ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.7.2011:12
sp. zn. Konf 7/2011 - 12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Michala Mazance,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Žiškové
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Kladně a Krajským soudem v Praze, a dalších
účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 111 C 79/2010, ve věci
žaloby o zaplacení 5225 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Telefónica O2 Czech Republic, a. s.,
se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, IČ 60193336, a žalovaného M. D.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně
pod sp. zn. 111 C 79/2010, o zaplacení 5225 Kč s příslušenstvím, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 8. 2010, čj. 111 C 79/2010 - 29,
a Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010, čj. 28 Co 481/2010-40, se z r u š u j í.
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 31. 1. 2011 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, navrhl Český telekomunikační
úřad tomuto senátu rozhodnutí sporu o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Okresním soudem v Kladně a Krajským soudem v Praze ve věci
žaloby o zaplacení částky 5225 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaný M. D. se na základě Smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb
elektronických komunikací ze dne 14. 11. 2007, uzavřené se žalobkyní - společností Telefónica
O2 Czech Republic, a.s., stal účastníkem telefonní stanice číslo xx.
Žalobkyně vystavila žalovanému fakturu za zúčtovací období 17. 1. 2008 – 16. 2. 2008
na celkovou částku 8451,50 Kč (z toho platby za služby třetích stran činily 5225 Kč).
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně částku za služby třetích stran neuhradil,
podala žalobkyně 6. 8. 2010 žalobu k Okresnímu soudu v Kladně, v níž se domáhala, aby soud
uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 5225 Kč s příslušenstvím včetně nákladů řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 5225 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran nebo též službám obsahu, jež nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Tyto
služby umožňuje žalobkyně objednat a využít svým účastníkům na základě Všeobecných
podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací
prostřednictvím pevných sítí společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., vydaných v souladu
s §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; služby samotné však nabízejí svým
jménem společnosti, kterým Český telekomunikační úřad přidělil příslušná telefonní čísla
(zejména 901, 902, 906, 909) zpoplatněná zvláštní sazbou zřetelnou i z čísla samotného. Žalovaný
tyto služby obsahu využil a u poskytovatelů je nereklamoval. Cena těchto služeb za dané
zúčtovací období je uvedena v samostatné části pravidelného vyúčtování žalobkyně za služby,
odděleně od služeb elektronických komunikací. Podle čl. 11.3 Všeobecných obchodních
podmínek žalovaný souhlasil s oprávněním žalobkyně k výběru ceny za tyto služby. Poskytovatelé
služeb třetích stran (zde společnost Telekom Austria Czech Republic, a. s.) dali souhlas
a oprávnění žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala, žalovaný jakožto poukázaný byl vůči
poskytovatelům služeb třetích stran (poukazatelům) povinen plnit ve prospěch žalobkyně jakožto
poukazníka. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný neuhradil ani vyúčtování za služby
elektronických komunikací, jež mu žalobkyně poskytla za období od ledna do srpna 2008; Český
telekomunikační úřad proto zavázal žalovaného k úhradě těchto částek ve svém rozhodnutí
ze dne 30. 4. 2009, čj. 16 735/2009-636/III.vyř.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 12. 8. 2010, čj. 111 C 79/2010 - 29, rozhodl
o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o vrácení
soudního poplatku (výrok IV.). V odůvodnění poukázal na to, že podle §129 odst. 1 zákona
č. 151/2000 Sb. rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající
komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé.
Okresní soud dospěl k závěru, že „podle §2 písm. s) zákona o elektronických komunikacích je službou
elektronických komunikací i volání na speciálně zpoplatněná čísla provozovaná osobou odlišnou od žalobce
v případě, že je žalobce oprávněn k zaplacení tohoto volání.“ Tyto služby nespadají pod výjimku uvedenou
v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, okresní soud proto podle §104 a §7 o. s. ř.
řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci k rozhodování ve věci.
Proti usnesení okresního soudu brojila žalobkyně odvoláním ke Krajskému soudu
v Praze. Ten usnesením ze dne 15. 10. 2010, čj. 28 Co 481/2010 - 40, napadené rozhodnutí
okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že žalovanému byly poskytnuty současně dvě
služby. Nejprve mu žalobkyně poskytla službu elektronických komunikací spočívající v sestavení
telefonního spojení a přenosu signálů po sítích elektronických komunikací - včetně
telekomunikačních služeb, dále poskytl žalovanému třetí subjekt tzv. službu obsahu. Podle
krajského soudu přitom nejde z ceníku žalobkyně rozlišit, jaká část úhrady připadá na kterou
z těchto služeb. Podle obsahu smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací byl
žalovaný povinen platit žalobkyni také za služby třetích stran, nezávisle na tom, zda mu třetí
subjekt službu obsahu na daném čísle řádně a včas poskytnul. Žalovaný se vůči žalobkyni nemůže
dovolávat případných vad služby obsahu, žalobkyně za ně neodpovídá. Podle krajského soudu
je žalovaný bez dalšího povinen žalobkyni uhradit cenu, která je vypočítána prostou „tarifikací“
délky volání podle cenových podmínek, které vydala žalobkyně. Tyto podmínky ale jsou obsahem
smluvního vztahu žalobkyně a žalovaného.
Krajský soud dále rozvedl, že podstatou povinnosti úhrad žalovaného vůči žalobci
je úhrada za dobu trvání spojení a úhrada za dobu zajištění přenosu signálů v sítích
elektronických komunikací. Dle názoru krajského soudu „nelze proto dovodit, že za situace,
kdy žalovaný je povinen hradit žalobci úhradu za takovou kombinovanou službu bez ohledu na to, zda mu její
složka služby obsahu byla třetím subjektem poskytnuta, případně poskytnuta řádně a včas, by tato služba
spočívala zcela nebo převážně právě v poskytnutí takové služby obsahu, a nikoliv ve službě elektronických
komunikací“.
Krajský soud proto uzavřel, že se žalobkyně jako osoba vykonávající komunikační činnost
podle §7 zákona elektronických komunikacích domáhá po žalovaném jako účastníku podle §2
písm. a) tohoto zákona úhrady za poskytnutou veřejně dostupnou službu elektronických
komunikací podle §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, tedy splnění povinnosti
uložené žalovanému podle §64 odst. 1 téhož zákona. K projednání a rozhodnutí věci je proto
podle krajského soudu příslušný Český telekomunikační úřad.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) následně podal zvláštnímu senátu návrh
na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že podle §2 zákona o elektronických
komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí „služba obvykle poskytovaná za úplatu,
která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně
telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích
kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím s ítí a služeb
elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Navrhovatel dále konstatoval,
že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 5225 Kč s příslušenstvím za tzv. služby třetích stran
nebo též služby obsahu, které nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikací, nýbrž službami, které nabízí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací. Tyto služby nabízejí svým jménem společnosti, kterým
Český telekomunikační úřad přidělil příslušná telefonní čísla (většinou začínající na 9xx).
Žalobkyně není poskytovatelem služeb třetích stran, ale pouze umožňuje přístup k těmto
službám, zajišťuje provoz mezi volajícím v jeho síti a poskytovatelem služeb třetích stran,
zajišťuje pro poskytovatele výběr plateb za jimi poskytnuté služby, přitom neodpovídá za obsah
a kvalitu těchto služeb.
Navrhovatel uzavřel, že služby, ohledně jejichž úhrady je veden tento spor, nejsou
službami elektronických komunikací a úhrada za tyto služby pak není povinností uloženou §64
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích; Úřad tedy podle §129 odst. 1 citovaného zákona
nemá pravomoc o této povinnosti rozhodnout. Podle jeho názoru je k rozhodnutí je příslušný
Okresní soud v Kladně. Navrhovatel dále odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne
31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, týkající se platby za službu třetích stran na lince 900 950 966,
v němž zvláštní senát konstatoval, že se nejedná o službu elektronických komunikací ve smyslu
§2 písm. n) zákona, nýbrž o službu, která nabízí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecnými soudy
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona 131/2002 Sb.
spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Okresní soud v Kladně v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc
rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla
věc postoupena; zvláštní senát proto shledal, že se v posuzované věci jedná o negativní (záporný)
kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích jako
ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně
druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: „Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, dostupné na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle §129 odst. 1 věta první zákona o elektronických komunikacích
založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle §7 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací, c)
provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“. Službou elektronických komunikací se rozumí dle
§2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle poskytovaná za úplatu, která
spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních
služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize,
s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají
redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací;
nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích
elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku stanovenou v §2 písm.
a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem
poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb“),
popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou v §2 písm. b) zákona
o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou
službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací se dle §2
písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem
vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka,
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost, přičemž žalovaný naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá,
že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná
účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb
elektronických komunikací. Výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby,
jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel - osoba vykonávající komunikační
činnost - zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací,
nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných
podmínek, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích
stran (bod 11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 11.1 a 11.4). Z těchto
ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb
a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických
komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu (náhradní doklad č. 0368360074,
vystavený 20. 2. 2008, na celkovou částku 8451,50 Kč a k ní přiložený podrobný rozpis hovorů)
vyplývá, že žalobkyně účtovala žalovanému částky za uskutečněná spojení na telefonní čísla
počínající kombinací 900.
Telefonní číslo je podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí
a služeb elektronických komunikací (prováděcí vyhlášky k zákonu o elektronických
komunikacích) „[č]ást mezinárodního čísla, která následuje po kódu země a která stanovuje v národním
formátu adresu koncového bodu sítí uvedených v §3 pro přístup (…) ke službám elektronických komunikací
poskytovaným prostřednictvím těchto sítí.“ Podle §5 odst. 3 a podle bodu 7 přílohy č. 1 citované
prováděcí vyhlášky počáteční číselná trojkombinace charakterizuje telefonní čísla pro přístup
ke službám elektronických komunikací s vyjádřenou cenou. Pro počáteční trojčíslí 900 a 906
se takovými službami rozumí zejména obchodní, odborné, inzertní a soutěžní služby, pro trojčíslí
908 hlasové služby.
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně. Po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací.
Žalobkyně ovšem „služby obsahu“ sama neposkytovala, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi
žalovaným a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal služby využité žalovaným za služby
odpovídající službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které
podle citovaného ustanovení nejsou službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení ceny
za takové služby pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona
o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne
31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní pro
úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru
služby nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu
splněny podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu - výběr ceny podle bodu 11.1 Všeobecných podmínek - je
předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní, jak žalobkyně
ostatně sama uvádí v žalobním návrhu, v němž svou aktivní legitimaci dále dovozuje z právní
úpravy poukázky dle §535 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalobkyně
se považuje za poukazníka, žalovaného považuje za poukázaného a poskytovatele služby obsahu
za poukazatele.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 8. 2010, čj. 111 C 79/2010 - 29, a Krajského
soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010, čj. 28 Co 481/2010 - 40, a odstranil tak překážku věci
rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud v Kladně pokračovat
v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. května 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu