ECLI:CZ:NSS:2020:NAD.217.2019:50
sp. zn. Nad 217/2019 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. M., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 10 A 109/2019, v řízení o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci Krajskému
soudu v Ostravě,
takto:
Návrh na přikázání věci se zamí t á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
žalované, který spatřuje v tom, že (1) při jednání u soudu mu nesnímá pouta, brání tak jeho
aktivní obhajobě a bezdůvodně jej vystavuje nelidskému a ponižujícímu zacházení, (2) na jednání
soudu je předváděn v poutech a doprovázen psovodem se služebním psem. Dle městského
soudu žalobce soudu sdělil, že trvá na nařízení jednání.
[2] Městský soud podal u Nejvyššího správního soudu návrh na přikázání věci jinému
krajskému soudu z důvodu vhodnosti podle §9 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). V odůvodnění návrhu uvedl, že žalobce vykonává trest odnětí
svobody ve Věznici Mírov, která se nachází přibližně 230 km od sídla městského soudu. Soud
si je vědom toho, že pouhá skutečnost, že se žalobce nachází ve výkonu trestu odnětí svobody,
nemůže vést k tomu, že budou mít jeho procesní práva jiný obsah, než u ostatních osob.
Vzhledem k předmětu řízení, v němž jde o posouzení osobních prožitků žalobce, považuje soud
osobní přítomnost žalobce u jednání za nezbytnou. Situaci nelze vyřešit využitím
videokonferenčního zařízení, neboť dle §102a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve spojení s §64 s. ř. s. může soud využít videokonferenční zařízení pouze k provedení
úkonu, nikoliv k provedení celého soudního jednání bez přítomnosti účastníků. Městský soud
proto navrhl přikázání věci Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, která
je od Věznice Mírov vzdálena pouhých 40 km. Změna místní příslušnosti je v posuzované věci
ekonomicky a procesně efektivním opatřením, při němž bude maximálně šetřeno právo žalobce
na osobní přítomnost při jednání.
[3] Žalobce s návrhem na delegaci nesouhlasí. Důvody uváděné městským soudem nejsou
podle něj natolik významné, aby mohly prolomit ústavní zásadu práva na zákonného soudce.
Žalobce je pravidelně eskortován na území hlavního města Prahy za účelem účasti na soudním
jednání a je poměrně často umísťován do Vazební věznice Praha - Pankrác či Vazební věznice
Praha - Ruzyně, příp. do Vazební věznice Hradec Králové. Místo výkonu trestu odnětí svobody
se může v průběhu řízení měnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2019,
sp. zn. 29 Nd 239/2018, vydané v jiné věci žalobce, kterým Nejvyšší soud nepřikázal věc
k projednání Okresnímu soudu v Šumperku mimo jiné z toho důvodu, že se místo výkonu trestu
může v budoucnu změnit). Dále žalobce poukázal na to, že by k pobočce krajského soudu
do Olomouce musela cestovat žalovaná. S ohledem na všechny tyto okolnosti nelze usuzovat,
že by bylo hospodárnější, rychlejší a po skutkové stránce spolehlivější projednání věci jiným než
místně příslušným soudem.
[4] Žalovaná se k návrhu na delegaci nevyjádřila. Nejvyššímu správnímu soudu je však z jeho
úřední činnosti známo, že v obdobné věci sp. zn. Nad 220/2019 žalovaná přípisem
ze dne 17. 1. 2020 sdělila, že žalobce vykonává trest ve Věznici Mírov, ovšem od 28. 11. 2019
do 2. 1. 2020 se nacházel ve Vazební věznici Hradec Králové z důvodu soudního líčení, poté byl
přeřazen zpět do Věznice Mírov. Od 6. 2. 2020 měl být opět eskortován z důvodu soudního
líčení do Věznice Hradec Králové s předpokládaným návratem ke dni 27. 2. 2020.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Návrh městského soudu na přikázání věci jinému soudu není důvodný. Ke shodnému
závěru Nejvyšší správní soud dospěl již v usnesení ze dne 19. 2. 2020, č. j. Nad 220/2019 - 58,
ve zmiňované obdobné věci, přičemž ani u návrhu nyní posuzovaného nevidí Nejvyšší správní
soud důvod, proč by se měl od tohoto svého rozhodnutí jakkoli odchýlit. Dále tedy již Nejvyšší
správní soud pouze opakuje důvody zamítnutí návrhu na delegaci věci, které uvedl již
ve zmiňované věci sp. zn. Nad 220/2019 .
[6] Základní pravidlo pro určení místní příslušnosti soudů k projednávání žalob ve správním
soudnictví obsahuje §7 odst. 2 s. ř. s., podle kterého „[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak,
je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo
mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti“.
[7] Podle §9 odst. 2 s. ř. s. může Nejvyšší správní soud věc přikázat jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného
důležitého důvodu vhodné.
[8] K podmínkám pro změnu místní příslušnosti podle výše citovaného ustanovení
se vyjádřil rozšířený senát Nevyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 4. 2004,
č. j. Nad 138/2003 – 26, publ. pod č. 305/2004 Sb. NSS. Zdůraznil, že místní příslušnost soudu
určenou procesními předpisy je zapotřebí vnímat jako základní pravidlo, které je promítnutím
dělby činnosti uvnitř soudní soustavy mezi jejími jednotlivými články stanovené tak, aby věci byly
projednávány tam, kde jsou nejlepší předpoklady pro jejich náležité projednání a rozhodnutí.
Přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu (tzv. delegace vhodná) představuje výjimku
z ústavní zásady zákonného soudu a soudce a také ze zásady trvání místní příslušnosti. K delegaci
vhodné lze proto přistoupit pouze v ojedinělých a odůvodněných případech.
[9] Předpokladem postupu podle §9 odst. 2 s. ř. s. je existence takových okolností,
které umožní po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci jiným,
než podle zákona místně příslušným soudem, a to včetně požadavku procesní ekonomie.
Delegace vhodná však nemůže být opřena o jediné hledisko, naopak je vždy nezbytné posuzovat
případ komplexně. Důležité může být také stanovisko účastníků řízení. Rozšířený senát
v citované věci uzavřel, že k delegaci vhodné nepostačuje např. sama o sobě změna místa pobytu
a nesouhlas s rozhodnutím věci samé bez jednání, ale že k nim musí přistoupit další důležité
důvody, které průlom do zásady zákonného soudu, jakož i do zásady trvání místní příslušnosti,
odůvodní.
[10] Nejvyšší správní soud již také opakovaně připomněl, že pojem hospodárnosti řízení nelze
vztahovat pouze k nákladům řízení, které vznikají účastníkům řízení, ale je zapotřebí
na něj nahlížet v kontextu celého řízení a především jej vykládat v úzké souvislosti s pojmem
rychlosti řízení, jakož i jinými důležitými důvody pro delegaci vhodnou. Přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu s sebou vždy nese vyšší náklady a především řízení protahuje.
Místně příslušný krajský soud, k němuž byla žaloba podána a který se s ní již obeznámil a učinil
přípravné procesní úkony (např. účastníkům řízení rozeslal příslušné výzvy a poučení), musí věc
předložit Nejvyššímu správnímu soudu, který věc (jsou-li pro to podmínky) přikáže jinému
krajskému soudu, přičemž tento krajský soud opět musí některé tyto úkony opakovat a seznámit
se se spisem, nemluvě o tom, že nějakou dobu potrvá, než přistoupí k projednání a rozhodnutí
věci. S tím vším jsou spojené zvýšené náklady a prodloužení délky řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2019, č. j. Nad 126/2019 – 29, ze dne 12. 4. 2006,
č. j. Nad 12/2006 – 21, nebo ze dne 22. 12. 2004, č. j. Nad 167/2004 – 31).
[11] Po posouzení skutkových okolností věci a důvodů návrhu Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že podmínky pro výjimečnou změnu místní příslušnosti nejsou ani v nyní posuzované
věci splněny.
[12] Městský soud odůvodnil návrh tím, že žalobce vykonává trest odnětí svobody ve Věznici
Mírov, která se nachází přibližně 230 km od sídla městského soudu, bylo by tedy podle něj
hospodárnější, aby věc byla přikázána Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci,
která je od Věznice Mírov vzdálena pouhých 40 km. Zdůraznil přitom, že vzhledem k předmětu
řízení, v němž jde o posouzení osobních prožitků žalobce, považuje osobní přítomnost žalobce
u jednání za nezbytnou.
[13] V souladu s citovanými východisky judikatury je třeba při zvažování tzv. delegace vhodné
posoudit případ komplexně, včetně stanoviska účastníků řízení. Ačkoliv by obecně mohly
vzniknout zvýšené náklady státu spojené s eskortou žalobce vykonávajícího trest odnětí svobody
ve věznici nacházející se mimo obvod místně příslušného krajského soudu, z již uvedeného
vyplývá, že žalobce je pravidelně dočasně umísťován k výkonu trestu do věznic v Praze
či v Hradci Králové kvůli účasti na jiných soudních řízeních. Náklady eskorty je tedy možné
minimalizovat naplánováním jednání na dobu, kdy bude žalobce pobývat v některé z věznic, jež
jsou blíže městskému soudu, než je Věznice Mírov.
[14] Nejvyšší správní soud přihlédl také k judikatuře Nejvyššího soudu, který nepovažuje
za dostatečný důvod pro delegaci vhodnou skutečnost, že místo výkonu trestu odnětí svobody
účastníka řízení se nachází mimo obvod příslušného soudu, mimo jiné proto, že místo
jeho pobytu se v průběhu řízení může měnit v závislosti na jeho umístění v konkrétní věznici
(viz např. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 29 Nd 239/2018).
[15] V neposlední řadě Nejvyšší správní soud přihlédl také ke stanovisku účastníků řízení.
Z odůvodnění návrhu plyne, že městský soud považoval změnu místní příslušnosti za opatření
směřující mimo jiné ve prospěch žalobce, které mu má zaručit ochranu jeho procesních práv
(zejm. práva účasti na jednání). Žalobce se však vyjádřil tak, že návrh městského soudu na změnu
místní příslušnosti soudu vnímá jako zásah do svého procesního práva na projednání věci
před zákonným soudcem.
[16] S ohledem na všechny uvedené okolnosti Nejvyšší správní soud neshledal naplnění
podmínek pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu.
[17] Pro úplnost soud doplňuje, že ani v nyní posuzované věci se nezabýval otázkou, kdo
je v řízení před městským soudem pasivně legitimován. Žalobce v záhlaví žaloby označil
žalovanou jako „Česká republika – Vězeňská služba ČR, s. s. VV Praha - Pankrác, Soudní 988/1, 140
57, Praha 4 – Pankrác“, v petitu navrhl uložení povinnosti „České republice - Vězeňské službě“
a v textu žaloby poukázal na to, že pasivní legitimace podle něj není zřejmá. Ať již by však
žalovanou byla Vězeňská služba ČR jako celek nebo Vězeňská služba ČR, Vazební věznice Praha
- Pankrác, byl by s ohledem na jejich sídlo na území hlavního města Prahy místně příslušným
Městský soud v Praze. V dalším řízení bude na městském soudu, aby případnou pochybnost
o žalovaném správním orgánu odstranil v součinnosti s žalobcem a při zohlednění zejména
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014,
č. j. Nad 224/2014 – 53, publ. pod č. 3196/2015 Sb. NSS, nebo také usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 6. 2018, č. j. Nad 7/2018 – 58, či ze dne 9. 1. 2020,
č. j. Nad 231/2019 – 52.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu