ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.78.2004
sp. zn. Konf 78/2004-8
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr.
Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 5 na rozhodnutí sporu o pravomoc
mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce R. C., a. s.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem v Klatovech, Čs. legií 172/I., a
žalovaných 1) Úřadu průmyslového vlastnictví, 160 68 Praha 6, Antonína Čermáka 2a , a
2) C. f. P., zastoupeného JUDr. Michalem Růžičkou, Patentová, známková a právní
kancelář Rott, Růžička, Guttmann, se sídlem 170 00 Praha 7, Nad Štolou 12, o výmaz
ochranné známky z rejstříku ochranných známek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
5 pod sp. zn. 26 C 300/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. O-93791, ve věci výmazu
ochranné známky „C. f.“, zapsané v rejstříku ochranných známek, je soud ve
správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2003, čj. 7 A 68/2000-31,
se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 21. 7. 2004 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 5 a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b)
zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu „kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním
soudem a Obvodním soudem pro Prahu 5 ve věci u obvodního soudu zapsané pod sp.
zn. 26 C 300/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne
3. 6. 1999, sp. zn. O 93791, byla k návrhu společnosti C. f. P. z rejstříku ochranných
známek vymazána ochranná známka „C. f.“, zapsaná v ČR, jejímž majitelem je společnost
R. C., a. s.
Majitel známky podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda
Úřadu dne 10. 2. 2000 tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí o výmazu výše
uvedené ochranné známky potvrdil.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 11. 4. 2000 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze však řízení do konce roku 2002 nedokončil a neskončenou věc
převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní soud (§132 soudního řádu
správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 - o
původní správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 26. 6. 2003, čj. 7 A 68/2000-
31, žalobu odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním důvodům
tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může ve věci do jednoho
měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského
soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu
(obvodnímu) soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud
učiněných procesních úkonů zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu i proti společnosti C. f. P. Petitem žaloby se domáhal výroku o
tom, že návrh na výmaz ochranné známky žalobce „C. f., zapsané v rejstříku ochranných
známek Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze, se zamítá.
Obvodní soud poté podal zvláštnímu senátu dne 21. 7. 2003 v úvodu zmíněný návrh.
Odůvodnil jej tím, že v daném řízení nejde o občanskoprávní spor ohledně této známky,
nýbrž o posouzení, zda tento soukromý statek má nebo nemá být nadále zapsán ve
veřejném rejstříku, jinými slovy, zda majitel známky splnil výše uvedené veřejnoprávní
podmínky. Jedná se tedy o vztah veřejnoprávní.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi soudem v občanském soudním řízení a
soudem ve správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba
považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že žalobce
uplatňuje ochranu své ochranné známky, nesouhlasí s jejím výmazem z rejstříku, neboť
výmazem ochranné známky z rejstříku provedeným Úřadem podle §25 (zák. č. 137/1995 Sb. o ochranných známkách) ochranná známka zaniká a žalobce přestává být jejím
majitelem a pozbývá tak právo používat ji při svém podnikání k rozlišení svých výrobků
nebo služeb od výrobků nebo služeb pocházejících od jiných podnikatelů. Žalobce
žalobou uplatňuje právo na ochranu svého vlastnictví a svého podnikání.
Taková argumentace však v této věci není přiléhavá.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se naprosto neupravují vztahy
mezi podnikateli, protože nic takového předmětem řízení o registraci (výmazu) není a
nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o
registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který o registraci (výmazu)
rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené
podmínky, a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (ochranná známka),
resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace)
známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při
podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek, např. obranných
nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout
nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky
nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve
věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu ochranné
známky náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc Nejvyššího správního
soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu