ECLI:CZ:NSS:2016:NAD.114.2016:37
sp. zn. Nad 114/2016 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o návrhu Městského
soudu v Praze na postup podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve
znění pozdějších předpisů, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 A 53/2016,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 A 53/2016 se p ř i k a z u j e
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 29. 3. 2016 u Městského soudu v Praze žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2016, č. j. MSP-478/2015-OT-OSV/4, kterým bylo zamítnuto
jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. Si
661/2015, kterým byla zčásti odmítnuta žádost žalobce o informace ze dne 15. 5. 2015 podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, v níž žádal
o informace o bývalém soudci Městského soudu v Praze JUDr. Janu Sváčkovi.
[2] Městský soud v Praze předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému
krajskému soudu podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Svůj návrh odůvodnil tím, že orgánem prvního stupně
v řízení, jehož se žaloba týká, je Městský soud v Praze a tato skutečnost by mohla vyvolat objektivní
pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů Městského soudu v Praze.
[3] Proti přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu neměl námitky ani žalobce,
který za soud, jemuž by věc měla být přikázána, označil Krajský soud v Praze, v jehož obvodu bydlí
a zároveň zde má sídlo žalovaný.
[4] Žalovaný se k návrhu nevyjádřil.
[5] Nejvyšší správní soud shledal návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu důvodným.
[6] Podle §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému
krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu
nelze sestavit senát. Toto ustanovení upravuje případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna
vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud
věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout.
[7] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat
o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování
věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou
okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování
v jiných věcech. Podle §9 odst. 3 s. ř. s. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu
má být věc přikázána.
[8] Předseda senátu Městského soudu v Praze, kterému podle rozvrhu práce přísluší věc
projednat, poukázal na důvody pro vyloučení všech soudců, kteří vyřizují agendu správního
soudnictví, neboť v projednávané věci žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného ve věci, v níž
v prvním stupni rozhodoval Městský soud v Praze.
[9] Nejvyšší správní soud se s tímto názorem ztotožňuje. Městský soud v Praze, který
ve správním řízení rozhodoval jako správní orgán prvního stupně, je subjekt totožný se správním
soudem, který by měl ve věci rozhodnout. Tato skutečnost by mohla vést k důvodné pochybnosti
o nepodjatosti soudců Městského soudu v Praze. Všichni soudci specializovaných senátů tohoto
soudu jsou proto vyloučeni pro možnou podjatost. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé,
že nelze pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného městského soudu sestavit
senát, a z tohoto důvodu jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému než místně
příslušnému soudu.
[10] K objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců v situaci, kdy by měli rozhodovat o žalobě
proti rozhodnutí soudu, u něhož sami působí, Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí
ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70, v němž dospěl k závěru, že v případě, kdy je ve správním
soudnictví napadeno rozhodnutí místopředsedy krajského soudu (Městského soudu v Praze) a o věci
má rozhodovat tentýž soud, lze mít objektivní pochybnost o nepodjatosti všech soudců tohoto
soudu, neboť místopředseda soudu může v zákonem stanovených případech vůči nim vykonávat
úkoly státní správy. Vzhledem k tomu dojde k situaci, že soudci specializovaných senátů místně
příslušného soudu budou vyloučeni a nebude možno sestavit senát.
[11] Tento názor plyne z obecné právní zásady „nemo iudex in causa sua“, podle které nikdo nesmí
být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí
subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti a to i tehdy, jestliže
nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha
1995, str. 83).
[12] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že návrh
Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému než místně příslušnému krajskému soudu podle
§9 odst. 1 s. ř. s. je důvodný, a proto přikazuje věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu
v Praze jako jinému než místně příslušnému krajskému soudu, který je soudem nejbližším sídlu
(bydlišti) účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu