ECLI:CZ:NSS:2008:KONF.31.2007:82
sp. zn. Konf 31/2007 - 82
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr. Marie
Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr. Petr Příhoda,
o návrhu Ministerstva vnitra na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi Ministerstvem vnitra
a Krajským soudem v Ústí nad Labem, za účasti žalobce: Dopravní podnik Ústeckého
kraje a. s., se sídlem v Praze 5, Lumierů 181/41, a žalovaného: Ústecký kraj, se sídlem v Ústí
nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupeného JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 1, o nároky ze smlouvy o závazku veřejné služby, ve věci
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 17 Co 41/2007,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci sporu ze smlouvy o závazku veřejné
služby, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 17 Co 41/2007, j e
správní orgán.
II. Usnesení Ministerstva vnitra ze dne 13. 4. 2006 a ze dne 18. 4. 2006,
čj. ODK-535/2-2006, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 8. 2006,
čj. VS-156/RK/3-2006, se z r u š u j í.
Odůvodnění:
Podáním doručeným zvláštnímu senátu dne 8. 10. 2007 navrhlo Ministerstvo vnitra (dále
též „navrhovatel“), aby zvláštní senát rozhodl o kompetenčním sporu ve smyslu §1 odst. 1
zákona č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Krajským soudem v Ústí nad Labem ve věci
vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 17 Co 41/2007.
V prvé části svého návrhu navrhovatel přehledně shrnul skutkový stav i dosavadní průběh
řízení ve sporu mezi akciovou společností Dopravní podnik Ústeckého kraje (dále jen „dopravní
podnik“) a Ústeckým krajem. Dne 30. 12. 2003 uzavřely Krajský úřad Ústeckého kraje (jako
dopravní úřad) a dopravní podnik smlouvu o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě;
Ústecký kraj (který vstoupil do práv a povinností původní smluvní strany) smlouvu vypověděl
dne 6. 2. 2006. Dne 31. 3. 2006 obdržel navrhovatel návrh dopravního podniku na zahájení
sporného řízení podle §141 správního řádu, jímž se dopravní podnik domáhal určení neplatnosti
výpovědi smlouvy a plnění nároků ze smlouvy; dne 11. 4. 2006 mu pak tentýž návrh postoupilo
Ministerstvo dopravy. Navrhovatel odložil oba návrhy podle §43 odst. 1 písm. b) správního řádu
(zákon č. 500/2004 Sb.) usneseními ze dne 13. 4. 2006 a 30. 4. 2006, čj. ODK-535/2-2006,
neboť samotná smlouva je smlouvou soukromoprávní, a k vyřízení návrhů tedy není věcně
příslušný žádný správní orgán. Rozklad, jímž dopravní podnik napadl tato usnesení, zamítl
ministr vnitra rozhodnutím ze dne 1. 8. 2006, čj. VS-156/RK/3-2006.
Dopravní podnik nato podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu „na určení
právního vztahu a práva“, v níž se domáhal určení, že výpověď smlouvy je neplatná a že do pravní
podnik byl od 1. 8. 2006 do 4. 8. 2006 oprávněn k přerušení přepravy cestujících na jednotlivých
spojích. Jelikož krajský soud nesouhlasil se svou příslušností k řízení o žalobě, předložil věc
Vrchnímu soudu v Praze; ten usnesením ze dne 20. 10. 2006 určil, že věcně příslušným soudem
k řízení v I. stupni je Okresní soud v Ústí nad Labem, jemuž věc současně postoupil. V rámci
řízení před okresním soudem uplatnil žalovaný Ústecký kraj námitku nedostatku pravomoci
soudů v občanském soudním řízení k řešení sporu ze smlouvy o závazku veřejné služby. Podle
něj jde totiž o smlouvu veřejnoprávní a k řešení sporu je povolán navrhovatel. Okresní soud
usnesením ze dne 28. 11. 2006 neshledal námitku nedostatku pravomoci důvodnou; Krajský soud
v Ústí nad Labem však k odvolání žalovaného toto usnesení zrušil svým usnesením ze dne
15. 5. 2007, řízení zastavil a postoupil věc Ministerstvu vnitra, neboť smlouva o závazku veřejné
služby ve veřejné linkové dopravě je smlouvou veřejnoprávní, a to smlouvou subordinační
ve smyslu §161 správního řádu.
Navrhovatel s tímto závěrem nesouhlasí, a proto předkládá věc zvláštnímu senátu. Podle
navrhovatele není smlouva o závazku veřejné služby podle §19 a násl. zákona č. 111/1994 Sb.,
o silniční dopravě, veřejnoprávní smlouvou podle obecného vymezení §159 odst. 1 správního
řádu, a není tedy ani některým ze zvláštních smluvních typů podle následujících ustanovení
správního řádu. Jedná se naopak o smlouvu soukromoprávní, uzavřenou podle §261 odst. 2
obchodního zákoníku, a řešení sporů z ní náleží do pravomoci soudů v občanském soudním
řízení. Jakkoli je nepochybné, že se zmíněná smlouva dotýká zajištění určitých činností
ve veřejném zájmu, přesto nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti v oblasti veřejného
práva (srov. §159 odst. 1 správního řádu). Smlouva zakládá práva a povinnosti v oblasti
soukromého práva, což je typické pro smlouvy uzavírané podle §261 odst. 2 obchodního
zákoníku. Kraj ostatně ani nemůže nahradit smlouvu autoritativním správním rozhodnutím, jak
předpokládá §161 správního řádu (je přitom zřejmé, že o veřejno právní smlouvu podle §160
či §162 správního řádu se typově jednat nemůže). Je pravda, že teorie zpravidla zahrnuje
smlouvy o závazku veřejné služby mezi smlouvy veřejnoprávní; činí tak totiž u veš kerých smluv,
které se týkají zajišťování veřejných potřeb ve veřejném zájmu (ať už se týkají vrchnostenské
správy, nebo správy „nevrchnostenské“, obstaravatelské). Český právní řád však vychází z užšího
pojetí a rozlišuje smlouvy uzavírané v oblasti vrchnostenské veřejné správy (§159 a násl.
správního řádu [srov. též jeho §1 odst. 1)] a smlouvy uzavírané k zajištění veřejných potřeb
mimo rámec vrchnostenské pravomoci (§261 odst. 2 obchodního zákoníku).
Nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. června 1969 o postupu členských států
ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici
a vnitrozemských vodních cestách, jehož se dovolal Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém
rozhodnutí o zastavení řízení, sice upravuje možnost zrušit i zachovat závazek veřejné služby,
nikoli ovšem uložit závazek nový [jak tomu bylo před přijetím nařízení Rady (EH S) č. 1893/91
ze dne 20. června 1991, kterým se mění nařízení (EHS) č. 11 91/69 o postupu členských
států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici
a vnitrozemských vodních cestách]; k tomu by bylo třeba úpravy v národním právu. Podle
§19 odst. 3 zákona o silniční dopravě ovšem lze závazek veřejné služby ve veřejné dopravě
založit pouze smlouvou, nikoli rozhodnutím. O soukromoprávní povaze sporné smlouvy svědčí
nejen odkaz na obchodní zákoník, nýbrž především její obsah. Činnost dopravního podniku,
jakkoli je ztrátová, zůstává podnikáním, s ohledem na hrazení prokazatelné ztráty (§19b zákona
o silniční dopravě) je zřejmé, že dopravní podnik bude i při zajišťování dopravní obslužnosti
vytvářet určitý zisk.
Není tedy významné, že smlouva je upravena v normě veřejného práva, její plnění
podléhá kontrole ze strany správního orgánu a prokazatelná ztráta je hrazena z veřejných
rozpočtů, ani to, že smlouvu podle §19 zákona o silniční dopravě označila za smlouvu
veřejnoprávní jak důvodová zpráva k novele zákona o sil niční dopravě, vyhlášené pod
č. 103/2004 Sb., tak důvodová zpráva k samotnému správnímu řádu; do rozsahu pojmu
vymezeného správním řádem smlouva nespadá. Pokud by přesto zvláštní senát posoudil spornou
smlouvu jako smlouvu veřejnoprávní, mohlo by se jednat toliko o smlouvu nepojmenovanou
podle obecného vymezení §159 odst. 1 správního řádu. Subsumpce pod §160 či §162 je z povahy věci vyloučena; ani §161 se však neuplatní, protože závazek veřejné služby nelze
uložit správním rozhodnutím. Jelikož se rozhodování sporů podle §169 správního řádu vztahuje
jen na veřejnoprávní smlouvy podle §160 - §162, nebylo by ani v tomto případě Ministerstvo
vnitra příslušné a muselo by věc odložit. Rozhodování sporů ze smlouvy podle zákona o silniční
dopravě by pak zřejmě náleželo do pravomoci soudů.
V poslední části svého návrhu se navrhovatel věnoval výkladu §178 odst. 1 a 2 správního
řádu; dospěl přitom k závěru, že odstavec 2 není speciálním ust anovením k odstavci 1, nýbrž
se užije toliko subsidiárně. V otázkách zajišťování dopravní obslužnosti kraje, upravených
zákonem o silniční dopravě, by tak podle něj nadřízeným správním orgánem ve smyslu §169
odst. 1 písm. d) správního řádu byl nikoli on sám (jak dovodil Krajský soud v Ústí nad Labem),
nýbrž Ministerstvo dopravy.
Zvláštní senát by proto měl vyslovit, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci určení
právního vztahu a práva ze smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě je soud
v občanském soudním řízení; zároveň by měl zrušit usnesení, jímž krajský soud popřel svou
pravomoc rozhodovat ve věci. Kromě toho by měl předložit Soudnímu dvoru Evropských
společenství předběžnou otázku, zda na základě nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 je možno nově
založit závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vrchnostenským rozhodnutím orgánu
veřejné správy.
K návrhu se vyjádřil Ústecký kraj podáním doručeným zvláštnímu senátu dne
28. 11. 2007. Zdůraznil, že navzdory navrhovatelovu přesvědčení umožňuje čl. 1 odst. 5 nařízení
Rady (EHS) č. 1191/69 vnitrostátním orgánům nejen zachovat, ale též uložit závazek veřejné
služby; ustanovení je tak jednoznačné, že nevyvolává potřebu položit předběžnou otázku
Soudnímu dvoru Evropských společenství. K tomuto závěru přispívá i odůvodnění návrhu
nového nařízení, které má brzy nahradit nařízení stávající. Jelikož je nařízení přímo závazné, není
významné, že právě označené ustanovení nebylo implementováno. Pravomoc uložit závazek
veřejné služby je zde upravena dostatečně, příslušnost pak stanoví §4, §14 odst. 1 a §94 odst. 1
zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení).
I pokud by však nebylo možno uložit v podmínkách České republiky závazek veřejné
služby správním rozhodnutím, byla by smlouva o závazku veřejné služby veřejnoprávní
smlouvou. Smlouva upravuje právní vztahy stran, jejichž práva a povinnosti jsou vymezeny
veřejnoprávním předpisem – zákonem o silniční dopravě. Předmětem smlouvy není poskytování
služeb dopravního podniku ve prospěch kraje, nýbrž dotování služeb veřejné linkové dopravy,
které dopravní podnik na základě smluv o přepravě poskytoval cestujícím. Tímto prvkem, který
je cizí soukromoprávnímu principu ekvivalence vzájemně poskytovaných plnění, se smlouva
odlišuje od ostatních soukromoprávních smluvních vztahů kraje. Konečně Krajský úřad
Ústeckého kraje coby subjekt veřejné správy uzavřel smlouvu na základě výslovného zmocnění
§19 zákona o silniční dopravě; nešlo tedy o smlouvu podle občanského či obchodního zákoníku,
kterou by úřad uzavřel v rámci své obecně vymezené působnosti nakládat se svým majetkem.
Co se týče odkazu na obchodní zákoník ve smlouvě, ten byl před účinností nového správního
řádu nezbytný, protože neexistovala žádná hmotněprávní úprava veřejnoprávních smluv.
V současné době takové smlouvy podléhají úpravě veřejnoprá vních smluv ve správním řádu
na základě přechodného ustanovení jeho §182 odst. 2. Je dále irelevantní, že p rovozování
dopravy ze strany dopravního podniku je podnikáním. Pro právní režim smlouvy je totiž určující
povaha právního vztahu mezi stranami, nikoli povaha činnosti, které se smlouva týká.
To, že smlouva o závazku veřejné služby podle §19 zákona o silni ční dopravě je smlouvou
veřejnoprávní, pak potvrzují nejen důvodové zprávy zmíněné navrhovatelem, ale též odborná
literatura.
Jelikož sporná smlouva může být nahrazena správním rozhodnutím, nejedná
se o nepojmenovanou veřejnoprávní smlouvu podle §159 odst. 1 správního řádu, nýbrž
o smlouvu subordinační podle jeho §161. I kdyby tomu tak však nebylo, nebyla by k řešení sporů
ze smlouvy dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení; jednak totiž §141 správního
řádu zakládá pravomoc správních orgánů k řešení sporů ze všech veřejnoprávních smluv, jednak
v projednávané věci není dána civilní soudní pravomoc ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř.
Závěrem účastník popřel výklad §178 odst. 1 a 2 správního řádu, jak jej provedl
navrhovatel. Podle něj je druhý odstavec speciálním ustanovením k odstavci druhému, a příslušný
k rozhodování podle §169 odst. 1 písm. b) správního řádu je tak navrhovatel.
Zvláštní senát by proto měl vyslovit, že orgánem příslušným rozhodnout ve věci určení
právního vztahu a práva ze smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě
je Ministerstvo vnitra.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi Ministerstvem vnitra a Krajským soudem
v Ústí nad Labem vycházel zvláštní senát z těchto úvah:
Doktrína tradičně popisovala veřejnoprávní smlouvy jako dvoustranné nebo vícestranné
právní úkony, které zakládají, mění nebo ruší vztahy správního práva; alespoň jednou jejich
stranou je přitom subjekt veřejné správy. Veřejnoprávní smlouvy mohou podle teoretiků sloužit
jednak k přesunům působnosti a pravomoci subjektů veřejné správy, popř. k úpravě způsobu
jejich výkonu, jednak k zapojování jiných subjektů do plnění úkolů veřejné správy (Hendrych, D.
a kol.: Správní právo. Obecná část. 5., rozšířené vydání. Praha, C. H. Beck, str. 161). Správní ř ád,
účinný k 1. 1. 2006, definuje veřejnoprávní smlouvy ve svém §159 odst. 1 velmi podobně jako
dvoustranné nebo vícestranné právní úkony, které zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti
v oblasti veřejného práva. Následující ustanovení obsahují bližší úpravu veřejnoprávní smlouvy,
kterou mezi sebou uzavírají vykonavatelé veřejné moci za účelem plnění svých úkolů (tzv.
smlouva koordinační, §160), veřejnoprávní smlouvy mezi správním orgánem a osobou, která by
jinak byla účastníkem správního řízení (tzv. smlouva subordinační, §161), a veřejnoprávní
smlouvy uzavírané mezi těmi, kdo by byli nebo kdo jsou účastníky správního řízení, a týkající
se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností (§162). V §163 – §170 pak
správní řád upravuje otázky společné všem veřejnoprávním smlouvám bez rozdílu, včetně otázek
řešení sporů.
Nejprve je třeba objasnit, zda a nakolik byl i před účinností nového správního řádu
v právním řádu upraven institut veřejnoprávní smlouvy. Pojem „ veřejnoprávní smlouva“ byl před
1. 1. 2006 použit pouze ve dvou případech, a sice v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní
zřízení; srov. jeho ustanovení §63 a §66a, ve znění k 31. 12. 2005, upravující uzavírání
veřejnoprávních smluv týkajících se jednak výkonu přenesené působnost i obcí, jednak výkonu
působnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, doplněná společnými ustanoveními
§66c – §66e), a v zákoně č. 553/1991 Sb., o obecní policii (srov. jeho §3a, ve znění
k 31. 12. 2005, upravující veřejnoprávní smlouvu mezi obc emi týkající se plnění úkolů obecní
policie). Teorie správního práva do kategorie veřejnoprávních smluv zahrnovala však i smlouvy
takto neoznačené – a to jak smlouvy koordinační (např. dohodu o sloučení obcí, o připojení obce
k jiné obci a o změně hranic obcí podle §19 obecního zřízení), tak smlouvy subordinační
(např. dohodu o zřízení účelného pracovního místa pro uchazeče o zaměstnání podle §5 zákona
č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti,
nebo dohodu o ochranných podmínkách podle §39 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny).
Zákonodárce si při tvorbě nového správního řádu byl nesporně vědom toho,
že i dosavadní právní úprava s veřejnoprávními smlouvami počítala, byť nesystematicky
a roztříštěně. O tom svědčí i přechodné ustanovení §182 odst. 2 správního řádu, podle nějž
se ustanoveními správního řádu řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí jeho
účinnosti; vznik těchto smluv, jakož i nároky z nich vzniklé před tímto dnem se v šak posuzují
podle dosavadních právních předpisů. Z obecné formulace tohoto přechodného ustanovení lze
soudit, že tento nový režim neměl dopadnout toliko na veřejnoprávní smlouvy, které byly již
dříve jako veřejnoprávní označeny. S ohledem na jejich omezený počet by totiž v takovém
případě bývalo účelnější a se zřetelem k právní jistotě i přijatelnější tyto smlouvy označit výslovně.
Zvláštní senát se tedy přiklání k výkladu, podle nějž se zmíněné přechodné ustanovení vztahuje
na smlouvy veřejnoprávní nikoli podle označení, nýbrž podle obsahu. Obecná formulace
přechodného ustanovení s sebou nese i to, že charakter té které smlouvy musí být posuzován
případ od případu.
K tomu stojí za zmínku závěr poradního sboru ministra vnitra č. 6/2005, podle nějž
je smlouva podle §39 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, veřejnoprávní
smlouvou. Citované ustanovení, ve znění zákona č. 218/2004 Sb., přitom umožňuje prohlásit
území za chráněné nebo strom za památný, pokud již nejsou zvláště chráněny podle toho to
zákona, na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a orgánem,
který je oprávněn k jejich vyhlášení. Závěr, že tato smlouva je smlouvou veřejnoprávní,
tedy neplyne z jejího označení, nýbrž z jejího obsahu. Lze se ztotožnit s názorem, podle
nějž nemá přechodné ustanovení §182 odst. 2 správního řádu „transformační“ povahu, a nelze
tedy dovozovat, že okamžikem účinnosti nového správního řádu by se veřejnoprávními staly
všechny dosavadní smlouvy mezi vykonavateli veřejné správy a s oukromými osobami, uzavřené
před 1. 1. 2006 podle předpisů soukromého práva (srov. Vedral, J., K právní povaze smlouvy
o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě, in: Nový správní řád a místní
samospráva II. Sborník z 3. letního mezinárodního workshopu, Masarykova univerzita, Brno
2007, str. 211 – 212). Současně je však zvláštní senát přesvědčen, že není na místě ponechávat
klasifikaci těchto v minulosti uzavřených smluv pouze na zákonodárci a přiznat veřejnoprávní
povahu ve smyslu §182 odst. 2 sp rávního řádu jen těm smlouvám, které zákon v budoucnu
výslovně pojmenuje jako veřejnoprávní (jak to citovaný autor naznačuje tamtéž). Úskalí tohoto
přístupu ilustruje srovnání smlouvy podle §17 zákona č. 219/200 3 Sb., o oběhu osiva a sadby,
a podle §4 zákona č. 147/2002 Sb., o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském.
Obě tyto smlouvy – v původním znění obou zákonů označené zkrátka jako „smlouvy“ – uzavírá
Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský s fyzickou nebo právnickou osobou s cílem
zajistit provádění „dílčích zkušebních úkonů“ či „odborných a zkušebních úkonů“ v rámci plnění svých
úkolů. Zatímco však §17 zákona o oběhu osiva a sadby byl s účinností k 5. 5. 2006 novelizován
zákonem č. 178/2006 Sb. tak, že nyní může ústav s osobou uzavřít „veřejnoprávní smlouvu“, znění
§4 zákona o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském nedoznalo obdobné
změny, a nadále se tedy slovy zákona jedná jen o „smlouvu“. Není přitom rozumného důvodu pro
to, aby každá ze smluv byla podrobena jinému režimu, protože jde o smlouvy totožného typu,
navíc uzavírané dokonce stejným orgánem na podobných úsecích působnosti.
Je tedy nejen na zákonodárci, ale rovněž na soudech, a zejména pak na zvláštním senátu,
aby posoudil charakter konkrétní smlouvy, ohledně nějž se její strany či orgány povolané k řešení
sporů z ní nemohou shodnout.
Navrhovatel v prvé řadě tvrdí, že ačkoli smlouva o závazku veřejné služby, uzavřená mezi
dopravním podnikem a Krajským úřadem Ústeckého kraje, směřuje k zajištění určitých činností
ve veřejném zájmu, nejde o smlouvu veřejnoprávní, neboť nezakládá práva a povinnosti v oblasti
vrchnostenské veřejné správy.
Lze se ztotožnit s tím, že hledisko veřejného zájmu ještě nečiní ze smlouvy mezi
veřejnoprávní korporací a soukromou osobou smlouvu veřejnoprávní. Obecně totiž platí,
že sledovat veřejný zájem, naplňovat veřejné potřeby a dbát o veřejné blaho je nejvlastnějším
cílem a obsahem činnosti veřejné správy (ve smyslu organizač ním). V přísném slova smyslu
je vlastně vyloučeno, aby veřejná správa uplatňovala jakékoli soukromé zájmy, neboť ty jsou
pojmově spjaty se soukromými osobami. To ale nic nemění na tom, že úkoly jí svěřené vykonává
veřejná správa jak prostředky veřejného práva, tak prostředk y práva soukromého. Tradičně
je volba těch či oněch prostředků navázána na dichotomii správy vrchnostenské a správy
fiskální (zde ve smyslu funkčním). Zatímco vrchnostenská správa je prováděna prostředky
veřejného práva, k výkonu fiskální správy slouží naopak právo soukromé. Tato klasifikace
však již dostatečně nepostihuje širokou působnost moderní veřejné správy, zejména
pak územních veřejnoprávních korporací, jejichž novým úkolem se stává také služba veřejnosti
(srov. Hendrych, D. a kol., Správní právo: obecná část, 6. vydání. Praha, C. H. Beck 2006,
str. 12 – 13). Ke správě vrchnostenské a správě fiskální tak přistupuje správa pečovatelská; jinými
slovy, nevrchnostenskou správu nelze ztotožňovat se správou fiskální (v níž vykonavatel veřejné
správy vystupuje jako vlastník, který podle vlastníh o uvážení nakládá se svým majetkem), nýbrž je
nutno ji vnímat jako vnitřně členěnou množinu. To se pak projevuje i v rozšíření rejstříku
prostředků, jimiž veřejná správa při svých činnostech v nevrchnostenské doméně působí.
Zatímco totiž výkon fiskální správy je omezen hranicemi soukromého práva, správa pečovatelská
si právě pro svou rozmanitost žádá širokého rejstříku nástrojů, zahrnujícího jak prostředky
soukromého práva, tak prostředky práva veřejného.
Zajišťování dopravní obslužnosti územního obvodu kraje podle §19 odst. 3 zákona
o silniční dopravě je typickým příkladem pečovatelské správy. Hlavním úkolem kraje při plnění
této povinnosti není vystavovat adresáty správního práva svému mocenskému působení,
ani zvažovat, jak co nejúčelněji naložit s vlastním majetkem, nýbrž zajistit obyvatelům kraje
možnost využívat po všechny dny v týdnu sítě veřejné linkové dopravy. K tomu slouží smlouva
mezi krajem a dopravcem podle §19 zákona o silniční dopravě. Tato smlouva má podle
navrhovatele soukromoprávní charakter, neboť nezakládá práva a povinnosti v oblasti
vrchnostenské veřejné správy; zde se však navrhovatel dopouští u rčitého zjednodušení, protože
§159 odst. 1 správního řádu nehovoří o právech a povinnostech v oblasti vrchnostenské veřejné
správy, nýbrž o právech a povinnostech v oblasti veřejného práva. Pojem veřejného práva se přitom
nekryje s pojmem vrchnostenské veřejné správy, nýbrž je pojmem širším. Jak bylo řečeno výše,
neplatí již, že jakákoli činnost správ ních orgánů, která není výkonem vrchnostenských pravomocí,
je vykázána do mezí soukromého práva. To se projevuje právě v oblasti smluv uzavíraných
vykonavateli veřejné moci se soukromými osobami.
Část pátá správního řádu, která upravuje veřejnoprávní smlo uvy, se v tomto ohledu
vymyká ze striktního vymezení věcné působnosti správního řádu obsažené v jeho §1. Toto
ustanovení v odstavci 1 pozitivně definuje předmět úpravy správního řádu jako postup orgánů
a osob v oblasti vrchnostenské správy, tedy při výkonu veřejné moci. Ač zde tento pojem není
přímo použit, plyne to již z konstrukce tohoto ustanovení, které se jednak zmiňuje o postupu
orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů (které existují
proto, aby vykonávaly veřejnou moc), jednak ale i o postupu právnických a fyzických osob,
„pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy “. Tato formulace by neměla smysl, jestliže
by se jí neměl na mysli právě výkon veřejné moci; právnické a fyzické osoby totiž přece jinak
mohou činit vše, co není zákonem zakázáno. Tato zásada ale nepokrývá tu oblast, ve které osoba
jednostranně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, resp. autoritativně koná, a které
se týká podstatná část správního řádu.
V §1 odst. 3 je pak obsaženo negativní vymezení věcné působnosti správního řádu, který
se nepoužije mj. pro občanskoprávní, obchodněprávní a pracovněprávní úkony prováděné
správními orgány. Těmito dvěma póly vytyčenými v §1 se však činnost správních orgánů
nevyčerpává. Je tu ještě oblast pečovatelské správy, která není ani správou vrchnostenskou
(§1 odst. 1), ani správou fiskální (ta by se nejspíše realizovala prostředky vypočtenými v §1 odst.
3). Právě tomuto širšímu pohledu pak odpovídá úprava části pá té správního řádu. Ustanovení
§159 odst. 1 totiž omezuje možnost uzavírání veřejnoprávních smluv na „ oblast veřejného práva“,
nikoli na oblast vrchnostenské veřejné správy; v tomto ohledu je tak část pátá určitým rozšířením
„základní“ působnosti podle §1 odst. 1 správního řádu (srov. Vedral, J., Správní řád. Komentář.
BOVA POLYGON, Praha 2006, str. 908). Ve prospěch širšího výkladu §159 odst. 1 hovoří i to,
že část pátá se svým převážně hmotněprávním charakterem vymaňuje z jinak procesního
zaměření správního řádu. Dále ani třetí z pojmenovaných typů veřejnoprávních smluv, upravený
v §162, zřejmě nelze vtěsnat do definice §1 odst. 1 správního řádu. Ani jednou ze stran této
smlouvy není orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku či jiný orgán, který by
vykonával působnost v oblasti (vrchnostenské) veřejné správy; (soukromé) osoby, které smlouvu
uzavírají, pak jistě vůči sobě navzájem nevykonávají veřejnou moc.
Tolik tedy k prvnímu navrhovatelovu argumentu. Co se týče kategorie veřejného zájmu,
o níž se navrhovatel rovněž zmiňuje, je třeba mu přisvědčit v tom, že tento prvek ještě nedává
smlouvě veřejnoprávní charakter. Ačkoli právě přítomnost veřejného zájmu je podle tzv. zájmové
teorie kritériem pro rozlišení vztahu veřejnoprávního a vztahu soukromoprávního, v případě
smlouvy uzavřené podle §261 odst. 2 obchodního zákoníku bude takové měřítko málokdy
funkční. V souladu s citovaným ustanovením se částí třetí obchodního zákoníku (upravující
obchodní závazkové vztahy) řídí mj. i vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. „ Veřejné
potřeby“ jsou přitom pojmem velmi blízkým pojmu veřejného zájmu, neboť veřejný zájem se rodí
z veřejných potřeb a je jimi podmiňován. Jakkoli tedy nejde o s ynonyma, oba pojmy jsou těsně
spjaty.
Zajišťuje-li kraj dopravní obslužnost svého územního obvodu podle §19 odst. 3 zákona
o silniční dopravě, naplňuje tím veřejný zájem spočívající v zabezpečení základních přepravních
potřeb obyvatel (§2 odst. 19 záko na o silniční dopravě). Stejně tak z textu §261 odst. 2
obchodního zákoníku je zjevné, že zabezpečování veřejných potřeb, a tedy i přítomnost
veřejného zájmu, je přímo pojmovým znakem smlouvy zde uvedené a podmínkou pro to, aby
smlouva mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem podléhala režimu obchodního
zákoníku. Přitom je ale právě taková smlouva obchodněprávním úkonem územního
samosprávného celku ve smyslu §1 odst. 3 správního řádu, který není s to založit vztah
veřejnoprávního charakteru. Hledisko veřejného zájmu – ať už přímo, nebo zprostředkovaně
přes pojem veřejných potřeb – bude tedy naplněno jak u veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi
územní samosprávnou korporací a (podnikající) osobou, tak u soukromoprávní smlouvy mezi
týmiž subjekty uzavřené podle §261 odst. 2 obchodního zákoníku, a nemůže přispět k určení
charakteru smlouvy.
Podobně nerozhodné je i to, zda činnost, k níž se dopravní podnik zavázal ve smlouvě
o závazku veřejné služby, je podnikáním a zda vytváří přiměř ený (nebo jakýkoli jiný) zisk. Jak
správně poznamenává Ústecký kraj, povaha činnosti nevypovídá o tom, zda ve vztahu
ze smlouvy převažují prvky veřejnoprávní, nebo soukromoprávní. Tím méně tak mohou činit její
ekonomické důsledky, které ostatně nelze předem přesně stanovit, protože i do činnosti
zajišťující naplňování určité veřejné potřeby mohou vstupovat tržní mechani smy (k tomu srov.
§19b odst. 3 zákona o silniční dopravě, který umožňuje uhradit dopravci i nepředvídatelné
prokazatelné náklady).
K rozpoznání veřejnoprávní smlouvy pak pochopitelně nevede ani skutečnost, že jednou
ze stran smlouvy je subjekt veřejné správy. I to je totiž definičním znakem smlouvy podle §261
odst. 2 obchodního zákoníku; smlouva mezi subjektem veřejné správy a soukromou osobou tedy
stejně tak dobře může být obchodněprávním vztahem i vztahem veřejnoprávní povahy.
Je tedy zřejmé, že dosud zmíněné znaky probíraného smluvního vztahu – tedy kdo jsou
smluvní strany a k jakému cíli má smlouva sloužit – nepřinášejí kýžené řešení; ostatně strany
smlouvy i strany kompetenčního sporu jsou ohledně těchto aspektů vztahu ve shodě. Spor nelze
rozhodnout ani v závislosti na tom, podle jakých předpisů byla smlouva uzavřena. Sama smlouva,
jak již bylo uvedeno, odkazuje jak na obchodní zákoník (jako předpis převážně soukromoprávní),
tak na zákon o silniční dopravě (jako předpis veřejnoprávní), a kromě toho i na zákon
o účetnictví. Odpověď na otázku po povaze smlouvy tak může přinést jen zkoumání obsahu
smlouvy a jeho tvorby – tedy práv a povinností smluvních stran a možnosti stran ovlivnit obsah
smlouvy.
Pro vztahy navazované v oblasti soukromého práva je typické, že strany si mohou
svobodně smluvit to, co uznají za vhodné; je přitom na nich, zda využijí rejstříku pojmenovaných
smluv, které jim nabízí zákon, a i v případě, že uzavřou pojmenovanou smlouvu, mohou její
obsah v převážné míře sami ovlivnit vlastními ujednáními, upravujícími jejich práva a povinnosti
odlišně od zákona. Veřejnoprávní vztah je naopak charakteristický tím, že jeho podstatný obsah
je předepsán zákonem, případně stanoven individuálním správním aktem, aniž by se od něj strany
mohly odchýlit. Kritériem pro rozlišení mezi oběma typy vztahů tak bude míra, v jaké se smluvní
strany mohou podílet na utváření obsahu vztahu (blíže k této tzv. metodě právního regulování
srov. rozhodnutí č. 448/2005 Sb. NSS). Je třeba upřesnit, že tímto utvářením obs ahu vztahu
se má na mysli jednání stran v oblasti spravované dispozitivními normami, nikoli jejich postup
při výkonu vrchnostenské pravomoci. Uvedené kritérium má tak vlastně dva aspekty: jednak
je nutno zkoumat, nakolik je podoba vztahu předurčena autoritativními akty veřejné moci
(ať již normativními, nebo individuálními), jednak o povaze vztahu vypovídá to, zda obě strany
přispívají k úpravě vztahu podobným dílem, nebo zda má jedna strana navrch nad druhou.
Hlavní povinností, která ze smlouvy plyne dopravci, je provozování linkové osobní
dopravy v takovém rozsahu, který naplní zákonný požadavek (§19 odst. 3 zákona o silniční
dopravě) zajištění dopravní obslužnosti v územním obvodu kraje. Podstatný obsah této
povinnosti není však stanoven vzájemnou dohodou stran, nýbrž – jak ostatně plyne již z článku
II smlouvy – je vymezen podmínkami uvedenými v licencích. Licence je přitom individuálním
správním aktem, který vydává krajský úřad (jako dopravní úřad) k žádosti dopravce ve správním
řízení podle §10 a násl. zákona o silniční dopravě a který upravuje zejména (§13 tamtéž) formu
linkové osobní dopravy, označení a vedení linky, datum zahájení provozu, dobu, na kterou
se licence uděluje, a případně další zpřesňující podmínky. Vyhovění žádosti může být již v této
fázi podmíněno zabezpečením veřejného zájmu na uspokojování přepravních potřeb. Krajský
úřad totiž může od dopravce žádat, aby provozoval i jinou linku, aby navržená linka byla vedena
odlišně od žádosti dopravce, nebo aby dopravce přijal závazek veřejné služby (§12 odst. 2
zákona o silniční dopravě). Smlouva o závazku veřejné služby uzavřená mezi dopravním
podnikem a Krajským úřadem Ústeckého kraje dále odkazuje na schválené jízdní řády; již z jejich
označení je patrné, že nevznikly dohodou stran, nýbrž že o nich jednostranně rozhodl krajský
úřad.
Ještě před uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby jsou tedy povinnosti dopravce
v podstatné míře určeny individuálním správním aktem, který upravuje právě provozování
veřejné linkové osobní dopravy (tedy předmět smlouvy), a při uzavírání smlouvy se již na nich nic
nemění. Autorem tohoto aktu je přitom krajský úřad coby jedna ze smluvních stran (resp. nyní
coby orgán jedné ze smluvních stran), která vydáním aktu vykonala svou vrchnostenskou
pravomoc. Nic z toho nenasvědčuje „soukromoprávní“ smlouvě – ta by se (kromě toho,
že by sledovala jiné cíle než zajištění veřejného zájmu) vyznačovala širokou smluvní auto nomií
stran a jejich vzájemně vyváženým postavením.
Stejně omezený vyjednávací prostor stran nacházíme i ve vztahu k hlavní povinnosti
kraje, jíž je platba dopravci za zajišťování dopravní obslužnosti. Strany smlouvy si nemohou
volně sjednat výši částky, kterou bude kraj poskytovat dopravci, či její složky – naopak zákon
o silniční dopravě ve svém §19b upravuje povinnost kraje hradit dopravci prokazatelnou ztrátu
vzniklou plněním závazků veřejné služby. Prokazatelná ztráta je definována jako rozdíl mezi
součtem ekonomicky oprávněných nákladů vynaložených dopravcem na plnění závazků veřejné
služby a přiměřeného zisku vztahujícího se k těmto nákladům na straně jedné, a mezi tržbami
a výnosy dosaženými dopravcem při plnění závazků veřejné služby na straně dru hé. Způsob
výpočtu prokazatelné ztráty, včetně pravidel pro kalkulaci přiměřeného zisku, pak stanoví
prováděcí předpis (v době uzavření zkoumané smlouvy to byla vyhláška Ministerstva dopravy
a spojů č. 50/1998 Sb., o prokazatelné ztrátě ve veřejné linkové osobní dopravě, kterou
s účinností k 21. 9. 2004 nahradilo nařízení vlády č. 493/2004 Sb., jímž se upravuje prokazatelná
ztráta ve veřejné linkové dopravě a konkretizuje způsob výk onu státního odborného dozoru
v silniční dopravě nad financováním dopravní obslužnosti).
Závěr o veřejnoprávním charakteru této platby dále posiluje srovnání s dalšími případy
vztahů mezi vykonavatelem veřejné moci a poskytovatelem služb y ve veřejném zájmu; bere-li
na sebe finanční protiplnění za poskytnutou službu podobu prokazatelné ztráty či prokazatelných
nákladů, děje se tak vždy jen v souvislosti s autoritativním rozhodnutím. Tak podle §30 odst. 1
již zrušeného zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, byl Český
telekomunikační úřad oprávněn uložit ve veřejném zájmu povinnost poskytovat univerzální
službu jednomu nebo několika držitelům telekomunikační licence tak, aby byla zajištěna
dostupnost služeb poskytovaných v rámci univerzální služby na celém území státu. Poskytovatel
univerzální služby má přitom nárok na úhradu prokazatelné ztráty (§31 citovaného zákona).
Podle §12 odst. 2 a 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), vzniká v případě
naléhavé potřeby a ve veřejném zájmu držiteli licence vydané pro podnikání v energetických
odvětvích povinnost poskytovat dodávky tepelné energie, případně povinnost zajišťovat
distribuci elektřiny nebo distribuci plynu, nad rámec licence na základě rozhodn utí Energetického
regulačního úřadu. Za plnění povinnosti podle tohoto rozhodnutí náleží držiteli licence úhrada
prokazatelné ztráty (§12 odst. 4 a §13 citovaného zákona). Kone čně povinnost veřejné služby
(v zákoně blíže vymezenou) může obecní úřad, obec ní úřad obce s rozšířenou působností nebo
krajský úřad uložit rozhodnutím i provozovateli vodovodu nebo kanalizace [§22 odst. 2 zákona
č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů
(zákon o vodovodech a kanalizacích)]; hradí ovšem prokázané náklady, které provozovateli
vzniknou plněním této povinnosti (§22 odst. 3 citovaného zákona).
Jak je vidno, úhrada prokazatelné ztráty či prokázaných nákladů bývá přímým důsledkem
výkonu vrchnostenské pravomoci ze strany jejích nositelů; nemůže pak být sporu o to, zda vztah
mezi osobami poskytujícími služby veřejného charakteru podle zákona o telekomunikacích,
energetického zákona a zákona o vodovodech a kanalizacích, a orgánem, který jim poskytování
služeb přikázal, je vztahem veřejnoprávním. Stejně tak nevzbuzuje pochyby ani veřejnoprávní
povaha zmíněného finančního plnění. Analogie mezi úhradou prokazatelné ztráty podle §19b
zákona o silniční dopravě a podle zákonů právě citovaných je více než zřejmá a neomezuje
se toliko na pojmenování či na způsob výpočtu dané částky. Ve všech probíraných případech
je úhrada prokazatelné ztráty kompenzací za plnění úkolů veřejného zájmu, kterou stanoví zákon
a od níž nepřipouští žádné odchylky; možnost jakékoli smluvní změny je předem vyloučena.
Ostatně i obecnější srovnání popsaných vztahů založených rozhodnutím se vztahem ze smlouvy
o závazku veřejné služby podle §19 zákona o silniční dopravě dává vyniknout jejich vzájemné
podobnosti; smlouva tu není úkonem, k němuž by se kraj svobodně rozhodl, aniž by jej k tomu
cokoli nutilo, nýbrž daleko spíše alternativou autoritativního aktu, který je v podobných
případech tradičním a převažujícím způsobem regulace vztahů.
Smlouva o závazku veřejné služby podle §19 zákona o silniční dopravě je tedy
veřejnoprávní smlouvou – dvoustranným právním úkonem, jenž ve smyslu §159 odst. 1
správního řádu zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Zbývá posoudit, zda jde
o smlouvu subordinační podle §161 správního řádu (jiné typy smluv defin ované v §160 a §162
už z povahy věci nepřicházejí v úvahu). Smlouvu subordinační přitom může správní orgán
uzavřít s osobou, která by byla účastníkem správního řízení, kdyby takové řízení probíhalo,
a to i namísto vydání rozhodnutí.
Podle §19 zákona o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb. a před novelizací
provedenou k 1. 7. 2000 zákonem č. 150/2000 Sb., mohl závaz ek veřejné služby vzniknout
buď na základě písemné smlouvy uzavřené mezi dopravním úřadem, obcí či Ministerstvem
dopravy a spojů a dopravcem (odst. 2), nebo na základě rozhodnutí dopravního úřadu, který
je příslušný k rozhodování o udělení licence, či Ministerstva dopravy a spojů (odst. 3).
Rozhodnutí se vydávalo ještě před uzavřením písemné smlouvy o závazku veřejné služby
a podmínkou pro jeho vydání byla „naléhavá potřeba ve veřejném zájmu na zajištění základní dopravní
obslužnosti území“. V důsledku novelizace provedené zákonem č. 150/2000 Sb. byla vypuštěna
ze zákona o silniční dopravě možnost vydat rozhodnutí o závazku veřejné služby; v důvodové
zprávě k zákonu č. 150/2000 Sb. (resp. v důvodové zprávě k zákonu č. 23/2000 Sb.,
novelizujícímu zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, na niž prve zmíněná důvodová zpráva
odkazuje) se v tomto bodě dovolává nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 [ve znění nařízení Rady
(EHS) č. 1893/91].
Nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ve svém článku 1 odst. 4 dává příslušným orgánům
členských států možnost uzavřít s dopravním podnikem smlouvu na veřejné služby za účelem
zajištění přiměřených dopravních služeb, souča sně však v odst. 5 téhož článku připomíná,
že tytéž orgány mohou „zachovat nebo uložit závazky veřejné služby“ v městské, příměstské
a regionální přepravě cestujících. Zvláštní senát se ztotožň uje s Ústeckým krajem v tom,
že význam pravidla obsaženého v čl. 1 odst. 5 nařízení je nepochybný. Ustanovení umožňuje
jednak zachovat závazky stávající, jednak uložit závazky nové (tyto postupy tak doplňují uzavírání
smluv na veřejné služby, zmiňovaných v čl. 1 odst. 4 a dále upravených v čl. 14 nařízení); proto
nebylo ani na místě obracet se na Soudní dvůr Evropských společenství s předběžnou otázkou.
Změnu provedenou nařízením Rady (EHS) č. 1893/91, které nově opatřilo oddíl V (původně
nadepsaný „Uložení nových závazků veřejných služeb“) názvem „Smlouvy na veřejné služby“, nepokládá
zvláštní senát z hlediska probírané otázky za podstatnou. Výklad zmíněného článku 1 odst. 5,
jakož i nařízení jako celku, totiž vede k závěru, že změna neměla znemožnit ukládání nových
závazků veřejné služby, nýbrž měla spíše zdůraznit preferenci smluvního principu. O tom ostatně
svědčí odůvodnění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91, které poukazuje na zásadu obchodní
nezávislosti dopravních podniků a uvádí, že poskytování dopravních služeb by mělo být
upraveno smlouvou uzavřenou mezi příslušnými orgány členských států a daným podnikem,
zároveň však zdůrazňuje, že členské státy by měly mít možnost zachovat nebo uložit určité
závazky veřejné služby (a tu jim potom v článku 1 odst. 5 dává).
Ústeckému kraji nutno přisvědčit i ohledně účinků nař ízení, jehož pojmovým znakem
je obecná závaznost a přímá použitelnost. Nelze tedy souhlasit s navrhovatelem , že uložení
závazků veřejné služby podle nařízení by bylo možné jen v případě, že by vnitrostátní právo tento
způsob samo stanovilo a podrobněji by jej rozvedlo. Takový požadavek popírá samotnou povahu
nařízení a nesprávně je připodobňuje směrnici, která naopak od členských států vyžaduje přijetí
vlastní úpravy. Navrhovatel ostatně nezpochybňuje, že před změnou provedenou nařízením Rady
(EHS) č. 1893/91 opravňovalo nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 příslušné orgány členských států
k uložení nových závazků veřejných služeb. Je vhodné však upozornit na to, že úprava uložení
závazků veřejné služby se i v původním znění nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 omezovala
(pomine-li se normativně nevýznamný nadpis oddílu V) na jedinou větu. Oproti současnému
znění byla možnost uložit závazek veřejné služby rozhojněna o pravidlo, podle nějž lze závazek
uložit pouze tehdy, je-li to nezbytně nutné k zabezpečení poskytování přiměřených dopravních
služeb [čl. 14 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69, v původním znění]. Současné znění
nařízení již tuto podmínku neobsahuje; z toho však není možno usuzovat, že čl. 1 odst. 5 není
způsobilý regulovat vztahy mezi orgány státu a doprav ním podnikem. To, že ukládání závazků
veřejné služby má nastoupit až v případě, že možnosti smluvní úpravy vztahů budou vyčerpány,
lze pak volněji dovodit jak z odůvodnění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91, tak ze systematického
uspořádání článku 1 současného znění nařízení Rady (EHS) č. 1191/69.
Smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě je tak z důvodů shora
uvedených smlouvou subordinační ve smyslu §161 odst. 1 správního řádu. Zvláštní senát proto
vyslovil, že rozhodnout ve věci přísluší správnímu orgánu, určenému ustanovením §169 odst. 1
písm. d) správního řádu. Otázku vzájemného vztahu odstavců 1 a 2 ustanovení §178 správního
řádu, k níž navrhovatel i Ústecký kraj argumentovali, ponechal zvláštní senát stranou. Zmíněné
ustanovení obsahuje několik kritérií pro stanovení nadřízeného správního orgánu, a jeho výklad
tedy může vést ke sporům mezi jednotlivými správními orgány, nemůže však mít vliv na to,
zda určitá věc spadá do pravomoci správních orgánů, nebo do pravomoci soudů, a tedy
na rozhodování zvláštního senátu podle §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Navrhovatel se proto po právní moci tohoto
rozhodnutí bude zabývat návrhem dopravního podniku ve sporném řízení podle §141 správního
řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu