ECLI:CZ:NSS:2014:NAD.66.2014:129
sp. zn. Nad 66/2014 - 129
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. J.,
zast. JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem Hlavní nám. 46/14, Krnov, proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2011, č. j. 697/580/11, 44408/ENV, sp. zn. 000372/A-10,
o návrhu žalobce na přikázání věci jinému soudu,
takto:
Návrh žalobce na přikázání věci jinému soudu se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 30. 9. 2011 u Městského soudu v Praze žalobu proti shora uvedenému
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce
životního prostředí ze dne 5. 4. 2011, č. j. ČIŽP/49/OOP/SR01/0909130.055/11/VMP,
sp. zn. SR01/0909130, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím
byla žalobci jako podnikající fyzické osobě uložena pokuta ve výši 500 000 Kč podle §88 odst. 1
písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, za porušení §8 odst. 1
tohoto zákona.
Přípisem ze dne 21. 10. 2013 požádal žalobce o delegaci věci jinému soudu. Žádost
odůvodnil tím, že s ohledem na své majetkové poměry nebude schopen vážit cestu z místa
bydliště k jednání soudu do Prahy, určitě by nestihl jednání soudu od 10:00 hod. Také navrhovaní
svědci či znalci by mohli mít potíže s dopravou k soudu v Praze. Žalovaný naopak disponuje
právníky i na Ostravsku, proto by bylo vhodné delegovat věc ke Krajskému soudu v Ostravě.
Žalovaný nevyužil své možnosti podat k návrhu žalobce vyjádření.
Podle §9 odst. 2 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud může věc přikázat jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu
vhodné.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „[d]elegace vhodná je výjimkou
ze zásady trvání místní příslušnosti a z ústavní zásady zákonného soudu a soudce, a proto k ní lze přistoupit
pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným krajským soudem
znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější
posouzení věci.“ (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004,
č. j. Nad 138/2003 - 26, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 305/2004, www.nssoud.cz).
Podobně v usnesení ze dne 24. 6. 2004, č. j. Nad 89/2004 - 26, Nejvyšší správní soud
vyslovil: „Jelikož postup podle §9 odst. 2 s. ř. s. vyjadřuje výjimku z ústavně garantované zásady, že nikdo
nemůže být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod), musí být skutečnosti, které odůvodňují přikázání věci jinému než příslušnému soudu,
výjimečné, závažné a objektivní povahy.“
Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že institut přikázání věci jinému než místně
příslušnému soudu je nutno vykládat restriktivně a uplatňovat pouze ve velmi výjimečných
případech. Žalobcem uplatněné argumenty, proč by měl věc projednat a rozhodnout jiný
soud než místně příslušný, Nejvyšší správní soud nepovažoval za dostatečné důvody
k tomu, aby převážily význam zásady zákonného soudce a zákonem určenou místní příslušnost
soudu.
Žalobce uváděl jako důvod pro přikázání věci jinému soudu především skutečnost,
že by mu při cestě k soudu do Ostravy nevznikly tak vysoké náklady jako při cestě do Prahy.
Ze svých prostředků si není schopen v Praze obstarat ubytování, jež by bylo nutné,
aby se dostavil včas k dopolednímu jednání.
Pojem hospodárnosti řízení dle závěrů zdejšího soudu ovšem nelze vztahovat
pouze k nákladům řízení, které vzniknou toliko účastníkům řízení, ale je zapotřebí na něj nahlížet
z pohledu celého řízení a především jej vykládat v úzké souvislosti s pojmem rychlosti
řízení, jakož i jinými důležitými důvody pro delegaci vhodnou. Přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu s sebou vždy nese vyšší náklady a především řízení
protahuje: místně příslušný krajský soud, kterému věc napadla a který se s ní již obeznámil
a účastníkům řízení rozeslal výzvy a poučení, musí věc předložit Nejvyššímu správnímu soudu,
který ji – jsou-li pro to podmínky – přikáže jinému krajskému soudu, přičemž tento krajský soud
opět musí účastníky řízení poučit a seznámit se se spisem, nemluvě o tom, že nějakou dobu
potrvá, než přistoupí v souladu s §56 s. ř. s. k projednání a rozhodnutí věci. Městský soud
v Praze se přitom věcí zabývá již přibližně dva a půl roku, učinil řadu procesních úkonů a ve věci
i opakovaně nařídil jednání, jež se nekonalo pro omluvu žalobce, resp. jeho zástupce. Nutno
také upozornit na skutečnost, že žalobce požádal o delegaci až několik let po podání žaloby,
přičemž z žádosti vyplývá, že jeho sociální situace je obtížná již delší čas.
Zdejší soud také upozorňuje, že žalobce může problém s dopravou do sídla soudu
překlenout žádostí o pozdější zahájení jednání, což je prostředek, který by měl být využit dříve
nežli žádost o delegaci řízení jako takového.
Konečně je třeba upozornit též na rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu,
který k tzv. delegaci vhodné přistupuje zejm. v případě velmi vážných zdravotních či rodinných
problémů účastníka řízení.
Za vážný důvod nelze však bez dalšího považovat tvrzení, že žalobce nemá finanční
prostředky na cestu k soudu (viz usnesení ze dne 22. 12. 2004, č. j. Nad 167/2004 - 34). Náklady
na dopravu hromadnými dopravními prostředky z místa pobytu žalobce k soudu v Praze
nedosahují takové částky, aby ohrožovaly jeho možnost dostavit se k jednání či mu účast
zcela znemožnily. Přihlédnout je třeba i k tomu, že prostředky vynaložené na jízdné může žalobce
uplatnit jako náklad řízení a bude-li se svou žalobou úspěšný, může mu být soudem přiznána
jejich náhrada.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že podmínky ustanovení §9 odst. 2 s. ř. s.
nebyly v projednávané věci naplněny a věc nepřikázal jinému krajskému soudu. Žalobu podanou
žalobcem proti shora označenému rozhodnutí žalovaného tedy projedná a rozhodne o ní věcně
a místně příslušný Městský soud v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu