ECLI:CZ:NSS:2010:APRK.22.2010:30
sp. zn. Aprk 22/2010 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: D. N., nar. X,
zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 6. 2010, č. j. OAM-133/LE-LE05-NV-2010, vedeném u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 8 A 148/2010, o návrhu žalobkyně na určení lhůty k provedení procesního
úkonu,
takto:
I. Městský soud v Praze je povinen ve věci vedené u něj pod sp. zn. 8 A 148/2010
nejpozději do 21. 9. 2010 vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí.
II. Žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem ze dne 11. 6. 2010 (došlým Městskému soudu v Praze dne 18. 6. 2010)
se žalobkyně (dále též navrhovatelka) domáhala určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ohledně její žaloby ze dne
11. 6. 2010 (doručené městskému soudu dne 14. 6. 2010). Konkrétně uvedla, že na základě
rozhodnutí žalovaného je povinna setrvat po dobu 120 dní v uzavřeném přijímacím středisku
žalovaného letiště Ruzyně. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala dne 11. 6. 2010 žalobu,
do dne podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu však soud o žalobě
nerozhodl. Předmětným rozhodnutím jí žalovaný nepovolil vstup na území České republiky,
přestože žalobkyně je „zranitelnou“ žadatelkou o mezinárodní ochranu ve smyslu §73 odst. 7
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). V zemi původu byla opakovaně znásilněna,
mučena, trpí posttraumatickým syndromem. Má při sobě potvrzení lékařské organizace,
jež jí poskytovala následnou péči. V řízení před žalovaným však její „zranitelnost“ nebyla
identifikována.
[2] Žalobkyně se domáhá ochrany práva na svobodu pohybu ve smyslu čl. 31 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva přitom stanoví pro omezení
pohybu osob striktní kritérium nezbytnosti. Žalobkyně je zbavena svobody na základě
rozhodnutí správního orgánu, nikoliv tedy soudu, coby typického ochránce základních práv
a svobod. Soudní přezkum zde tak splní svou funkci pouze za předpokladu, že bude rychlý.
Dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí soud zákonnost
zbavení svobody přezkoumat „urychleně“. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Amuur proti Francii a Shamsa proti Polsku. Žalobkyně
je na základě rozhodnutí správního orgánu zbavena svobody již patnáct dní. V jiných případech
omezení osobní svobody přitom soud musí rozhodnout do 48, resp. 72 hodin. Žalobkyně
nemůže brát ohled na to, jaké jsou objektivní příčiny neschopnosti soudu dosud rozhodnout.
Tuto neschopnost vydat rozhodnutí v řádu dní je však nutno označit za průtahy v řízení.
Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby městskému soudu byla určena lhůta, v níž má vydat
rozhodnutí ve věci.
[3] Městský soud ve vyjádření k návrhu ze dne 11. 8. 2010 podotkl, že žaloba je bezpředmětná,
neboť jak plyne z evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany vedené žalovaným,
žalobkyně se v současné době zdržuje v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí.
[4] Z předloženého spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil následující podstatné
skutečnosti. Dne 14. 6. 2010 městský soud obdržel žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení
v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný žalobkyni nepovolil
vstup na území České republiky podle §73 odst. 4 písm. a) zákona o azylu. Současně žalobkyně
požádala o osvobození od soudních poplatků s tím, že je žadatelkou o mezinárodní ochranu,
pobývá v uzavřeném přijímacím středisku a nemá žádné finanční prostředky; zákonem jí přitom
není povoleno finanční prostředky nabývat či držet větší částku při sobě. Dne 18. 6. 2010 byl
městskému soudu doručen předmětný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Následně soud dne 29. 6. 2010 obdržel podání, jímž žalobkyně opravila chybu v textu žaloby.
Podle chronologie spisu (zde je nutno konstatovat, že spis je přes svůj stručný obsah veden
poměrně chaoticky, např. listiny došlé soudu v červenci jsou zažurnalizovány až za soudními
přípisy ze dne 11. 8. 2010) soud zřejmě hodlal žalobkyni vyzvat k doložení majetkových poměrů
vyplněním příslušného formuláře ve lhůtě 10 dnů, jak plyne z referátu ze dne 12. 7. 2010
na č. l. 11, ze spisu již však není zřejmé, že by tato výzva byla soudní kanceláří vypravena
a doručena žalobkyni. Dne 30. 7. 2010 byla soudu doručena plná moc ze dne 17. 7. 2010 udělená
žalobkyní její zástupkyni, včetně pověření příslušné zaměstnankyně zástupkyně ze dne
27. 7. 2010. Spis dále obsahuje výpis z evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany vedené
žalovaným týkající se žalobkyně ze dne 11. 8. 2010. Téhož dne soud žalobkyni sdělil, že její návrh
na určení lhůty předložil Nejvyššímu správnímu soudu, což také fakticky učinil. Zdejší soud
návrh se soudním spisem obdržel dne 18. 8. 2010.
[5] Návrh žalobkyně na určení lhůty k provedení procesního úkonu je oprávněný.
[6] V dané věci je v prvé řadě třeba podrobit tvrdé kritice postup městského soudu
po obdržení předmětného návrhu na určení lhůty. Podle §174a odst. 3 zákona o soudech
a soudcích soud, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení, postoupí do 5 pracovních dnů ode dne doručení
návrh na určení lhůty se svým vyjádřením soudu příslušnému o návrhu rozhodnout; o svém postupu soud
navrhovatele informuje. To neplatí, pokud soud provede do 30 dnů ode dne doručení návrhu všechny procesní
úkony, u nichž podle navrhovatele dochází k prodlení; v takovém případě se k návrhu dále nepřihlíží, ledaže
navrhovatel výslovně ve lhůtě 3 dnů ode dne, kdy se o provedení úkonů dozví, prohlásí, že na návrhu trvá.
[7] Z výše konstatovaných skutkových okolností (viz odst. [4] tohoto usnesení) je zřejmé,
že městský soud nedodržel ani jednu z citovaných závazných (byť pořádkových) lhůt. Z právní
úpravy plyne povinnost soudu, jehož se návrh na určení lhůty týká, aby bezprostředně
po obdržení návrhu posoudil nejen jeho relevanci, ale pokud jej sám shledá oprávněným,
též skutečnost, zda navrhovaný úkon bude schopen učinit v náhradní lhůtě 30 kalendářních dnů.
Právě na tyto úvahy má soud, vůči němuž jsou průtahy vytýkány, lhůtu 5 pracovních dnů.
V případě, že návrh neshledá oprávněným, resp. dospěje k závěru, že v náhradní lhůtě nebude
schopen požadovaný úkon provést, musí nejpozději k poslednímu dni pětidenní lhůty návrh
se spisem a svým vyjádřením postoupit soudu příslušnému o návrhu rozhodnout a současně
o tomto postupu informovat navrhovatele.
[8] V daném případě městský soud předmětný návrh na určení lhůty, doručený mu 18. 6. 2010,
postoupil příslušnému Nejvyššímu správnímu soudu dne 11. 8. 2010, tedy 36. (sic!) pracovní den
po doručení návrhu. Tento postup je sám o sobě flagrantním porušením §174a zákona
o soudech a soudcích. Jeho nepřijatelnost se pak násobí skutečností, že tak městský soud
(ne)konal v řízení o žalobě proti rozhodnutí o nepovolení vstupu na území podle §73 zákona
o azylu, s nímž je imanentně spojeno určité omezení osobní svobody a svobody pohybu cizince.
Na tom nic nemění ani názor městského soudu o bezpředmětnosti žaloby s ohledem na následné
umístění žalobkyně v jiném azylovém zařízení, a to zjevně v souvislosti s tím, že žalovaný
o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany nerozhodl v zákonné lhůtě 4 týdnů ode dne
učinění prohlášení o mezinárodní ochraně žalobkyní (§73 odst. 4 zákona o azylu). V době podání
žaloby, jakož i v době podání návrhu na určení lhůty, žaloba z uvedených důvodů rozhodně
„bezpředmětná“ nebyla (žalobkyně v té době stále setrvávala v přijímacím středisku letiště
Ruzyně). Nejvyšší správní soud přitom „bezpředmětnost“ dané žaloby nevidí ani v případě,
pokud rozhodnutí městského soudu bude již pouhou aposteriorní deklarací ne/zákonnosti
napadeného rozhodnutí žalovaného.
[9] Ze soudního spisu není zřejmý žádný důvod, pro nějž by měl soud v souzené věci týkající
se omezení osobní svobody a svobody pohybu vyčkávat s postoupením návrhu na určení lhůty
Nejvyššímu správnímu soudu (resp. vůbec s konečným rozhodnutím). Ospravedlnit postup
městského soudu pak nemůže ani skutečnost, že k prodlení došlo v době již počínajících
a posléze probíhajících letních prázdnin, tedy ani případná dovolená soudce zpravodaje.
[10] Pokud jde o posouzení oprávněnosti samotného návrhu na určení lhůty, podle §174a
odst. 8 zákona o soudech a soudcích se soud při posuzování oprávněnosti návrhu zabývá
otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu.
[11] V dané věci je nutno v prvé řádě zdůraznit již výše uvedenou okolnost, že s žalobou
napadeným rozhodnutím je imanentně spjato omezení žalobkyně na osobní svobodě a svobodě
pohybu. V této souvislosti zdejší soud považuje za aplikovatelná i na nyní souzenou věc
východiska a závěry, jež uvedl v usnesení ze dne 1. 12. 2009, č. j. Aprk 12/2009 - 28,
publ. pod č. 1998/2010 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
též na www.nssoud.cz), na které tímto pro stručnost výslovně odkazuje.
[12] I v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o nepovolení vstupu na území České
republiky vydanému podle §73 odst. 4 zákona o azylu je tedy třeba hledat vhodný kompromis
a vyvažovat na jedné straně procesní práva účastníků řízení a na straně druhé právo na osobní
svobodu a svobodu pohybu, respektive právo cizince na to, aby bylo co nejrychleji soudem
určeno, zda je na svobodě a pohybu omezen v souladu se zákonem. Soud tak má povinnost
provádět veškeré procesní úkony bez jakýchkoliv odkladů, přičemž tyto úkony na sebe zároveň
musí bezprostředně navazovat, tak, aby bylo možno o žalobě rozhodnout přednostně a urychleně
(§56 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 5 in fine zákona o azylu). V takovém řízení soud
současně nemůže stanovovat nadměrně dlouhé lhůty k úkonům, k jejichž vykonání účastníky
vyzývá.
[13] V dané věci nutno po posouzení celkového postupu městského soudu (viz odst. [4] tohoto
usnesení) uzavřít, že uvedený soud v řízení o žalobě jednal v rozporu s uvedenými východisky,
tedy, že v řízení o předmětné žalobě dochází k průtahům (byť ke dni doručení návrhu na určení
lhůty městskému soudu by zřejmě ještě o průtazích hovořit nešlo).
[14] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud s ohledem na zákonná kritéria shledal
podaný návrh oprávněným, a proto podle §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích určil lhůtu
pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy, jejíž konec stanovil
datem 21. 9. 2010. Touto lhůtou, ve které byla městskému soudu stanovena povinnost vydat
rozhodnutí, jímž řízení o žalobě skončí, je městský soud vázán. V této souvislosti zdejší soud
dodává, že záměrně městskému soudu neuložil povinnost rozhodnout v prvé řadě ještě o žádosti
žalobkyně o osvobození od soudních poplatků, neboť shledal, že o tomto osvobození
lze pozitivním způsobem rozhodnout již na podkladě tvrzení žalobkyně uvedených v této žádosti
ve spojení s dalšími zřejmými okolnostmi. Postačí tedy, rozhodne-li městský soud o osvobození
žalobkyně od soudních poplatků až v rámci konečného rozhodnutí.
[15] Návrh žalobkyně byl uznán jako oprávněný, náklady řízení o něm tedy podle §174a odst. 8
zákona o soudech a soudcích hradí stát. Vzhledem k tomu, že žalobkyně náhradu žádných
nákladů řízení neuplatňovala a vznik takovýchto nákladů z obsahu spisu ani nevyplývá, soud
žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu