ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.72.2004
sp. zn. Konf 72/2004-15
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a JUDr.
Marie Žišková, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 4 na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobkyně: P., s. r.
o., zastoupené JUDr. Renatou Houskovou, advokátkou se sídlem Praha 13, K Zahrádkám
48, a žalované: P., a. s., ve věci žaloby o výmaz ochranné známky z rejstříku ochranných
známek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 353/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 1. 12. 2000, čj. O-83936-93, ve věci výmazu
ochranné známky „P.“, zapsané v rejstříku ochranných známek, je soud ve
správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2003, čj. 6 A
15/2001-37, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů se dne 29. 6. 2004 (doplněným podáním ze dne 5. 10. 2004) obrátil na tento senát
Obvodní soud pro Prahu 4 a požádal, aby zvláštní senát rozhodl spor o věcnou
příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu
„kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním soudem a Obvodním soudem pro Prahu
4 ve věci u obvodního soudu zapsané pod sp. zn. 8 C 353/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne
20. 3. 2000, zn. O-83936, byl zamítnut návrh společnosti P., s. r. o., na výmaz ochranné
známky „P.“, zapsané v České republice, jejímž majitelem je společnost P., a. s.
Společnost P., s. r. o. (dále jen „žalobkyně“), podala proti tomuto rozhodnutí rozklad;
o něm rozhodl předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 1. 12. 2000, čj. O-83936-93, tak, že
jej zamítl a napadené rozhodnutí o výmazu výše uvedené ochranné známky potvrdil.
Žalobkyně napadla toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 29. 1. 2001 žalobou ve
správním soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v
Praze, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 6 A 15/2001. Vrchní soud však řízení do konce
roku 2002 nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší
správní soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 - o
původní správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne 24. 6. 2003 ji pod čj. 6 A
15/2001-37 odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním důvodům
tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobkyni o tom, že může ve věci do jednoho
měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského
soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k soudu příslušnému podle
ustanovení §249 a §250 o. s. ř.
Žalobkyně se tímto poučením řídila a podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve
zmíněné lhůtě žalobu, v níž žádá, aby soud rozhodl o tom, že se blíže určená ochranná
známka vymazává z rejstříku ochranných známek.
Obvodní soud pro Prahu 4 namítá nedostatek své pravomoci věc projednat a o ní
rozhodnout. Proto se tento soud obrátil návrhem došlým zvláštnímu senátu pro
rozhodování některých kompetenčních sporů dne 29. 6. 2004 na tento senát a požádal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o příslušnost.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem jejího
budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát předmětem
právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl, nicméně
samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter
veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném.
Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že těžiště právní ochrany na označení spočívá
tradičně v právu soukromém. Právní prostředky ochrany proti jejich porušování jsou
obvykle upraveny přímo v průmyslově právních normách. Pokud tyto prostředky
upraveny nejsou nebo jsou upraveny jen částečně, přichází v úvahu použití obecných
prostředků ochrany soukromoprávní povahy.
Tato argumentace Nejvyššího správního soudu však není přiléhavá.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se neupravují vztahy mezi
fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového předmětem řízení o registraci
(výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi
tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který
o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny
zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek
(ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak
vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi
podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek,
např. obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně
ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu
registrované známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobkyně nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení).
Ve věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona
č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu známky náleží
soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc Nejvyššího správního
soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu