ECLI:CZ:NSS:2015:KONF.11.2014:11
sp. zn. Konf 11/2014 - 11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona, JUDr. Pavla Pavlíka a J UDr. Marie
Žiškové, rozhodl o návrhu Finančního úřadu pro Ústecký kraj, se sídlem v Lounech,
Rybalkova 2376, IČO 70878684, na zahájení řízení o rozhodnutí kompetenčního sporu mezi
navrhovatelem a 1) Okresním soudem v Lounech, 2) Krajským soudem v Ústí
nad Labem, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Lounech
pod sp. zn. 11 C 33/2007, o popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku
(odporová žaloba): žalobkyně P. Š., zastoupené JUDr. Dušanem Rendlem, se sídlem v Mostě,
SNP 1872, a navrhovatele,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o popření pravosti pohledávky
přihlášené k rozvrhu výtěžku (odporová žaloba), vedené u Okresního soudu v Lounech
pod sp. zn. 11 C 33/2007, je soud .
II. Usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 6. 2008, čj. 11 C 33/2007 – 64,
a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2010, čj. 9 Co 540/2008 - 77,
se zrušují .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným zvláštnímu senátu dne 7. 4. 2014 se Fina nční úřad pro Ústecký kraj
(dále též jen „navrhovatel“ nebo „Úřad“) domáhá, aby zvláštní senát rozhodl kompetenční spor
vzniklý podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění
pozdějších předpisů, mezi ním a Okresním sou dem v Lounech a Krajským soudem v Ústí
nad Labem ve věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 33/2007.
Z předloženého soudního spisu byly zjištěny následující skutečnosti:
K návrhu žalobkyně byla usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 2. 2006,
čj. 9 Nc 3718/2006 - 5, nařízena exekuce na majetek povinného P. K., narozeného dne X, pro
pohledávku ve výši 1.000.000,- Kč s přísl. Exekučním příkazem byly postiženy mimo jiné
nemovitosti – objekt individuální rekreace č. e. 19 v Žerotíně, st. pč. 185, p. č. 128/1, p. č.
128/25, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 484 pro okres Louny, obec Žerotín, k. ú.
Žerotín u Panenského Týnce u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště
Louny.
Úřad přihlásil k rozvrhu výtěžku podle ustanovení §337c odst. 1 o. s. ř. své pohledávky
vůči povinnému. K zajištění pohledávek na dani z příjmu fyzických osob a dani z přidané
hodnoty ve výši celkem 3.774.069,- Kč a 3.484.956,- Kč zřídil rozhodnutími o uplatnění
zástavního práva ze dne 19. 2. 2002, čj. 8532/02/201971/6510, a ze dne 2. 7. 2002,
čj. 37993/02/201921/6510, k výše uvedeným nemovitostem P. K. zástavní právo.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 9. 2. 2007 u Okresního soudu v Lounech
určení, že daňové pohledávky žalovaného (navrhovatele) ve výši 3.774.069,- Kč a ve výši
3.484.956,- Kč neexistují a vylučují se z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti – objektu
individuální rekreace č. e. 19 v Žerotíně, st. pč. 185, p. č. 128/1, p. č. 128/25, vše zapsáno
v katastru nemovitostí na LV č. 484 pro okres Louny, obec Žerotín, k. ú. Žerotín u Panenského
Týnce u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Louny, prováděného
Okresním soudem v Lounech pod čj. 9 Nc 3718/2006. V žalobě uvedla, že pohledávky Úřadu
„sestávající z nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob a z nedoplatku na dani z přidané
hodnoty“ byly zcela zaplaceny ve splátkách ke dnům 18. 12. 2002 a 16. 7. 2003.
Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 3. 6. 2008, čj. 11 C 33/2007 – 64, řízení
o žalobě zastavil a rozhodl, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Úřadu.
V odůvodnění písemného vyhotovení tohoto usnesení soud s odkazem na §7, §267a odst. 1
a §104a odst. 1 o. s. ř. uvedl, že pravomoc projednat a rozhodnout spor o pravost nebo výši
jiných pohledávek, např. daňových mají příslušné správní orgány. Dále uvedl, že na otázku
pravomoci správního orgánu nemá vliv okolnost, že procesní normy správního práva výslovně
neupravují postup daňových a jiných správních orgánů k projednání a rozhodnutí takového
sporu. Nemá na ni vliv ani skutečnost, že orgán, v jehož pravomoci je spor rozhodnout, může
být současně v postavení věřitele, jehož pohledávka byla popřena.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 4. 2010,
čj. 9 Co 540/2008 - 77, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se s odůvodněním soudu prvního stupně, že k odporové žalobě
je dána pravomoc soudu, týká-li se popření pravosti nebo výše takové pohledávky, o níž jsou
ve věci samé oprávněny rozhodovat soudy (dle §7 odst. 1 o. s. ř.). Patří-li rozhodování o přiznání
pohledávky do pravomoci jiného orgánu, rozhoduje tento orgán také o popření její pravosti
a výše. Jedná-li se v daném případě o pohledávku na dani z příjmů fyzických osob a na dani
z přidané hodnoty, pak právo činit správu daně podle §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, jíž se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému
zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty,
daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění
ve stanovené výši a době, má správce daně, jímž jsou v první řadě územní finanční orgány
(§1 odst. 3 téhož zákona).
Poté podal Úřad výše uvedený návrh, kterým svou kompetenci k rozhodnutí uvedeného
sporu odmítá a navrhuje, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, rozhodl o tomto kompetenčním sporu tak, že příslušným
v předmětné věci je soud. V průběhu řízení před Okresním soudem v Lounech Úřad prokázal
existující daňové nedoplatky (pohledávky) a jejich zajištění zástavním právem. Vydané platební
výměry, jakož i rozhodnutí o zřízení zástavního pr áva, byly řádně doručeny a povinný neuplatnil
žádné řádné ani mimořádné opravné prostředky; platební výměry i rozhodnutí o zřízení
zástavního práva jsou proto v právní moci i vykonatelné. Úřad v této souvislosti poukazuje na to,
že skutečnost, že ve věci, v níž vydal správní orgán rozhodnutí, které je v právní moci, nemůže
opětovně rozhodnout, vyplývá i z celé řady judikátů Nejvyššího správního soudu. Úřad může
pouze vydat osvědčení o stávajících skutečnostech, tj. že daňové nedoplatky stále trvají a jsou
zajištěny zástavním právem na základě „Rozhodnutí“ vydaného v souladu s právními předpisy.
Úřad dále poukazuje na to, že listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci,
jakož i listina, která je zákonem prohlášena za veřejnou, potvrzuje, že jde o prohlášení orgánu
veřejné moci, který listinu vydal a není-li dokázán opak, potvrzuje i pravdivost toho,
co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Navrhovatel v neposlední řadě uvádí, že správní orgán –
finanční úřad může vydat jen taková rozhodnutí, která nařizují nebo umožňují vydat platné
právní předpisy. Je toho názoru, že rozhodnutí o žalobě na existenci přihlášené daňové
pohledávky a platnosti jejího zajištění zástavním právem přísluší pouze soudu. Úřad
se proto domnívá, že usnesení obecných soudů o postoupení věci jsou nesprávná.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004,
čj. Konf 3/2003 - 18, publikované pod č. 485/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
S účinností od 1. 1. 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.
Stranami takového sporu jsou podle §1 odst. 1 tohoto zákona
a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 od st. 2 zákona spor,
ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (d ále také jen „o. s. ř.“)
v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci,
které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů,
pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Okresní soud v Lounech v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
rozhodnout věc (přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem jeho rozhodnutí potvrdil)
a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní senát konstatuje,
že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí
je povolán zákonem o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Odporová žaloba je upravena ustanovením §267a o. s. ř. Podle ustanovení §267 a odst. 1
o. s. ř. je návrhem třeba uplatnit vůči věřiteli popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé
z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí
tam, kde byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledáv ky nebo jiných
práv anebo prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku. Nejde -li o věc patřící do pravomoci
soudu (§7 odst. 1), rozhodne o pravosti nebo výši pohledávky příslušný správní nebo jiný orgán.
Z dikce zákona je jednoznačné, že k odporové žalobě je dána pravomoc soudu, týká-li
se popření pravosti nebo výše takové pohledávky, o níž jsou ve věci samé oprávněny rozhodovat
soudy (§7 odst. 1 o. s. ř.). Patří -li rozhodování o přiznání pohledávky do pravomoci jiných
orgánů (např. správců daně nebo jiných správních orgánů), podle textu zákona rozhodne tento
orgán také o popření její pravosti a výše. K rozhodnutí ve sporu o popření skupiny a pořadí
pohledávky je vždy dána pravomoc soudu.
Pravomoc správního (nebo jiného) orgánu rozhodnout o popření pravosti pohledávky
však nemůže být založena toliko ustanovením §267a odst. 1 o. s. ř., neboť to samo o sobě není
kompetenčním předpisem a předpisy správního (finančního) práva skutečně pravomoc
popisovanou ustanovením §267a odst. 1 in fine o. s. ř. nikomu (především žádnému správnímu
orgánu) nezakládají. Takový postup by byl v přímém rozporu s ústavními principy.
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“) státní moc slouží všem
občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezíc h a způsoby, které stanoví zákon. Ministerstva
a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem (čl. 79 odst. 1 Ústavy).
Obdobně podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“)
lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem,
který zákon stanoví. Každý se může domáhat stanoveným postu pem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Z výše uvedeného vyplývá pravidlo, že státní moc může být uplatňována jen tam,
kde to zákon výslovně stanoví. Pokud tedy správní orgány nebo jiné orgány nemají odpovídajícím
kompetenčním předpisem výslovně vymezenou pravomoc, je třeba učinit závěr, že jsou
k rozhodnutí příslušné soudy, které mají pravomoc obecnou. To, že správní nebo jiný orgán
má být k rozhodnutí příslušný, je předpokladem právní normy, který v takovém případě není
naplněn. Jinými slovy, existuje-li zákonodárcem nevyplněná mezera v zákoně, nelze z důvodu
nutnosti respektování výše citovaných ústavních principů rozšiřovat státní moc (exekutivu).
V neposlední řadě je třeba přihlédnout i k tomu, že rozhodování správního orgánu
o popření pravosti vlastní pohledávky by bylo v rozporu se zásadou „nemo iudex in re sua“ a tudíž
již z povahy věci nepřijatelné. Správních orgánů, které se do takové situace mohou dostat,
je hodně (včetně orgánů samosprávy). Konečně je opodstatněná i námitka navrhovatele,
že správní orgán již vydal ve věci rozhodnutí, které je v právní moci, a nemůže proto opětovně
rozhodnout. Jak vyplývá z obsahu spisu, existují totiž pravomocné platební výměry, jimiž bylo
rozhodnuto jak o pravosti, tak o výši předmětných daňových pohledávek, a proto nelze podruhé
o téže věci rozhodovat („res administrata“).
Ze všech uvedených důvodů zvláštní senát dospívá k závěru, že výklad podporující pouze
dikci ustanovení §267a odst. 1 o. s. ř. , na základě něhož by pravomoc rozhodovat o popření
pravosti a výše pohledávky měla být svěřena správnímu nebo jinému orgánu, stvrzuje spíše
„nejistotu zákonodárce“, jak v takovém případě postupovat, a proto je třeba přistoupit
k interpretaci ustanovení souladné i s širším kontextem právního řádu (zvláště ústavního pořádku
– viz citace výše).
Zvláštní senát proto usnesením dle §5 odst. 1 zák ona č. 131/2002 Sb. rozhodl,
že v předložené věci není založena pravomoc správního orgánu (finančního úřadu) rozhodnout
o popření pravosti daňové pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku (odporová žaloba)
a že věc projedná a rozhodne soud. Podle §5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech
zvláštní senát zrušil rozhodnutí okresního i krajského soudu, která výroku zvláštního senátu
odporují a kterými byla pravomoc soudu k jednání popřena.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.,
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Okresní soud v Lounech pokračovat
v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. ledna 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu