ECLI:CZ:NSS:2019:KONF.42.2018:24
sp. zn. Konf 42/2018-24
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka,
Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Tomáše Rychlého, Ph.D., rozhodl
o návrhu P. K., na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi Obvodním soudem pro Prahu 7,
Městským soudem v Praze na straně jedné a náměstkem ředitele Krajského ředitelství
policie hlavního města Prahy, ředitelem Krajského ředitelství policie hlavního města
Prahy, policejním prezidentem, ministrem vnitra na straně druhé a dalších účastníků sporu
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 514/2015, o náhradu újmy a
zadostiučinění za vznik nemajetkové újmy a o přiznání omluvy: žalobce P. K. a žalovaná Česká
republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
takto:
Návrh se od m ít á .
Odůvodnění:
[1] Podáním doručeným dne 19. 6. 2018 zvláštnímu senátu zřízenému podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“) P. K. (dále jen „navrhovatel“) navrhl tomuto senátu rozhodnout spor
o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) téhož zákona, který vznikl mezi Obvodním soudem
pro Prahu 7 a ředitelem Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „ředitel
KŘ PČR“), ve věci náhrady újmy a zadostiučinění za vznik nemajetkové újmy a o přiznání
omluvy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „zákon
č. 82/1998 Sb.“].
[2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu v nyní posuzované věci, jeho příloh
a obsahu spisu o kompetenčním návrhu téhož navrhovatele vedeného pod sp. zn. Konf 35/2017,
zvláštní senát zjistil následující skutečnosti:
[3] Navrhovatel jako příslušník bezpečnostního sboru Policie České republiky byl dne
31. 7. 2012 rozhodnutím ředitele KŘ PČR č. 944/2012 propuštěn ze služebního poměru
příslušníka Policie České republiky, což bylo potvrzeno i rozhodnutím policejního prezidenta
ze dne 26. 10. 2012, čj. PPR-19977-4/ČJ-2012-990131. Obě rozhodnutí však zrušil Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, čj. 8 Ad 17/2012-164. Kasační stížnost proti tomuto
rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 47/2015-35.
[4] Žádostí ze dne 18. 5. 2015 (dále jen „žádost“) podanou Ministerstvu vnitra navrhovatel
s odkazem na ustanovení §14 a §31a zákona č. 82/1998 Sb. předběžně uplatnil nárok
na zaplacení částky 2 178 500 Kč sestávající z náhrady majetkové újmy ve výši 350 000 Kč
za pokles jeho služebního příjmu o pracovní odměny a za náklady na písemný styk a čas nutný
pro vyhotovování podání a dále z částky ve výši 1 828 500 Kč jako zadostiučinění
za nemajetkovou újmu spočívající ve stigmatizaci navrhovatele v rámci bezpečnostního sboru.
Navrhovatel požadoval i omluvu uveřejněnou ve sbírce interních aktů řízení (SIAŘ).
Navrhovateli měla újma vzniknout pro nezákonná rozhodnutí v řízení vedeném ve služebním
poměru.
[5] Žádostí navrhovatele se však Ministerstvo vnitra odmítlo zabývat s tím, že předmětem
úpravy provedené zákonem č. 82/1998 Sb. není odpovědnost za škodu vzniklou ze služebně
právních vztahů, přičemž je tak vyloučeno postupovat podle tohoto zákona při posuzování
odpovědnosti vyplývající z individuálních služebně právních vztahů charakterizovaných
vzájemnou rovností jejich účastníků. K tomu argumentačně Ministerstvo vnitra odkázalo
na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, a ze dne 9. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, a postoupilo žádost navrhovatele řediteli KŘ PČR.
[6] Po předběžném uplatnění nároku navrhovatel podal dne 3. 12. 2015 žalobu
k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, věcně a místně příslušnému soudu žalované České republiky –
Ministerstva vnitra. Žalobou se navrhovatel, stejně jako při předběžném projednání nároku,
domáhal přiznání zadostiučinění za vznik majetkové a nemajetkové újmy a přiznání omluvy
ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., která mu měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí
v řízení vedeném ve služebním poměru.
[7] Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 C 514/2015-17, řízení
zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
II.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena řediteli KŘ PČR (výrok III.).
V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal (stejně jako Ministerstvo vnitra) na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, a uvedl, že o výkon státní
(veřejné) moci nejde tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje
do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními. U nároků, kde stát vystupuje
jako zaměstnavatel, je dána jeho pracovněprávní odpovědnost. Tomu se blíží i specifické vztahy
služební, tedy vztahy svou podstatou zaměstnanecké s určitými modifikacemi, které zdánlivě
mohou evokovat jisté rysy výkonu veřejné moci. Konkrétní právní úpravu odpovědnosti státu
za škodu v těchto vztazích obsahují příslušné služební zákony. Požadavek žalobce (navrhovatele)
na náhradu újmy se odvíjí od porušení právních povinností zaměstnanci žalované (České
republiky) jednajícími jejím jménem, nejedná se tedy o odpovědnostní vztah veřejnoprávní
povahy vyplývající z rozhodnutí žalované při výkonu svrchované veřejné moci, na který by bylo
možné vztáhnout působnost zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud pro Prahu 7 na základě
uvedeného dospěl k závěru, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která souvisí
se služebním poměrem, není svěřena soudu v rámci občanského soudního řízení, a proto řízení
pro nedostatek pravomoci zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení, podle svého názoru
příslušnému orgánu, a to řediteli KŘ PČR k dalšímu řízení.
[8] Navrhovatel s uvedeným závěrem Obvodního soudu pro Prahu 7 nesouhlasil a podal
proti usnesení soudu prvního stupně, odvolání k Městskému soudu v Praze. Městský soud
v Praze usnesením ze dne 14. 8. 2017, čj. 14 Co 303/2017-26, napadené usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 C 514/2015-17, potvrdil (výrok I.), neboť
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v přezkoumávané věci není založena pravomoc
civilního soudu, avšak s tím rozdílem, že změnil dílem výrok III. usnesení soudu prvního stupně
tak, že rozhodl, aby po právní moci jeho usnesení byla věc postoupena policejnímu prezidentovi
(výrok II.) Podle názoru odvolacího soudu totiž bylo na místě věc postoupit policejnímu
prezidentovi s tím, že je na něm, zda případně v jím určeném rozsahu věc postoupí k přímému
vyřízení určenému funkcionáři [§2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 361/2003 Sb.“)].
[9] Policejní prezident žádost navrhovatele dne 20. 9. 2017 postoupil na úsek náměstka
ředitele KŘ PČR. Rozhodnutím ze dne 4. 12. 2017, čj. KRPA-340891-5/ČJ-2017-0000VO,
náměstek ředitele KŘ PČR řízení o podané žádosti navrhovatele podle ustanovení §179 zákona
č. 361/2003 Sb. zastavil pro zjevnou právní nepřípustnost, jelikož zákon č. 361/2003 Sb. institut
nemajetkové újmy nezná. Tento pojem je institutem zákona č. 82/1998 Sb. a současně v dané
věci nejsou naplněny předpoklady vzniku obecné odpovědnosti bezpečnostního sboru podle §98
odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Proti uvedenému rozhodnutí náměstka ředitele KŘ PČR podal
navrhovatel odvolání k řediteli KŘ PČR a následně dne 26. 6. 2017 navrhl zvláštnímu senátu,
aby rozhodl negativní kompetenční spor o pravomoc v jeho věci mezi civilním soudem
(Obvodním soudem pro Prahu 7) a ředitelem KŘ PČR (správním orgánem).
[10] Dotčený návrh na rozhodnutí o kompetenčním sporu zvláštní senát usnesením ze dne
15. 5. 2018, čj. Konf 35/2017-20, odmítl jako předčasný, protože ředitel KŘ PČR v době
rozhodování zvláštního senátu nerozhodl o odvolání žalobce (navrhovatele) proti rozhodnutí
náměstka ředitele KŘ PČR o zastavení řízení, a ani jinak nepopřel kvalifikovaným způsobem
svoji pravomoc věc navrhovatele rozhodnout (podáním návrhu na zahájení kompetenčního
sporu zvláštnímu senátu). Kompetenční spor tak v době rozhodování zvláštního senátu
ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. neexistoval.
[11] Ředitel KŘ PČR (jako odvolací orgán) mezitím v souladu s ustanovením §194 zákona
č. 361/2003 Sb. určil senát poradní komise ředitele KŘ PČR (dále jen „senát“). Senát konstatoval,
že v „celé věci je dán právní (kompetenční) spor o to, který orgán je příslušný podnětem se zabývat, respektive
jej meritorně rozhodnout.“ Ministerstvo vnitra zastává názor, že podnět by měl být řešen v režimu
zákona č. 361/2003 Sb., přičemž k rozhodnutí věci je tak příslušný služební funkcionář, oproti
tomu Policie ČR má za to, že by žádost navrhovatele měla být řešena v režimu zákona
č. 82/1998 Sb. s tím, že věc rozhodnout je příslušné Ministerstvo vnitra. Pokud by rozhodovacím
orgánem bylo Ministerstvo vnitra, jednalo by se v soudním řízení o uplatnění nároku na náhradu
škody u soudu, naopak v případě rozhodnutí služebního funkcionáře by se jednalo o správní
žalobu. Ve vztahu k posuzované věci senát uzavřel, že odvolateli (navrhovateli) nevznikla
majetková újma a nedošlo ani ke vzniku újmy nemajetkové, a proto nejsou dány důvody
pro náhradu materiální ani nemateriální újmy, ani pro přiznání omluvy. Žádná taková újma
ani po využití analogie iuris (zákona č. 82/1998 Sb.) odvolateli (navrhovateli) nevznikla. S tímto
závěrem senátu se ztotožnil i ředitel KŘ PČR coby odvolací orgán a dále uvedl, že „služební zákon
institut nemajetkové újmy nezná, že tento pojem je institutem zákona o odpovědnosti za škodu a současně,
že v dané věci nejsou naplněny předpoklady vzniku obecné odpovědnosti bezpečnostního sboru podle §98 odst. 1
služebního zákona.“ Proto svým rozhodnutím ze dne 29. 5. 2018, číslo 584/2018, odvolání
navrhovatele zamítl a napadené rozhodnutí náměstka ředitele KŘ PČR, kterým bylo řízení
o žádosti navrhovatele zastaveno pro zjevnou právní nepřípustnost, potvrdil.
[12] Dne 13. 5. 2019 v písemném podání navrhovatel mimo jiné sdělil zvláštnímu senátu,
že rozhodnutím ministra vnitra byla dotčená rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie
hlavního města Prahy i náměstka ředitele KŘ PČR zrušena. Z kopií listin připojených k tomuto
podání navrhovatele zvláštní senát zjistil, že po zahájení kompetenčního řízení rozhodnutím
ministra vnitra ze dne 20. 3. 2019, čj. MV-3398-7/SO-2019, které nabylo právní moci dne
27. 4. 2019, byla zrušena rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
ze dne 29. 5. 2018, číslo 584/2018, a rozhodnutí náměstka ředitele KŘ PČR ze dne 4. 12. 2017,
čj. KRPA-340891-5/ČJ-2017-0000VO, a věc vrácena náměstkovi ředitele KŘ PČR k novému
projednání.
[13] V odůvodnění svého rozhodnutí ministr vnitra konstatoval, že „[o]bě přezkoumávaná
rozhodnutí vycházela z předpokladu, že o žádosti účastníka řízení nejsou příslušní rozhodovat služební
funkcionáři, tudíž je zjevně právně nepřípustná v režimu zákona o služebním poměru, přičemž uvedený právní
názor vycházel z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu. Tento právní názor byl nicméně překonán
právním názorem vysloveným v usnesení zvláštního senátu [………]ze dne 15. 1. 2012, čj. Konf 11/2018-16
(……..), podle něhož k projednání nároku na náhradu škody včetně nemajetkové újmy příslušníků
bezpečnostních sborů způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí, je příslušný služební funkcionář v řízení
o náhradě škody podle §98 zákona o služebním poměru.“ Proto ministr vnitra obě přezkoumávaná
rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání správnímu orgánu prvního stupně,
tj. náměstkovi ředitele KŘ PČR.
[14] Zvláštní senát se nejprve zabýval otázkou, zda v nyní posuzované věci jsou splněny
podmínky, za nichž může návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu projednat a rozhodnout
o něm. Podmínkou pro to, aby zvláštní senát mohl rozhodnout o tom, kdo je příslušný vydat
rozhodnutí uvedené v návrhu na zahájení řízení, je existence záporného či kladného
kompetenčního sporu. Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním
sporem ten, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků.
[15] Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004,
čj. Konf 3/2003-18, publikované pod č. 485/2005 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu), pro nějž je podstatné nejen to, že kompetenční spor vznikl, ale také to, že trvá ke dni
rozhodnutí o něm zvláštním senátem.
[16] V době podání návrhu šlo o negativní kompetenční konflikt, jelikož nárok navrhovatele
odmítal projednat jak Obvodní soud pro Prahu 7 (Městský soud v Praze), tak i Ministerstvo
vnitra a opakovaně též ředitel KŘ PČR. Podmínka trvání kompetenčního sporu však v daném
případě splněna není. Ačkoliv správní orgány původně popřely svou pravomoc rozhodovat
o požadavku navrhovatele na náhradu nemajetkové újmy, jejich rozhodnutí byla po podání
návrhu na zahájení kompetenčního sporu zrušena rozhodnutím ministra vnitra se závazným
právním názorem, že jejich pravomoc ve věci rozhodnout je dána (resp. svědčí náměstku ředitele
KŘ PČR). V souzené věci tedy záporný kompetenční spor, k jehož řešení by byl povolán zvláštní
senát, odpadl. Zvláštnímu senátu tak nezbylo, než návrh odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. ve spojení s §4 zákona č. 131/2002 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. října 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu