ECLI:CZ:NSS:2017:NAD.184.2017:10
sp. zn. Nad 184/2017 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. R., proti
žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, v řízení o žalobě na ochranu
nezákonným zásahem správního orgánu, o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci
jinému soudu,
takto:
Návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 6 A 70/2017, jinému krajskému soudu se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 6. 3. 2017 k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem předsedy Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
který spatřoval v rozvrhu práce městského soudu na rok 2014 pro jeho zpětnou
nepřezkoumatelnost. Nelze ověřit řádné přidělování resp. nápad jednotlivých věcí jinému
možnému zákonnému soudci a dále neobsahuje algoritmus přidělování jednotlivých věcí
zákonnému soudci. Současně poukázal na to, že z projednání této věci jsou vyloučeni všichni
soudci městského soudu.
Vzhledem k tomu, že žaloba směřuje proti Městskému soudu v Praze jako správnímu
orgánu, u něhož působí soudci, kteří by měli o podané žalobě rozhodovat, městský soud
předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému krajskému soudu
podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) z důvodu,
neboť by daná skutečnost mohla zavdat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců
specializovaných senátů Městského soudu v Praze. Současně městský soud doplnil, tento postup
navrhnul sám žalobce v podané žalobě.
Nejvyšší správní soud shledal návrh městského soudu na přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu nedůvodným.
Podle §9 odst. 1 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně
příslušného soudu nelze sestavit senát. Zmiňované ustanovení upravuje případ tzv. nutné
delegace, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně
příslušného soudu, který má věc projednat a rozhodnout jako věcně a místně příslušný soud.
Nejvyšší správní soud má za to, že v projednávané věci se jedná o podobnou situaci,
k níž se vyjadřoval v přípisu ze dne 17. 2. 2017, č. j. Nad 89/2017 – 9, v němž uvedl, že „povinnost
předložit věc k rozhodnutí o námitce podjatosti a posléze k přikázání věci by Městský soud v Praze neměl
v případě, pokud by např. dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná a je nutno ji odmítnout podle §46 odst. 1
písmeno d) s. ř. s., eventuálně pokud by byly naplněny jiné důvody uvedené v citovaném ustanovení. V tomto
případě by se totiž nedalo hovořit o vyloučení soudců „z projednávání a rozhodování věci“, ochrana žalobce
by pak byla dostatečně zajištěna možností podat z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písmeno e) s. ř. s. kasační
stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby… Bylo by za této situace systémově absurdní, kdyby soudy …. rozjely
koloběh řízení o podjatosti či delegaci v situaci, kdy je konec řízení zahájeného takovou „žalobou“ nevyhnutelně
a jednoznačně předurčen.“
Nejvyšší správní soud má za to, že i v projednávané věci je výsledek řízení jednoznačně
předurčen, neboť je již na první pohled zřejmé, že žalobu ze dne 1. 1. 2017 doručenou
městskému soudu dne 6. 3. 2017 je nutné odmítnout. Pokud totiž žalobce brojí proti zásahu,
který spatřuje v rozvrhu práce z roku 2014, je zjevné, že taková žaloba je opožděná,
neboť jím žalovaný zásah měl být učiněn v roce 2014, tudíž je žaloba podaná v březnu 2017
zjevně opožděná – srov. §84 odst. 1 s. ř. s., podle kterého „žaloba musí být podána do dvou měsíců
ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku,
kdy k němu došlo.“ V takovém případě je nutné žalobu odmítnout dle 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
I kdyby Nejvyšší správní soud odhlédl od této skutečnosti v podobě opožděnosti žaloby,
je nutné dospět k závěru, že rozvrh práce soudu není soudně samostatně přezkoumatelný,
a to ani prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl v rozsudku ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 48/2012 - 28, „Rozvrh práce soudu (§41 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) není rozhodnutím podle §65
odst. 1 s. ř. s.“ Jestliže Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru,
že proti rozvrhu práce soudu se nelze bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu dle
ustanovení §65 a násl. s. ř. s., nelze jeho závěry obejít tím, že se účastníku soudního řízení
připustí možnost podat proti takovému aktu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem.
Právo účastníka řízení na zákonného soudce je dostatečně chráněno zákonnými prostředky
v rámci příslušného řízení, které takový účastník vede – srov. nález Ústavního soudu ze dne
15. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2769/15.
Za situace, která nastala v projednávané věci, kdy se jeví zřejmé, že žalobu bude nutné
odmítnout, a nedojde tedy k rozhodování ve věci samé, není nezbytně nutné řešit návrh
na delegaci podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto návrh na přikázání
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 70/2017 zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu