ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.9.2004:27
sp. zn. Konf 9/2004-27
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Brigita Chrastilová, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Václav Novotný a
JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 4 na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi tímto soudem a Městským soudem v Praze, za účasti žalobce: N., spol. s
r. o., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem v Sedlčanech, Nádražní 106,
box 223, a žalovaných: 1) Úřad průmyslového vlastnictví, 160 68 Praha 6, Antonína
Čermáka 2a, 2) Ing. P. V., 3) C. Ď., 4) B . P., o zrušení patentu, ve věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 16 C 345/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. PV 1990-4519, ve věci
zrušení patentu „Z. p. z. v. d.“, zapsaného v patentovém rejstříku, je soud ve
správním soudnictví.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, čj. 10 Ca
180/2003-10, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 9. 1. 2004 došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých
kompetenčních sporů dne 15. 1. 2004 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 4
a požádal, aby zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1
odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu „kompetenční spor“) mezi
Obvodním soudem pro Prahu 4 a Městským soudem v Praze ve věci u obvodního soudu
zapsané pod sp. zn. 16 C 345/2003 a ve spojení s ustanovením §5 odst. 1 citovaného
zákona výslovně navrhuje ve věci příslušnost Městského soudu v Praze.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“)
ze dne 22. 11. 1994, zn. PV 1990-4519, nebyl k návrhu společnosti N., spol. s r. o., zrušen
patent „Z. p. z. v. d.“, zapsaný v ČR, jehož majiteli jsou Ing. P. V., C. Ď. a B. P.
Žalobce nejprve napadl žalobou pravomocné rozhodnutí Úřadu podanou k Vrchnímu
soudu v Praze, doručenou dne 16. 4. 2002. Vrchní soud postoupil věc v souladu s §132
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyššímu správnímu
soudu, který žalobu odmítl usnesením ze dne 23. 6. 2003, čj. 6 A 51/2002-52, s poučením,
že žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat žalobu k
soudu příslušnému podle ustanovení §249 a §250 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž účinky procesních úkonů učiněné v tomto řízení
zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení s. ř. s. Nejvyšší správní
soud pojal napadlou věc jako soukromoprávní.
Navrhovatel výmazu - žalobce – podal v rozporu s poučením obsaženým ve výše
uvedeném usnesení Nejvyššího správního soudu žalobu, ve které se domáhá přezkoumání
uvedeného rozhodnutí žalovaného ad 1), opět k soudu jednajícímu ve správním
soudnictví, a to k Městskému soudu v Praze. Tento soud žalobu usnesením ze dne
18. 9. 2003, čj. 10 Ca 180/2003-10, odmítl. V odůvodnění uvedl, že právo, které mělo být
v daném řízení chráněno, je právo podnikatele na to, aby byla odstraněna právní překážka
v podobě nedůvodně uděleného patentu. Řízení o takovém právu je pak dle Městského
soudu v Praze třeba považovat za věc spadající do práva soukromého, neboť správním
orgánem je rozhodováno o ochraně soukromého práva. Předmětem tzv. patentového
práva v objektivním smyslu je ochrana vynálezu, která udělením patentu zakládá jeho
majiteli výlučné právo využívat vynález, poskytovat souhlas k jeho využívání jiným
osobám, popřípadě na jiné osoby patent převést. Těžiště právní ochrany spočívá tradičně
v právu soukromém. Soukromá práva, která jsou předmětem řízení před správním
orgánem, jsou podle tohoto soudu chráněna postupem podle části páté občanského
soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.). Dále i tento soud žalobce poučil, že se může
domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto
usnesení (§46 odst. 2 s. ř. s.) u okresního (obvodního) soudu (§249, §250 o. s. ř.), a to
tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení (§
82 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce následně podal dne 3. 11. 2003 žalobu dle §244 o. s. ř. ve znění tehdy
účinném u Obvodního soudu v Praze 4, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 16 C 345/2003.
Obvodní soud pak předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na §104c odst.
2 o. s. ř. s tím, že Obvodní soud pro Prahu 4 není věcně příslušným soudem v této právní
věci. Na výzvu Nejvyššího správního soudu pak Obvodní soud pro Prahu 4 věc doplnil o
důvody pro spornou příslušnost. V doplnění návrhu ze dne 11. 2. 2004 uvedl, že se
nejedná o soukromoprávní věc. Skutečnost, že žalobce, firma N., spol. s r. o., je
soukromoprávním subjektem - právnickou osobou, je dle jeho názoru bez významu,
neboť Úřad průmyslového vlastnictví soukromoprávním subjektem není a charakter
sporu nemá soukromoprávní povahu. Věcná příslušnost soudu je dána ze zákona, když se
jednoznačně jedná o nároky, které vycházejí z průmyslového vlastnictví, protože
rozhodnutí týkající se registrace konkrétního patentu je nepochybně závazné pro každého;
má dle názoru tohoto soudu tento úkon veřejnoprávní charakter.
Žalobce v závěru žaloby rovněž vyjádřil přesvědčení, že Obvodní soud pro Prahu 4
není k projednání této žaloby věcně příslušný. Pokud Obvodní soud v Praze usnesením
žalobu odmítne, pak nastane situace, kterou předpokládá ustanovení §1 odst. 1 písm. b)
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a žalobce sám
pak podá podle ustanovení §3 odst. 2 téhož zákona návrh na zahájení řízení o
kompetenčním sporu ke zvláštnímu konfliktnímu senátu u Nejvyššího správního soudu.
Podáním ze dne 26. 2. 2004 však žalobce tento svůj argument o soudní nepříslušnosti vzal
zpět a uvedl, že má zato, že Obvodní soud pro Prahu 4 je k projednání a rozhodnutí jeho
žaloby věcně příslušný, a bere tak zpět své tvrzení uvedené v žalobě.
Úřad průmyslového vlastnictví se ve svém vyjádření z 1. 10. 2004 vyslovil pro
příslušnost soudů jednajících ve správním soudnictví. Tento závěr odůvodnil tak, že
kritériem pro rozlišení, u kterého soudu se lze domáhat soudní ochrany v dané věci, je
povaha subjektivního práva, o jehož obranu jde. Za veřejné subjektivní právo považuje
souhrn právních odvětví, které upravují oprávnění či povinnosti, o nichž vrchnostensky
podle zvláštních zákonů v zájmu správy věcí veřejných rozhoduje stát. Ve vztazích
veřejného práva je tak stát, státní orgány nebo subjekty, na které stát výkon státní moci
přenesl, popřípadě je zákonem nadal originální pravomocí na určitém úseku veřejné
správy rozhodovat, vrchností. Ochranu těmto právům poskytují soudy ve správním
soudnictví. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení patentu je rozhodnutím o veřejném
subjektivním právu. Úřad rozhodne o udělení patentu na vynález, pokud jsou splněny
podmínky stanovené zákonem č. 527/1990 Sb. Účinky patentu nastávají ode dne
oznámení o udělení patentu ve Věstníku Úřadu. Vztah, který se udělením patentu
upravuje, není vztah mezi subjekty soukromého práva, ale vztah mezi tím, kdo o udělení
patentu žádá, a Úřadem, který o udělení patentu rozhoduje. Udělení patentu má charakter
veřejnoprávního privilegia, které je poskytováno výlučně veřejnou mocí. V případě, že
třetí osoba podá návrh na zrušení uděleného patentu, nedostává se posouzení
oprávněnosti tohoto návrhu do oblasti soukromoprávní, nejde o spor mezi subjekty
soukromého práva. V řízení o návrhu na zrušení patentu Úřad průmyslového vlastnictví
jako vrchnostenský orgán posuzuje, zda byly splněny zákonné podmínky pro udělení
veřejného subjektivního práva (udělení patentu) majiteli patentu, či zda návrh na jeho
zrušení je oprávněn, neboť zákonné podmínky pro udělení patentu nebyly dány.
Podle zvláštního senátu je obecně k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a
soudů činných v občanském soudním řízení (zkráceně, byť s nepřesností, dále též „soudů
civilních“) a rozlišení práva veřejného a soukromého a smyslu vykládané právní úpravy
vhodné uvést:
Úkolů reformy správního soudnictví účinné od 1. 1. 2003 (zákony č. 150/2002 Sb., č.
151/2002 Sb. a č. 131/2002 Sb.) bylo několik. Šlo nejen o to, zřídit a aktivovat Nejvyšší
správní soud, Ústavou předpokládaný již od roku 1993, a nejen o to, uvést recentní
podobu správního soudnictví z let 1992 - 2002 do souladu s mezinárodněprávními
závazky České republiky (zejména s požadavky, plynoucími z Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod), ale také o to, navrátit do právního řádu starý princip,
stručně vyjádřitelný tezí, že všude tam, kde podle zvláštního zákonodárství rozhoduje
správní orgán namísto řádného soudu soukromoprávní věc, může se ten, kdo se cítí
takovým rozhodnutím poškozen, obrátit na soud, který v pořadu práva o takové věci
rozhodne.
V historickém právu na území dnešní České republiky byla tato zásada prosazena po vítězství
liberálních principů politických a ekonomických. Jejím ústavním základem se stala tzv.
prosincová ústava (čl. 15 odst. 1 základního zákona státního o moci soudcovské č. 144/1867 ř. z.;
toto ustanovení rovněž založilo základní formu soudní kontroly veřejné správy, v dnešní
terminologii správního soudnictví, srov. odst. 2 téhož ustanovení). (Pozn.: (1) Kdykoli úřadu
správnímu dle zákonů nynějších nebo těch, které příště budou vydány, přísluší rozhodovati v příčině
odporujících sobě nároků osob soukromých, může ten, kdož by tímto rozhodnutím ve svých právech
soukromých vzal škodu, proti straně druhé řádným pořadem práva moci hledati.
(2) Měl-li by se mimo to někdo rozhodnutím nebo nějakým nařízením úřadu správního ve svých právích za
zkrácena, má toho vůli, domáhati se práva svého před soudem správním ve veřejném a ústním řízení proti
zástupci úřadu správního.)
Soudnictví od té doby muselo z tohoto pohledu lišit věci soukromého práva, náležející
před civilní soudy, lhostejno, zda o takové věci již rozhodl správní orgán, a věci práva
veřejného, rozhodované sice rovněž správními orgány, nicméně v těchto případech
podrobené soudní kontrole ve zvláštním procesu (dnes označovaném jako správní
soudnictví). Před správní soudy již od doby jejich právního vzniku tak nenáležely věci
soukromoprávní, třebas o nich podle zvláštních právních předpisů rozhodovaly správní
úřady, a vice versa soudy civilní neprojednávaly veřejnoprávní návrhy, leč by k tomu byly
povolány zákonem.
Tento právní stav byl převzat jako ústavní i zákonný princip po vzniku
Československé republiky v roce 1918. Ustanovení §105 Ústavy z roku 1920 shodně s
rakouskou ústavní úpravou normovalo, že „(1) Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle
zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno jest straně tímto rozhodnutím
dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva.“ Procesní úprava
§105 Ústavy byla pak dána zvláštním zákonem (zákon č. 217/1925 Sb., jímž se provádí
§105 ústavní listiny; historickou zajímavostí je, že tento zákon dosud výslovně derogován
nebyl). Věci soukromého práva tak až do samotné likvidace správního soudnictví v roce
1952 nikdy před správní soudy nenáležely [srov. §3 písm. a) zákona č. 36/1876 ř. z.], ale
řešily se pořadem práva podle zvláštního procesního předpisu.
Obnovením správního soudnictví v roce 1991 (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a zákon č. 519/1991 Sb.) byl tento dřívější ústavní princip opomenut, takže i tam,
kde správní orgán rozhodoval věc soukromého práva, náleželo takové rozhodnutí k
soudnímu přezkoumání ve správním soudnictví.
Z pohledu pozitivního práva - a pro stávající rozhodnutí - není již určující, proč
reforma z roku 1991 obnovení popsaných ústavních principů opomenula. Podstatnou roli
tu jistě hrál čtyřicetiletý přeryv, kdy přinejmenším dvě generace právníků neměly
praktickou možnost kultivovat složitou problematiku rozdílů mezi soukromým a
veřejným právem. Nebylo tomu tak proto, že by snad v doktríně zvítězily názory právních
normativistů (Weyr, Kelsen, Merkl), popírající vůbec existenci právního dualismu nebo
hlásající jeho právní neuchopitelnost, ale spíše proto, že v období let 1948 - 1989 by
otevřené přiznání existence veřejného práva, veřejných subjektivních práv a povinností
vyvolávalo obtížně zodpověditelné otázky po jejich nezávislé a účinné soudní ochraně a
vztahu občana ke státu a jeho vrchnostenskému rozhodování.
Stav, kdy ve správním soudnictví jsou přezkoumávána i rozhodnutí ve věcech práva
soukromého, byl dlouhodobě pociťován jako deficit, neboť jen díky tomu, že
zákonodárce (zhusta ovšem z praktických důvodů) svěřil rozhodování sporů o soukromé
právo správním orgánům, přicházel účastník takového sporu zcela o možnost dosíci toho,
aby o věci samé soud jednal a o jeho soukromém právu nebo povinnosti s konečnou
platností také rozhodl.
Soud ve správním soudnictví totiž přezkoumával toliko zákonnost rozhodnutí
správního orgánu a napadené rozhodnutí mohl jen zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení
znovu jen ke správnímu orgánu; tak tomu je ostatně i dnes, protože taková je sama vlastní
podstata soudní kontroly veřejné správy. Ovšem strana soukromého sporu, o němž by -
nebýt svěření takového sporu do pravomoci správního orgánu - jinak rozhodoval soud v
občanském soudním řízení (§7 odst. 1 o. s. ř.), tak byla zbavena možnosti domoci se
toho, aby o právu samém - a nikoli jen o zákonnosti rozhodnutí orgánu exekutivy -
rozhodl nezávislý soud.
Reforma samotného správního soudnictví, účinná od 1. 1. 2003 a vyvolaná také
dalšími mezerami právní úpravy z roku 1991, pokud by byla pojata jen jako reforma
soudního procesu, nemohla by ještě přinést důslednou nápravu, protože ani zavedení
principu plné jurisdikce, možnosti dokazování před správními soudy, možnosti zavázat
správní orgán při zrušení rozhodnutí názorem soudu netoliko na otázky právní, ale i na
otázky skutkové atd., popsaný rozbor odstranit nemohla. Reforma musela být proto
doplněna i obnovením již popsaného principu vydělení věcí soukromého práva z procesu
vedeného u správních soudů. To se ostatně projevilo už v úvodních ustanoveních
soudního řádu správního, který vymezil - shodně s dobou I. ČSR - správní soudnictví jako
soudnictví pouze veřejnoprávní (§2 s. ř. s.).
Ostatně již v průběhu let devadesátých byly učiněny prvé pokusy vrátit alespoň dílčím
způsobem do práva zmíněný původní ústavní princip; po několika marných legislativních
pokusech, které nedošly zákonného vyjádření, se první úprava objevila v zákoně o
telekomunikacích (§102 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.) a krátce nato také v
energetickém zákoně (§97 zákona č. 458/2000 Sb.). Obě tato ustanovení (ostatně málo
legislativně zdařilá) byla pak reformou správního soudnictví odstraněna a nahrazena
dnešním obecným principem: rozhodne-li správní orgán v rámci své zákonné kompetence
věc soukromoprávní, obrací se ten, kdo takovým rozhodnutím došel újmy na právu, na
soud rozhodující ve věcech občanskoprávních; ten pak rozhoduje o věci samé v řízení
upraveném novou částí pátou občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.).
Rozhodoval-li však správní orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti
takového rozhodnutí soudům činným ve správním soudnictví v řízení podle soudního
řádu správního.
Není však na újmu účastníkům řízení před správním orgánem, jestliže se z neznalosti
žalobou obrátí do nesprávné soudní větve. Oba procesní předpisy totiž mají ustanovení
umožňující odmítnout takovou nesprávnou žalobu, resp. řízení o takové žalobě zastavit
[§46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s., §104b o. s. ř.]. Žalobce v takovém případě musí být
soudem poučen o tom, že žalobu je třeba podat v druhé větvi soudnictví; řídí-li se
účastník takovým poučením, neztrácí lhůtu, kterou oba přepisy pro podání žaloby stanoví
(§72 odst. 3 s. ř. s., resp. §82 odst. 3 o. s. ř.), jestliže tuto lhůtu dodržel při podání
původní žaloby.
Případně nastalý spor mezi soudem rozhodujícím věci občanskoprávní a soudem
správním o věcnou příslušnost pak může být vyřešen jen zvláštním senátem zřízeným
podle zákona č. 131/2002 Sb. Tento senát jednak vysloví, zda pro řízení je příslušný soud
ve správním soudnictví nebo soud v řízení ve věcech občanskoprávních, jednak svým
výrokem odstraní ta rozhodnutí soudů, která tomuto výroku o věcné příslušnosti
odporují.
Právní úprava účinná od roku 2003 tedy na jedné straně přinesla zásadní změny
objektivně nutné pro řádnou ochranu subjektivních práv, na straně druhé ovšem vnesla
do pozitivního práva nutnost denně řešit problémy právního dualismu, jimiž se praktičtí
právníci v uplynulých padesáti letech nezabývali.
Byla by však mylná představa, že rozsáhlá a složitá konstrukce dualismu práva veřejného a
soukromého, jak byla budována již od dob klasické jurisprudence římské, je zborcena a musí být
nahrazena stavbou jinou. Vyslovují-li proto někteří autoři /pozn: srov. k tomu např. BÁRTA: Problém
věcné příslušnosti mezi správními soudy a obecnými soudy, Správní právo č. 4/2003 (Autor ovšem dospívá ve
věci samé ke shodnému závěru jako zvláštní senát v rozhodované záležitosti)./
názor, jakoby pojem „soukromoprávní“ nebo „veřejnoprávní“ neměl již v zákonných
textech místa, neboť jde o pojem doktríny, nemůže se zvláštní senát s takovou tezí
ztotožnit.
Je vhodné tu připomenout, že s pojmy „soukromoprávní“ a „veřejnoprávní“ české
pozitivní právo sice nepříliš často, ale přec jen nijak výjimečně pracovalo a pracuje, a to
především i na ústavní úrovni (k pojmu „veřejnoprávní“ srov. čl. 101 Ústavy) i v běžných
zákonech (k pojmu „soukromoprávní“ srov. §2 zákona č. 58/1995 Sb., o pojišťování
a financování vývozu se státní podporou, ve znění aktuálně účinném), existují mnohé
mezinárodní smlouvy, do jejichž pojmového aparátu oba pojmy běžně náleží, stejně tak
jsou oba pojmy vykládány judikaturou národní i mezinárodní (Evropský soud pro lidská
práva).
Konečně je tu i rozsáhlé judikatorní dědictví bývalého Nejvyššího správního soudu a tehdejšího
konfliktního senátu (zřízených zákonem č. 3/1918 Sb. z. a n.) /Pozn.: Výběr z judikatury zabývající se
řešením konkrétních otázek rozdílů mezi právem soukromým a veřejným viz v 6. vydání komentáře
k občanskému soudnímu řádu (C. H. Beck, Praha 2003) u §244. Srov. dále např. rozhodnutí č. 10915/1933
Boh. A., o mezích činnosti správního soudu při přezkoumávání výroku správního úřadu o podobnosti známek,
prejudikaturu tam uvedenou a četné další judikáty bývalého Nejvyššího správního soudu z oboru známkového
práva./, ostatně i četná judikatura správních senátů obecných soudů z let 1992 - 2002.
Tuto obecnější část lze proto uzavřít tím, že pojmy „soukromoprávní“ nebo
„veřejnoprávní“ jsou zajisté pojmem nauky, že s nimi ale pracovalo dřívější právo,
používá je i právo platné a také dřívější i současné soudy je ve své rozhodovací činnosti
znají a vykládají. Proto i pojem „soukromoprávní věci“, který – jak ukázáno –
zákonodárce do ustanovení §46 a §68 s. ř. s. vnesl ve zřetelné snaze věcně i formálně
navázat na dřívější právní úpravu, je korektní a je třeba jej vykládat se zřetelem na princip
kontinuity práva a stability výkladu základních právních institutů.
Z těchto zřetelů a stanovisek pak zvláštní senát mohl přejít ke zkoumání otázky
posouzení charakteru rozhodnutí správního úřadu ve věci zrušení patentu.
Právní institut patentu se vyvinul z hospodářské potřeby původce dosáhnout toho,
aby právě jeho vynálezu byla poskytnuta právní ochrana, aby měl jako majitel výlučné
právo v rozsahu patentu vynález hospodářsky přímo i nepřímo využívat, poskytovat jej
licenční smlouvou nebo patent převést na jiného smlouvou o převodu práv z
průmyslového vlastnictví, přičemž přímým využitím se rozumí výroba, nabízení nebo
uvádění na trh, používání výrobku, který je předmětem patentu, nebo výrobek za tím
účelem dovážet nebo skladovat anebo s ním jiným způsobem nakládat; v případě, že je
předmětem patentu technologický způsob, využití tohoto způsobu, anebo nabízet, uvádět
na trh, používat nebo k tomu účelu dovážet či skladovat výrobek přímo získaný patentově
chráněným způsobem. Nepřímým využitím se stejnými účinky jako přímé využívání se
rozumí dodání výrobku nebo k dodání nabízení jiné osobě, která je oprávněna využívat
patentový vynález. Udělení patentu původci nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána
záruka, že někdo jiný nemůže takový patent použít. Záruku, která by měla praktický
smysl, však může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Patent má
zásadně tzv. zápovědní účinek, tj. bez souhlasu jeho majitele nikdo nesmí patent využívat,
jinak se dopustí jeho porušení. Dnešní podoba průmyslových práv se ostatně vyvinula ze
středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií. Úřad ve své zákonné
činnosti naplňuje paralelu mezi poskytnutím nebo odnětím ochrany předmětu
průmyslového vlastnictví a propůjčením nebo odebráním státního privilegia.
Je třeba dodat, že vznik patentu zajisté reflektuje (také) soukromý zájem jejího
budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se patent může stát předmětem
právního obchodu a jeho existence má pro jeho vlastníka hospodářský smysl, nicméně
samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter
veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném.
Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před pirátstvím,
zneužíváním, napodobováním nebo plagiátstvím.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí přihlašovatel
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice patent zapsat do
(veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí patent
zrušit.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem patentu) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí v usnesení ze dne 23. 6. 2003, čj. 6 A 51/2002-52, že
řízení ve věci patentového práva je třeba považovat za řízení ve věci práva soukromého;
tvrzení se opírá o argumentaci, že „předmětem patentového práva v objektivním smyslu
je ochrana vynálezu, která udělením patentu zakládá jeho majiteli výlučné právo využívat
vynález, poskytovat souhlas k jeho používání jiným osobám, popřípadě na jiné osoby
patent převést. Právní prostředky ochrany proti jejich porušování jsou obvykle upraveny
přímo v průmyslově-právních normách; pokud tak upraveny nejsou (popřípadě jsou
upraveny jen částečně), přichází v úvahu použití obecných prostředků ochrany
soukromoprávní povahy. Hmotněprávní otázky je proto třeba posuzovat zásadně podle
příslušných právních předpisů o vynálezech. Použití obecných ustanovení občanského
práva přichází v úvahu, pokud by nebylo možno vystačit ani se zvláštními ani s obecnými
právními předpisy práv k nehmotným statkům. Naproti tomu otázky řízení je třeba
posuzovat podle obecných procesních předpisů správního řízení (správního řádu),
popřípadě podle zvláštní procesní úpravy obsažené ve speciálních předpisech.
Rozhodující pro posouzení charakteru věci pak je právo hmotné, nikoliv právo procesní,
neboť v případě věcí projednávaných podle novelizované části páté o. s. ř. jde vždy o
rozhodnutí orgánu veřejné správy, který se v procesních otázkách řídí právními předpisy
veřejného práva.“ Na této argumentaci je také založeno usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 18. 9. 2003, čj. 10 Ca 180/2003-52.
Taková argumentace není přiléhavá.
Zcela se tu přehlíží, že udělením patentu (nebo jeho zrušením) se naprosto neupravují
vztahy soukromoprávní, protože nic takového předmětem řízení o udělení (zrušení) není
a nemůže být. Jediný vztah, který se tu udělením upravuje, je vztah mezi tím, kdo o něj
žádá (resp. tím, komu byl patent udělen), a úřadem, který o udělení (zrušení) rozhoduje.
Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a
zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (patent), resp. zda má tento status
zaniknout (zrušení). Výsledkem řízení je pak vznik (udělení) patentu nebo jeho zrušení;
zda vůbec vzniknou majetkové vztahy soukromoprávní (a kdy a jaké), je naprosto nejisté
(u některých typů patentů lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani
vzniknout nemají) a akt udělení patentu se o tom nijak nevyjadřuje (a při zrušení patentu
nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Samo udělení (zrušení) patentu tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
udělením (zrušením) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže patent zrušit. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci řízení (a
později i řízení před soudem) iniciovala osoba třetí (navrhovatel zrušení). Podstatou věci
je námitka, že nemělo být uděleno veřejné subjektivní právo (registrace) majiteli patentu,
protože jak tvrdí žalobce ve své žalobě, vynález chráněný napadeným patentem byl
původně přihlášen dne 17. 9. 1990 ve slovenštině tak, že popisoval jiné technické řešení
než to, na který byl patent pravomocně pozměněn až dne 4. 10. 1995. Novost vynálezu v
patentových nárocích z roku 1995 je třeba zkoumat právě ke dni 4. 10. 1995, nikoli k datu
podání původní přihlášky patentu. V tom smyslu došlo k předuveřejnění samými původci,
majiteli i dalšími jejich odběrateli nejen ke dni 17. 9. 1990, ale zejména ke dni 4. 10. 1995.
To, že se celá věc navenek představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor, ještě
z takového sporu nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu
legitimovaným subjektem, který tvrdí, že úřad měl novost patentu zkoumat k pozdějšímu
datu.
Další argument Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, že práva k
nehmotným statkům zasahují do práva občanského nebo práva obchodního, je sice
správný, ale pro řešení věci bezcenný.
S takovouto argumentací by bylo možno tvrdit zřejmě u většiny vrchnostenských
rozhodnutí, že (nějak) zasahují do občanského nebo obchodního práva. Takovým
rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak se stejně nelogickou
argumentací muselo být i rozhodování o nejrůznějších registracích, např. registraci
daňových subjektů, humánního léčivého přípravku, výrobce nebo dovozce krmiv,
plemeníka ve státním registru nebo chovatele v plemenné knize, ale také četná správní
rozhodnutí: vydání stavebního povolení, rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru,
povolení k nakládání s povrchovými vodami, rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů
ochranných nebo lesů zvláštního určení, rozhodnutí o zrušení dálnice, silnice nebo místní
komunikace, rozhodnutí o vyloučení ze studia apod.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve
věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení - navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení - představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto
usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona
č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o zrušení patentu náleží
soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla jeho pravomoc popřena, a odstranil
tak překážku věci rozhodnuté. Jelikož Nejvyšší správní soud v této věci není stranou
kompetenčního sporu, zvláštní senát ponechal jeho usnesení nedotčeným.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Městský soud v Praze
pokračovat uvedeným způsobem v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu