ECLI:CZ:NSS:2017:NAD.185.2017:10
sp. zn. Nad 185/2017 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. R., proti
žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, 112 16 Praha 2, týkající se žaloby na
ochranu před nezákonným zásahem žalovaného – rozvrhem práce soudu na rok 2016, o návrhu
Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému soudu,
takto:
Návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 6 A 75/2017 jinému krajskému soudu se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 6. 3. 2017 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
žalobu na ochranu před nezákonným zásahem městského soudu, který spatřoval v rozvrhu práce
městského soudu na rok 2016. Rozvrh práce je dle žalobce zpětně nepřezkoumatelný, nelze
ověřit řádné přidělování věcí a neobsahuje algoritmus přidělování jednotlivých věcí zákonným
soudcům. Poukazoval dále na to, že všichni soudci městského soudu jsou z projednávání věci
vyloučeni.
Městský soud předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému
krajskému soudu podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Domnívá se, že skutečnost, že o žalobě by měli rozhodovat soudci stejného soudu, který v řízení
vystupuje jako žalovaný správní orgán, může zavdat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech
soudců specializovaných senátů.
Nejvyšší správní soud shledal návrh městského soudu na přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu nedůvodným.
Podle §9 odst. 1 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně
příslušného soudu nelze sestavit senát. Zmiňované ustanovení upravuje případ tzv. nutné
delegace, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně
příslušného soudu, který má věc projednat a rozhodnout jako věcně a místně příslušný soud.
Nejvyšší správní soud má za to, že v projednávané věci se jedná o podobnou situaci,
k níž se vyjadřoval v přípisu ze dne 17. 2. 2017, č. j. Nad 89/2017 – 9, v němž uvedl, že „povinnost
předložit věc k rozhodnutí o námitce podjatosti a posléze k přikázání věci by Městský soud v Praze neměl
v případě, pokud by např. dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná a je nutno ji odmítnout podle §46 odst. 1
písmeno d) s. ř. s., eventuálně pokud by byly naplněny jiné důvody uvedené v citovaném ustanovení.
V tomto případě by se totiž nedalo hovořit o vyloučení soudců „z projednávání a rozhodování věci“, ochrana
žalobce by pak byla dostatečně zajištěna možností podat z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písmeno e) s. ř. s.
kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby… Bylo by za této situace systémově absurdní, kdyby soudy
přistoupily na tyto hry a rozjely koloběh řízení o podjatosti či delegaci v situaci, kdy je konec řízení zahájeného
takovou „žalobou“ nevyhnutelně a jednoznačně předurčen.“
Nejvyšší správní soud má za to, že i v projednávané věci je výsledek řízení předurčen,
neboť rozvrh práce soudu není soudně samostatně přezkoumatelný, a to ani prostřednictvím
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem.
V rozsudku ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 48/2012 – 28, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že rozvrh práce soudu není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., jelikož nemůže ani
teoreticky zasáhnout do právní sféry žalobce, kterým byl v uvedené věci soudce, jehož se rozvrh
práce týkal. Pokud není rozvrhem práce soudu zasaženo ani do právní sféry soudce tohoto
soudu, tím spíše se nedotýká právního postavení jiných osob. Rozvrhem práce městského soudu
nebylo žádným způsobem přímo zasaženo do práv a povinností žalobce (obdobně např. usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, č. j. 45 A 63/2014 – 40). Úkolem soudního
přezkumu dle soudního řádu správního není abstraktní kontrola úkonů veřejné správy,
které se bezprostředně neodráží v právní sféře žalujícího subjektu.
Nejvyšší správní soud v žádném případě nehodlá zlehčovat význam základního práva
na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož smyslem
je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tzn. zajistit
nestranné rozhodování nezávislým soudcem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 956/09). Podstatou práva na zákonného soudce je, že příslušnost soudu pro řešení
konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených
pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto
určeného soudu. Rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla
pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla
pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla
pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15).
Případný zásah do práv žalobce je však dán až konkrétním rozhodnutím soudu,
které je přezkoumatelné v rámci opravných prostředků v tom kterém soudním řízení. V rámci
těchto opravných prostředků může účastník řízení mimo jiné namítat zmatečnost řízení
před soudem spočívající v nesprávném obsazení soudu. Případné vady rozvrhu práce soudu
se tedy v právní sféře jednotlivce projeví až v rámci soudního rozhodování konkrétní věci,
a nikoliv již samotným vydáním tohoto rozvrhu práce.
V projednávané věci je tedy zřejmé, že žaloba není věcně projednatelná, a není tedy nutné
věc delegovat podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s., neboť tato delegace by neměla žádný smysl
v situaci, kdy je konec řízení zahájeného takovou žalobou nevyhnutelně a jednoznačně
předurčen. Nejvyšší správní soud proto návrh na přikázání věci vedené u městského soudu
pod sp. zn. 6 A 75/2017 zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu