řízení vyšlo najevo, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní
ochranu především kvůli obavě z výhrůžek neznámých soukromých osob a strachu z povolání
do vojenské služby. Krajský soud ve shodě se žalovaným uzavřel, že se nejedná o důvody
k udělení mezinárodní ochrany.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Namítá, že krajský soud nesprávně hodnotil zjištěný skutkový stav a napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný, neboť je založený na obecných skutečnostech a nezohledňuje specifika
jeho věci.
[4] Domnívá se, že v řízení o žalobě byla nepřípustným způsobem uplatněna zásada
koncentrace a nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Krajský soud z některých skutečností
nevycházel, neboť je měl za pozdě uplatněné (např. ze zmínky o tom, že stěžovatel chce zůstat
na území České republiky se svojí matkou), nekriticky přistupoval ke skutkovým zjištěním
žalovaného jen proto, že je stěžovatel nerozporoval (ve správním řízení neměl připomínky
ke shromážděným podkladům rozhodnutí), případně vycházel ze spekulací (zde stěžovatel citoval
z textu odůvodnění rozsudku, dle kterého: „Pokud by se v zemi původu vážně cítil ohrožen, pak mohl
žádost o mezinárodní ochranu podat již dávno.“).
[5] Tvrdí, že soud zlehčoval nebezpečí, které mu na Ukrajině hrozí v souvislosti s výhrůžkami
soukromých osob, jelikož zdůraznil, že stěžovatel tyto osoby nezná a že se jednalo pouze
o verbální výhrůžky. Nesouhlasí také s tím, že by pro konstatování absence účinné ochrany
ze strany státu bylo třeba, aby vyčerpal všechny reálné prostředky. Na jeho věc nedopadají závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, neboť byly
vysloveny za jiných skutkových okolností; v odkazované věci žadatel sám o své vůli zastavil
postup policistů. Stěžovatel nic takového neudělal.
[6] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že stěžovatel své výtky směřuje proti
narativní části rozsudku. Jedinou výjimkou je jeho námitka proti konstatování soudu, že měl
možnost vyjádřit se k podkladům správního rozhodnutí. Není však pravda, že by se krajský soud
spokojil s tímto závěrem; podklady hodnotil a vyjadřoval se k nim. Dále odkázal na obsah
správního spisu a napadeného rozhodnutí, s posouzením krajského soudu se ztotožnil. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, případně zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
[9] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu
s §104a s. ř. s. se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení
institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[10] V projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. Krajský soud
se vytýkaných procesních pochybení nedopustil a stěžovatel v kasační stížnosti ani konkrétně
netvrdil, jak jimi mělo být ovlivněno jeho hmotněprávní postavení. Otázky týkající se efektivní
ochrany státu v případě, kdy jsou původci pronásledování nebo vážné újmy soukromé osoby
(viz §2 odst. 6, §12 a §14a zákona o azylu), již byly komplexně judikovány.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu,
že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které
je opřeno o dostatek relevantních důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou
vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Veškerá
uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje. Krajský soud se velmi pečlivě zabýval všemi
žalobními námitkami a zohlednil při tom všechny rozhodné skutečnosti. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o vyčerpávající odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč soud rozhodl, jak
je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[12] Rovněž námitky týkající se zjištěného skutkového stavu byly neopodstatněné. Předně
je třeba uvést, že stěžovatel vychází z nesprávného názoru, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. nese odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu
správní soud. Správní soudnictví je v podmínkách české právní úpravy koncipováno jako
přezkumné; krajské soudy vychází při přezkumu správních rozhodnutí ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), a rozhodnutí
přezkoumávají v rozsahu napadených výroků a v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2, věta první,
s. ř. s.). Z těchto pravidel sice existují určité výjimky (ve vztahu k přezkumu rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016,
sp. zn. I. ÚS 425/16, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS), stěžovatel však v kasační
stížnosti neuvedl jediný důvod, pro který by bylo možné dospět k závěru, že krajský soud v jeho
věci měl tímto výjimečným způsobem postupovat a neučinil tak.
[13] Zaprvé v této souvislosti namítal, že krajský soud nezohlednil jeho touhu žít s matkou,
protože byla pozdě uplatněná. Svůj závěr stavěl na citaci z napadeného rozsudku, dle které
„[o] touze zůstat na území České republiky s matkou se žalobce poprvé zmiňuje až v žalobě.“ Nejvyšší
správní soud k tomu ve shodě se žalovaným uvádí, že citovaná věta ve skutečnosti není součástí
vlastního odůvodnění krajského soudu, ale narativní části rozsudku. V odůvodnění je uvedena
v místě, kde je shrnutý obsah vyjádření žalovaného k žalobě, což je z jeho kontextu jednoznačně
patrné, viz stranu 2 odstavce 3 a 4 a stranu 3 odstavce 1 až 3 napadeného rozsudku. Krajský soud
se relevancí případného zásahu do stěžovatelova rodinného a soukromého života zabýval
na straně 6 v odstavcích 5 a 6 a na straně 7 v odstavcích 1 až 3 napadeného rozsudku a proti jeho
obsáhlému odůvodnění stěžovatel nic nenamítal.
[14] Zadruhé předestřel svůj názor, že k závěru o řádně zjištěném skutkovém stavu nelze
dospět pouze na základě toho, že ve správním řízení neměl připomínky ke shromážděným
podkladům. V tomto případě sice směřoval proti relevantní části odůvodnění napadeného
rozsudku, jeho části však vytrhával z kontextu a krajskému soudu připisoval úvahy, které neučinil.
Soud se ke shromážděným podkladům vyjadřoval na straně 6 v odstavci 4 napadeného rozsudku,
kde je hodnotil optikou požadavků na podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (srovnej
k nim např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71)
a na tomto základě konstatoval, že byly dostačující. To, že se stěžovatel k podkladům
nevyjadřoval, uvedl pouze pro doplnění a v žádném případě se nejednalo o jediný a rozhodující
důvod, pro který podklady a závěry na jejich základě učiněné posoudil jako vyhovující.
[15] Zatřetí stěžovatel brojil proti konstatování, že pokud by se v zemi původu cítil vážně
ohrožen, mohl žádost o mezinárodní ochranu podat již dříve. Ani v tomto případě se nevymezuje
proti důvodům, pro které krajský soud zamítl jeho žalobu, ale proti vyjádření žalovaného, jehož
obsah je v napadeném rozsudku shrnut (viz stranu 2 odstavec 4). Krajský soud popsaným
způsobem neuvažoval a zabýval se veškerými stěžovatelovými obavami a důvody (obavou
z pronásledování, respektive újmy hrozící ze strany soukromých osob, snahou o realizaci
rodinného života na území České republiky, obavou z povolání do armády). Za popsaných
okolností není vůbec zřejmé, kam stěžovatel svými tvrzeními směřuje, a stejně jako ve výše
uvedených případech není jeho námitka způsobilá relevantně zpochybnit závěry krajského soudu.
[16] Dále uvedl, že krajský soud nepřípustně zlehčoval jeho obavy z nebezpečí ze strany
soukromých osob, jelikož zdůraznil, že stěžovatel tyto osoby nezná a že se jednalo pouze
o verbální výhrůžky. Zcela shodně jako výše Nejvyšší správní soud konstatuje, že se stěžovatel
vymezuje proti vyjádření žalovaného k žalobě, jehož obsah je shrnut na straně 2 v odstavci 4
napadeného rozsudku. Odůvodnění krajského soudu vztahující se k této otázce (od strany 5
odstavce 7 po stranu 6 odstavec 2) je vystavěno výlučně na tom, že z pohledu možného udělení
mezinárodní ochrany není hrozba ze strany soukromých osob relevantní, pokud se žadateli může
dostat účinné ochrany ze strany státních orgánů. I v tomto případě se tedy stěžovatel míjí
s rozhodovacími důvody krajského soudu.
[17] Jedinou námitkou, kterou skutečně směřuje proti důvodům napadeného rozsudku,
zpochybňuje závěry týkající se původců pronásledování, respektive vážné újmy ve smyslu
§2 odst. 6 zákona o azylu. Nesouhlasí s tím, že pronásledování či hrozba vážné újmy ze strany
soukromých osob je důvodem k udělení mezinárodní ochrany pouze tehdy, pokud žadatel
vyčerpá všechny reálné prostředky ochrany v zemi původu.
[18] K tomu je předně vhodné uvést, že v projednávané věci není sporu o tom,
že se stěžovatel ukrajinské policii svěřil se svojí obavou z ohrožení soukromými osobami a policie
se jeho podnětem zabývala, nedospěla však k závěru, že by bylo třeba činit další kroky. Stěžovatel
ve věci nic dalšího nečinil a nápravy se nedomáhal, přestože je na Ukrajině zaveden právní systém
pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné
újmy (v úvahu připadalo podání stížnosti na postup policie).
[19] Ve fázi řízení o kasační stížnosti tedy jde pouze o zodpovězení otázky, zda je pro shledání
absence účinné ochrany v zemi původu nutné, aby tam žadatel vyčerpal reálně dostupné
prostředky ochrany. Kladná odpověď krajského soudu je přitom v souladu se setrvalou
judikaturou Nejvyššího správního soudu (kromě citovaného rozsudku sp. zn. 6 Azs 479/2004 lze
ve shodě s krajským soudem zmínit např. rozsudek ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62,
a tam citovaná rozhodnutí), proto ani v tomto ohledu nelze shledat důvod pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že na jeho věc nelze
závěry judikatury vztáhnout. Nejvyšší správní soud v minulosti jednoznačně konstatoval,
že je třeba, aby žadatel vyčerpal reálně dostupné prostředky ochrany, tj. využil všechny takové
prostředky, které má v zemi původu reálně k dispozici a které jsou způsobilé účinnou ochranu
zajistit. Z tohoto pohledu je lhostejné, zda se žadatel o nápravu vůbec nepokusil, nebo zda tak
učinil, ale zůstal „na půli cesty“ a využil pouze některé z dostupných prostředků. V obou těchto
případech má možnost získat ochranu v zemi původu a nemůže se tedy jednat o důvod, pro který
by mu byla udělena mezinárodní ochrana.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji podle
§104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu