ECLI:CZ:NSS:2009:KONF.66.2009:17
sp. zn. Konf 66/2009 - 17
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie
Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Karla Podolky a JUDr. Petra Příhody,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Českých Budějovicích, a dalších účastníků
sporu vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 214/2009,
o 9487 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem v Praze 1,
Václavské náměstí 808/66, IČ 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem
v Plzni, Úslavská 33, a žalovaného M. M.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 18 C 214/2009, v části týkající se zaplacení smluvní pokuty
ve výši 3150 Kč, je správní orgán.
II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2009,
čj. 19 Co 926/2009 - 36, se zrušuje v části výroku, kterou bylo změněno
rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2009,
čj. 18 C 214/2009 - 19.
III. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2009,
čj. 18 C 214/2009 - 71, je n i c o t n ý .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 29. 6. 2009 se Český telekomunikační úřad domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi ním a Okresním soudem v Českých Budějovicích ve věci žaloby vedené
u tohoto soudu pod sp. zn. 18 C 214/2009 týkající se zaplacení 9487 Kč s příslušenstvím.
Z předložených soudních spisů vyplynuly následující skutečnosti:
Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (dále jen „Telefónica“), uzavřela
s žalovaným smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, na jejímž základě žalovanému
poskytovala služby prostřednictvím mobilní telekomunikační sítě. Za tyto služby se žalovaný
zavázal platit měsíčně částku, kterou mu Telefónica vyfakturovala. Žalovaný neuhradil tři faktury
na částku v celkové výši 9487 Kč.
Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26. 6. 2007 postoupila Telefónica
pohledávku ve výši 9487 Kč žalobkyni. Žalobkyně podala proti žalovanému dne 15. 10. 2008
u Okresního soudu v Sokolově žalobu na zaplacení této částky s příslušenstvím, kterou tento
soud usnesením ze dne 31. 10. 2008, čj. 30 Ro 4081/2008 - 8, postoupil Okresnímu soudu
v Českých Budějovicích jako soudu místně příslušnému.
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 2. 2009,
čj. 18 C 214/2009 - 19, řízení o žalobě zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude
věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že podle
§129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých
souvisejících zákonů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), rozhoduje
spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné
a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé, Český telekomunikační úřad. Podle §524
odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i všechna práva s ní spojená.
Tímto právem je mimo jiné i právo žalobkyně jako postupníka, i když není osobou vykonávající
komunikační činnost, uplatnit nároky spadající pod §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích. Z důvodu nedostatku pravomoci soud řízení zastavil s tím,
že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena příslušnému úřadu.
Proti usnesení okresního soudu brojil žalobce dne 9. 3. 2009 odvoláním u Krajského
soudu v Českých Budějovicích. Dle žalobce o postoupené pohledávce nemá pravomoc
rozhodovat Český telekomunikační úřad, protože nejsou splněny podmínky uvedené v §129
zákona o telekomunikacích. Český telekomunikační úřad řeší spory pouze mezi zákonem
stanovenými subjekty, a to osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné,
a účastníkem nebo uživatelem na straně druhé. Žalobce není osobou vykonávající komunikační
činnost, k rozhodování sporu je proto příslušný soud.
Krajský soud považoval odvolání za částečně důvodné. Dlužná částka 9487 Kč se skládá
z nezaplacených plateb za telekomunikační služby ve výši 6337 Kč a ze smluvní pokuty ve výši
3150 Kč. Dle krajského soudu není právo na zaplacení smluvní pokuty finančním plněním
spjatým s poskytováním telekomunikačních služeb, nejedná se tedy o plnění podle zákona
o telekomunikacích, ale o plnění podle obecných občanskoprávních předpisů. Krajský soud
proto potvrdil usnesení okresního soudu o zastavení řízení jen ohledně částky 6337 Kč,
o které i podle jeho právního názoru má pravomoc rozhodovat Český telekomunikační úřad,
ale změnil rozhodnutí soudu I. stupně ohledně částky smluvní pokuty 3150 Kč tak, že řízení
se nezastavuje a věc Českému telekomunikačnímu úřadu postoupena nebude. Vyšel z právního
názoru, že o smluvní pokutě má pravomoc rozhodovat soud.
Okresní soud v Českém Krumlově, vázaný právním názorem odvolacího soudu,
rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, čj. 18 C 214/2009 - 71, žalobu zamítl.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu senátu
k rozhodnutí kladného kompetenčního sporu. Navrhovatel vychází z toho, že smluvní pokuta
je sankcí vycházející z porušení povinnosti ze smlouvy o poskytování služeb elektronických
komunikací. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je vztahem příčiny
a následku; nelze je posuzovat odděleně. O smluvní pokutě tedy má rozhodovat on sám,
jako orgán, který je podle zákona příslušným k rozhodnutí o sporech vyplývajících z vlastního
porušení povinností. Navrhovatel dále odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne
9. září 2008, čj. Konf 27/2008 - 7.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 3150 Kč s příslušenstvím se zvláštní senát řídil
následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Zvláštní senát se musel nejdříve zabývat otázkou, zda o postoupené pohledávce
(ať se smluvní pokutou či bez ní) může rozhodovat navrhovatel. Pravomoc Českého
telekomunikačního úřadu vymezuje §129 odst. 1 zákona o telekomunikacích: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě. Podání návrhu podléhá správnímu poplatku“.
Zákonný text - na pohled dostatečně jasný - ve skutečnosti umožňuje dvojí výklad
se zásadními důsledky pro závěr o pravomoci toho, kdo má věc rozhodnout: poprvé, že má být
rozuměno „rozhoduje existující spory...“, po druhé „rozhoduje spory vzniklé mezi...“. Zvláštní
senát přisvědčil za užití obvyklých interpretačních metod výkladu druhému.
Ustanovení §129 odst. 1 zákona o telekomunikacích vymezuje dvě podmínky, které musí
být současně splněny, aby byla dána pravomoc ČTÚ věc rozhodnout.
Prvá část vykládaného ustanovení [„spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7)
na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem“] znamená osobnostní vymezení předpokladu
pravomoci. Je proto otázkou, ke kterému okamžiku má být splnění tohoto předpokladu
zkoumáno: zda k okamžiku vzniku závazku, nebo k okamžiku vzniku sporu, anebo k okamžiku,
kdy je pravomoc zkoumána. Je totiž zřejmé, že postoupí-li věřitel (osoba vykonávající
komunikační činnost) svou pohledávku za účastníkem (obvykle tedy telefonním účastníkem)
jinému, dochází ke změně závazku v osobě, a je otázkou, zda se tedy mění i pravomoc orgánu,
který o sporu má rozhodnout.
V okamžiku vzniku pohledávky, tedy před jejím postoupením, resp. tam,
kde by k postoupení nedošlo, by ve sporu rozhodoval bez pochybností Český telekomunikační
úřad.
Smluvní postoupení pohledávky, cessio voluntaria (poznamenává se výslovně, že zvláštní
senát nezkoumal případ cese ze zákona nebo úředním výrokem, stejně tak nezjišťoval, zda tu jde
nebo nejde o tzv. cesi fiduciární či inkasocesi, při níž se pohledávka převádí jen formálně,
totiž proto, aby postupník pohledávku vymohl a převedl výtěžek postupiteli), je upraveno v §524
a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Předmětem postoupení není celý závazkový
vztah (ale právě jen pohledávka, případně u dospělé pohledávky také nárok). Cesí nedochází
k zániku dosavadního závazkového vztahu a ke vzniku závazku nového (nepostupuje
se tedy „smlouva“ jako v některých jiných cizích řádech), ale závazek se mění v subjektech.
Na místo dosavadního věřitele (postupitele) nastupuje osoba třetí (postupník). Na postupníka
s pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Dle §524 občanského
zákoníku ostatně nelze postoupit pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil.
Zvláštní senát dále přihlédl také k důvodům právní úpravy: Z důvodové zprávy
k §127-129 zákona o elektronických komunikacích: „Úřad rozhoduje pouze spory uvedené v těchto
ustanoveních (spory týkající se plnění povinností stanovených tímto zákonem). Vyňato je řešení sporů o plnění
povinnosti k peněžitým plněním. Pravomocí Úřadu rozhodovat uvedené spory je vyloučeno právo stran obrátit
se na obecný soud před vydáním rozhodnutí řešení sporu Úřadem (§7 občanského soudního řádu).
Není tím však dotčeno použití předpisů o správním soudnictví“, lze dovodit, že bylo úmyslem zákonodárce
podmínit rozhodovací činnost ČTÚ tím, že půjde o spor věcně, nikoli osobně vymezený. Vlastní
zákonná úprava pak tento záměr poněkud zastřela přidáním „osobní“ podmínky. I tento pohled
proto svědčí o tom, že osobní upřesnění, které zákonodárce vložil do vlastního zákonného textu,
je mnohem spíše časově vztaženo k okamžiku vzniku závazku než k okamžiku vzniku sporu.
To platí tím spíše, že v okamžiku odstoupení od cese, nebo v případech její absolutní
neplatnosti atp., by se pravomoc musela „vracet“ ČTÚ, což bez pochyb zákonodárce nesledoval.
Proto i tento aspekt výkladu vede k tomu, že změny v subjektech při postoupení
pohledávky nemají v posuzované věci vliv na změnu pravomoci k řešení sporů.
Podpůrně lze také připomenout, že takovýto výklad §129 zákona o elektronických
komunikacích je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne
7. 3. 2002, o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací
(dále jen „Směrnice“). Článek 8 odst. 4 písm. b) Směrnice ukládá vnitrostátním regulačním
orgánům členských států působících v oblasti elektronických komunikací povinnost, aby zajistily
dostupné a nenákladné postupy pro řešení sporů. Spory v oblasti elektronických komunikací
by měl řešit subjekt nezávislý na zúčastněných stranách. Tím má být zajištěna ochrana
spotřebitelů dle čl. 8 odst. 4 písm. c) Směrnice. Je zřejmé, že směrnice tu sleduje právě možnost
dovolit rozhodování v takovýchto věcech regulátorům. Není zřejmě sporu o tom, že pokud
by tvůrci směrnice trvali na tom, aby v takovýchto případech rozhodovaly soudy,
bylo by ustanovení §8 odst. 4 písm. b) zbytečné, neboť tu jde o zcela obvyklý závazek
soukromého práva, o kterém (civilní) soudy pravidelně rozhodují. Ustanovení proto míří
na to, aby pravomocí k rozhodování sporů mohl být nadán i správní orgán (ať již v pravomoci
dělené, nebo pod kasační kontrolou správního soudu, nebo - jako v českém
případě - s následným speciálním civilním řízením podle části páté občanského soudního řádu).
Původci směrnice oprávněně očekávali, že právě řízení u správního orgánu vyhovuje potřebám
posuzování speciálních - mnohdy ryze technických - otázek, přičemž i otázky právní se obvykle
týkají jen úzké speciální problematiky (zejména smluv uzavíraných s poskytovateli služeb).
Navrhovatel (ČTÚ) je k řešení problematiky elektronických komunikací zřízen,
je odpovídajícím způsobem vybaven odborně i personálně, a lze proto očekávat,
že jeho rozhodování bude rychlé, účastníkům dostupné a pro ně nenákladné. Je ostatně
významné i to, že jeho rozhodování (jako rozhodování z jednoho centra) už z povahy věci nenese
riziko odchylující se „judikatury“. Proti rozhodnutí ČTÚ je možné brojit rozkladem u předsedy
Českého telekomunikačního úřadu, a případně dále podat řádnou civilní žalobu u soudu
rozhodujícího v občanském soudním řízení (podle části páté občanského soudního řádu).
Proto má zvláštní senát za to, že jeho výklad zákona o elektronických komunikacích
o pravomoci ČTÚ k rozhodování ve sporech i v případě postoupených pohledávek odpovídá
i požadavkům, které na český právní řád klade právo evropské.
Obdobnými otázkami se zabýval také Nejvyšší soud v nedávném rozhodnutí ze dne
31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008. Ve svém rozhodnutí - v němž otázku pravomoci posoudil
stejně jako zvláštní senát - uvedl: „odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že v posuzovaném případě
změna osoby uvedené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. v důsledku postoupení pohledávky osobou
vykonávající komunikační činnost nemá vliv na pravomoc Českého telekomunikačního úřadu k rozhodování
sporu týkajícího se povinnosti uložené tímto zákonem. Postoupením pohledávky osobou vykonávající komunikační
činnost na žalobkyni (§524 obč. zák.) se na podstatě a charakteru sporu ničeho nezměnilo. Na žalobkyni
(postupníka) s právem na plnění (včetně příslušenství pohledávky a veškerých práv s ní spojenými) přešly
též povinnosti, jež má věřitel vůči dlužníkovi (např. poskytnout dlužníkovi potřebnou součinnost ke splnění dluhu,
přijmout řádně nabídnuté plnění apod.). Rozsah a obsah povinností dlužníka je stejný a nemění se nic ani na běhu
promlčecí doby“.
Ze všech vyložených důvodů proto zvláštní senát uzavřel, že pro určení pravomoci
je prvý předpoklad pravomoci ČTÚ splněn, vznikl-li spor mezi osobou vykonávající
telekomunikační činnost a účastníkem (uživatelem). Postoupení pohledávky takovýto charakter
sporu nezměnilo; proto i k návrhu postupníka (a nikoli již osoby vykonávající telekomunikační
činnost) bude rozhodovat Český telekomunikační úřad. Charakter sporu vymezený v §129
zákona o elektronických komunikacích je tedy určen v době vzniku závazku, a změna v osobě
věřitele cesí jej nemění.
Spor v konkrétní věci je však omezen na to, kdo má pravomoc rozhodovat o povinnosti
zaplatit smluvní pokutu; okresní soud má za to, že tímto orgánem je navrhovatel (ČTÚ), krajský
soud však tuto pravomoc přiřkl soudu. Proto bylo třeba řešit i druhý předpoklad pravomoci ČTÚ
(„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“).
Tento předpoklad má zvláštní senát za splněný, a to s ohledem na právní závěry
navrhovatelem zmíněného rozhodnutí sp. zn. Konf 27/2008, a to z právních důvodů v onom
rozhodnutí probraných, tedy i ve věcech nezaplacených smluvních pokut. Otázkou pravomoci
k rozhodování o smluvní pokutě se zvláštní senát již zabýval ve zmíněném usnesení (publikováno
ve Sb. NSS pod číslem 1738/2009). Vyložil, že „o smluvní pokutě za porušení či nesplnění povinnosti
vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, popřípadě
uživatelem (§129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), rozhoduje ten orgán,
který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti samotné.“
Jádrem argumentace (na němž není důvod ničeho měnit), je právní názor, že smluvní
pokuta je soukromoprávním institutem, jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla
peněžitá transakce za porušení nebo nesplnění smluvní povinnosti (§544 odst. 1 občanského
zákoníku). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací,
jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je nutné se zabývat povinností, která byla
porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem
mezi příčinou a následkem; nelze je posuzovat odděleně. Porušení povinnosti je základní
podmínkou pro stanovení, zda existuje nárok na smluvní pokutu. O smluvní pokutě
bude tedy rozhodovat ten orgán, který je příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti,
na jejímž základě vznikl nárok na smluvní pokutu.
Rozliší se proto, za jaké porušení povinnosti nárok na smluvní pokutu vznikl.
Pokud se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a účastníkem, ve které si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu pro případ,
že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě
příslušný Český telekomunikační úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením
zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu s tímto porušením přímo
souvisí.
Pokud se naopak jedná o (typickou) smluvní pokutu za nevrácení vypůjčeného zařízení
(např. satelitní antény, modemu atp.), tedy výpůjčku, byl by k rozhodování o smluvní pokutě
plynoucí z porušení povinností vztahujících se k výpůjčce soud. Srov. k tomu např. usnesení
ze dne 13. 10. 2005, čj. Konf 99/2004 - 5, publikované ve Sb. NSS pod č. 1478/2008). Judikatura
v tomto ohledu je zcela stabilní.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
správního orgánu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.).
Protože pak v řízení, které následovalo po řízení odvolacím, okresní soud mimo svou
pravomoc (vázán v té době rozhodnutím krajského soudu) rozhodl o té části návrhu,
která se týká smluvní pokuty, vyslovil zvláštní senát podle §5 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.
nicotnost rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2009,
čj. 18 C 214/2009 - 71).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Bude proto na krajském soudu, aby v intencích výše
uvedených závěrů zvláštního senátu znovu rozhodl o odvolání ohledně částky připadající
na smluvní pokutu, a následně byla věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. října 2009
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu